Vídeňské bonbónky: V tom podzimním čase ... díl 7.

Zrovna jsem skládala koláčky na hedvábné papíry do krabice, když Baronka vyběhla ze svého útočiště a začala za dveřmi štěkat. Napomenula jsem ji, koukla se na mne jen tak po očku, jakobych ji vyrušovala od práce hlídat mne i dům, když páneček není doma a štěkala si klidně dál. Umyla jsem si ruce, utřela do ručníku a šla se podívat, kdo k nám jde. Nikoho jsem totiž nečekala. Kukátkem jsem uviděla neznámou tvář, pomyslela jsem si, že je to zase jehovistka, jejíž kolegyně mi minule oznámila, že jsem pod satanem a rozhodla jsem se, že neotevřu, i kdyby zvonila, jak chtěla. Baronka si najednou sedla a vrtěla ocasem. Asi ji zná, pomyslela jsem si a otevřela dveře ...

Mohu s vámi mluvit mezi čtyřma očima?

Zeptala se mne žena, kterou jsem nikdy neviděla a tak jsem neměla důvod, proč bych k takovému hovoru přistupovala. Konečně jsem dost spěchala, protože jsem před sebou cestu do Chebu a také obavy, že tante je zase nemocná, protože se už týden neozvala. Stejně jsem s ní potřebovala mluvit.

"Nemám moc času," řekla jsem a roztlouklo se mi srdce, ani jsem nevěděla proč, " a ani vás nepozvu dál. Povězte mi stručně o co jde."

"Víte, nerada bych to vykládala na chodbě, mohl by to někdo slyšet," řekla a tvářila se docela upřímně.

"Tak pojďte tedy dál."

Baronka se k ní lísala a ona ji podrbala na hlavě. Nebylo mi to moc divné, Baronka se lísá ke každému, z koho kouká nějaký prospěch. Zavřela za sebou dveře a protože asi tušila, že kávu ode mne nedostane, tak zůstala stát a rozpačitě se na mne dívala.

"Tak prosím," vyzvala jsem ji odměřeně a srdce mně tlouklo čím dál víc.

"Miluji vašeho manžela," řekla a zkousla spodní ret, připadalo mi, jakoby měla dodat, jestli mi to nevadí. Nedala jsem jí ani facku, dokonce jsem se nerozčilila, srdce mne přestalo tak divoce tlouci a já jsem se na ni usmála.

"No a? Nejste sama," zasmála jsem se nenuceně, "máte ještě něco? Já totiž dost spěchám."

"Chtěla jsem vám to jen říci," řekla, zaskočená mým klidem i tím, že jsem mezitím hledala boty v botníku.

"Děkuji, je to příjemná zpráva. Potěšilo mne to. Manžel si lásku lidí zaslouží. Takže, na shledanou."

Otevřela jsem dveře a lehce ji vyšoupla na chodbu a zavřela za ní. Obrátila jsem se na Baronku, ta pořád seděla a upírala oči na dveře.

"Tak ty zrádkyně, ty tu paní znáš a nic jsi neřekla," řekla jsem ji a vyhrkly mi slzy z očí. Snažila jsem se zhluboka dýchat, ale vnitřní bolest mne zaplavovala jako povodeň, před kterou nikdo neuteče. Jistě, že jsem mohla  popadnou mobil a vřískat na něho jako uražená a ponížená ženská, ale já to neudělala. Sedla jsem si na taburet a Baronka mi položila hlavu do klína. Je to tak prosté, pomyslela jsem si, žijeme spolu, sdílíme spolu všechno dobré i zlé, máme svá napětí mezi sebou a pak přijde nějaká ženská v kabátě a oznámí mi bez všech skrupulí, že miluje mého manžela, zatímco on je takový zbabělec, že by se k tomu sám nepřiznal. Tak se snaží děj posunout trochu dál. Určitě mu zavolala, že u mne byla, že se doznala a že teď je na řadě on. To je ale trapná komedie, pomyslela jsem si. Dopředu vím, že to skončí pro mne porážkou - budu mu muset odpustit a poslouchat jeho teatrální důvody nevěry, která nakonec vyplula napovrch, i když mohla klidně zůstat skrytá, jako všechny podobné lidské hlouposti a nemravnosti. Bolest, která mne před tím zaplavila, ustoupila a do mého nitra přišel ten správný pocit racionálního přístupu, který on tak nesnáší a nesnáší ho proto, že mu nedovoluji, aby mne zapojil do svých uměleckých emocí, které nakonec vyústí v trpitelskou pózu, že je na světě úplně sám. Asi je, protože jinak by se nemohl chovat tak sobecky! V životě by mě nenapadlo jít za nějakou cizí ženskou a říci ji do očí, že miluji jejího manžela. Ale to je právě to, co mu vadí - moje neschopnost projevit city. Jeho trapný slogan, který slyšel někde v divadle, že je lepší teplé pivo než studená Němka, právě sedí na jeho nepochopení i k jeho zlobě, že se nenechávám strhnout k emotivním manželským hádkám. Mohla jsem to tušit od začátku, myslím si, když mne namočil do toho večírku, byl to pokus mne vyprovokovat, zesměšnit mne ve svých očích, či nevím, co všechno si myslel. A možná, že to byla předehra k tomuto pokračování tyátru, který postavil na scénu ženu v kabátě mezi dveřmi našeho bytu, aby mi řekla, že ho miluje.

