Jak se dělila Evropa - 3. Saracéni a ti další čekatelé

Vítám Vás, přátelé v 6. století i dalších staletí po Kristu. V době pěkně žhavé. V době, kdy se se stále ještě hroutí starý svět a z rachotem se rozpadají systémy, v kterých lidstvo tak dlouho žilo, rodilo se a umíralo pod vládou velkých mužů, hrdinů i vlastníků. Na půdě světa stojí tři nové velké národy, které se za chvíli do sebe pustí s obrovskou silou idejí i meči a budou mít o "zábavu postaráno" na mnoho století. Byzanc, Saracéni a Frankové.   Ale i to berme tak, že tento nepatrný úsek dějin budoval Evropu ...

Arabizace za prvních chálífů po Mohamedově skonu

Když Mohamed zemřel, a to stalo roku 632) hrozilo, že se jeho dílo, totiž sjednocení lidu pod jednu víru, rozpadne (632-634) opět spojil nejednotné kmeny a obrátil jejich touhu po boji s kořistí do sousedních zemí. Doba mohutné arabské expanze začala střetnutím se sousedními veleříšemi Byzancí a Persií. (632-634) opět spojil nejednotné kmeny a obrátil jejich touhu po boji s kořistí do sousedních zemí. Doba mohutné arabské expanze začala střetnutím se sousedními veleříšemi Byzancí a Persií. (632-634) opět spojil nejednotné kmeny a obrátil jejich touhu po boji s kořistí do sousedních zemí.

Alí ibn Tálib

Alí ibn Abí Tálib (598/600 - 660/661), často zkráceně jen Alí, byl bratranec Mohameda, zakladatele islámu. Když si vzal Mohamedovu dceru Fátimu, kterou měl s Chadídžou, stal se zároveň Mohamedovým zetěm. Jelikož Mohamed blíže neurčil svého nástupce, po jeho smrti se vedoucím tehdejší muslimské obce stal Abú Bakr, i když s tím Alí a jeho stoupenci nesouhlasili a chtěli za Mohamedova nástupce zvolit právě Alího. Abú Bakr se tak stal první chalífou. Díky jeho brzké smrti i relativně brzké smrti jeho dvou nástupců se však 4. chalífou stal právě Alí. Stoupenci Alího však odmítli uznat předešlé chalífy a Alího považovali za 1. chalífu. Tito jeho stoupenci se začali nazývat ší'a (doslova „Alího strana“) a dnes tvoří po sunnitech druhou nejpočetnější větev islámu. Alí zemřel v Iráku ve městě Nadžaf, které je dnes jedno z nejvýznamnějších poutních míst všech šíitů.

Stalo se tak 10. října roku 680

Husajn ibn Alí (kolem 626 - 10. října 680), často nazýván zkráceně jen Husajn, byl vnuk Muhammada, zakladatele islámu a jedním ze synů Muhammadovy dcery Fátimy a Alího, který je v sunnitské tradici považován za čtvrtého voleného chalífu, a v šíitské za prvního imáma. Sám Husajn je pak šíity považován za třetího imáma, přičemž druhý imám byl Husajnův bratr al-Hasan.  Poté, co zemřel Mu‘ávija, první vládce chalífátu z rodu Umajjovců, si nástup na jeho místo nárokoval jak Husajn, tak Mu‘ávijův syn Jazíd. Jazíd však nechal Husajna zavraždit a s ním i celou jeho rodinu. Stalo se tak 10. října roku 680 a tento den patří mezi šíitkými muslimy dodnes mezi nejvýznamnější v roce.

A doba arabské expanze ...

Doba mohutné arabské expanze začala střetnutím se sousedními veleříšemi Byzancí a Persií. Ano, ta historie leží nyní v Damašku, na památných místech.

