Víra, náboženství a svoboda

Je Bůh? K čemu je umění, církve, památky? Směřuje lidstvo k pokroku? Obává se ho, nebo i přes obavy musí za ním jít? Musíme mít - ismy? To jsou otázky, které mi občas proudí hlavou. A zde je můj názor. Možná, že budete trochu souhlasit, ale nemusíte. Pravda je ve vás.

Víra a náboženství

Osvícenství, které vystoupilo z hlubin náboženského fundamentalismu dalo lidem pokrok za cenu vědomí si vlastního vkladu a osamostatnění se od pocitu, že nad nimi někdo bdí a odpouští všechno, co napáchají. Církev si šla svou cestou a lidé také. Osudový střet po třicetileté válce zanechal své kořeny, které vrostly do dalších generací a člověk se mohl spoléhat více na sebe, hledat optimálnější způsob nezávislého života a bez výčitek žít podle svých sil a možností. Víra a náboženství se rozešly a vydaly se na hledání svého prostoru a sebeurčení. Samozřejmě, když člověk začne studovat, tak se musí setkat s dějinami, uměním, literaturou, podle toho, co studuje a jakým směrem chce vést svůj další, profesionální život. A tak se setká s tradicí náboženství, které se vtisklo do způsobu života lidí po dlouhá staletí. A jak jinak chcete porozumět slohům, stylům a myšlení, než si osvojit právě ten způsob života? Proč je gotika tak vznosná, proč baroko zanechalo svým sochám a andělům pootevřená ústa a otázky ve výrazu tváře? S jakým úžasem se dívají sochy do nebe a co říká hluboká a neopakovatelná hudba i poezie a fatální války, které otřásaly světem, aby ho odtrhly od minulosti a přítomnost si našla svůj výraz v umění, v myšlení, vládnutí a své touze po lepším a svobodnějším životě? Jaké otázky si kladly minulé generace o životě a smrti a jaké si kladou generace v moderní době? Vrůstá do mysli lidí víra, pocházející z náboženství nebo víra, pocházející z idejí, které vznikly po tak velké změně světa?

Porozumění životu

Jsem proto, aby věda dávala základy modernímu člověku k porozumění životu a hloubce jeho víry v cenu a smysl života a světa, ve kterém žije. Aby vynášela na povrch své závěry a lidé si z nich mohli vybírat, podle svého vědomí a svědomí, o čem a jak chtějí přemýšlet, co nového mohou ještě získat ze starých myšlenek a co vytěžit z nových objevů. Jak rozuměli životu ve staré Mezopotámii, v Řecku, v Římě, v Evropě, která díky tomu, že byla územím pod římskou vládou, nalapala do sebe všechny vlivy minulých civilizací. Evropa byla pohanská, monoteismus a také křesťanství, které vedle židovství a islámu, přišlo ruku v ruce s jejím vytvářením jak po stránce vládnutí a vyvíjení států, tak i kulturně a ideologicky. A z velké dálky k nám zaznívaly hlasy staré řecké kultury myšlení, vrostlé tehdy nově do křesťanství, které se stalo hybnou silou Východu i Západu za velmi tragických počátků. Možná, že si mnoho lidí klade otázku, a já také, zda v tom úsilí o budování evropských států nevyprchaly všechny životodárné síly, které pohnulo tolik lidí ke krajním obětem a proč šli dobrovolně vstříc násilí, aby uchovali to nejcennější, co bylo v křesťanské lásce vysloveno - svoboda člověka, láska vy smyslu agapé, milosrdenství ke slabším a vědomí činů a skutků v podobě, co je dobro a zlo a základy moderního myšlení v sociální i kulturní oblasti v nejširším slova smyslu? Čeho se člověk má bát, co je hřích a jak dalece může předznamenat lidský osud, osudy celé společnosti a co je po smrti? Co je království nebeské, co je apokalypsa a co je posmrtný sen? Co znamená zmrtvýchvstání a co je s lidskou duší poté, co opustí tělo? Zachová si své vědomí nebo splyne, či se převtělí? A proč se o to zajímáme? Co má větší cenu? Život sám o sobě nebo myšlenka na to, zda má člověk žít s vědomím, že zemře a něco se pak stane vzhledem k jeho skutkům, činům, myšlenkám a konání? Jak rozumíme životu, který je projevem našich skutků, konání, jednání a vnitřního založení?

