Pavel a Ježíš: Osudové okamžiky - Pokračování

V den, kdy byl zničen Jeruzalém, spatříte smutný lid, kterak přichází na návštěvu,
udřené drobné ženy a starce podlamující se pod tíhou starých hadrů a let. Jejich těla i šaty
vypovídají o božím hněvu. Zástup žalostnýcb stvoření se shromažďuje a naříká nad
troskami Cbrámu pod oslňující šibenicí Páně s jeho zářivým vzkříšením a před lesknoucí
se korouhví s křížem, která vám mává na pozdrav z Olivetské bory. A přesto si tito lidé
nezaslouží slitování.(127)
Dvě katastrofy, které se odehrály v letech 70 a 135 po Kr., znamenaly faktický
konec starověkého židovského státu. Přineslo to dva důsledky velkého historické-
ho významu. Za prvé, s konečnou platností se oddělily judaismus a křesťanství.
Pavel, který psal v desetiletí kolem roku 50 po Kr., se skutečně zřekl mojžíšského
zákona jako mechanismu ospravedlnění a spásy a postupoval tedy ve shodě
s Ježíšovým učením (jak už jsme si povšimli dříve). Na schůzce s židovsko-křes-
ťanskými vůdci v Jeruzalémě vybojoval pro své nežidovské konvertity právo
výjimky od židovských náboženských požadavků. Ale nic tehdy ještě nenaznačo-
valo, že Židé a křesťané dospějí ke vzájemné náboženské averzi a že na stoupence
druhé strany budou pohlížet jako na nepřátele. Lukášovo evangelium, napsané
asi v šedesátých letech 1. století, se do jisté míry podobá textům helénských Židů
z diaspory oslovujícím potenciální konvertity k judaismu. Zdá se, že Lukášovým
záměrem bylo shrnout a zjednodušit Zákon, ve kterém viděl osvícený soubor
židovských zvyků - etiku specifického národa. Zbožnost měli Židé i Nežidé
stejnou a spolu s etikou to byly prostředky, pomocí nichž se duše připravovala na
přijetí evangelia. Nežidé měli také své dobré zvyky a Bůh nediskriminoval ty,
kteří nevlastnili Zákon neboli židovské zvyky. Ani Židy Bůh nediskriminoval.
Záchranou pro obě tyto skupiny byla víra a milost.(128)
Představa, že by se Nežidé se Židy mohli shodnout na křesťanství jako na
určitém supernáboženství, nepřežila události let 66-70. Při nich došlo k faktické-
mu zániku křesťansko-židovské církve v Jeruzalémě.(129) Většina jejích členů
přišla v průběhu revolty o život a zbytek se rozprchl. Jejich tradice přestala
v každém případě tvořit hlavní křesťanský proud a zachovala se jen u primitivní
sekty ebionitských, kteří byli nakonec prohlášeni za kacíře. Ve vzniklém vakuu
vzkvétalo helénistické křesťanství a už zůstalo jako jediný směr. Nová křesťanská
víra se tak zcela zásadně orientovala na Pavlovu interpretaci Kristovy smrti
a vzkříšení jako na mechanismus spásy (což samo o sobě bylo jasně naznačeno
v Ježíšově učení) a kromě toho na povahu tohoto pomazaného spasitele. Co
o sobě prohlašoval Ježíš? Výraz, který nejčastěji používal on a který používali
i ostatní, byl "Syn člověka". To mohlo mít význam buď velký, nebo malý, či
dokonce skoro žádný - Ježíš pouze řekl, že je člověk nebo že je ten, který přichází
se svým konkrétním posláním.(130) Dá se říct, že Ježíš sám sebe nepovažoval za nic
víc než za charizmatického židovského chasida.(131) Ale idea, že Ježíš je božský
(vyplývající z jeho vzkříšení a následných zjevení i z jeho předpovědi tohoto
zázraku), byla od samého počátku obsažená v apoštolském křesťanství. Navíc ji
od těchto apoštolských počátků provází přesvědčení, že v předtuše své smrti
143
a vzkříšení za odpykání hříchu zavedl Ježíš svátost oltářní, při níž jeho tělo a krev
(podstata oběti) na sebe berou podobu chleba a vína. Zavedení svátosti oltářní,
"posvátné a dokonalé oběti", která v křesťanství nahradila všechny židovské
formy oběti, potvrdilo doktrínu o Ježíšově zbožnění. Na otázku, jestli byl Ježíš
Bůh nebo člověk, proto křesťané odpovídali: obojí. Po roce 70 po Kr. byla jejich
odpověď jednomyslná a čím dál důraznější. Naprostý rozchod s judaismem se tak
stal nevyhnutelným. Židé byli schopni přijmout decentralizaci Chrámu: spousta
jich to pochopila už dávno a brzy to museli zvládnout všichni. Také dokázali
akceptovat rozdílný přístup k Zákonu. Ale nedokázali se smířit s tím, že by se
odstranilo absolutní rozlišení, které vždy kladli mezi Bohem a člověkem, protože
šlo o základ židovské teologie. Vždyť především tímto náboženským postojem se
lišili od pohanů. Odstraněním tohoto rozlišení se křesťané definitivně odklonili od
judaistické víry.
Navíc to udělali způsobem, který nevyhnutelně vedl k antagonismu mezi
těmito dvěma formami monoteismu, a to k antagonismu nesmiřitelnému a urput-
nému. Židé nemohli u Ježíše připustit božskou podstatu. Nemohli ho uznat za
Boha, který se stal člověkem, aniž by popřeli ústřední princip své náboženské víry.
Křesťané nemohli připustit, že by Ježíš byl někým menším než Bohem, aniž by
zavrhli základ a účel svého hnutí. Pokud Kristus nebyl Bohem, křesťanství bylo
