Z církevních dějin: 1- Řeholnictví

Velmi dlouhou dobu jsme byli od církevních dějin odpoutáni, a tak nás míjejí zajímavé osobnosti i souvislosti s dějinami lidstva. Přesto si myslím, že bychom si měli připomínat myšlenky, které jsou součástí naší evropské kultury i civilizace. Největší hodnotou Říma a jeho nechtěným odkazem je křesťanství jako nové náboženství lásky nejen člověka k Bohu, ale i člověka k člověku. Jeho základní hodnotou je mravní přikázání člověku a jeho výzva „miluj svého bližního jako sebe samého“. Pro tento civilizační mravní patos se stalo křesťanství ukazatelem pro věky příští celého lidstva a pro středověk zvlášť. Historicky je třeba vidět, že křesťanství není náboženství, které by navazovalo na různé typy starých náboženství a přírodní síly. Je to systém, který navazuje na tradici židovskou, v jejímž pojetí je Bůh Hospodin a má svůj duchovní přesah mimo pozemské rozměry.

Křesťanská zvěst

Zvěstí křesťanství se stal Ježíš Kristus, který se narodil v r. 4 př.n.l. v Betlémě a jeho narození zvěstovala hvězda betlémská. Narodil se chudým rodičům Marii a Josefovi. Když dozrál do věku 30 let, stal se hlasatelem nového náboženství. Bylo na něj pohlíženo jako na člověka vyvoleného a po něm se toto náboženství nazývá křesťanství. Činnost jeho osobnosti se vyznačovala zvláštnostmi – uzdravoval nemocné, dělil se o jídlo s početnými davy, činil zázraky. Ve 33 letech o květné neděli přichází do Jeruzaléma, kde je vítán ratolestmi (proto se o této neděli světí v kostelech kočičky). Během týdne se proti němu postaví židovský patriciát. Poslední večeře Páně se odehraje v zahradě getsemanské. Je zrazen Jidášem a vydán soudu Piláta Pontského, odsouzen k smrti a na Velký pátek popraven ukřižováním na Golgotě. Podle tradice po třech dnech vstane z mrtvých, 40 dní pobývá mezi svými učedníky a potom je Bohem vzat na nebesa. Do deseti dnů přichází na zem Duch svatý, na jeho počest jsou slaveny svatodušní svátky = letnice.

Charakter křesťanské tradice

Po Kristově smrti se křesťanská tradice rozvíjela prostřednictvím dvanácti apoštolů a poté 72 mučedníků. Zpočátku se zdálo, že tato církev bude pouze duchovní = „eklesia spiritualis“, ale stala se zní i instituce společenská. Dodnes se křesťanské hnutí rozrostlo na největší hnutí světa a čítá více než miliardu lidí.

Nový zákon, evangelia

Základním dokumentem je Nový zákon, který byl napsán v prvních dvou stoletích po Kristu. Obsahuje čtyři evangelia – Matouše, Marka, Lukáše a Jana, dále skutky apoštolské a apokalypsu sv. Jana. Ta byla napsána na ostrově Patum a je popsána obrazem údajného zániku světa. Jednotlivé části Nového zákona jsou napsány v metaforách a právě z metaforických řádků je nutno číst poučení pro život. Nový zákon je součástí širší památky, Bible. Její první částí je Starý zákon – památka židovská, vznikl v 1. tisíciletí př.n.l. Skládá se z pěti knih Mojžíšových, z prorockých vystoupení a obsahuje i texty umělecké. Oby zákony jsou vrcholným symbolem židovsko-křesťanské tradice.

Z historického hlediska křesťanství navazuje na středověké židovství a stojí svým historickým zařazením mezi starověkem a středověkem, přičemž středověku dodalo skutečné téma a obsah jeho života. Z obecného evropského hlediska tato židovsko-křesťanská tradice tvoří jeden ze dvou pilířů evropského života vedle odkazu antického = řecko-římského.

3. století - Anochoreti a vznik mnišství

Koncem 3. století došlo k nepřehlédnutelnému vývoji, který pak pokračoval celými dějinami církve: „odloučení", anachoreti. Mužové, kteří opustili svůj obvyklý život a důvěrně známé prostředí, odcházeli na vzdálenost jedno- nebo vícedenní cesty do pouště, aby vedli v jeskyních nebo malých celách život v nejpřísnějším odříkání. Většinu dne a noci se věnovali modlitbě. Potravu jim přinášeli přátelé, nebo ji získávali výměnou za drobné ruční práce, např. pletené košíky. Odříkali se co možná nejvíce spánku, kontaktů s jinými lidmi, leda jednou týdně při slavení eucharistie, spojeném se společným jídlem. Neboť poustevník zůstával zřídkakdy sám, v jeho blízkosti se usazovali další, aby vedli stejný život. Ti starší se stávali duchovními vůdci nových (noviců) - vývoj organicky směřoval k mnišské komunitě, která dostala svoji první psanou formu v Pachomiově řeholi. Způsobil to manicheismus a gnostické myšlení, které prohlašovaly tělo a jeho potřeby když ne přímo za nepřítele, tak alespoň za příčinu zla, a proto chtěly cvičením (askezí) v odříkání dosáhnout svobody od žádostí? Nebo to byla židovská tradice, která se zde prosadila? Pro ni byla - máme zde na mysli Jana Křtitele, proroky, společenství v Kumránu, Ježíšovo pokušení - poušť místem setkání s Bohem, ale i střetu s mocnostmi, nepřátelskými Bohu.

