Z církevních dějin: 2 - První křesťanské obce, apologeté a otcové

Nyní vás zvu do doby, kdy vznikla a pracovala první Jeruzalémská křesťanská obec a začíná krutým pronásledováním křesťanů i rozkolem  mezi křesťany a židy. Nahlédněme i do zajímavých prací apologetů a církveních otců, kteří čelili bludům.

Církev Jeruzalémská se od začátku těšila velké vážnosti, působili v ní první apoštolové pod vedením Petra. A tak byla i uspořádána vlastní bohoslužba. Obec žila v tradičních formách židovské bohoslužby, protože se sama cítila jako dovršení židovství. Dokonce přejala i základní princip židovské organizace a s apoštoly vytvořila vlastní společenství. Konala eucharistie a kultické zpřítomňování Kristovy oběti. Věřící v soukromých domech lámali chléb a dělili se o jídlo s radostí a s upřímným srdcem, jak se psáno ve Skutcích 2.46. Slavili tak posvátnou večeři Páně. V roce 50 na tzv. apoštolském koncilu v Jeruzalémě došlo též k prvnímu vážnému rozhodnutí: křesťané z pohanství mají být zásadně svobodni od židovského zákona (Sk 15,6n, 19). Na apoštolském koncilu se poprvé setkáváme s presbytery, už před tím se hovoří o sedmi jáhnech (Sk 6,1n.) v čele se Štěpánem. Takže nyní je hierarchický řád nositelů úřadu úplný: biskup,  presbyterové a diákoni jako autoritativní vedoucí Jeruzalémské obce.

Pronásledování křesťanů - První a druhá vlna

První vlna pronásledování je datována do let 32.33 a vedla k ukamenování Štěpána, k vypuzení helénistických židokřesťanů z Jeruzaléma a dalším pronásledováním, které vedl Šavel.  Ten však mezi roky 33-36 prožil obrácení před Damaškem a jako Pavel se brzy stal vyvoleným k hlásání křesťanství (Sk 9,15).  Druhá vlna pronásledování, kterou rozpoutal král Herodes Agrippa I. (37-44) vedla k mučednické smrti apoštola Jakuba Staršího a k uvěznění Petra, ale ten byl z vězení zachráněn, jak je spáno ve Sk 12,1n.).  Kolem roku 63-633 byl ukamenován Jeruzalémský biskup Jakub, "bratr Páně".  Podle Josepha Flavia (Antiquitates XX, 9,1, v. 4-6) použil velekněz Ananos velikonoční slavnosti r. 62, kdy úřad prokurátora nebyl obsazen, k tomu, že dal Jakuba a několik jiných křesťanů obžalovat z přestoupení Zákona a odsoudit je. Podle starého podání (Hegesippos, U Eusebia Hist.. eccl II, 223.,12) byl Jakub nejdříve svržen z cimbuří chrámu a pak od jakéhosi valcháře ubit kyjem.

Rozchod Židů s křesťany

Když křesťané na počátku židovské války (66-70) podle Kristova varování (Mt 25.15n), včas opouštěli Jeruzalém, židé je označovali za odpadlíky a zrádce a rostoucí nenávist vedla k tomu, že kolem roku 100 synagóga křesťany oficiálně proklela. Nové a poslední židovské povstání proti Římanům za Bar Kochby (132-135) způsobilo křesťanům v Palestině opět krvavé pronásledování od židů a tím nastal definitivní rozchod židů s křesťany.

