Zahrada: Čekání na vánoce

Doktor Rybář vymyslel vánoční představení a jako obvykle, nikdo s tím nechce nic mít. Paní Straková se chystá péci vánoční štólu. A já jdu do lesa, abych se trochu ze všeho vzpamatovala a překvapeně zjišťují, jak je to úžasný prostředek pro relaxaci ...

Ranní mlhy

Sice jsem chtěla přijet už včera odpoledne, ale jako naschvál, napletlo se mi do mých plánů spoustu věcí, které bylo nezbytné udělat. Manžel volal, že přijede až v sobotu večer, abych jela na chalupu a nečekala na něho, tak jsem mu alespoň připravila v sobotu ráno jeho milovaný nudlový nákyp s tvarohem. Jo, to se mu řekne, jeď na chalupu sama! Tak jsem si pro sebe přemýšlela ráno, když jsem vyjeja z města a projížděla hustou mlhou. Ale pořád bylo svým způsobem nějak hezky! Vzduch byl pročištěný a okolní lesy vydávaly takovou těžkou vůni, kterou mám ráda. A čím víc jsem se blížila k cíli, tím víc jsem se těšila na své milé sousedy a sousedky, kteří jistě už pracují na přípravách na vánoce. To jsou takoví držitelé tradic. Naposledy jsem dostala od jedné paní z dolní vesnice dva velké sáčky sušených švestek a jablek. A radila mi, jak z nich udělat kompot. Ten dělávala i moje babička k pečenému masu s rýží.

Vánoční představení

Pomalu jsem dojížděla k chalupě a viděla jsem v zrcátku, že mne na kole dojíždí doktor Rybář. Zastavila jsem na cestě a čekala na něho.

"To jsem rád, že jste přijela. Strašně rád," říkal udýchaně a tvářil se vážně. Určitě, myslela jsem si, se zase pohádal se starostou anebo s varhaníkem či řezníkem.

"Co se děje, doktore?" zeptala jsem se, ne však zvědavě, protože jsem cítila, že mi nachystal zase nějakou práci. On, doktor Rybář svými neustálými aktivitami dokáže zaměstnat spoustu lidí a hlavně je umí přesvědčit, aby tu práci udělali a ještě z ní měli radost.

"Nemohla byste napsat pro děti vánoční hru o Narození Ježíše? Pani učitelka chce překvapit místní dětským představením, ale není si jistá, že to dokáže přesně vylíčit. Chtěla to po mně, ale já zase neumím psát pro děti. Pan farář nemá čas a ještě se zlobil, že se všichni obrací na něho s takovými věcmi."

"Já se mu ani nedivím. Celý rok si plácá játra s kázáními a všichni ho poslouchají na půl ucha. Už to tady musel říkat nejmíň desetkrát," směji se, ale doktor Rybář zůstává vážný. Ale najednou ožil.

"Máme nového učitele. To ještě nevíte," řekl s výrazem pravé venkovské hlasatelky místních pravd a já jsem si musela v duchu říci, jak se rychle dokáže přizpůsobit k prostředí.  No, vrostl sem, oni jsou závislí na jeho činnostech a nápadech a on zase na jejich přízní a přátelství protože, nikoho jiného nemá. Je to jejich guru, tak bych to řekla a oni ho přijímají jako by byl jejich příbuzný.

"No vidíte, doktore, tu hru může napsat on!" zvolala jsem, "je to čerstvá síla, určitě mu to pomůže, aby zaujal lidi, nejen děti, ale také rodiče a příbuzné a místní radnici. To mu hodně pomůže."

Čekala jsem, co na to doktor Rybář řekne, díval se na mne překvapeně a nevěřícně.

"Tohle nás nenapadlo. To je pravda. Vidíte, jeho jsme z toho vynechali. Asi jsme si mysleli, je ještě novej, teprve se seznamuje s lidmi a je třeba mu dát čas. Ale nač ho šanovat, že jo? Pěkně ho do toho hodíme a po hlavě. Zorganizovat dětské divadlo, to není žádná legrace, zvláště s místními dětmi, které nic takového ani neviděli."

"Doktore, přiznejte se, že jste to celé vymyslel vy. Že ano? Že jste to vymyslel vy?"

Naléhala jsem na něho, aby se přiznal. Není to první počin, který vystřelil jen tak do vzduchu, a pak s ním měl starosti. A já byla první na ráně, aby své břímě sňal ze svých beder, jak bych tak řekla nadneseně a rychle ho přesunul na jiná. Jenže, nikdo s tím nechce nic mít. Nacvičit s dětmi takový složitý text, tak odtržený od jejich života a vnímání obvyklých věcí, je práce věru nadlidská.

"No, je pravda, že mně to napadlo jako prvního. A paní učitelka na to kývla," řekl trochu zkroušeně a já si živě představila, jak za ní běhal a přesvědčoval ji, že si udělá body na radnici, že to bude bomba a paní učitelka asi nedohlédla složitost celého podniku. Je totiž polovina listopadu! A možná že někteří rodiče nejsou tomu nakloněni. Ale v nitru jsem ho chápala, on, který je zaujatý pro dobro tohoto světa moc nechápe, že mnoho lidí kolem něho má úplně jiné zájmy a jiné záměry, i zde, v této vesnici, která není rozhodně od okolního světa odtržená.

"Víte, to jste sice trochu šlápl do bláta, ale já si myslím, když muž nacvičuje s dětmi vánoční zpěvy. tak by s nimi mohl zároveň nacvičit i legendu o narození Páně. On na to má, rozhodně na to má. Jen je otázka, jestli na to kývne. A předem vám radím, abyste mu nenosil domácí víno jako úplatek či jiné místní produkty."