bezvýznamné. V tomto bodě se nedalo dospět k absolutně žádnému kompromisu.
Obě víry se tak navzájem ohrožovaly.
Přestože se tato dvě náboženství lišila v tom hlavním, ve všech ostatních
otázkách se v podstatě shodovala. O to krutější byla jejich roztržka. Křesťané
převzali z judaismu Pentateuch (včetně jeho morálky a etiky), Proroky a mudro-
slovné knihy. Převzali také mnohem víc apokryfních knih, než kolik sami Židé
byli ochotní kanonizovat. Převzali liturgii, neboť dokonce eucharistie má židov-
ský původ. Převzali koncepci šabatu a svátků, kadidla a hořících lamp, žalmů,
chvalozpěvů a chorální hudby, rouch a modliteb, kněží a mučedníků, čtení
z posvátných knih, převzali i instituci synagogy (kterou transformovali na kostel).
Přejali dokonce i koncepci duchovní autority ztělesněnou veleknězem (jehož úřad
Židé zanedlouho modifikovali). Křesťané na jeho místo postavili patriarchy
a papeže. Kromě kristologie není v rané církvi nic, co by už judaismus neobsaho-
val.
Důležité je i to, že křesťané vyšli ze židovské literární tradice, a proto kromě
jiných věcí zdědili i židovskou duchovní polemiku. Jak jsme viděli, šlo o odkaz
makabejských martyrologií, které byly velmi významným prvkem židovského
písemnictví v průběhu 1. století po Kr. Nejstarší křesťanské texty napodobují
nepřátelský tón, kterým na sebe židovští sektáři vzájemně útočili. Jakmile propast
mezi křesťanstvím a judaismem už nešla přemostit, jedinou diskusní formou mezi
nimi se stala polemika. Čtyři evangelia, ze kterých se rychle stala Tóra křesťan-
ství, obsahovala židovskou polemicko-sektářskou  tradici.  Svým jazykem se
v tomto směru velmi podobají některým svitkům od Mrtvého moře. Stejně jako
144
svitky i je můžeme považovat za diskusi mezi Židy. Výraz "Židé" se objevuje
pětkrát u Matouše a Lukáše, šestkrát u Marka a jedenasedmdesátkrát u Jana. To
nemusí být tím, že Janovo evangelium získalo svou písemnou podobu později
a zaujímá proto nesmiřitelnější postoj vůči judaismu. Je možné, že ve své původní
verzi bylo Janovo evangelium skutečně nejstarší ze všech čtyř. U Jana znamenají
"Židé" podle všeho spoustu různých věcí - saduceje, farizeje či oba směry
dohromady, chrámovou policii, židovské úřady, sanhedrin, židovskou vládnoucí
vrstvu - ale také lid. Nejobvyklejší význam je "odpůrci Ježíšova učení".(132)
Janovo evangelium je prostě polemikou s kacířstvím. Když kumránští mniši píší
o "synech Belialových", mají tím na mysli své odpůrce v rámci judaismu a dochá-
zejí ke stejné pointě jako Jan: "Jsi ze svého otce, dábla." Rovněž kumránský
damašský dokument používal výrazy "Židé", "judská země" a "judský dům"
úplně stejným způsobem jako Jan a označoval jimi své židovské protivníky,
jejichž hlas měl tehdy větší váhu.(133) Nejútočnější pasáž proti Židům v evangeli-
ích je vlastně u Matouše, který je přitom občas uváděný jako nejvíc "prožidov-
ský" text Nového zákona - když si Pilát omyje ruce, "lid" zvolá: "Krev jeho na
nás a na naše děti."(134) Tato pasáž způsobila v dějinách nejvíc škody, protože z ní
jakoby přímo vyplývá, že Židé přijímají Ježíšovu smrt jako břímě, které ponesou
jejich potomci. O této události vypráví procítěně a ještě s větším důrazem
apokryfní "Petrovo evangelium".(135)
Bohužel, odborné náboženské polemiky ale byly vytrženy ze svého historického
kontextu. Tato literární cvičení na téma "odium theologicum" se stala základem pro
obecné křesťanské obvinění židovského národa. Jak později poznamenal Eras-
mus, polemice je třeba se vyhýbat, "protože dlouhá válka slov a psaní končí
ranami". Sloučením Matoušova náznaku kolektivní viny a Janova obvinění
"synů ďáblových" vzniklo jádro výhradně křesťanské větve antisemitismu. Ta se
naroubovala na staré a různorodé tradice pohanského antisemitismu a splynula
s nimi do mocného proudu nenávisti.
Na druhé straně také Židy vedlo zhroucení židovsko-křesťanské církve po roce
70 po Kr. a triumf helénistického křesťanství k ostré kritice křesťanů. Židovské
každodenní modlitby proti heretikům a protivníkům pocházejí z období helénis-
tického reformního programu ve 2. století př. Kr. - rigorista Sírachovec ve své
mudroslovné polemice Ecclesiasticus (sikarijci ji měli s sebou na Masadě) žádal
Boha: "Rozběsni se, vylij svou zlost, znič protivníka, vyhlaď nepřítele."(136)
Zavržení heretiků, původně známé jako "Požehnání Tomu, kdo pokořuje zpup-
nost", se stalo součástí každodenní modlitby neboli Amidy jako dvacáté požehná-
ní. Po určitou dobu se Amida zaměřovala konkrétně proti saducejům. V době, kdy
předsedal sanhedrinu raban Gamliel II. (asi 80 - asi 115 po Kr.), bylo dvanácté
požehnání neboli "birkat ha-minim" ("Požehnání namířené proti odpadlíkům")
přeformulováno tak, aby se vztahovalo na křesťany. Tehdy byli nejspíš zbývající