aně křesťanští apologeté
Ujali se úkolu literární obrany křesťanství ve 2. stol. Církev
se už stala historickou veličinou a okolní svět ji nemohl
přehlížet. Do křesťanských obcí vstupovalo stále víc vznešených
a vzdělaných mužů a ti hledali živý dialog se vzdělanými pohany,
jednak aby ospravedlnili svůj přestup ke křesťanství, jednak aby
vyvrátili existující předsudky a pomluvy proti křesťanům. Aby jim
jejich prostředí rozumělo, používali apologeté do značné míry
vyjadřovacích a myšlenkových způsobů své doby. Křesťanskou zvěst
měli hlásat v duchovním světě pozdního stoicismu a náboženských
představ řecko-orientálních mystických kultů. V tom obojím
vyrostli před obrácením na křesťanství, např. Justin, který
teprve po dlouhém hledání nalezl cestu ke křesťanské pravdě; dnes
a denně přicházeli s tímto kultovním světem do styku. Není divu,
že vykládali křesťanství v jazyku, jímž hovořil tento svět
a který byl také jejich mateřskou řečí. Je nespravedlivé vyčítat
jim, že slovo Boží "zhelénizovali" a tím je porušili. Jejich
cílem bylo přivést svět ke Kristu. Chtěli podávat svědectví
o Kristu a působit misionářsky, a proto se snažili odvážně
o dialog se svým prostředím. Zůstane jejich trvalou slávou, že se
nedali zatlačit do ghetta.
Helénistický svět nabízel k tomuto dialogu vskutku dost
cenných styčných bodů. Idea Logu (Slova) v úvodu Janova evangelia
(která patrně pochází z pozdně židovské filozofie) měla protějšek
ve filozofii Zénónově a ve stoicismu; božskou sílu, která tam
vládne jako tvůrčí Logos a od níž má počátek a oduševnění celý
vesmír, aplikovali na Krista již apoštolští otcové (viz Ignác,
List Magnésijským 8,2). Proslulý mučedník a filozof Justin, který
dlouho působil v Římě jako učitel moudrosti a byl tam jako
Kristův svědek r. 165/167 popraven, rozváděl v obou svých
apologiích (Apologie I, 32,8; 46,2 a porůznu) myšlenku, že
všichni lidé mají již ve svém rozumu zárodky věčného Logu (logoi
spermatikoi). Všichni lidé svou přirozeností, tj. od svého
Stvořitele, směřují k božské pravdě. Tato božská pravda se plně
a svrchovaně odhalila ve zjevení Krista jako Logu. Nejen Boží
mužové Starého zákona, ale i velcí řečtí myslitelé, kteří hledali
pravdu, byli již blízko Kristu a měli na něm, na božském Logu,
v zárodku podíl; byli jaksi křesťané už před Kristem. Křesťanství
je pravá filozofie a moudrost, je to naplnění lidské touhy po
poznání konečných a nejhlubších souvislostí, opravdová gnóze
(gnósis).
Také ostatní apologeté argumentovali jako Justin, ale jedni se
více zabývali židovstvím, jiní pohanským polyteismem nebo
mystickými kulty, které slibovaly vykoupení. Všem byla společná
snaha prokázat, že křesťanství je jediné naplnění a věčné určení
člověka.
Ke skupině prvokřesťanských apologetů počítáme kromě Justina
athénské filozofy Aristeida a Athénagorase, Syřana Taciána, který
sepsal kromě Řeči k Helénům harmonii evangelií (Diatessaron);
v Římě byl žákem Justinovým, ale po návratu na Východ kolem r.
172 založil bludařskou gnosicko-enkratitskou sektu; dále k té
skupině patří biskupové Theophilos z Antiochie, Apollinaris
z Hierapole, Melitón ze Sard a Aristón z Pelly (kolem r. 140),
rétor Miltiadés, satirik Hermiás a Quadratus, kterého je tu třeba
uvést také jako apologetu.
3. Církevní otcové
Čestný název "církevní otcové" dáváme velkým teologům, kteří
se neomezovali na obranu víry, ale kladli si za cíl hlouběji
teologicky proniknout do pokladu víry, přičemž vycházeli ze
zjevení jako základu. Většinou to byli biskupové, odtud
pojmenování "otec", které bylo původně v náboženské obci
vyhrazeno biskupům, ale někteří byli jen kněží, např. Jeroným,
nebo laici, jako Tertulián. Pozdější doktrína uvádí pro
příslušnost ke skupině církevních otců tyto znaky: 1.
pravověrnost nauky, 2. svatost života, 3. církevní uznání, 4.
příslušnost do křesťanského starověku. Poslední charakteristickou
známkou se církevní otcové odlišují od církevních učitelů, kteří
žili a učili ve středověku a novověku.
Náměty se jim naskytovaly zvnějšku a odpovídaly skutečné
potřebě doby. Např. těsný styk s helénistickou filozofií
a s učením moudrosti vyvolával nebezpečí, že se křesťanství
nebude chápat jako čisté Boží zjevení, vázané na Písmo
a apoštolskou tradici, ale že se ho zneužije ke gnostickým
spekulacím na synkretickém základě. Do křesťanství se záhy
snažila proniknout v podstatě naprosto pohanská gnóze. Ve svých
spletitých úvahách o stvoření a vykoupení světa s oblibou užívala