Svatý Antonín

Následování Krista, zřeknutí se zla, krajní vydání se skrze odříkání všeho, co činí život - v běžném chápání - příjemným, totiž majetku, lásky, suverenity - to jsou cíle, které vedly - podle jejich vlastních slov - první mnichy. I když nebyl prvním, je z nich nejznámější Antonín. V 35 letech si zvolil samotu a vydržel v ní žít 70  let ( zemřel 356). O něm máme zvláště dobré informace, protože jeho přítel, alexandrijský biskup Athanasius ( zemřel 373), jenž u něj za pronásledování nějakou dobu žil, nám zanechal jeho životopis.

Pachomiova řehole

Duchovní a kulturní význam mělo studium Písma svatého a ruční práce, k nimž se první společenství podle Pachomiovy řehole zavazovala. K prvnímu bylo zapotřebí umět číst a psát. Učilo se nazpaměť celým částem Písma. Spekulativnímu teologickému myšlení se nepřikládala žádná cena.  Co se týče světského vzdělání, je vstup do asketického společenství chápán právě jako zřeknutí se světské žádostivosti po vzdělání.

Ze Západu na Východ

Stejně jako křesťanství, našlo si cestu z Východu na Západ i mnišství. Hned po vyhlášení náboženské svobody se již konaly poutě do Jeruzaléma. Mnozí žili po nějaký čas u mnichů v Dolním Egyptě. Vyhnaní biskupové jako Atanáš a putující asketové předávali myšlenkové bohatství Východu na západ; k tomu přispívaly i překlady řeckých spisů (např. „Vita Antonii") do latiny.

Martin z Toursu

K průkopníkům mnišského života připojuji Martina z Toursu, od roku 371 biskupa města, jakož i Honorata, který se usadil na ostrova Lerinum (Lérins u Cannes) a shromáždil zde za 20 let kolem sebe, než se stal roku 428 biskupem v Arles, velkou klášterní obec. Po desetiletém pobytu mezi egyptskými ana chorety založil Jan Kassián, jehož mnišská řehole se stala důležitou orientací pro rozvíjející se mnišský život, kolem roku 416 klášter v Marseille.

Benedikt z Nursie (*kolem roku 480, zemř. 547).

Narodil se v dnešní Norcii a byl poslán svými rodiči, svobodnými statkáři, na studia do Říma. Brzy se připojil k asketům v Sabinských horách. Od nich se odloučil, aby žil v údolí Subiaco (80 km východně od Říma) jako poustevník. Shromáždil kolem sebe žáky, jejichž společný život organizoval do více skupin. Kolem roku 529 se rozhodl založit klášter na Monte Cassinu, kde ještě stál Jupiterův (podle jiných Apollonův) chrám. Jeho řehole, kterou navrhl pro komunitu, v níž použil nejen svoje zkušenosti, ale i myšlenky z jiných řeholí, se stala základem pro četné další kláštery, pro „benediktiny". Až do 12. století můžeme označit jeho řeholi za jediný základ západního mnišství.

Cassiodorus

Jestliže Benedikt položil předpisem denní četby jistý duševně-duchovní základ, pak tuto tendenci posílil Cassiodorus svými ustanoveními. Tento dřívější ministr ostrogótského krále Theodericha výslovně předepsal mnichům svého kláštera ve Vivariu (založen roku 555 u Squillace v jižní Itálii) studium teologických prací. Pro lepší pochopení teologických prací měla být přibrána i světská literatura. Pro rozmnožování rukopisů sloužilo skriptorium (pisárna). Studium světské literatury sice po jeho smrti (kolem roku 580) ochablo, ale jím navržený studijní program působil v benediktinském řádu dále, stejně jako zřízení skriptoria a obsáhlé knihovny. Most mezi vzděláním a mnišstvím byl upevněn především přičleněním klášterních škol (nejstarší zpráva o tom pochází z roku 522 a týká se založení školy ve Valencii), i když byly zpočátku zaměřeny na znalost Písma svatého. Tento vývoj podporovaly i jiné vynikající osobnosti, např. milánský biskup sv. Ambrož (397) a jeho společenství kleriků, stejně jako Augustin, biskup v Hippo (zemř.430), který ve svých „Pravidlech" vyžaduje od kněží stálé studium, pro něž byl sám se svým obsáhlým teologickým dílem nedostižným vzorem, nebo Řehoř Veliký: mnich, teolog a konečně papež (590-604). Západní mnišství se tak stalo důležitým nositelem vzdělání. Mezi velkými učenci středověku až po Luthera není snad nikoho, kdo by nebyl mnichem.

Pokr. Církevní otcové a apologeté

Literatura bude uvedena na konci seriálu