židovští následníci Krista vykázáni ze synagogy. V čase revolty v roce 132 byli už
křesťané a Židé považováni za nezakryté protivníky či dokonce za nepřátele.
145
Opravdu, křesťanské obce v Palestině požádaly římské úřady o náboženský status
nezávislý na Židech a křesťanský autor Justin Mučedník (asi 100-asi 160 po Kr.),
který žil v Neapolis (Nablus), přinesl zprávu o tom, že stoupenci Šimona bar
Kochby vyvražďovali nejen řecké, ale také křesťanské obce. Jde o období, ve
kterém se v židovských biblických komentářích začínají objevovat protikřesťan-
ské výpady.
Druhým důsledkem, který vyplynul z krachu judaismu jako státní doktriny,
byla nesmírná změna v povaze a rozsahu židovských aktivit. Od roku 70 po Kr.,
a ještě markantněji po roce 135 po Kr., přestal být judaismus národním nábožen-
stvím a Židé byli zbaveni národního státu. Místo toho se základní charakteristi-
kou Židovstva a judaismu stalo studium a dodržování Tóry. Židovské dějiny se
obtížně zařazují do nějaké obecné taxonomie národního a náboženského vývoje,
protože jde o jedinečný jev. Historik zabývající se Židy musí neustále čelit
problému, kam zařadit proces, který nemá žádnou srovnatelnou paralelu. Judais-
mus i židovský národ se od poslední fáze davidovského království čím dál víc
koncentrovaly na Tóru. Reformy Jósijášovy, exil, návrat z exilu, působení Ezdrá-
še, triumf Makabejských, vzestup farizejství, synagoga, školství, rabíni - všechny
tyto stupně napřed vedly k vytvoření absolutně dominantní pozice Tóry v židov-
ském náboženském a společenském životě, a pak toto postavení postupně upevni-
ly. Význam ostatních judaistických a židovských institucí přitom upadal. Po roce
135 po Kr. nezůstalo nic než Tóra. Všechno ostatní rigoristé vymýtili. Zčásti to
byl jejich plán, zčásti dílo válečných katastrof, které vyprovokovali.
Bylo to prozíravé, nebo ne? Z krátkodobé perspektivy 2. století po Kr. se Židé
jevili jako mocný národ a silné náboženské seskupení, které si zahrávalo se zkázou
a dosáhlo jí. V průběhu 1. století tvořili Židé nejen desetinu obyvatelstva impéria,
přičemž v určitých velkých městech šlo ještě o vyšší procentuální zastoupení, ale
navíc se i neustále rozrůstali. Skoro všichni z nich uměli číst a psát. Do tehdejších
poměrů přinášeli mimořádnou novou ideu: etický monoteismus. Jako jediní měli
tehdy systém sociálního zabezpečení. Konvertité k judaismu pocházeli ze všech
společenských skupin, i z těch nejvyšších. Je možné, že jeden či dva císaři z rodu
Flaviovců se stali Židy tak, jako Konstantin se o 250 let později stal křesťanem.
Josephus měl právo se chlubit: "Neexistuje jedno město, řecké či barbarské,
nenajdete jediný národ, ve kterých by se nedodržovala tradice půstů, zapalování
svíček a sedmého dne, kdy odpočíváme ode vší práce ... a stejně jako Bůh
prostupuje vesmírem, tak Zákon si našel cestu do srdcí všech lidí." Uplynulo
století a celý proces se zvrátil. Jeruzalém přestal být židovským městem. Alexan-
drie, kdysi ze 40 procent židovská, svou židovskou tvář naprosto ztratila. Obrov-
ský počet obětí, který pro dvě vzbouření uvádějí takoví autoři jako Josephus,
Tacitus či Dion (podle Tacita bylo v období bojů 66-70 zabito nebo prodáno do
otroctví 1 197 000 Židů),je možná nadnesený, ale je zřejmé, že židovská populace
v Palestině se v té době rapidně snížila. V diaspoře přebíraly rozrůstající se
křesťanské obce nejen nejlepší teologické a společenské ideje, a tím i roli "světla
146
pro Nežidy", ale také stále víc vzrůstal jejich vliv na samotné židovské zástupy,
přičemž diasporní Židé tvořili jeden z hlavních zdrojů křesťanských konverti-
tů.(137)
Došlo nejen k dramatickému úbytku židovské populace, a to jak doma, tak
v diaspoře, ale stejně dramatické bylo i zúžení židovského horizontu. Za vlády
Heroda Velikého začali Židé zaujímat význačnou roli v kulturním a hospodář-
ském životě nové říše. Muž jako Filon Alexandrijský (asi 30 př. Kr. - asi 45 po
Kr.), člen jedné z nejbohatších a nejkosmopolitnějších diasporních rodin v Ale-
xandrii, odkojený Septugiantou, znalec veškeré řecké literatury, historik a diplo-
mat, po právu označovaný za jednoho ze zásadních profánních filozofů, byl
současně zbožným Židem a velice plodným komentátorem jak knih Pentateuchu,
tak celého systému židovského práva.(138) Filon ztělesňoval nejlepší tradici židov-
ského racionalismu. Křesťanští učenci budou později hluboce ovlivněni jeho vý-
kladem Starého zákona, obzvlášť v alegorickém smyslu. Filonovo podání charak-
teru judaismu je pronikavé, původní a inspirativní. Skutečnost, že nejspíš vůbec
neuměl hebrejsky, naznačuje, nakolik se osvícení Židé už na počátku křesťanské
epochy začlenili do mezinárodní civilizace a profánní kultury, aniž by ztratili něco