Abú Bakr

Nárok na vedení obce, po Mohamedově smrti,  si dělal im mezi jinými,  Abú Bakr, Muhammadův tchán, otec jeho ženy Á'iši. Ve prospěch Abú Bakra hrála skutečnost, že mu Muhammad svěřoval vedení modliteb v době své nemoci a vedení muslimů při výroční pouti v roce 631. Abú Bakr (632-634) opět spojil nejednotné kmeny a obrátil jejich touhu po boji s kořistí do sousedních zemí. Doba mohutné arabské expanze začala střetnutím se sousedními veleříšemi Byzancí a Persií. Zakladatelem světové říše arabské se stal chalifa Omar (634-644). Roku 635 si podrobil Damašek a porazil perské Sasánovce; r. 637 padl do jeho rukou Jeruzalém; v letech 640-644 obsadil Persii, zatímco jeho vojevůdce Amru současně dobyl Egypt (639-641). Zanedlouho byla k arabské říši připojena i severní Afrika. Tak bylo středomořské pobřeží od Sýrie po Gibraltar v moci Arabů.

14 súr Koránu, které obsahuje Zjevení

Za Omara a jeho nástupce Othmána (zetě Mohamedova) vzniklo 114 súr (kapitol) koránu, které obsahovaly „zjevení“, jež hlásal Mohamed. Od Othmána pochází dynastie chalífů Ummájovců, kteří od r. 601 do 750 sídlili v Damašku.

A co Byzanc?

Byzantská říše nebyla s to čelit obrovsko arabské rozpínavosti. Jen přihlížela, jak ztrácí jednu část svého panství za druhou. Za dlouholetých hrdinských bojů mohla být chráněna pouze Konstantinopol (674-678). Tím toto město zachránilo Západ před arabskou záplavou. V letech 717-718 utrpěli muslimové opět před Konstantinopolí zdrcující porážku na moři i na souši ...

Na scéně jsou Langobardi - tak ti tu zrovna chyběli

Kolem přelomu 4. a 5. století opustili Langobardi původní sídla v Polabí a vytáhli na jih. Jejich cesta vedla přes Čechy a Moravu (a možná i Slezsko) do rakouského Podunají (tzv. Rugilandu, kde dříve pobývali germánští Rugiové). Tady jsou Langobardi doloženi po roce 488. Zde pobývali po několik generací a pozvolna rozšiřovali ovládanou oblast. V prvních desetiletích 6. století, vytlačili z jižní Moravy Heruly a obsadili celou západní část Karpatské kotliny, odkud odešli v 70. letech 5. století Ostrogóti.

Byly to expanzivní snahy

Langobardské državy se rozšiřovaly dále na východ až do bezprostředního sousedství sídel dalšího germánského etnika, Gepidů. Tak začalo docházet ke konfliktům, které se Langobardi pokusili vyřešit spojenectvím s nově příchozími kočovnými Avary. Přestože Langobardi porazili nakonec Gepidy v podstatě sami, získali Avaři obrovskou kořist včetně území, na kterém Gepidi dosud obývali. Bezprostřední sousedství nomádů přestalo usedlým Langobardům brzy vyhovovat. Proto roku 568 odtáhli do severní Itálie. Dle archeologického nálezu z roku 2010 na území Kyjova se však soudí, že část Langobardů ve střední Evropě zůstala. Po svém příchodu do Itálie ovládli Langobardi brzy velkou část poloostrova (severní a střední část), který teprve nedávno dobyli na Ostrogótech Byzantinci.

