Jak se dělila Evropa - 2. Řecká vzdělanost, římské území a Bible

Na Evropu nelze pohkížet jinak než na dědictví, které nám předala antika. Samozřejmě, že všechny ty složité vztahy, které se realizovaly ve vládnutí, s sebou nesly i potřebu vzdělanosti. Na počátku, v 1. století, se již objevovali první učenci, kteří pocházeli z Řecka i jiných území, aby zachránili to nejcennější z hroutícího se starého světa a zkloubili ho s novým hnutím, které vzniklo sice v Palestině, ale které Evropa podělila i s římským dědictvím. Na území bývalé římské říše přicházeli nové národy se svými jazyky a zvyklostmi, aby vytvořili nové říše. Jistě, že se to neobešlo bez konfliktů, bez vraždění a bojů o moc. Evropa měla štěstí na osobnosti, které stanuly v čele nejen duchovních hnutí, ale také vytvořili nové filozofické základy, na kterých Evropa spočinula a začala tvořit zákony a první legitimní vlády. Chaos, který vznikl po pádu říše západořímské a východořímské, a trval téměř 4. století, se začal měnit v ustalování nových území, které známe pod názvy například Francká říše na západě a Byzantská říše na východě. Ale předpokládám, že mnozí čtenáři znají dějepis, takže jistě jim nebude zatěžko se orientovat ve stručném přehledu formování Evropy po stránce mocenské a duchovní a vytváření systémů moci duchovní u světské.

Západní část říše v 1. - 5. století

Západořímská říše vznikla rozdělením římské říše v roce 395 poté, co ji císař Theodosius I.odkázal svým dvěma synům takto: západní část Flaviu Honoriovi a východní Flaviu Arcadiovi.Západořímská říše zanikla již v roce 476 abdikací mladistvého císaře Romula Augustula, k čemuž byl přinucen Odoakerem – germánským velitelem římské armády. V podstatě se však jednalo o vojenský převrat, který ponechal stát nedotčen. Římská moc na západě byla v té době omezena už jen na Itálii a alpský prostor. Přestože západořímská říše existovala jen jedenaosmdesát let, měla celkem dvanáct legitimních vládců, a k tomu ještě tři (podle některých názorů čtyři) uzurpátory.

Od Augusta po Konstantina

Během vlády Augustovy se narodil Ježíš Kristus a přestože křesťané byli až do 4. století pronásledováni, nové náboženství se prosadilo a Řím se stal jeho centrem. V průběhu 3. a 4. století ovšem poklesl význam Říma jako politického centra, císařové čím dál více preferovali jiná města jako svá sídla. S konečnou platností přenesl na východ do nově vznikajícího města Konstantinopole své sídlo císař Konstantin Veliký. Řím sice nadále zůstával sídlem senátu a legislativním hlavním městem Římské říše, ale s jeho upadajícím vlivem upadalo i město. Tento úpadek se prohloubil i dvojím dobytím. Roku 410 město dobyli a po dobu několika dní plenili Alarichovi Vizigóti, v roce 455 Vandalové pod vedením Geisericha. Po pádu západní říše město obnovili papežové, zejména Lev I. Veliký († 461) a Řehoř I. Veliký († 604), a město zůstalo papežským sídlem téměř po celý středověk.

Východní část říše

Byzantská říše,(východořímská říše), byla v období pozdní antiky a středověku významná křesťanská mocnost, nacházející se v oblasti východního Středomoří.V roce 330 povýšil Konstantin Veliký původní starověkou obec Byzantion přejmenovanou na Konstantinopol na hlavní město římské říše. Ta byla v roce 395 trvale rozdělena na východní a západní část. Zatímco západořímská říše zanikla již roku 476, východní polovina impéria dosáhla v 6. století za panování Justiniána I. svého největšího územního rozsahu. V 7. století se udála zásadní proměna charakteru říše způsobená především přijetím řečtiny jako oficiálního jazyka za vlády Herakleia a ničivými dopady islámské expanze. Navzdory porážkám a úbytku území náležela k hospodářsky, kulturně a vojensky nejrozvinutějším soudobým státům.  V průběhu své tisícileté existence sloužila říše jako záštita křesťanství, čímž výrazně přispěla k ochraně Evropy před šířením islámu. Kromě toho disponovala pevnou zlatou mincí, jež byla v oběhu v celém středomořském prostoru. Konstantinopol patřila jako jedna z největších metropolí v tehdejším světě k nejdůležitějším obchodním střediskům. Byzanc měla určující vliv na náboženství, právo, politický systém, architekturu a umění značné části Evropy a Středního východu, přičemž přispěla k zachování a předání četných literárních děl a vědeckých poznatků klasického světa a jiných kultur.