alegorického výkladu Písma a obsah křesťanského zjevení mísila
s pohanskými, hlavně dualistickými představami. Vůči gnózi bylo
třeba přesně stanovit křesťanskou víru a prameny zjevení,
definitivně určit spisy, které jedině jsou směrnicí (= kánon)
a tvoří "kánon Písma sv.", přesněji definovat jejich inspirovaný
charakter, a jejich autentický výklad vyhradit biskupovi. Proti
libovolnému výkladu Písma u jednotlivých bludařů se jako norma
a jedině platná interpretace postavilo chápání Písma v duchu
apoštolské tradice. Jedinou zárukou čistoty zjevení přejatého od
apoštolů je tradice zabezpečená nepřetržitou posloupností
(nástupnictvím) v biskupském úřadě počínajíc od apoštolů.
Církevní otcové zdůrazňovali, že pravá křesťanská gnóze může být
jen ta, která chápe víru ve smyslu "apoštolské tradice".
Ortodoxii (pravověrnost) lze najít jen u biskupů, právoplatných
nástupců apoštolů. Kdo se odlučuje od biskupa, bloudí.
Ze střetávání s gnózí a s jinými bludnými naukami vyrůstala
vědecká křesťanská teologie. Její témata se týkala hlavně osoby
a působení Krista (christologie), jeho vykupitelského díla
(soteriologie) a jeho poměru k Otci a k Duchu svatému (nauka
o Trojici). Pro příští staletí zůstávala jádrem teologického
myšlení.
Prvním významným teologem 2. století byl biskup Irenej z Lyonu
(Ć kolem r. 202). Ve svém hlavním díle Adversus haereses (Proti
bludným naukám) pojednával v letech asi 180-184 mimo jiné
o významu ryzí apoštolské tradice pro udržení čistoty pravé víry.
Podle něho je nejjasněji zaručena nástupnictvím římského biskupa
po Petrovi v římské obci; tímto argumentem potírá bludné nauky
gnostické (Adv. haereses 3,3). Od něho pochází nejstarší seznam
římských biskupů.
V téže době působil v severní Africe právník a teologický
spisovatel Tertulián (Ć po r. 220 v Kartágu). Také on stavěl
proti gnostickým heretikům jako pravidlo víry princip pravé
tradice. Ve svém hlavním díle De praescriptione haereticorum
(kolem r. 200) odmítá tyto heretiky na základě dvou přesvědčivých
"konstatování" (= v právnické mluvě "praescriptiones"):
1. Kristus předal svou nauku jedině apoštolům, a nikomu
jinému; neexistuje zvláštní zjevení tajných nauk nějakým jiným
lidem, u nichž údajně čerpají své vědění gnostikové.
2. Apoštolové zase předali svou nauku výhradně biskupským
církvím, které založili. S těmito apoštolskými církvemi se musí
všichni křesťané shodovat ve víře. Nauka, která se neopírá
o apoštolskou tradici, je bludná. Gnostikové jsou tedy bludaři,
vyvozuje Tertulián. Ve svých četných spisech razil Tertulián
mnohé teologické pojmy, jichž se užívá dodnes. V pozdějších
letech (kolem r. 207) sám bohužel sešel z pravé cesty, přidal se
k rigoristické sektě montanistů.
Počátkem 3. stol. napsal v Římě presbyter Hypolyt (Ć 235)
několik teologických spisů, mimo jiné Refutatio omnium haeresium
(Vyvrácení všech herezí), které zaměřil po r. 222 proti
trinitářským bludům modalisty Sabellia a proti tzv.
patripasiánům. Sepsal též velmi významný církevní řád Apoštolské
podání (kolem r. 220). I jeho však žárlivost a zraněná ctižádost
bohužel přivedla do rozporu s církví, když byl r. 217 opominut
při papežské volbě a místo něho byl zvolen Kalist (217-222). Od
svých stoupenců se snad dal dokonce zvolit za (prvního)
vzdoropapeže a tak vyvolal v Římě první schizma. Později se
s církví znovu smířil a zemřel r. 235 spolu s papežem Pontianem
ve vyhnanství mučednickou smrtí.
V Kartágu žil a učil biskup Cyprián; byl pokřtěn teprve r.
246, už r. 248/249 se stal biskupem a r. 258 byl sťat. Byl to
mocný obhájce jednoty církve. V jeho spise De ecclesiae unitate
(O jednotě církve, kolem r. 251) je věta: Kdo nemá církev za
matku, nemůže mít Boha za otce. Pravý je také výrok obsažený ve
4. kapitole tohoto spisu (ačkoliv byl často neprávem napadán):
Primát byl propůjčen Petrovi. Jak se může někdo domnívat, že je
v církvi, když se odlučuje od Petrova stolce, na kterém je
založena církev? (De eccl. unitate 4,7). Z těchto slov se ovšem
nedá vyvozovat vyznání římského jurisdikčního primátu. Sám
Cyprián byl r. 255 ve sporu s papežem Štěpánem I.; v otázce
platnosti křtu kacířů zastával - vycházeje z nesprávného pojmu
svátosti - stanovisko, že účinnost křtu závisí na tom, je-li
kněz, který křest uděluje, ve stavu milosti; kdo sám nemá Ducha
svatého, nemůže jej podle jeho názoru křtem dále předávat; podle
toho by dárcem nebyl Kristus (ex opere operato), ale člověk mocí
vlastního charizmatu.