podstatného ze své víry. Jenomže už v polovině druhého století by v rámci židov-
ského společenství člověk Filonova myšlenkového rozhledu nemohl existovat.
Nikdo už nepsal dějiny. Nikdo se nezabýval spekulativní filozofií jakéhokoli dru-
hu. Všechny tradiční formy - mudrosloví, poezie, psalmodie, alegorie, historická
novela, apokalypsa - ležely ladem. Pěstovala se výhradně jediná literární forma
(zato se zaníceným soustředěním a upřímností): komentář k náboženským záko-
nům. Po stovky let se Židovstvo zabývalo tímto úkolem a nedbalo na svou bohatší
minulost, nebralo na vědomí žádný intelektuální kvas v okolním světě.
Pohroužení do sebe bylo ovšem u judaismu pravděpodobně nutné pro jeho
samotné přežití a pro zachování židovského národa jako charakteristické entity.
Toto obrácení do sebe bylo logickým vyvrcholením rigorismu, který po sedm
století získával na významu. Židé prostě nezmizeli z dějinných záznamů, jako
zmizela spousta etnik během velkých migračních vln pozdního starověku. Ne-
ztratili svou identitu a nerozplynuli se do vycházejících společenství raného
středověku - jako Římané a Heléni, Galové a Keltové, či jako miliony diaspor-
ních Židů, ze kterých se stali křesťané. Judaismus a zbytky Židů se zachovaly
v Tóře jako zkameněliny v jantaru. Ovšem tato konzervace nebyla nějakým
nevysvětlitelným vrtochem dějin. Židé přežili, protože období intenzivní intro-
spekce umožnilo jejich intelektuálním vůdcům, aby rozšířili Tóru do systému
morální teologie a veřejného práva, který vykazoval neobyčejnou myšlenkovou
jasnost, logickou důslednost a morální sílu. Tím, že Židé ztratili království
Izraele, udělali z Tóry pevnost mysli a ducha, v níž mohli přebývat v bezpečí
a dokonce i ve spokojenosti.
Tento velký počin odehrávající se v rovině společenské metafyziky začal docela
skromně v dozvucích pádu Jeruzaléma. Při zkáze města v roce 70 po Kr.
147
zahynuly i dědičné kněžské rodiny a zanikla tradiční židovská vyšší společenská
vrsta. Napříště se Židé formovali jako katedokracie: jejich vládní autoritou se stal
učitelský úřad. Taková tendence byla v judaismu vždycky - vždyť co jiného byli
proroci než nástroj, pomocí kterého Bůh vyučoval svůj lid? Ale teď to bylo jasně
formulováno. Traduje se, že farizejský rabi Jóchanan ben Zakaj, zástupce předse-
dy sanhedrinu, byl propašován v rakvi z obleženého Jeruzaléma. Vystupoval proti
vzpouře a byl představitelem judaistického křídla přesvědčeného o tom, že Bohu
a víře se dá lépe sloužit bez zátěže státu a jeho korupce. Dostal povolení od
římských úřadů, aby vybudoval v Jabne (Jamnii) středisko, kde se budou určovat
pravidla židovského náboženství. Tady, kousek od pobřeží na západ od Jeruzalé-
ma, došlo k pohřbení sanhedrinu a státu a na jejich místo zasedl synod rabínů.
Místem rabínského shromáždění byla vinice poblíž holubníku nebo horní komna-
ta v domě. Rabínství a synagoga se staly normativními institucemi judaismu,
který byl od této chvíle v podstatě kongregacionalistickou vírou. Akademie
v Jabne prováděla každoročně výpočty židovského kalendáře. Dokončila kanoni-
zaci Bible. Bez ohledu na zkázu Chrámu rozhodla, že se zachovají určité obřady
- například slavnostní pojídání paschálního jídla. Zavedla formu veřejných
modliteb a předepsala postní a poutní pravidla. Nový duch judaismu byl ve
zřetelném protikladu k agresivním exaltacím zélotů a nacionalistů. "Nepospí-
chejte bořit nežidovské oltáře," tradoval se výrok rabi Jóchanana, "nebo budete
donuceni je znovu stavět vlastníma rukama." Nebo další: "Jestliže vysazuješ
stromy a někdo ti řekne, že přišel Mesiáš, zasaď nejprve mladý výhonek a pak
teprve běž uvítat Mesiáše."(139) V Jabne zapomněli na meč a vládu dostalo pero.
Systém byl sebezáchovnou oligarchií, přičemž akademie vybírala nebo "určova-
la" nové rabíny na základě učenosti a zásluh. Ale panovala tendence svěřovat
autoritu rodinám vyhlášeným svou vzdělaností. Po nějaké době vytlačil z vůd-
covské role Jóchananovy potomky rabi Gamliel II., syn muže, který vyučoval
Pavla z Tarsu. Římané mu přiznali titul nasi neboli patriarcha.
Tito učenci se kolektivně odmítli připojit k Bar Kochbově povstání. Ale
samozřejmě jím byli ovlivněni. Učenci se často museli scházet tajně. V samotném
Jabne se stala situace nezvladatelnou a po porážce revolty se rabínští představite-
lé přemístili do města Uši v západní Galileji. Rabíni byli většinou chudí. Živili
se ponejvíce fyzickou prací. Židovské dějiny tohoto období se rekonstruují obtíž-
ně, neboť samotní Židé je přestali psát a zaznamenané informace biografického
či jiného charakteru vystupují náhodně, bez chronologického zakotvení z pasáží
v právních, takzvaných halachických předpisech nebo v hagadických příbězích
a legendách.