Franská (také Francká) říše a územní dělení

Franská říše byla již státním útvarem rozkládajícím se na území dnešního Švýcarska, Francie, Nizozemska, Belgie a Německa. Na jejím počátku stáli Childerich I. a Chlodvík I., králové germánskýchFranků, jejichž moc stoupla zároveň s úpadkem moci římské říše. Chlodvík I. během své vlády (481-511) ovládl ostatní franské kmeny a rozšířil svou říši i o severní Galii. Jeho čtyři synové franskou říši, dočasně mezi ně rozdělenou, ovládli téměř celou Galii. Chlothar I. (511-561) říši sice opět sjednotil, po jeho smrti si ji však opět rozdělili čtyři synové, kteří zahájili bratrovražedné boje, jež královskou moc oslabovaly. S úpadkem moci franských králů rostla moc šlechty a majordomů, kteří na sebe strhávali stále více kompetencí. V poslední čtvrtině 7. století byl nejsilnějším majordomem Pipin II., jenž porazil roku 687 vojsko neustrijského krále a jeho majordoma. Pipin II. Merovejcům sice královský titul ponechal, faktickou mocí však disponoval on a jeho následníci. Jeho syn Karel Martel vítězstvím nad muslimy v bitvě u Tours roku 732 prokázal svou sílu, jež se hodila papeži proti Langobardům. Sbližování s římskou kurií pokračovalo také za jeho syna Pipina III., kterého nakonec papež korunoval franským králem.

Karel Veliký - verdunská smlouva a definitivní rozdělení franské říše

Roku 800 využil papež dynastické krize v byzantské říši a korunoval Pipinova syna Karla Velikého císařem. Karel Veliký se tak měl stát vládcem a ochráncem všech západních křesťanů. Karlova vláda přinesla také správní reorganizaci říše, růst vzdělanosti a kulturní rozkvět (tzv. karolinská renesance). Po smrti Karlova nástupce Ludvíka Pobožného následovaly tři roky rozbrojů jeho tří synů, jež byly ukončeny roku 843 verdunskou smlouvou, jež znamenala definitivní rozdělení franské říše.

Rozdělení Franské říše

Karlův syn a nástupce císař Ludvík zvaný Zbožný (vládl 814-840) rozhodně energickým vládcem nebyl. Aby předešel sporům o trůn, rozhodl, že říše bude napříště rozdělena mezi jeho syny. Bez úspěchu pak usiloval o to, aby nejstaršímu z nich, Lotharovi, připadla s císařským titulem i vláda nad bratry. Rozbroje mezi Ludvíkovými syny vypukly ještě za otcova života a po jeho smrti vyvrcholily rozdělením franského státu, které bylo roku 843 potvrzeno smlouvou uzavřenou ve Verdunu. Nejmladší Ludvíkův syn Karel zvaný Holý získal západofranskou říši, jež dala základ středověkému francouzskému království. Francie se stala přímou pokračovatelkou Franské říše a památku na germánské Franky si dodnes nese ve svém názvu. Ludvíkovi zvanému Němec připadla východofranská říše, budoucí Německo. Lotharovi zůstal jen nesourodý pás území mezi oběma říšemi včetně Itálie, na němž se nikdy nevytvořil jednotný státní útvar (tzv. Středofranská říše), a císařský titul, ovšem bez pravomoci nad mladšími bratry a jejich državami. Severní část Lotharovy země, nazvaná podle jeho stejnojmenného syna Lotharingia (Lotrinsko), se brzy stala předmětem častých územních sporů mezi Francií a Německem. Karlovští vládci následujících generací byli většinou jen slabými panovníky. Později přestali usilovat o císařskou korunovaci a titul římského císaře v západní Evropě opět zanikl.