Raně křesťanští apologeté - 2. století

Apologeté se ujali úkolu literární obrany křesťanství ve 2. stol.  Do křesťanských obcí vstupovalo stále víc vznešených a vzdělaných mužů a ti hledali živý dialog se vzdělanými pohany, jednak aby ospravedlnili svůj přestup ke křesťanství, jednak aby vyvrátili existující předsudky a pomluvy proti křesťanům. Aby jim jejich prostředí rozumělo, používali apologeté do značné míry vyjadřovacích a myšlenkových způsobů své doby. Křesťanskou zvěst měli hlásat v duchovním světě pozdního stoicismu a náboženských představ řecko-orientálních mystických kultů. V tom obojím vyrostli před obrácením na křesťanství. Helénistický svět nabízel k tomuto dialogu vskutku dost cenných styčných bodů. Idea Logu (Slova) v úvodu Janova evangelia (která patrně pochází z pozdně židovské filozofie) měla protějšek ve filozofii Zénónově. Proslulý mučedník a filozof Justin, který dlouho působil v Římě jako učitel moudrosti a byl tam jako Kristův svědek r. 165/167 popraven, rozváděl v obou svých apologiích (Apologie I, 32,8; 46,2 a porůznu) myšlenku, že všichni lidé mají již ve svém rozumu zárodky věčného Logu (logoi spermatikoi). Všichni lidé svou přirozeností, tj. od svého Stvořitele, směřují k božské pravdě. Také ostatní apologeté argumentovali jako Justin, ale jedni se více zabývali židovstvím, jiní pohanským polyteismem nebo mystickými kulty, které slibovaly vykoupení. Všem byla společná snaha prokázat, že křesťanství je jediné naplnění a věčné určení člověka.Ke skupině prvokřesťanských apologetů počítáme kromě Justina athénské filozofy Aristeida a Athénagorase, Syřana Taciána, který sepsal kromě Řeči k Helénům harmonii evangelií (Diatessaron); v Římě byl žákem Justinovým, ale po návratu na Východ kolem r. 172 založil  gnosicko-enkratitskou sektu; dále k té skupině patří biskupové Theophilos z Antiochie, Apollinaris z Hierapole, Melitón ze Sard a Aristón z Pelly (kolem r. 140), rétor Miltiadés, satirik Hermiás a Quadratus, kterého je tu třeba uvést také jako apologetu.