¦

Moje úvahy však byly docela zbytečné, protože jsem nevěděla, na čem vlastně jsem. A tak jsem se dooblékla, ovázala jsem krabici stuhou, Baronce jsem připnula obojek s vodítkem a košem, pozhasínala jsem a zamkla za sebou dveře. Seběhly jsme do garáže. Baronka si sedla na zadní sedadlo a koukala z okna. Ta ženská stála na chodníku a zřejmě asi hlídala, jestli skutečně někam jedu. Dívala se do oken, tak jsem vytáhla mobil a udělala jsem si její fotku, protože se mi zdála divná. Projela jsem kolem ní a ona mne uviděla. Usmála se a já ji úsměv opětovala. Zrcátkem jsem viděla, že si vedla límec od kabátu, strčila ruce do kapes a odcházela směrem k tramvajové zastávce. V duchu jsem ji politovala! Už jsem byla nad věcí a mínila jsem celou věc vzít pod svou kontrolu. Život mne naučil, že člověk nemá propadat sebelítosti, plakat do polštářů a kout pomstu za urážku, které se někdo blízký dopustil. Překvapeně jsem zjistila, že mne to ani neurazilo.

¦

Začalo pršet, Spustila jsem stěrače. Baronka mezitím usnula na zadním sedadle. I když se sem tam drala lítost na povrch, zaháněla jsem ji a raději se soustředila na cestu, protože musím dojet na místo, předat koláčky, zjistit, co je s tante a k večeru se vrátit domů. On bude určitě už doma, sní zbylé koláčky, v dřezu zůstanou hrnky od pěti káv, protože on si nikdy nevezme jeden šálek nebo hrnek, aby ho umyl, ale na to jsem si už zvykla, Ano, já jsem si na všechno zvykla! I to, že se nyní ukázalo, že jeho procházky s Baronkou byly zástěrkou pro randění s tou paní. Chudák ženská, pomyslela jsem si, zlomil ji srdce jako Orfeus a do podsvětí půjde pro mne. Pocítila jsem ošklivost nad jeho jednáním a dokonce mi přišlo, že bych měla teď krásný důvod se rozvést, z hudebního pokoje bych si udělala ložnici, třeba levandulové barvy s krásnými závěsy, vyházela bych všechny krámy a moderně si to zařídila. Dobře, mám dvě volby - buď mu odpustit s rezervou a vymoct si podmínky, jakože nebude v našem bytě vyučovat hudbu všelijaké vrzaly, ale najme si na to nějaký samostatný prostor, že nebude chodit v noci domů, ale hned po koncertě a bude se věnovat domácnosti nebo bude rozvod s tím, že získám samostatnost a nebudu muset pořád uhýbat a uhýbat jeho náladám a velkopanským manýrům, kterým se říká v rodině rys umělecké povahy.

