Dítě a jeho svět: Škola by měla děti vychovávat

Děti chápou svět a vlastní situaci podle vzorců, které si vytvořily. Tedy, vidí svět prostřednictvím předsudků, které si vytvořily. Tyto předsudky si tvoří podle svých cílů a zájmů. To, že se dítě prioritně učí ve škole poznávat svět z objektivního pohledu ještě neznamená, že by se nemělo učit subjektivním postojům a napravpvat své chybné a mylné dojmy, které se promítají do jeho chování. A podle toho, jak se děti nyní chovají je možné usoudit, co na ně primárně silně zapůsobilo a jak z vlastních sil se něčemu brání, něco vylučují nebo se snaží něčeho dosáhnout za podmínek, o kterých soudí, že jsou optimální, a to i z pohledu rodičů, které předávají do této nové generace své vzorce.

Stává se, že rodič, ať otec nebo matka, se vrátí z práce domů plní negativních zážitků. Naštvaní na poměry, na svého nadřízeného a na své kolegy. Sednou si spolu do obývacího pokoje a začnou spolu o tom rozprávět. A dítě je poslouchá. Chápe, že se stalo něco špatného, že se rodiče cítí ohroženi, že žijí ve světě křivd a špatností. Samozřejmě, že dítě je tím stresováno a tyto zážitky se mohou vrýt do jeho psychiky. Později bude na něco takového reagovat samo, podle svého vzorce vnímání, činit si vlastní úsudek a dopouštět se chyb ve styku s lidmi, pokud mu rodiče nevysvětlí tuto situaci na svém příkladu mu neukáží, jaké chyby udělali oni a jak se hodlají napravit. Je ovšem lépe, když dítě není svědkem podobných rozhovorů mezi dospělými. Podobně si vytváří svůj vzorec podle svého vnímání různých filmů, které rozhodně nejsou pro vytváření vzorců reagování na různé životní situace, vhodné. Shrnuto: děti vyrůstají často v negativně vnímaném světě dospělými, podpořeného nevhodným kulturním prostředím a plném špatných výstupů z obtížných situací, v nevědomosti a v nízké vzdělanosti v otázkách samotného života.

Už ve čtyřech nebo pěti letech

Je důležíté vědět, co na dítě do čtyřech nebo pěti let nejvíce zapůsobilo, protože dětské dojmy jsou daleko a daleko pestřejší, než je si je dokáže dopělý člověk představit. Vezměme si příklad - pokud - pokud má dítě zrakovou vadu, pak se zabývá tím, co může uvidět, děti s trávicími potížemi má zájem o jídlo. Dítě se může setkat s příliš citovou výchovou a nebo naopak příliš krutou výchovou. Rodiče často, aniž o tom přemýšlí, na ně přenášejí vzorce výchovy, s kterými se sami setkali a kupodivu se s nimi nikdy nevyrovnali nebo vyrovnat neuměli. Je zajímavé, že mnoho lidí ani takovou situaci nikdy neřešili a neopravovali své chybné postoje. Zůstali v začarovaném kruhu v polovičatých řešeních, které nikam jinam nevedou, než k dalším a dalším neúspěchům, protože se neptají : proč?

Relativní svět

Děti nahlíží na svět z pohledu relativity. Tedy, ve svém úsudku se dopouští chyb. Konečně, nikdo z lidí není obdařen poznáním absolutní pravdy. Je však důležitá možnost a schopnost svou chybu opravit a u dítěte je opravování chyb v době, kdy se formuje, snažší, než v pozdějším věku, než nabude zkušenost, že je lépe se životem probíjet s ostrými lokty než ho prožívat, zápasit ve stylu fair play a přitom i tak zvítězit. Je to nejen o důvěře k životu, ale také o důvěře v jeho dobré stránky, které je možné objevit jen usilovným učením se o jeho kvalitách.

Není důležité to, co člověk zdědil, ale jak se svým dědictvím naloží

Děti mohou zdědit některé vady, které mají vliv na formování jejich osobnosti. Dítě, které má tělesnou vadu, zažívá pocit přehnané méněcenosti. Ocitá se v obtížnější situaci, ale tato tělesná vada není jedinou příčinou, proč se dopouští chyb ve svém soudu o světě. Rozmazlované dítě bude mít strach z napadení a nenaučí se být nezávislé s stejně tak je to i s pocity nechtěných dětí. Vidí  řešení v osamělém způsobu života, o kterém se domnívají, že ne nejpohodlnější, že se nemusí setkávat s konfrontacemi nejrůznějšího druhu, ale je to o nízké sociální přizpůsobivosti a neschopnosti se učit překonávat obtíže. Dítě může nejen zdědit tělesné vady, ale také neschopnost se vyrovnávat se svým prostředím a reagovat na potíže správným úsudkem, a tak je postupně eliminovat.