Pokrok je v otázkách a odpovědích na ně

Nikdo není schopen klást otázky a odpovídat si na ně, než lidstvo. To je jediné schopné někam směřovat, osvojovat si mravní ideály, které ještě zdaleka nebyly všechny formulovány a vysvětleny, proč jsou mravní. Náboženství jako celek, který v sobě shromažďuje poznání o Bohu, konzervuje v sobě jakýsi fundament reflexe, který vychází z hlubin historie, je jedním z pokladnice, v níž jsou uloženy myšlenky dávných civilizací, které zanikly, ale nechaly za sebou otisk, který se vetkal do písemností. A ty písemnosti zase vytvářeli lidé, na úrovni své doby, aby přenášeli svou duchovní i praktickou zkušenost do dalších generací. Jsou platné? Dá se podle nich obecně jednat, konat, chovat se a rozmnožovat je i v dnešní době? To mohou napovídat sakrální stavby - vysoké klenuté, žebrovité stropy gotiky vyjadřují touhu po Bohu, baculaté baroko a jeho údiv pak touhu po procitnutí. A v tom všem žije jako odkaz myšlenka, čím je lidský duch. Protože jde o duši. Ale ne, čím je tělesný život, zdraví těla a prožitek těla. Náboženský způsob života není o tělesném životě, ale o duchovním životě, a proto tolik lidí ve středověku i v novověku bylo ochotno žít v askezi a hledání zdrojů světla pro duši. Moderní a současná doba má daleko více otázek. A ty se týkají toho, zda člověk s plným vědomím své tělesnosti, rozumovosti a duchovnosti obstojí v přísném fundamentu duchovních a mravních pravidel, které mu křesťanství zprostředkovává a klade jako podmínku k dosažení ideálu a současně mu v tomto ohledu dává odpověď na otázku, co je život a co bude po smrti.

Hledejme zdroje pro šťastný život

Smyslem mého hledání je hledání odpovědi na mravní principy dnešní doby a jejich hranice, které se posouvají a ještě v těch posunutých hranicích by měly být obsaženy. Co je tou výzvou, která nás drží za šosy a v které se cítíme tak nejistí? Sounáležitost člověka k člověku, vymístění všeho, co poškozuje jeho elementární právo na život a jeho kvalitu. Zbývá odpovědět na otázku, co je kvalita života a jak ji má společnost chápat, aby se ještě ona uživila a přežila. Zda do té kvality života patří i právo na projev spirituality, která je tou třetí přirozeností a nesmí překážet cestě za přežitím  a hledáním nových poznání a zdrojů pro život jednotlivce i celku. Přesto všechno zůstává nadále platný princip, že člověk je výjimečnou bytostí, obdařenou svobodnou vůlí. Ta se může instalovat všemožným způsobem, i krajními - ismy, v kterých lidstvo čas od času zamrzne, aby je pak s velkou pompou a na základě svého přesvědčení, nehledě na lidské oběti, odvrhlo spolu s jejich nositeli a doktrínami. Spolu s chamtivostí, která je lidstvu tak vlastní, ale ve své podstatě umožňuje přežití skupin, které drží v rukou zdroje k přežití. Převalování takových způsobů vede nejen ke ztrátám, ale k novým cestám, které lidé nacházejí ve svém ideálu uchování života a práva na vnitřní život, který každý z nás více či méně pěstuje v jakémsi vnitřním přesvědčení, nikoliv ze strachu a obav, že nad námi cosi je, ale většina lidí už to cosi neobjevuje, nechává to být samo sobě.

A proto nic neodvrhuji. Epos o Elíšovi, Gilgamešovi, Genesis, Starý zákon, Nový zákon a Komunistický manifest, ideologie a doktríny jsou dílem lidí, více či méně inspirovaných k tomu, aby něco sdělili a vykonali. Je to o údělu a touze po pochopení, čím je člověk, zda je Bůh a zda může člověk bez Boha žít. A jen svobodný stav mysli se může přenášet po těchto drahách a nic neopomíjet a naslouchat všem, kteří mají co říci. A jedinec má právo se ptát, zda bude mít zítra možnost přežít a překonat svůj problém, jak slušně uživit rodinu, zda je možné milovat a jak překonat překážky, které mu kladou zájmy celku nebo skupin. A je na něm, jestli je bude řešit v kostele, pod modrou oblohou, na kopci, čelem k zemi nebo čelem k nebi. Krása života a světa spočívá v zápasech, z kterých vycházejí lidé s uceleným pohledem a dokáží nejen ovlivňovat společnost, ale přitáhnout i pozornost vzdorujícího, upachtěného a frustrovaného jedince, který i přes omezenost svého životního času dokáže darovat něco, co nezanikne v té vřavě světa. Lásku, přátelství, soucit a pochopení pro utrpení druhých lidí, nejen proto, že to bylo vysloveno, ale proto, že to tak cítí sám jako člověk, obdařený svobodnou vůlí a lišíci se od všeho, co je v přírodě přirozené.