Dvě katastrofy, které se odehrály v letech 70 a 135 po Kr., znamenaly faktický konec starověkého židovského státu. Přineslo to dva důsledky velkého historického významu. Za prvé, s konečnou platností se oddělily judaismus a křesťanství. Křesťanské obce v Palestině požádaly římské úřady o náboženský status nezávislý na Židech a křesťanský autor Justin Mučedník (asi 100-asi 160 po Kr.), který žil v Neapolis (Nablus), přinesl zprávu o tom, že stoupenci Šimona bar Kochby vyvražďovali nejen řecké, ale také křesťanské obce. Jde o období, ve kterém se v židovských biblických komentářích začínají objevovat protikřesťanské výpady. Druhým důsledkem, který vyplynul z krachu judaismu jako státní doktriny, byla nesmírná změna v povaze a rozsahu židovských aktivit. Od roku 70 po Kr., a ještě markantněji po roce 135 po Kr., přestal být judaismus národním náboženstvím a Židé byli zbaveni národního státu. Místo toho se základní charakteristikou Židovstva a judaismu stalo studium a dodržování Tóry.

Pavel se zřekl mojžíšského zákona

Pavel, který psal v desetiletí kolem roku 50 po Kr., se skutečně zřekl mojžíšského zákona jako mechanismu ospravedlnění a spásy a postupoval tedy ve shodě s Ježíšovým učením (jak už jsme si povšimli dříve). Na schůzce s židovsko-křesťanskými vůdci v Jeruzalémě vybojoval pro své nežidovské konvertity právo výjimky od židovských náboženských požadavků. Ale nic tehdy ještě nenaznačovalo, že Židé a křesťané dospějí ke vzájemné náboženské averzi a že na stoupence druhé strany budou pohlížet jako na nepřátele. Lukášovo evangelium, napsané asi v šedesátých letech 1. století, se do jisté míry podobá textům helénských Židů z diaspory oslovujícím potenciální konvertity k judaismu. Zdá se, že Lukášovým záměrem bylo shrnout a zjednodušit Zákon, ve kterém viděl osvícený soubor židovských zvyků - etiku specifického národa. Zbožnost měli Židé i Nežidé stejnou a spolu s etikou to byly prostředky, pomocí nichž se duše připravovala na přijetí evangelia. Nežidé měli také své dobré zvyky a Bůh nediskriminoval ty, kteří nevlastnili Zákon neboli židovské zvyky. Ani Židy Bůh nediskriminoval. Záchranou pro obě tyto skupiny byla víra a milost.