Langobardi jako etnikum byli velmi výrazní mezi ostatními

Langobardi byli zemědělci a jejich etnikum bylo mnohem početnější než Ostrogóti, což se brzy projevilo rozvojem zemědělství. Zakrátko začala být obdělávána všechna půda, která zpustla v posledních letech západořímského císařství. Důsledkem byl růst velkého pozemkového majetku a uvádění dosud svobodných germánských rolníků do závislosti na majitelích pozemků. Na dobytém území se konstituovala langobardská říše v čele s králem, který sídlil v Pávii. Svoji moc však neuplatňoval důsledně, a tak se langobardské království stalo konglomerátem 36 vévodství, z nichž si některá počínala velmi samostatně (Spoleto, Benevento). Zbylé byzantské državy Benátky s okolím, Pentapolis, Apulie a Kalábrie byly roztroušené a vklíněné mezi langobarská území. Postupem času začaly projevovat tendence k osamostatnění (Benátky, papežská kurie). Kromě toho se Langobardi snažili ovládané území dále rozšířit. Roku 751 dobyli Ravennu a začali ohrožovat papežský Řím. Papež požádal o pomoc franského krále Pipina III., který dvěma výpravami v letech 754 a 756 langobardskou expanzi zastavil. Roku 774 dobyl jeho nástupce Karel Veliký říši Langobardů, začlenil její území do franské říše a nechal se korunovat langobardským králem. Později, v roce 781, zde vytvořil dílčí italské království. V takové tísni nebyla Byzanc samozřejmě schopna uchránit Řím a Itálii před Langobardy. Roku 568 Langobardi založili říši v horní Itálii (Lombardii) s hlavním městem Pavií a šířili rychle své panství na jih; v bezprostřední blízkosti Říma vznikla dvě langobardská vévodství: ve Spoletu a Beneventu. Ježto Arabové si zas brzy podmanili jižní Itálii, zmenšila se část Itálie patřící Byzanci na oblast kolem Říma (ducatus Romanus) a Ravenny (exarchát ravennský se sídlem byzantského místodržitele). Když Langobardi 592/593 oblehli i Řím, nemohlo město očekávat z Byzance nijakou pomoc.

Papež Řehoř Veliký

Tu vyšel Langobardům vstříc papež Řehoř Veliký (590-604) - jako kdysi Hunům a Vandalům Lev Veliký a dosáhl toho, že Langobardi upustili od obléhání a odtáhli od města. Brzy mohl s pomocí katolické královny Theodelindy obrátit Langobardy od ariánství na katolické křesťanství. Ačkoliv Langobardi brzy přijali katolickou víru, politické napětí trvalo. Když král Liudprand (712-714) posléze opět zahájil starou dobyvačnou politiku a chtěl si podrobit celou Itálii, Východem právě otřásaly velmi těžké vnější i vnitřní krize. Papežové marně volali o pomoc, Byzanc jim nemohla poslat žádné vojenské oddíly.

Karel Martel zvaný Kladivo

Zapleten do bojů s Langobardy a opuštěn od (byzantského) císaře, obrátil se už tehdy (739/740) papež Řehoř III. (731-741) po prvé o pomoc k franskému majordomovi Karlu Martellovi. Ten však byl tehdy spojencem Langobardů; potřeboval jejich podporu proti Arabům v jižní Francii. Kromě toho svazek mezi Římem a franskou říší, který navázal Bonifác, byl ještě slabý. Karel Martell proto pomoc odřekl. Papeži Zachariášovi (741-752) nezbylo než uzavřít s Liudprandem mír na dvacet let. Po krátkém období klidu za krále Rachise (744-749), který vstoupil jako mnich do kláštera Monte Cassino, obnovil Aistulf (749-756) staré dobyvačné plány. Toto nové ohrožení Říma přimělo papeže Štěpána II. (752-757) k tomu, aby znovu hledal pomoc ve franské říši. Tentokrát mohl s největší pravděpodobností počítat s porozuměním. Situace se mezitím podstatně změnila. A tak mu Pipin, zdatný syn a nástupce Karla Martella, plně popřál sluchu. Tomu se r. 732 podařilo u Tours a Poitiers porazit Araby a moc majordoma učinit nespornou vůdčí silou v celé franské říši. Fakticky byl Karel Martell, „Kladivo“, nekorunovaným králem Západu; zachránil Evropu před islámem a učinil konec vítěznému postupu fanatických stoupenců Mohamedových, kteří r. 711 vpadli přes Gibraltar do Španělska, v krátké době zničili říši Vizigótů a podrobili si jižní Francii. Také Martellovi synové Karlmann (741-747) a Pipin (741-768) vládli autokraticky. Když se Karlmann vzdal vlády a stal se mnichem v Monte Cassinu (747), přišla pro nynějšího samovládce Pipina chvíle, aby si uvolnil cestu ke království sesazením neschopné dynastie Merovejců. Ježto u Germánů mělo království silný náboženský základ, potřeboval vyšší autoritu, která by jeho čin ospravedlnila a chybějící rodné právo nahradila duchovním pomazáním. Za dané situace mohl být touto autoritou jedině papež, jehož vážnost a vliv právě s působením Bonifáce tolik stouply. Tak se Pipin obrátil na papeže Zachariáše (741-752) s rozhodující otázkou, zda se smí tohoto velkého kroku odvážit. Opíraje se o papežův souhlas, a tedy kryt nejvyšší duchovní autoritou, předstoupil Pipin před říšské shromáždění v Soissons (751-752) a dal se od něho zvolit králem Franků. Papež nato pověřil jednoho franského metropolitu - pravděpodobně to nebyl Bonifác, jak se dosud mělo za to - aby Pipina pomazal a tím mu propůjčil sakrální posvěcení.

