Ježíš: Proč nerozumíte tomuto času?

Čím více se nořím do studia křesťanských nauk, tím jsem více překvapenější a nechci udělat žádný zbrklý závěr o Ježíšově působení na zemi. Těch výkladů a postojů k Ježíši je hodně a jistě, že nejsem sama, která si potřebuje udělat jasno v jeho učení, třeba i v pocitu, že je složeno z několika rovin, podle možnosti chápání jeho slov a činů, kdy používá pouze mlčení nebo gesta. Stále se přidržuji prvotního pramene, a to jsou evangelia. Kritická teologie sice rozebírá možnosti vrstvení a doplňování jeho příběhu až po jeho smrti a má i jiné dedukce, které jsou neméně zajímavé a i závažné, ale já si uvědomuji jedno: Ježíš byl ve svém čase daleko ve větší výhodě, než my, co se týká chápaní a výkladu Tóry. Pro něho byla Tóra daleko přirozenější a autentičtější  základnou uvažování v jeho době a čase, než je pro nás v naší době i v čase, protože jí nepřetržitě žil a praktikoval jako příslušník svého národa, jako věřící Žid a jako muž v určitém postavení v tehdejší společnosti. Ráda bych se vyhnula teologickým způsobům nahlížení na Ježíše, protože mé osobní uvažování o něm má trochu jiný záměr. Poodhalit, co říká dějinám a potažmo i naší době. Omlouvám se všem předem, pokud bych se dotkla jejich náboženského cítění, není to mým záměrem, moje hledání je stejně úpřimné a čisté, jako víra, kterou sdílím ve všech jejích rovinách.

"Proč nerozumíte tomuto času?" (L 12,56)

Ptá se udiveně Ježíš a kroutí hlavou. Kolem něho sedí, jako vždy skupina posluchačů a napjatě naslouchá. Kdyby to pronesl dnes, sedíc mezi námi, také bychom na něho hleděli s údivem, neboť "porozumět tomuto času"  je v každé historické době pro ty, kteří ho žijí, obtížné. Přemýšlela jsem o tom, zda lidé v jeho době byli též zahrnováni nejrůznějšími informacemi a dedukcemi, které více či méně rozmělňuje osobní úsudek. Mám pocit, že každý tuto otázku uchopí jinak. Ze svého osobního náhledu a svých osobních představ a potřeb. Ježíš hovořil o Božím soudu a o spasení, tedy, přichází hodina Božího soudu a spasení ...

Víš, co se stalo, Ježíši?

Lidé ho zahrnují zprávami:"Pilát dal surově zbít několik Galilejců. A to ještě ve chvíli, Ježíši, kdy na chrámovém nádvoří zabíjeli obětní zvířata!" A druzí zase vzrušeně vyprávějí:"Osmnáct mužů bylo u rybníka Siloe v Jeruzalémě  smrtelně zraněno při stavbě vodovodu".

Nosí mu tyto zprávy a mají jeden nevyslovený dotaz a zároveň problém, který jim leží na srdci a vychází z jejich věčné otázky: Jaký je vztah mezi osudem a vinou? Samozřejmě, že v tomto ohledu se opírají o Tóru a hledají v těch neštěstích Boží spravedlnost. Ráda bych připomněla, že takto naše moderní doba už dlouho neuvažuje, jen to v člověku trochu vrtá, trochu ho to provokuje na to myslet, protože "stejně je něco nad námi", říkají lidé, hledajíc vztah mezi příčinou a následkem. I tehdejší lidé, jako my, hledali v lidském životě nějaký řád a smysl, proniknout do tajemství Boží spravedlnosti, která se ani zdaleka nepodobá pojmu spravedlnosti, jak ji chápeme, protože nás mate zákon "oko za oko, zub za zub", který je však stále doplňován smlouvami a dodatky a konečně i "spásou, kterou Ježíš zpečetil svou obětí" a kterou mohu chápat i tak, že mi dal příležitost, svým učením, abych se vyhnula "hříchu" a zbytečně to věčné kyvadlo "oko za oko, zub za zub" nesměrovala na sebe. Tedy, základní otázka lidí, kteří Ježíši vzrušeně vykládají, co se všechno stalo je: jaká vina zapříčínila jejich osud?

A Ježíš jim odpovídá v jejich duchu a jejich jazykem víry

"Domníváte se, že by oni vini byli za všechny lidi, že takové věci trpěli?"Nikoliv pravím Vám. Nýbrž nebudete-li pokání činiti, všichni též zahynete." (L 13,1-5).

Ježíš je samá záhada. Lidé na něho hledí a přemýšlí o tom, co řekl. A pak pochopí, že po nich chce, aby se na tu věc podívali trochu z jiné strany! "Záhada není v tom, co se stalo, ale v tom, že to nepostihlo vás."