Pavlovy první křesťanské dokumenty

Prvním křesťanským dokumentem je Pavlův První list Tesalonickým, jehož vznik lze celkem hodnověrně datovat do roku 51 n.l. Pavel psal v padesátých a na počátku šedesátých let; jeho autentické epištoly (Římanům, První a Druhá Korintským, Galatským, Filipským, První Tesalonickým a Filemonovi) jsou zcela průkazně upřímně a otevřeně psané listy, které nevycházejí ze žádné ústní tradice a které byly nějakými redakčními zásahy poznamenány jen minimálně - některé z nich mohly dokonce skutečně obíhat či mohly být v redakční podobě "publikovány" již za Pavlova života. Pavel je prvním svědkem Ježíšovým, počátkem každého historického výzkumu. Je autorem, který se ke skutečnému Mesiáši dostal nejblíže. Přesto tu ale je ta nepřekonatelná propast několika let mezi smrtí Ježíšovou (někdy mezi lety 30-33 n.l.) a prvním Pavlovým kontaktem s křesťanskou komunitou; přestože Pavel byl v Jeruzalémě již roku 36, tedy v době Štěpánovy smrti, jako křesťan se do něj vrátil ne dříve než za dvě léta. Tato časová prodleva k zamlžení všeho, co bylo s historickou postavou Ježíše nějak spojeno, úplně postačila; lidé, oslnění faktem Vzkříšení, od něj v myšlenkách putovali zpět k Ježíšovi, jak ho znali, a ve svých myslích si znovu vybavovali jeho osobnost. Pavel do Jeruzaléma dorazil příliš pozdě; zřídlo pravdy již bylo zaneseno blátem. O Ježíši takovém, jaký skutečně byl, toho dnes navzdory časovému odstupu téměř dvou tisíc let víme pravděpodobně více, než věděl on. V této skutečnosti také spočívá jedna z hlavních příčin, proč nám Pavel, člověk posedlý pravdou, toho o Ježíši-člověku říká tak málo. Jediné, co se od něj dozvídáme, je, že Ježíš byl Žid, pocházející z rodu Davidova a narozený v řádném manželství, že byl zrazen, ukřižován a pohřben a že znovu vstal z mrtvých.

Ačkoliv jsme dříve viděli Krista po lidsku, nyní už ho takto neznáme

Pavel omlouvá své mlčení a obhajuje svou nevědomost (nebo nejistotu, co jsou skutečně pravá fakta) touto poznámkou (2K 5,16); "A tak od nynějška už nikoho neposuzujeme podle lidských měřítek. Ačkoli jsme dříve viděli Krista po lidsku, nyní ho už takto neznáme." Představovat sám sebe jako učedníka skutečného Ježíše Pavel nemůže. Vždyť právě naopak byl svým apoštolátem pověřen od z mrtvýchvstalého Pána. Jeho Ježíš je synem Božím, nadpřirozeným a existujícím mimo čas, který na sebe přijal podobu "služebníka" proto, aby se mohl ztotožnit s člověkem a aby mohl sehrát svou obětní roli. Jediné podrobnosti ze života Ježíšova, na nichž z pohledu Pavlových striktně teologických cílů záleží, jsou důkazy o jeho lidství a ukřižování. Kromě toho také Pavel musí dokázat - což s působivou podrobností také činí - že Kristus vstal z mrtvých a zjevil se mnoha lidem, včetně Pavla samotného.

Pavel dějepiscem

Zde se Pavel stává dějepiscem a očitým svědkem; představuje náš prvořadý, písemně doložený důkaz, že úplně první křesťané věřili, že Kristus vstal z mrtvých a opět vstoupil na zemi. Pavlovy autentické listy jsou tedy přesnými primárnimi zdroji. Je ale samozřejmé, že nesahají příliš daleko. Pavel pravděpodobně neměl k dispozici žádné křesťanské dokumenty, byť ke konci jeho života nějaké prvotní křesťanské spisy již obíhaly. Tam, kde se konkrétními událostmi přece jen zabývá, nám je podává přímo, tak, jak je viděl, slyšel či jak jim věřil; jeho listy nejsou poznamenány ani zkreslující optikou redakčních úprav, ani pravdě nebezpečnou prodlevou několika generací mezi ústním a písemným podáním.

Exkurz do kanonických evangelií

Kanonická evangelia

U kanonických evangelií je tomu trochu jinak - navzdory tomu, že jsou prezentována jako historická vyprávění, jsou jejich počátky spletité a jejich spolehlivost proměnlivá. Výchozím bodem tu s veškerou pravděpodobností je Ježíšovo úsilí vychovat ze svých stoupenců kazatele a s tím související příkaz, aby se klíčové pasáže z jeho kázání naučili nazpaměť. Proces výuky, přerušený jeho smrtí, byl s velkou intenzitou obnoven po jeho vzkříšení a nyní se soustřeďoval kolem příběhu jeho umučení, jenž byl v různých vytříbených variantách dále vyučován a také užíván nejen jako nekončící evangelium, ale také jako hlavní bod prvních liturgických bohoslužeb.