Církevní otcové

Do křesťanství se záhy snažila proniknout v podstatě naprosto pohanská gnóze. Ve svých spletitých úvahách o stvoření a vykoupení světa s oblibou užívala alegorického výkladu Písma a obsah křesťanského zjevení mísila s pohanskými, hlavně dualistickými představami. Vůči gnózi bylo třeba přesně stanovit křesťanskou víru a prameny zjevení, definitivně určit spisy, které jedině jsou směrnicí (= kánon) a tvoří "kánon Písma sv.", přesněji definovat jejich inspirovaný charakter, a jejich autentický výklad vyhradit biskupovi. Církevní otcové zdůrazňovali, že pravá křesťanská gnóze může být jen ta, která chápe víru ve smyslu "apoštolské tradice". Ortodoxii (pravověrnost) lze najít jen u biskupů, právoplatných nástupců apoštolů. Kdo se odlučuje od biskupa, bloudí. Ze střetávání s gnózí a s jinými bludnými naukami vyrůstala vědecká křesťanská teologie. Její témata se týkala hlavně osoby a působení Krista (christologie), jeho vykupitelského díla (soteriologie) a jeho poměru k Otci a k Duchu svatému (nauka o Trojici). Pro příští staletí zůstávala jádrem teologického myšlení. Prvním významným teologem 2. století byl biskup Irenej z Lyonu (Ć kolem r. 202). Ve svém hlavním díle Adversus haereses (Proti bludným naukám) pojednával v letech asi 180-184 mimo jiné o významu ryzí apoštolské tradice pro udržení čistoty pravé víry. V téže době působil v severní Africe právník a teologický spisovatel Tertulián (po r. 220 v Kartágu). Také on stavěl proti gnostickým heretikům jako pravidlo víry princip pravé tradice. Ve svém hlavním díle De praescriptione haereticorum (kolem r. 200) odmítá tyto heretiky na základě dvou přesvědčivých "konstatování" (= v právnické mluvě "praescriptiones"):

1. Kristus předal svou nauku jedině apoštolům, a nikomu jinému; neexistuje zvláštní zjevení tajných nauk nějakým jiným lidem, u nichž údajně čerpají své vědění gnostikové.

2. Apoštolové zase předali svou nauku výhradně biskupským církvím, které založili. S těmito apoštolskými církvemi se musí všichni křesťané shodovat ve víře. Nauka, která se neopírá o apoštolskou tradici, je bludná.

Gnostikové jsou tedy bludaři, vyvozuje Tertulián.

Ve svých četných spisech razil Tertulián mnohé teologické pojmy, jichž se užívá dodnes. V pozdějších letech (kolem r. 207) sám však sešel z pravé cesty, přidal se k rigoristické sektě montanistů. Počátkem 3. stol. napsal v Římě presbyter Hypolyt (Ć 235) několik teologických spisů, mimo jiné Refutatio omnium haeresium (Vyvrácení všech herezí), které zaměřil po r. 222 proti trinitářským bludům modalisty Sabellia a proti tzv. patripasiánům. Sepsal též velmi významný církevní řád Apoštolské podání (kolem r. 220). I jeho však žárlivost a zraněná ctižádost přivedla do rozporu s církví, když byl r. 217 opominut při papežské volbě a místo něho byl zvolen Kalist (217-222). Od svých stoupenců se snad dal dokonce zvolit za (prvního) vzdoropapeže a tak vyvolal v Římě první schizma. Později se s církví znovu smířil a zemřel r. 235 spolu s papežem Pontianem ve vyhnanství mučednickou smrtí. V Kartágu žil a učil biskup Cyprián; byl pokřtěn teprve r. 246, už r. 248/249 se stal biskupem a r. 258 byl sťat. Byl to mocný obhájce jednoty církve. V jeho spise De ecclesiae unitate (O jednotě církve, kolem r. 251) je věta: Kdo nemá církev za matku, nemůže mít Boha za otce. Pravý je také výrok obsažený ve 4. kapitole tohoto spisu (ačkoliv byl často neprávem napadán): "Primát byl propůjčen Petrovi. Jak se může někdo domnívat, že je v církvi, když se odlučuje od Petrova stolce, na kterém je založena církev? (De eccl. unitate 4,7). Z těchto slov se ovšem nedá vyvozovat vyznání římského jurisdikčního primátu. Sám Cyprián byl r. 255 ve sporu s papežem Štěpánem I., v otázce platnosti křtu kacířů zastával - vycházeje z nesprávného pojmu svátosti - stanovisko, že účinnost křtu závisí na tom, je-li kněz, který křest uděluje, ve stavu milosti; kdo sám nemá Ducha svatého, nemůže jej podle jeho názoru křtem dále předávat; podle toho by dárcem nebyl Kristus (ex opere operato), ale člověk mocí vlastního charizmatu.

V dalším díle : 3.-5. století - první koncily