A protože Ježíš byl (a je) trpělivý učitel a vykládá problémy skrze podobenství, tak má hned jedno připraveno - podobenství o fíkovníku, který nerodil ovoce a proto si zaslouží, aby byl vyťat. Ale vinař se rozhodl, že to ještě zkusí, že to nevdzá a vynaloží všechnu péči a vyprosí si na majiteli vinice, aby mu dal ještě poslední lhltu:

"Pane, ponechej ho i tohoto léta!" L 13,6-9)

Záhada je v Boží trpělivosti, která je nad všechno pomyšlení a chápání - protože majitel vinice má pravdu:"Proč i tu zemi nadarmo kazí?" - a ta trpělivost má přeci své meze:"Jen ještě tento rok!"

Ježíš trochu provokuje

Ježíšovo podobenství o nepravém vladaři (L 16,1-8) vypravuje o muži, který bez iluzí kalkuluje o budoucnosti a využívá poslední šance. Nepoctivý správce je udán u pána, že promarnil jeho majetek. Ten je v úzkých, přijde o svůj úřad a octne se na ulici. Uvažuje o možnostech, které mu ještě zbývají. Nádeničina je nad jeho síly, žebrat se stydí. Tu ho napdne chytrá myšlenka, že přemluví obchodníky, kteří jeho plánu dluží olej a pšenici, aby zfalšovali dlužní úpisy. Ruka ruku myje. On jim pomohl v nesnázích, oni pomohou v nesnázích jemu.  "I pochválil ten pán (to znamená Ježíš) vladaře toho nepravého, že opatrně učinil. Nebo synové tohoto světa opatrnější jsou, než synové světla ve svých věcech!" (L 16,8) A tím pdobenství končí. Ani slovo morálního rozhořčení nad defraudantem, který vytlouká klín klínem. A člověk čte a nad podobenstvím žasne. Co to má zase znamenat? A Ježíš se určitě tajemně tvářil a ví, že jeho podobenství je hodně provokativní. Ukázal totiž, ve svém podobenství, že člověk má, pokud tuší, že budoucnost je hrozivá, využít nabízené příležitosti, nespoléhat se naivně, že snad nebude tak zle a zase přijdou lepší časy, ani neskládat rezignovaně ruce v klín. Opatrnost znamená: neztrácet hlavu a být přichystán. Tedy neztrácet možnosti se zachránit. Ale kdyby si někdo chtěl vykládat, že Ježíš někoho naváděl k podvodnému jednání, tak je asi nutné vysvětlit, že právě poukázal na "syny světla", kteří jsou  trochu nepraktičtí a mohou udělat špatný krok a zhoršit svou situaci, kdežto synové světa jsou zkušení a protřelí a dovedou se v době, kdy jim hrozí nebezpečí se lépe zabezpečit.

Ještě provokativnější příběh

Bohatý sedlák se raduje ze své neobvyklé úrody a chce si postavit ještě větší stodoly. V tom mu Bůh skříží cestu:"Ó, blázne, této noci požádají duše tvé od tebe, a to, co jsi připravil, čí bude?" (L 12,16-20). Vidíte, že se tentokrát Ježíš neuchyluje k apokalyptickým obrazům, ale mluví prostou řečí, aby mu lidé lépe rozuměli. Což člověk neví, že musí umřít: Nevidí, jak nepřirozená je jeho přičinlivost, když místo toho, aby sloužila k žigvotu, spotřebovává tělo i duši? "Zdali není život více nežli pokrm, a tělo nežli oděv?" (Mt 6,25). Jednou člověk předká své pozemské poklady, které mol a rez kazí a zloději kradou (Mt 6,19), podruhé bohatství přetrvá jeho.

A v Ježíšově zvěsti má všechno vztah k Božímu království:

"Raději hledejte Království Božího, a tyto všechny věci budou vám přidány." (L 12,31).

Tváří v tvář budoucnosti je třeba být připraven, jako když služebníci bdí a čekají svého pána (Mt 13,33 nn: Mt 24,45 nn: L 12,35 nn). Naproti tomu ti, kteří nedbají boží výzvy, nikdy nemají kdy, zrovna tak jak při posledním soudu, jako za dlů potopy:" Jedli, pili, kupovali, prodávali, štěpovali, stavěli ..." "ženili se a vdávaly se.." (L 17,28: Mt 24,38). Stejně tak nemají kdy  ani zdánlivě zbožní, kteří nechtějí opominout žádný předpis a žádné přikázání a pro samé úkony a výkony zapomínají na milosrdenství (Mt 23: 19,13:12,7).

http://www.youtube.com/watch?v=Rn0zZ5GiiPA