Škola je nová sociální situace

Školní docházkou je vrženo do nové sociální instituce, která pro ně představuje nový sociální problém. Některé děti nejsou připraveny na život ve společenství a proto mají problémy spolupracovat s druhými dětmi a komunikovat s ními. Některé děti se v takové situaci bojí a většinou jde o děti úzkostlivých rodičů, které je nadměrně hýčkají a tím jim připravují mnoho překážek a trpkých chvil. A zase naopak, děti, které byly týrány nebo, matky či otcové bylo velmi přísní, snaží se o osvobození se z takových poměrů. To se se projevuje postojem vyloučení. Chlapci se budou snažít vyloučit ženy a dívky zase muže. Takové vylučování má nejrůznější podoby. U chlapců se může vyvinout homosexualita. Ano, děti za rané chyby a omyly často velmi draze zaplatí a rodiče jim jen velmi zřídka dokáží podat pomocnou ruku, protože to sami neumí.

Rodiče nesdělují dětem vlastní zkušenosti a nemluví s nimi o nich

Jak se můžeme právem domnívat, rodiče často zapomínají na to, že dítě získává zkušenosti samo svým způsobem a pohledem na svět a konfrontuje se s ním anebo se sbližuje. Získává své zkušenosti a podle těchto zkušeností zaujímá své postoje. Ty mohou být chybné. Pokud jsou děti vystaveny příliš přísné výchově nebo se k němu rodiče krutě chovají či jsou zneužívány, buď se snaží něco vyloučit, osvobodit se z nepříjemných  nebo špatných zážitků či se u nich projevuje zbabělost, strach, tendence k úniku. Rodiče by měli s nimi o vlastních zkušenostech hovořit a jejich chybné postoje napravit, pokud ovšem znají z vlastních zkušeností závěry, které sami zaujali v podobných situacích. Neměly dětem svět příliš idealizovat, ale také ho vést v myšlence, že život se s nimi nebude mazlit, a proto musí hledět pouze na svůj vlastní prospěch. Vést děti k přehnanému altruismu a v tendenci se každé mu zalíbit jen proto, aby buď získávali pro sebe prospěch nebo je vést k sobeckému přístupu a odsudku svého okolí a tím jim zjednodušit stavění vlastních hodnot, tedy primárně objektivně rozpoznávat, co je zlo nebo dobro, znamená v nich pěstovat náběhy na prohnanost a egocentristické postoje.

Svět je jenom zlý ...

Krajní pravidla, které děti slyší od rodičů před vstupem do školního kolektivu mohou ohrozit jeho úspěšnost se sbližovat s lidmi v budoucnosti. Špatné zkušenosti rodičů, kteří často neuspěli v kolektivu a vštěpují dětem, že každý se snaží jen druhému ublížit, aby vystoupal po jeho zádech s líčením křivd, které zažili ve styku se svými nadřízenými, mají za následek, že dítě má obavy z úspěchů druhých a místo, aby se snažilo je dohnat, tak to předem vzdává a vybuduje si ulitu, nebo naopak to u něho vybuduje agresivitu úři dosahování svých cílů a snaží se vytvořit si nástroje sebeobrany. Svého učitele vnímá jako nepřítele, který se ho snaží ponížit a nedopřát mu pocit neúspěšnosti. Nemá v sobě zažitý mechanismus vlastního postoje k obraně, pokud se s takovou situací setká. To je případ, kdy se jeho rodiče sami úspěšně s takovou situací nevyrovnali a ze své zkušenosti mu nepředali možnosti, jaký postoj mohou v tomto případě zaujmout.

Snažit se pochopit základní kameny osobnosti dítěte

Proč dítě reaguje na některé podněty či události tak či onak je otázkou jeho šablony vnímání jeho prostředí. Je zbytečné ho proto trestat, protože jednalo v tu chvíli podle svého úsudku, na základě svých zkušeností, reagovalo na nějaký podnět a rodiče by měli chápat, že je něco v nepořádku a snažit se to napravit. Tady už nestačí jen vlastní zkušenost, protože i dospělý člověk má svou šablonu vnímání, kterou v tomto případě nemůže uplatnit. Proto je třeba do situace vstoupit z jiného úhlu a dostat se k základním kamenům dětské osobnosti. Získat si k nim přístup.