¦

Musím natankovat, pomyslela jsem si. Pumpa byla vzdálená asi dvacet kilometrů. Musím si dát cigaretu a kafe. Skutečně jsme dojely jen tak tak. Zastavila jsem na parkovišti, abych si dala kafe a cigaretu, pak teprve natankuji, zaplatím a pomažeme dál. Napomenula jsem Baronku, aby slušně seděla a čekala, dala ji napít a piškot a řekla : čekej. To ona znala a byla způsobná. Uvědomila jsem si, jak najednou vnímám každou minutu, všechno se mi zdá najednou jiné, zvláštní, jako bych si měla tento den zapamatovat. Drobně pršelo a žlutě a červeně zbarvené listí poletovalo ve větru. Bylo mi, jako mezi dvěma záchvaty, pauza, po které zase přijde trýzeň, s kterou budu bojovat, abych si zachovala chladnou hlavu. Děti se nesmí nic dozvědět. Měly by zbytečné starosti, mají ho rády a já bych to asi u nich na celé čáře nevyhrála. On byl vždycky citově k nim blíž, uměl s nimi sdílet, ale mně tato schopnost chybí. Škoda, že asi nikdy nepochopí, ani on, a ani oni, co cítím a s čím bojuji. Ale to nevadí, to nevadí, říkám si a do očí se mi tlačí slzy. Je to tu znovu. Můj smutek splývá s tímto zvláštním dnem, který je, jak si myslím přelomový. Nebo si to nemyslím, ale vnitřně si přeji něco zlomit sama? Když jsme spolu naposledy tančili, bylo ještě léto, i když na svém sklonku. Vzpomínám si, že jsem chtěla, aby mi řekl, že mne miluje. Od té doby se nevyjádřil, zapomněla jsem na to, on se utěšoval s jinou, která mu zřejmě dala to, co očekával ode mne, ale předem ten boj o to, aby to dostal, vzdal.

¦

Dojela jsem před tetin dům, musela jsem Baronku vyvléci z auta, protože si umínila, že tam zůstane, popadla jsem krabici, zamkla auto a zazvonila. Baronka vedle mne uraženě stála a nakonec se dala do štěkotu jak pominutá. Zvedla jsem oči na cestu, která vede k bráně a po ní kráčel můj manžel. Sevřela mne úzkost, pak ten starý pocit radosti, že ho vidím a nastoupila trýzeň, kterou jsem zamaskovala příjemným úsměvem a zamáváním. Vím, proč přijel, musel jet jak blázen, aby tu byl dřív než já, aby mi mohl odemknout a zatáhnout mne do velkého pokoje a tam mne mučit teatrálním výstupem. Zřejmě mu zavolala a on nějak zareagoval. Tyto myšlenky šly rychle jedna za druhou, než se přiblížil tak že jsme stáli u sebe, jen ta brána byla mezi námi (vždycky tam byla nějaká stěna), podíval se mi do očí a já jemu. A v tom pohledu jsem přečetla, že zvláštnost tohoto dne končí a nastane vysvětlování a pokusy o usmiřování. Můj úsměv mu naznačil, že není třeba se namáhat a jeho tvář přejela lehká nevole, kterou znám jen já, i to, co znamená. Nic, jen pocit, jeho pocit, že každý výstup je zbytečný. Zítra mu třeba upeču buchty, ale litovat ho nebudu, ani sebe ...

¦

Když jsme se večer vrátili, odemkl dům a dal mi přednost. Mlčky jsme se převlékli do domácího, postavila jsem na kávu a on si sedl na židli do kuchyně.

"Máš zítra volno?" zeptal se.

"Ne, mám stání, Potřebuješ něco?"

Asi mi chtěl vyprávět svůj příběh, vyklopit to ze sebe, aby na mne také přesunul část svého pocitu viny. Každá by to udělala, podělila se, poplakala si s provinilcem a odpustila mu za dlouhého milování.

"Vlastně nic, jen to, že to skončilo," řekl stručně.

"To je dobře. Víš, co bys mi mohl zahrát? Už jsem to dlouho od tebe neslyšela."

"Co?" zvedl ke mně své hezké oči, takové kocouří, které dokáží zrychlit puls.

"Mourir auprés de mon amour."

Hrál na klavír a zpíval. A já usedavě plakala a v tom pláči přišlo uvolnění. Pak mne objal a políbil do vlasů. Šel do svého pokoje a já do sprchy. Bylo to zvláštní, ale my jsme nikdy neřešili své problémy v posteli. Naše problémy jsou nevyslovitelné. Nejsou na debaty, na hádky, protože se nedají řešit. Možná, že je to důvod, že se vždycky vracíme k sobě. Není to poprvé a vím, že ani ne naposled…

....

Příběh je ze života.