Vliv římského práva a tvorba práva ve středověké Evropě

Corpus iuris civilis představuje kodifikaci římského práva provedenou na podnět byzantského císaře Justiniána I. v 6. století. Jedná se o významný právní počin, který provedla komise v čele s vynikajícím právníkemTribonianem. Občanský zákoník, později nazývaný Corpus iuris civilis se skládal ze čtyř částí. Jako první byl zveřejněn Codex Iustinianus, soubor dosud platných císařských nařízení a zákonů od doby císaře Hadriána. Tento spis měl nahradit starší právní sbírky, například Codex Theodosianus. Druhou součástí byla Digesta (řecky Pandektai), sbírka spisů antických římských právníků. Následovaly Institutiones, stručná rukověť římského práva. Rozsáhlé právní dílo dovršily Narai (latinsky Novellae), aktuální císařská nařízení vydaná v letech 534 - 569. Na rozdíl od předchozích latinských spisů byla jazykem novel už většinou řečtina (svědčí to o pronikání řečtiny na byzantský dvůr).

Uzákonění norem společenského života pomocí zákoníku

Corpus iuris civilis uzákonil současné normy společenského života. Podle jeho ustanovení se v osobě císaře pojila neomezená moc světská i duchovní (tento systém se nazýval caesaropapismus). Oficiálním náboženstvím bylo Křesťanství v ortodoxní podobě. Justinián se snažil jak vymýtit staré pohanské kulty (v roce 529, kdy byl poprvé zveřejněn Codex Iustinianus, dal například uzavřít starou antickou akademii vAthénách, centrum novoplatónismu), tak zabránit šíření herezí, především monofyzitismu, jež mělo sociální i politický podtext. Prostřednictvím svých zákoníků císař Justinián I. usiloval o upevnění práv staré otrokářské aristokracie a podporu hospodářství založeného na práci otroků a kolonů. Tento hospodářský systém se však již začal přežívat, jak dokazuje možnost propouštět otroky na svobodu, která byla uzákoněna v Novelách. Corpus iuris civilis platil po řadu století. Postupně si však změny ve společnosti směřující k feudalizaci vynutily jak revizi jeho ustanovení, kterou nechali pod názvem Basilika provést císaři Basileios I. a Leon VI., tak vydání nových zákoníků. V 11. století se Justiniánovy zákoníky začaly studovat na právnických školách v Itálii, zvláště na boloňské univerzitě, a staly se základem přijetí římského práva ve středověku a jeho dalšího šíření.

Formování církve - zásadní konflikt

Když se císař Decius roku 249 rozhodl vynutit v říši jednotu kultu, přičemž vyžadoval od všech poddaných uctívání římských bohů a uznání kultu císaře, přepadl Ježíšovy následovníky ochromující strach. Tentokrát proti nim měl být nasazen ohromný státní aparát, který jim nedával žádnou vyhlídku na únik. Každý občan měl předstoupit před místní komisi a tam za přítomnosti lidu přinést oběť: položit na oltář kadidlo, přinést úlitbu (při ní vylil obětník trochu vína na oltář, zbytek vypil) a pojíst z masa obětí. Na to mu bylo vystaveno potvrzení (li-bellus), jichž se dochovalo velké množství.  Pokud nemohli utéci do pouště, křesťané raději umírali po tisících, než by zapřeli svoji víru.  Po císařově smrti provádění těchto životu nebezpečných státních opatření ustalo. Decius padl po dvouleté vládě v boji proti Gótům (roku 251). V roce 257 jeho nástupce Valerián znovu obnovil pronásledování: měli být popraveni biskupové, kněží a jáhni, senátoři a vážení mužové měli přijít o svůj majetek a úřady, a v případě, že by zůstali i nadále křesťany, měli být popraveni.9 Avšak i Valerián přežil svůj edikt jen o krátký čas: roku 260 upadl na válečné výpravě do rukou Peršanů, kteří s ním jednali jako s otrokem a popravili ho. Po jistém období snášenlivosti za císaře Galiena (260-268) a jeho nástupců se císař Dioklecián rozhodl křesťanské náboženství zakázat. Nejprve došlo (od roku 285) k rozsáhlé správní a vojenské reformě. Ta rozdělila říši na východní a západní část, samostatně spravované císaři (augusty), jimž pomáhali mladší spoluvládci (caesarové), kteří pod jejich dohledem spravovali přidělené části říše a měli je v budoucnu vystřídat ve funkci císařů (tetrarchie). V obou částech říše platily stejné zákony. Staré náboženství, za něhož Řím dosáhl své velikosti, se nyní také mělo stát jediným základem státu.

Edikt proti manichejcům

První edikt proti manichejcům (296), kterým hrozil trest smrti, mj. říká: „Největším zločinem je odmítat to, co kdysi staří určili a ustanovili a čím se řídili... Proto nyní dbáme horlivě o potrestání zatvrzelých zlých lidí, kteří proti starým bohoslužbám zavádějí nové a neslýchané sekty".