Orientace Franků na Řím

Nové orientaci franské říše na Řím - jak ji církevní reformou zahájil Bonifác a jak v ní pokračoval Pipin - odpovídal nyní začínající příklon papežství k franské říši. K tomuto kroku papeže nutili Byzantinci a Langobardi. Znamenal opravdu epochální obrat v evropských dějinách (Th. Schieffer). Papežství, jež dosud přes četné neshody bylo zaměřeno na Byzanc, se od ní odpoutalo a obrátilo se zcela k evropskému Západu, který reprezentovala franská říše. Když v létě r. 753 langobardský král Aistulf opět ohrožoval Řím a z Byzance se zase nedala čekat pomoc, obrátil se papež Štěpán na franského krále. Požádal ho, aby jej franské poselstvo pozvalo k osobnímu jednání do franské říše a doprovodilo ho tam. Pipin ihned na to přání přistoupil. Byla to pro něj nejen příležitost, aby papeži splatil velký dluh vděčností, ale zároveň chtěl osvědčit právě získanou královskou hodnost, se kterou, jak věděl, je spojen nábožensko-mravní závazek chránit církev politickou a vojenskou mocí. Když Štěpán v děkovném dopise připomněl, že Řím je nejen nejpřednější církev Západu, ale že byla také založena svatým apoštolem Petrem, kterého si také Frankové zvolili za patrona, mohl si být jistý, že najde nejživější odezvu u veškeré franské šlechty i lidu.

Přechody a taktické kroky

Papežova cesta do franské říše, kterou nastoupil v listopadu 753, byla symbolem odpoutání papežství od byzantsko-římského impéria a přechodu z byzantské do franské epochy papežských dějin (Schieffer). 7. ledna 754 byl v Ponthionu uzavřen přátelský svazek mezi papežstvím a franskou říší. Pipin slíbil papeži pomoci proti Aistulfovi a zároveň „vrácení“ oblastí dosud dobytých Langobardy, zvláště Ravenny. Při tomto vrácení se už vůbec nemluvilo o byzantském císařství, jemuž ty kraje dosud ještě oficiálně patřily, nýbrž o svatém Petru; neboť Frankové nechtěli vytáhnout do boje v zájmu byzantského císaře, nýbrž, jak prohlašovali, jedině pro svatého Petra a jeho nástupce. V dubnu r. 754 se franské říšské shromáždění v Quiercy usneslo, že papeže ochrání před Langobardy. V proslulé darovací listině (doslovné znění není bohužel zachováno) přiřkl Pipin Štěpánovi II. všechny středoitalské oblasti, které budou odňaty nepřátelům: Toskánsko, Ravennu, Benátsko, Istrii a vévodství Spoleto a Benevento. Tím, že daroval určitá území svatému Petru, položil základ ke vzniku pozdějšího církevního státu. Aistulf mezitím odmítl jednat o smírném vyřešení konfliktu. V létě r. 754 ho Frankové porazili a donutili vydat zmíněná území. Když se příští rok znovu pozvedl, a dokonce táhl proti Římu, druhá franská válečná výprava ho opět porazila, a tentokrát definivně. Ale při provádění darovacího slibu se objevily obtíže. Papeži nebyla předána všechna území. Vznikly obavy před nároky byzantského císaře? Důvody této zdrženlivosti nejsou dost jasné.