Uchylování se k náboženství

Náboženská výchova není lék na všechno a pokud v ní člověk nenachází dále schopnost čelit různým nepříjemnostem, problémům a střetům čo konfrontacím v životě, pak od ní opouští a hledá ve svém sekularizovaném světě jiné příklady a vzorce, které však nedokáží "přemazat" stopy, které v něm náboženská výchova zanechala a dále v něm působí, řekla bych, negativně. Myslím, že lze říci, že se člověk dostává do kulturní krize, v níž se může dopracovat až k fundamentalistickému postoji jako obraně i nástroji k zápasu se svým prostředím. K náboženství se nelze uchylovat, ale také k němu utíkat ve chvíli, kdy se zdá, že nejsme schopni prosadit své  možnosti.  Mělo by být dětem nabídnuto, děti by se s ním měli seznámit a současně je nutné je vyladit tak, aby pochopily požadavky, které na ně víra klade. Konečně, jsou daleko složitější, daleko přísnější a žádají daleko více sebekázně, než si třeba i dospělí lidé uvědomují. Otázka je, zda jsme vůbec dnes, v současné situaci, náboženství pochopit. Spíš bych tvrdila, že ne.

Životem nelze procházet snadno

Zdá se, že svět je na jakémsi rozcestí a hledá optimální cesty k životu. Od krajnosti "urvi, co můžeš" do krajnosti "rozdej co máš" se potácí dnešní lidstvo v obavách a strachu, že nenachází pevný bod, v kterém by se na nějaký čas ukotvilo. A v jeho středu vznikají nové generace, které nemohou přejmout bezezbytku minulost, nejsou ve stavu, kdy by dokázaly vstřebat přítomnost a budoucnost nelze budovat jinak, než pochopením přítomného času. Je otázka, zda idea budování budoucnosti není jen jakousi chimérou, stejně riskantní, jako očekávání Mesiáše. Proto je nutné děti vychovávat přiměřeně k jejich potřebám, aby nebyly vydány napospas riskatním a předem neúspěšným pokusům o řešení svých nejistot agresivitou nebo útěkem do virtuálního světa a vytváření avatárů a nerozumu. Podle mého názoru, ale je to pouze můj názor, na světě neexistuje snadná cesta. A všechny chyby, které vznikly z mylných pochopení cesty k pravému štěstí, k pravému pokoji a pravé blaženosti, se budou muset napravovat možná i odříkáním se některých tzv. civilizačních výdobytků, které ná uvrhly do lenosti a mnohdy i neschopnosti správně přemýšlet. A správně přemýšlet se děti naučí ve vzdělávacím procesu.

Co víc můžeme dětem dát, než umění prožít život?

Naučme ve školách tedy děti přemýšlet, naučme je uvážlivému jednání, správné sebeobraně a prosazování se ve zdravém sebevědomí. Prázdné ideály, které jsou postaveny na myšlence bezpracného blahobytu ukolébají děti k nečinnosti a příliš mechanického  a zjednodušeného chápání jinak složitého světa, do kterého se narodily a v kterém si vytváří své postoje a způsob chování. Být čestnou, harmonickou osobností, která s přehledem zvládá i nepříjemné situace je daleko nutnější a těžší, než sedět na plné kase peněz, mít všechno, co člověka řadí k "těm vyvoleným" a přitom nepoznat blaženost, krásu lásku, což se nedá koupit, ale jen prožít. Co víc můžeme dětem dát? Ale takový způsob výchovy je v nedohlednu, na to bych ráda upozornila. Děti jsou vedeny k přizpůsobováním se k daným podmínkám, aby v nich pokud možno obstály dodržováním pravidel, které k tomu nejlépe vyhovují bez ohledu na jejich etický rozměr. Pokud si taková pravidla etický rozměr vyžadovala. Své zpronevěry budeme těžko napravovat a děti jsou zrcadlo, které odráží velmi přesně nastavení současného světa. A to napraví jen čas, až lidé, v nynější době v dětském věku, zjistí, že jsou danosti, které nelze pouhou argumentací prostě vyloučit.