Císařské edikty na pronásledování křesťanů a biskup Eusebius

Dioklecián váhal s pronásledováním křesťanů možná proto, že si byl vědom velkého počtu stoupenců této víry. Když podepsal 23. února 303, v den boha Termina (= konec, mezník; již současníci v tom viděli pokyn, že má být připraven konec křesťanství, svůj první edikt, po kterém následovaly další, zahájil tím nejkrvavější pronásledování. Příkaz přinutit všechny obětovat bohům se opět spojil s krutostí a sadismem. Caesarejský biskup Eusebius, očitý svědek mnoha mučení (nar. kolem roku 263), píše:

„Nelze ani vylíčit, jaká muka vytrpěli mučedníci v Thébách. Místo železnými drápy jim drásali tělo ostrými střepy tak dlouho, až z nich vyprchal život ..."

Edikt milánský, konstantinovský obrat a Jeronýmovy pochybnosti

Ediktem milánským pokusy státu podřídit křesťanství tradičnímu pohanskému kultu.  Tento „konstantinovský obrat" odsoudil již dříve záporně Jeroným (roku 420):

„Dříve (církev) díky pronásledování rostla a byla korunována mučednictvím; ale za vlády křesťanských císařů sice roste její bohatství a moc, jejích ctností však ubývá."

Jestliže křesťan riskoval před rokem 313 postavení, veškerý majetek, ba i život, pak již za Konstantina se stala příslušnost k této náboženské obci velmi výhodnou. Na otázku, zda byl tento nový vývoj, svazek mezi císařem a církví, dobrý nebo špatný, se nedá s konečnou platností odpovědět. Během událostí, které nemohla ovlivnit, byla církev postavena před novou situaci, která sice již od ní nevyžadovala svědectví krve, ale kladla na ni velké nároky.

Církev opustila chudobu

Církev opustila chudobu. Závažnější než dary byl zákon, který prohlašoval, že církev je oprávněna dědit. Majetek, který zbožní lidé odkázali církvi, se nyní mohl předávat z generace na generaci. Majetek církvi umožňoval rozšířit naléhavě nutnou sociální činnost (sv. Ambrož a Augustin pro to tavili církevní stříbro): péči o sirotky a vdovy, starost o cizince a poutníky, pohřbívání chudých a neznámých. Tato činnost byla tak jednoznačná,

Klérus a lid

Vedle proměny z chudé církve na bohatou připisují mnozí Konstantinovu vlivu rozdělení církve na klérus a lid.  Důležitější bylo rozhodnutí, že výroky biskupů ve sporech mezi křesťany mají právní platnost, tedy že jsou státem uznávány; biskupové mimo to dostali postavení vyšších úředníků a jako jediní nemuseli při audienci u císaře vzdávat mu úctu pokleknutím. Otevřel se jim tedy přístup k státní moci

Svazek mezi císařem a církví

Po vítězství pod Kristovou korouhví nad Maxentiem se ale Konstantin nedal pokřtít. Čekal s tím až do roku 337, když byl již poznamenán nemocí a v témže roce zemřel.   Jakkoli se jeho chápání víry v průběhu let prohlubovalo, zůstávalo přesvědčení o přímém pověření bohem křesťanů nedotčeno. To se týkalo nejenom řízení říše, ale zahrnovalo to také péči o stoupence tohoto boha, o obec křesťanů. Odpovídalo poměrům, ale i jeho taktu, že uměl jasně rozlišovat vnitřní a vnější záležitosti církve. Ani nedosazoval biskupy - to vyčítal Atanáš (Athanasius) Konstantinovu nástupci, ani jim nebránil ve svobodných poradách a rozhodnutích, jak zdůrazňuje Ambrož23. Svoji úlohu spatřoval v zachování nebo znovunastolení jednoty církve.