Kázání na hoře, Papias, evangelia

Druhým hlavním prvkem je to, co nazýváme Kázáním na hoře neboli "velkým kázáním" - i v tomto případě se zdá, že kázání doznalo konečné podoby ve velice rané fázi a že učedníci se je učili nazpaměť již v době, kdy se Ježíš ještě zabýval svým duchovním posláním. Jednotlivé Ježíšovy výroky byly v určitém období zapsány a později sebrány do skupin či přímo do celé knihy. Papias se zmiňuje o "knize zjevení", která pravděpodobně byla právě takovou sbírkou Ježíšových promluv a která je (po Pavlových epištolách) nejranějším křesťanským rukopisem. Pokračující likvidace první generace křesťanů, opravdových očitých svědků, která probíhala v šedesátých letech a po níž následovalo další stíhání a válka, jež zapříčinila rozptýlení jeruzalémské skupiny, vyvolala naléhavou potřebu zaznamenat Ježíšovo učení v podobě, jež bude nezničitelná a věčná. Jako prvni vtiskl evangeliu literární formu Marek, pocházející z kruhu Petrova. Z jedné Papiovy poznámky vyvozujeme, že Marek Petra doprovázel na jeho misijní cestě, kterou podnikl na konci života, a že jeho aramejská kázání simultánně tlumočil do hovorové řečtiny. Jeho evangelium, napsané krátce po Petrově smrti, představuje významný pokus seřadit a racionálně uspořádat jistý počet obtížných prvků tak, aby tvořily chronologicky sestavené vyprávění spojující konkrétní události a teologii tak, aby tyto dvě oblasti byly zároveň sladěny s biblickým proroctvím.

Marek

Kromě toho v něm často nacházíme nápadné pozůstatky původního ústního podání  záměrná opakování a symetrické uspořádání - i schémata typická pro běžně vyprávěné příběhy. Je pravda, že Marek měl při převodu svého materiálu do psané podoby nějaké řecké vzory a že byl určitě ovlivněn literární naukou Aristotelovy Poetiky. Přesto se ale pokoušel vytvořit něco, co tu ještě nikdy nebylo; problémy, jimž musel čelit, nebyly jen odrazem potíží neskutečného autora, nýbrž i amatérského teologa, který se pokouší předat souhrnné a spletité poselství, které sám přejal od nesnadno pochopitelného Petra.

Tím je také dáno, proč se Marek často ani nepokouší řešit problém nedostatečné srozumitelnosti a proč se uchyluje k neustálému užívání "motivu tajemství". Zdůrazňuje, že apoštolové a učedníci ne vždy chápali, čeho se Ježíš pokouší dosáhnout, a naznačuje, že plný význam Ježíšovy osoby i poselství nebyl během jeho duchovního poslání pochopen, třebaže někteří ze stoupenců mu porozuměli lépe než jiní, a dokonce že ne všechno z jeho učení bylo určeno pro veřejnost. Díky tomu bylo Markovo evangelium spíše než za soudržné vysvětlení fenoménu jménem Ježíš Kristus považováno za knihu tajných zjevení a tajemných záblesků projevu božství. Text evangelia byl v období raného křesťanství z pohnutek dobrých i zlých hodně upravován a doplňován; byl také oblíbeným pramenem prvních kacířů, kteří se s jeho pomocí snažili ospravedlnit své úchylky.

Matouš a Lukáš

Matouš a Lukáš své příběhy stvořili na sobě zcela nezávisle. Oba evidentně Marka shledali zcela neuspokojivým, a to jak obecně, tak i z hlediska svých konkrétních zájmů - Lukáš patřil ke škole Pavlovy jinověrecké misie a Matouš byl zástupcem toho, co ze židovské jeruzalémské církve zbylo po zavražděni Jakuba a odchodu Petrově. Oba vycházeli z Markova evangelia, byť šlo pravděpodobně o nepříliš pečlivě zhotovenou kopii; oba měli i jiný zdroj, který moderní vědci označuji šifrou "Q" a kterým by mohla být Papiem zmíněná "zjevení". Snaha označit jiné než markovské materiály, které měli k dispozici Matouš i Lukáš, však opravdu není ničím víc než záležitostí čistě akademickou. Všechna tato synoptická evangelia se navíc vynořila z neprostupné změti nejrůznějších, často si protiřečících ústních tradic; a je také možné,. že samo evangelium Markovo je odvozeninou starší, hebrejské verze Matouše - to by odpovídalo tradičnímu pohledu rané církve, podle níž byl Matouš prvním ze synoptiků; pohledu, kterého se stále přidržují i někteří římskokatoličtí badatelé.

Janovo evangelium

Naopak evangelium, jež je připisováno Janovi, nemá se synoptiky žádné prokazatelné spojení, byť samozřejmě vychází z téže změti ústních tradic. Spíše než historickým příběhem je také teologickým pojednáním; navíc vykazuje silné vazby jak na pavlovské epištoly, tak na židovskou apokalyptickou tradici. Jeho závěrečná slova jasně dokazují, že evangelium bylo redakčně upraveno; existují také důkazy, že v prvních rukopisech docházelo k výrazným změnám a falšování textu - evidentní dodatky a komentáře a jiné poznámky - i k velkým zmatkům a omylům. Tak například kapitola pátá měla následovat po kapitole šesté, a kapitola poslední, dvacátá prvá, byla zcela jasně dodána později.

Zpět k Pavlovi z Tarzu

Supernáboženství se neuskutečnilo

Představa, že by se Nežidé se Židy mohli shodnout na křesťanství jako na určitém supernáboženství, nepřežila události let 66-70. Při nich došlo k faktickému zániku křesťansko-židovské církve v Jeruzalémě. Většina jejích členů přišla v průběhu revolty o život a zbytek se rozprchl. Jejich tradice přestala v každém případě tvořit hlavní křesťanský proud a zachovala se jen u primitivní sekty ebionitských, kteří byli nakonec prohlášeni za kacíře. Ve vzniklém vakuu vzkvétalo helénistické křesťanství a už zůstalo jako jediný směr.