"Vidíte, to je nápad," řekl ulehčeně, sedl na kolo a zmizel v mlze. Sedla jsem do auta a zabouchla za sebou dveře. Jsem zvědavá jak tohle dopadne. Buď z toho bude nebetyčná ostuda, legrace nebo něco krásného. Já si myslím, že to bude to třetí, ale uvidíme.

Paní Straková se chystá péci štólu, ale bolí ji klouby

Paní Strakovou jsem potkala na cestě. Táhla za sebou vozík, zřejmě byla nakoupit a to je pěkný kousek cesty. Zastavila jsem a pomohla ji naložit nákup do auta a posadila ji vedle sebe.

"To jsem ráda, že jste zrovna jela kolem. Hrozně mne bolí klouby. Pořád je mažu, doktor mi dal nějaké prášky, ale já jsem z nich úplně hotová. Mám recepty na obklady, nic nepomáhá," naříkala. Dovedu si představit, co člověk zkusí, zvláště když má kamkoliv daleko a většinou musí chodit polní cestou za jakéhokoliv počasí do místa, kde jsou obchody, radnice, kostel, škola, pošta a jiné nezbytnosti k životu. Ale z druhé strany, tito starousedlíci by nepřežili, kdyby se museli stěhovat jinam. Co by to bylo za život, kdyby neviděli své kopce, východy a západy slunce i hvězdy a měsíc, kdyby nemohli do svého lesa, kde znají každý kámen a kořen, mají svá místa, kde rostou houby a bylinky, maliny, ostružiny, jahody, borůvky. A tak naříkají, ale život si rozhodně ulehčovat nebudou. A tak jsem ji poslouchala, jak naříká na klouby a přitom mne najednou přivedla vzpomínka na jednu paní, kterou jsem potkala v lékárně, specializovanou na bylinky, jak drží v ruce láhev jakéhosi sirupu a říká?"Bez toho bych už dávno nechodila." Jak se jen ten sirup jmenoval, říkám si a zoufale se snažím si vzpomenout. Jo! Otočila jsem auto a vyjela jsem na okresní silnici.

"Kam jedeme?" zeptala se paní Straková.

"Uvidíte, zvu vás na malý výlet," směji se a to z radosti, že jsem ráda, že jsem si ten sirup vzpomněla.Paní Straková není "zkažená chémií", jak mnohokrát pravila, tak by ji mohl sirup hodně pomoci. Konečně, mohu pro ni alespoň něco udělat, alespoň něco! Sotva jste stihli dobu, než se zavíralo. Nechal ajsem paní Strakovou v autě a vběhla do obchodu. Sirup naštěstí měli, koupila jsem velkou láhev a nechala si ji zabalit. Vrátila jsem se, paní Straková se divila, když jsem ji ten sirup dala do ruky, nastartoval auto a jeli jsme zpět.

"Tak si to rozbalte," řekla jsem a ona se udiveně dívala na láhev.

"To je moje?"

"Ano, to je můj adventní dárek. Doma si vezměte brýle a podívejte se, jak se to užívá."

"Ale jak vám to zaplatím, peníze určitě nechcete..." řekla smutně, protože jsem ji několikrát odmítla, aby mi něco platila, co jsem ji dala.

"Až přijedeme, tak mne naučte pect štolu, ano?"

"Platí," řekla spokojeně a tak jsme dorazily na místo. Bylo jedenáct hodin. Byl čas založit na oběd! Mlha trochu stoupla a z komínů chaloupek se zvedal kouř a voněl ve vzduchu.

Recept na tvarohovou štólu

Zkuste si upéci tvarohovou štólu. Má několik výhod oproti tradiční, která se musí uř připravit koncem listopadu, aby se mohla správně odležet.  Není to kynutý moučník, téměř se nedá pokazit. Takže i něco pro začátečníky!

Připravíme si:
500 g hladké mouky
250 g rostlinného tuku (másla)
250 g tvarohu
150 g moučkového cukru
150 g rozinek
125 g nasekaných vlašských ořechů
100 g kandované citrónové kůry
1 ks sáčku vanilkového cukru
2 ks vajec
1 ks sáčku prášku do pečiva
1 lžíce rumu
moučkový cukr na posypání
máslo na potírání
pečicí papír
špetka soli

A postupujeme takto:
Rozinky omyjeme a necháme okapat, mezi tím na jemno nakrájíme kandovanou citrónovou kůru. V míse utřeme vejce s moučkovým a vanilkovým cukrem  Přidáme mouku s práškem do pečiva, tvaroh, špetku soli, rum a na kousky nakrájený tuk. Vypracujeme hladké těsto do kterého nakonec přimícháme rozinky, ořechy a kandovanou citrónovou kůru. Těsto přikryjeme čistou utěrkou a necháme v pokojové teplotě přibližně půl hodiny odležet. Těsto vyválíme na pomoučeném vále do obdélníku silného cca 3 cm, o rozměrech asi 30×40 cm, delší stranu těsta přehneme do dvou třetin, její protější stranu přehneme na polovinu a ještě přeložíme přes druhou stranu tak, aby ji kryla jen částečně. Štólu přeneseme opatrně na plech vyložený pečicím papírem a v předem předehřáté troubě na 200 °C, pečeme asi 1 hodinu.  Během pečení těsto potíráme rozpuštěným máslem a jemně sypeme moučkovým cukrem. Toto opakujeme 4x.  Po upečení štólu necháme vychladnout, znovu ji pocukrujeme, nakrájíme a můžeme servírovat.  Tato štóla se nemusí nechávat odležet!