Boj proti gnostikům a Nicejský koncil

Jiný spor otřásl východní částí říše. Od roku 318 učil alexandrijský kněz a teolog Arius, že Boží syn Ježíš Kristus není stejné podstaty s Otcem, nýbrž je stvořený. Arius byl sice egyptskými biskupy exkomunikován, ale jeho myšlenek se chopili jiní, mezi nimi biskup Nikomédie, a vystoupili na jeho obranu. Konstantin se opět pokusil řešit spor na synodu: sezval roku 325 západní i východní biskupy do Niceje (Nikaia) k prvnímu koncilu obecné církve. Ariovy názory byly odmítnuty nově formulovaným vyznáním víry, tzv. „nicejským symbolem": Ježíš Kristus, Syn Boží, je „zrozený, nestvořený, jedné podstaty s Otcem" („Homoousios tó patři": DS 125). Arius a jeho dva přátelé z řad biskupů, kteří jako jediní odmítli podepsat, odešli do vyhnanství. Později bude církev vyžadovat od státu, aby odepřel každé falešné víře sebemenší právo na veřejné působení a šíření - až k fyzickému zničení heretiků na hranici. Nicejský koncil vyjádřil sice naprosto jasně rovnost Kristovy podstaty s Otcem, ale ponechal otevřenu otázku, jak může být Kristus zároveň Bůh a člověk. Vášně nyní vzplanuly kolem tohoto problému.

Patriarcha Cyril Alexandrijský, Nestorius a Efezský koncil

Pro spojení božské a lidské přirozenosti v Kristu použil alexandrijský patriarcha Cyril (od roku 412) obraz jednoho kusu uhlí nebo dřeva, který je pohlcen ohněm a sám se stává ohněm, a podle toho mluvil o „jedné přirozenosti vtěleného Logu". Podle názoru antiošských naproti tomu přebýval Logos v člověku Ježíšovi „jako ve chrámu". Sporné otázky měl rozhodnout koncil, který svolal císař Theodosius do Efesu. Cyril Alexandrijský (který zároveň zastupoval papeže) zahájil koncil 22. června 431, ačkoliv dosud nedorazila antiošská strana - stoupenci Nestoria, a to přes protesty císařova zástupce. Okamžitě prosadil Nestoriovo odsouzení, které podepsalo 192 přítomných biskupů. S několikadenním zpožděním dorazilo 43 antiošských biskupů, kteří vytvořili protikoncil a vyloučili ze své strany Cyrila a efeského biskupa Memnona z církve. Obě strany požádaly o potvrzení císaře. Ten prohlásil dosavadní usnesení za neplatná a přikázal pokračovat v jednání. V dalším průběhu zamítla většina účastníků koncilu rozhodnutí antiošských a exkomunikovála jejich patriarchu Jana a jeho stoupence. Mimo to schválil koncil šest kánonů proti Nestoriově učení a potvrdil pro Marii titul „Theotókos" (Boho-rodička).Problémy byly naproti tomu s císařovým potvrzením. Na naléhání obou stran potvrdil nejprve sesazení jak Nestoria tak i Cyrila. Pod vlivem dalších zpráv se pak Theodosius přiklonil na Cyrilovu stranu. Nestorius byl poslán do vyhnanství v jednom klášteře u Antiochie, posléze byl vypovězen do Horního Egypta, kde zemřel kolem roku 451. Dodnes je sporné, nakolik byly jeho názory bludné, nebo zda způsobily nedorozumění. Spory pokračovaly i po Cyrilově smrti (roku 444). Musel být svolán nový koncil, který se sešel roku 451 v Chalcedonu na maloasijském pobřeží naproti Konstantinopoli. Shromáždění předsedali legáti římského biskupa (tři biskupové a dva kněží). Dopis papeže Lva Velikého o dvojí přirozenosti v jedné osobě Kristu se setkal se širokým souhlasem a představoval základ pro pozdější prohlášení koncilu. Bylo v něm odmítnutí monofyzitského učení (o jedné přirozenosti) alexandrijské školy i teologie o dvou oddělených přirozenostech (podle Nestoria):

„Vyznáváme jednoho a téhož Krista, Syna, Pána, jednorozeného, existujícího ve dvou přirozenostech nesmíšených a neproměnných, neoddělených a neodlišených. Nikdy ať není zrušen rozdíl mezi přirozenostmi kvůli sjednocení, ať je spíše uchován zvláštní ráz každé přirozenosti, které se setkávají v jedné osobě a podstatě (hypostasi). Nevyznáváme jednoho ve dvou osobách rozděleného a roztrženého, nýbrž jednoho a téhož jednorozeného Syna, Slovo Boží, Pána Ježíše Krista, jak již dříve hlásali proroci a jak nás učil sám Pána Ježíš Kristus a jak nám to bylo předáno ve vyznání víry našich otců."

První mniši

Koncem 3. století došlo k nepřehlédnutelnému vývoji, který pak pokračoval celými dějinami církve: „odloučení", anachoreti. Z roku 380 pak pochází první zpráva o „západním" ženském klášteře: Římanka Melanie (Starší), manželka římského městského prefekta (starosty), založila po smrti svého muže komunitu na Olivové hoře. Krátce nato vznikl díky Římance Pavle (Starší) za Jeronýmovy podpory druhý klášter v Betlémě.