Pavlova interpretace je stěžejní

Nová křesťanská víra se tak zcela zásadně orientovala na Pavlovu interpretaci Kristovy smrti a vzkříšení jako na mechanismus spásy (což samo o sobě bylo jasně naznačeno v Ježíšově učení) a kromě toho na povahu tohoto pomazaného spasitele. Co o sobě prohlašoval Ježíš? Výraz, který nejčastěji používal on a který používali i ostatní, byl "Syn člověka". To mohlo mít význam buď velký, nebo malý, či dokonce skoro žádný - Ježíš pouze řekl, že je člověk nebo že je ten, který přichází se svým konkrétním posláním. Dá se říct, že Ježíš sám sebe nepovažoval za nic víc než za charizmatického židovského chasida. Ale idea, že Ježíš je božský (vyplývající z jeho vzkříšení a následných zjevení i z jeho předpovědi tohoto zázraku), byla od samého počátku obsažená v apoštolském křesťanství. Navíc ji od těchto apoštolských počátků provází přesvědčení, že v předtuše své smrti a vzkříšení za odpykání hříchu zavedl Ježíš svátost oltářní, při níž jeho tělo a krev (podstata oběti) na sebe berou podobu chleba a vína.

Zavedení svátosti oltářní

Zavedení svátosti oltářní, "posvátné a dokonalé oběti", která v křesťanství nahradila všechny židovské formy oběti, potvrdilo doktrínu o Ježíšově zbožnění. Na otázku, jestli byl Ježíš Bůh nebo člověk, proto křesťané odpovídali: obojí. Po roce 70 po Kr. byla jejich odpověď jednomyslná a čím dál důraznější. Naprostý rozchod s judaismem se tak stal nevyhnutelným. Židé byli schopni přijmout decentralizaci Chrámu: spousta jich to pochopila už dávno a brzy to museli zvládnout všichni. Také dokázali akceptovat rozdílný přístup k Zákonu. Ale nedokázali se smířit s tím, že by se odstranilo absolutní rozlišení, které vždy kladli mezi Bohem a člověkem, protože šlo o základ židovské teologie. Vždyť především tímto náboženským postojem se lišili od pohanů. Odstraněním tohoto rozlišení se křesťané definitivně odklonili od judaistické víry. Navíc to udělali způsobem, který nevyhnutelně vedl k antagonismu mezi těmito dvěma formami monoteismu, a to k antagonismu nesmiřitelnému a urputnému.

Zostřující se vztahy mezi křesťany a Židy

Židé nemohli připustit u Ježíše božskou podstatu

Židé nemohli u Ježíše připustit božskou podstatu. Nemohli ho uznat za Boha, který se stal člověkem, aniž by popřeli ústřední princip své náboženské víry. Křesťané nemohli připustit, že by Ježíš byl někým menším než Bohem, aniž by zavrhli základ a účel svého hnutí. Pokud Kristus nebyl Bohem, křesťanství bylo bezvýznamné. V tomto bodě se nedalo dospět k absolutně žádnému kompromisu.

... a obě víry se vzájemně ohrožovaly

Obě víry se tak navzájem ohrožovaly. Přestože se tato dvě náboženství lišila v tom hlavním, ve všech ostatních otázkách se v podstatě shodovala. O to krutější byla jejich roztržka. Křesťané převzali z judaismu Pentateuch (včetně jeho morálky a etiky), Proroky a mudroslovné knihy. Převzali také mnohem víc apokryfních knih, než kolik sami Židé byli ochotní kanonizovat. Převzali liturgii, neboť dokonce eucharistie má židovský původ. Převzali koncepci šabatu a svátků, kadidla a hořících lamp, žalmů, chvalozpěvů a chorální hudby, rouch a modliteb, kněží a mučedníků, čtení z posvátných knih, převzali i instituci synagogy (kterou transformovali na kostel). Přejali dokonce i koncepci duchovní autority ztělesněnou veleknězem (jehož úřad Židé zanedlouho modifikovali). Křesťané na jeho místo postavili patriarchy a papeže. Kromě kristologie není v rané církvi nic, co by už judaismus neobsahoval.

Křesťané vyšli ze židovské literární tradice

Důležité je i to, že křesťané vyšli ze židovské literární tradice, a proto kromě jiných věcí zdědili i židovskou duchovní polemiku. Jak jsme viděli, šlo o odkaz makabejských martyrologií, které byly velmi významným prvkem židovského písemnictví v průběhu 1. století po Kr. Nejstarší křesťanské texty napodobují nepřátelský tón, kterým na sebe židovští sektáři vzájemně útočili. Jakmile propast mezi křesťanstvím a judaismem už nešla přemostit, jedinou diskusní formou mezi nimi se stala polemika. Čtyři evangelia, ze kterých se rychle stala Tóra křesťanství, obsahovala židovskou polemicko-sektářskou  tradici.  Svým jazykem se v tomto směru velmi podobají některým svitkům od Mrtvého moře. Stejně jako svitky i je můžeme považovat za diskusi mezi Židy.

Pokračování