A je zase malér

V každém případě potřeboval nový církevní stát nejprve právní podklad. Především šlo o to, vyřídit staré právní nároky Byzantinců, odvozované z pokračování antické říše římské císaře Konstantina Velikého. Byzantinci si činili nárok nejen na Řím a Ravennu, ale zásadně na celou Itálii a Západ jako území římské říše. Spojenectví papeže s Franky považovali za zradu a teritoriální úmluvy neuznávali. V té době, asi mezi lety 750-760, patrně vznikla tzv. konstantinovská donace (darování). Je to padělek z raného středověku ve formě listiny, podle které prý Konstantin Veliký, když kolem r. 330 přesídlil z Říma do Byzance, přenechal papeži Silvestrovi (314-335) a římskému stolci vládu nad celou západní polovinou říše. Základem té listiny je starší silvestrovská legenda, pocházející z 5. stol.: fantastické, úplně vymyšlené vyprávění o malomocenství císaře Konstantina, o tom, jak prý ho zázračně vyléčil papež Silvestr a císař z vděčnosti přenesl na římský stolec panství nad Římem a západními zeměmi. Snad již v této silvestrovské legendě se projevovala tendence chránit papeže před poručníkováním východního Říma a zajistit mu církevní i politickou samostatnost na Západě. Po zhroucení západořímské říše (476) a ve sporech s východořímským císařstvím od 6. do 8. stol. je patrné přání přiřknout papežství v Itálii politické vedení v nástupnictví po římské říši; fakticky papežům již delší dobu patřilo a domácí obyvatelstvo jim je přiznávalo. Padělek měl tento nárok právně podepřít, a to právě v okamžiku, kdy šlo o to, odmítnout východořímské nároky na Ravennu, Řím a Itálii. Proto se soudilo, že listina byla vyrobena k tomu účelu buď v kanceláři Štěpána II. (752-757) nebo Pavla I. (757-767). Úplné jistoty o době a místě jejího vzniku však nelze dosáhnout. Působení konstantinovské donace ve středověku bylo obrovské. Obecně byla v dobré víře uznávána nejméně od poloviny 11. stol. a papežové od Řehoře VII. až po Inocence III. a Bonifáce VIII. jí užívali k právnímu odůvodňování nejen církevního státu, ale i primátu papežského panství nad světem. Její pravost uvedli v pochybnost a vyvrátili teprve Mikuláš Kusánský, Lorenzo Valla a humanisté 15. století.

A stalo se tak v roce úmrtí sv. Bonifáce

Papež Štěpán 28. července 754 demonstrativně opakoval v St. Denis pomazání Pipina a jeho synů Karla a Karlmanna na krále a propůjčil jim při té příležitosti titul patricius Romanorum, který jinak směl udělovat jen byzantský císař. Zdá se tedy, že opíraje se o vyprávění o konstantinovském obdarování, činil si již nárok na císařská práva. Pro Franky ovšem tato pocta znamenala, že mají převzít nový úkol: být ochrannou mocí západní církve. Bylo to v roce úmrtí sv. Bonifáce.

Prameny: Církevní dějiny, přednášky