Mnich Antonín

I když nebyl prvním, je z nich nejznámější Antonín. V 35 letech si zvolil samotu a vydržel v ní žít 70 (!) let (f356). O něm máme zvláště dobré informace, protože jeho přítel, alexandrijský biskup Athanasius (Atanáš, zemřel roku 373), jenž u něj za pronásledování nějakou dobu žil, nám zanechal jeho životopis.

Benedikt z Nursie a založení řádu Benediktinů

Benedikt z Nursie (*kolem roku 480, t547?).47 se narodil se v dnešní Norcii a byl poslán svými rodiči, svobodnými statkáři, na studia do Říma. Brzy se připojil k asketům v Sabinských horách. Od nich se odloučil, aby žil v údolí Subiaco (80 km východně od Říma) jako poustevník. Shromáždil kolem sebe žáky, jejichž společný život organizoval do více skupin. Kolem roku 529 se rozhodl založit klášter na Monte Cassinu, kde ještě stál Jupiterův (podle jiných Apollonův) chrám. Jeho řehole, kterou navrhl pro komunitu, v níž použil nejen svoje zkušenosti, ale i myšlenky z jiných řeholí, se stala základem pro četné další kláštery, pro „benediktiny". Až do 12. století můžeme označit jeho řeholi za jediný základ západního mnišství.

Frankové jako průkopníci katolické Evropy

Křtem franckého krále byl do ariánského bloku Germánů vražen první klín. Pro rozchod s Góty, proti nimž došlo v roce 507 k prvnímu, pro Franky vítěznému tažení (vizigótský král Alarich II. přitom zahynul), získal Chlodvík podporu církve i románského obyvatelstva. Nezávisle na Francích nebo ještě před jejich vítězstvími se obrátili na katolickou víru další Germáni: Burgundové kolem roku 515 (roku 534 dobyli jejich říši Chlodvíkovi potomci), Vizigótové 587, Švábové 550, Langobardi 653. Změna náboženské orientace germánských dobyvatelů od Byzance na Řím upravila spolu s nadvládou Franků cestu onomu památnému vánočnímu dni roku 800, kdy papež Lev III. postavil Řím a církev pod ochranu franckého krále Karla. Císařská korunovace znamenala zároveň jasné zřeknutí Konstantino-pole a uznání nejvyšší politické autority franckých králů.

Irské a anglické misie

Roku 429 vyslal papež Celestin I. jáhna Palladia, aby obrátil Brity („Britanni") na katolickou víru (o dva roky později byl vysvěcen na biskupa). Známější a zřejmě také úspěšnější bylo působení sv. Patrika. Narodil se kolem roku 385 v Británii a po delším pobytu v Galii dospěl k poznání, že jeho povoláním je irská misie. Do Irska přišel roku 432 jako biskup a působil tam 28 let (zemřel kolem roku 460). Misie mezi Anglosasy se připisuje především iniciativě papeže Řehoře Velikého. Roku 596 poslal opata Augustina se skupinou mnichů do Kentu, jehož král, který měl za ženu franckou šlechtičnu, jim poskytl přístřeší a dovolil jim kázat.  Po několika letech (601) Augustin papeži vzkázal, že národ Anglů přijal křesťanskou víru

Křesťanská Evropa

Na konci vlády Karla Velikého (814) byla po krvavém podrobení a obrácení Sasů (roku 780) celá jižní a západní Evropa křesťanská. K rozšíření křesťanství na sever a na východ došlo v následujících třech staletích. Nejdůležitějším výchozím bodem pro skandinávské země bylo opatství Corvey na Veseře (založ. 882). Nejprve císař Ludvík Pobožný pověřil mnicha Ansgara (narozen roku 801 v Pikardii) šířením víry v Dánsku a Švédsku, pak papež Řehoř IV. roku 832 jmenoval Ansgara legátem pro severské národy a jmenoval ho biskupem hamburským a brémským. Ansgar zemřel roku 865 v Brémách. - Kolem roku 1060 bylo Dánsko plně křesťanské, misie ve Švédsku a Norsku se završuje rovněž v 11 století.

A dál už to znáte. Odkazuji se tímto na své články "Evropa je domovem Evropanů" a "Proč jsi tak svůdné baroko," které jsou hlavně vedeny k ničivé třicetileté válce (sekce - Z historie).