Stát a jeho lid: Schopnost rozeznávat je jedna z největších

Když se mluví o církevních restitucích, lidé se hrozí, že církev se posléze zmocní státu a bude tu vládnout jak za středověku. Když se mluví o komunistech, lidé vzpomínají na různá příkoří a hrozí se jeho návratu a totality na dlouhá léta. Pravověrná paní Demokracie, která je pokoušena herezemi větší měrou, než kdy historie církve pamatuje, si jen opráší svůj plášť a s úsměvem se dívá do budoucna. Lidská práva, tak jak vzešla z Francouzské revoluce, se rozpačitě culí na občany: tak co se mnou vlastně bude?

Každá ideologie vzešla z lidských potřeb

Reflexe doby, která zrodila kteroukoliv ideologii není dostatečně pochopena a přežívá ve slabém odvaru vzdáleného vědomí své existence. Ideologie je "Slovo o ideji", které je vzato jako základ k tomu, co potřebuje jakákoliv soudobá společnost přijmout za své a uspořádat podle ní svůj společenský, politický a právní řád. A v jejím rámci se pohybuje mnoho učení, které ji buď potvrzují nebo revidují. I křesťanství v pojetí katolicismu má mnoho směrů, které pronikaly a dosud přežívají v některých oblastech i komunismus měl své směry, které  ho buď potvrzovaly, nebo se ho někteří snažili přizpůsobit potřebám doby. A tak pan Grebeníček mluví ze své pozice a z útrob ideologie, kterou vyznává i za určitou názorovou skupinu, stejně tak představitel církve a stejně tak demokratický poslanec, který ovšem ideologii neuznává, protože demokracie je neideologická, ale uznává nosné pilíře, na kterých stojí, které se nazývají úcta k člověku atd.

Čemu naslouchat a co je nutné hájit

Pokud to lidé myslí se státotvorností vážně a chtějí z celého srdce a z celé duše dosáhnout v budoucnosti potřebné konkurenceschopnosti ve všech směrech, což znamená, že i v politické činnosti za účelem prosazení potřeb a výhod pro svůj stát i občany, musí nutně vědět, o čem a v jakém kontextu hovoří druhá strana. Trochu zapomínáme, že lidé na západě po celou dobu stále usilují o prosazení svých zájmů, o peníze na své projekty a o jejich realizaci, protože chápou, a to jejich historická zkušenost, jak těžko se nabývají ztracené pozice nejen v politické, ale i v ekonomické oblasti, a tím ve všech navazujících oblastech, které znamenají rozvoj, stabilitu a efektivitu. Můj dojem se sice opírá pouze o diskuse pod články v tisku, ale mám pocit, že přesně nevíme, co chceme, že naše potřeby se nejvíce pohybují v oblastech, které se dotýkají životního standardu, což je sice v nejlepším pořádku, ale méně se pohybují v oblastech, které ho definují, zajišťují a stabilizují.

Individuální a společenský zájem

A nyní se ocitáme ve sféře společenského zájmu, nyní omezeném na náš stát. Ten pojímáme nejvíce jako činnost státních orgánů, dobře. Na ty je nejlépe vidět! Ty hrají o naše peněženky, ty rozhodují o míře a stupni životního standardu, ale také rozhodují o stavu našeho území a o politické stabilitě v evropském i mezinárodním společenství. Ideologický boj, tedy zápas o ideu směřování společnosti do budoucna, o její samotný základ a kontinuitu s historií a dosaženou úrovní v nejširším slova smyslu, se příliš nestaráme. I když je to také v našem zájmu! A proto se pohybujeme od zdi ke zdi, každého kritizujeme, zamykáme za sebou dveře svých domovů a usedáme k televizi, abychom si dozvěděli, co se vlastně děje. Děje se mnoho, ale také nic. Vakuum. Čekáme na Mesiáše, Spasitele, Mecenáše, Vůdce, či jen tak prostě sedíme a mudrujeme. Nebo ze zvukové kulisy necháváme k nám proudit hudbu a slovo, abychom se necítili tak sami. A co se má dít? Měli bychom nahlas přemýšlet, v jaké fázi se nacházíme. Jsme už ve fázi na přechodu k totalitě anebo ještě pevně vězíme k demokracii? Nebo jsme byli stále duchem v totalitě a demokracii jsme ještě nerozvinuli? Je ten přechod z jedné úrovně do jiné už nastaven? Poznáme to vůbec?

... rozdíl mezi totalitou a demokracií

Jistě, že těch rozdílů je daleko více, asi by to vydalo na seriál článků, ale s tím se nebudeme zabývat. Tedy, stručně - za totality jsme poslouchali, co vědět máme, nyní posloucháme všechno, ale často si neumíme vybrat, co je důležité: má být společenský zájem konfrontován se zájmem individuálním? Co přesahuje? Jaká je sociální a zdravotnická politika v Unii a ve světě a jaká je u nás? To všechno je definováno v naší ústavě a listině. Zatímco ústavu považujeme za pozitivněprávní dokument, listinu za přirozenoprávní dokument. Ústava nám sděluje, co být musí, listina nám sděluje, co být má a pokrývá jak potřeby orgánů, tak potřeby organizací, právnických a fyzických osob. To je idea demokratického státu, zajištěného hiearchií právních norem, kterými jsou všichni vázáni. A také vůči sobě. Za totality za nás rozhodovaly státní orgány, které se řídily usnesením jediné strany a vůli těchto usnesení pak převáděly na ostatní státní orgány, organizace, občany, kteří museli plnit tento zájem. Státní zájem byl postaven nad individuálním zájmem, nyní, na základě ústavy, listiny a zákonů jde o veřejný zájem v souladu s individuálními zájmy. Zájem Unie se staví nad zájmy národních států a je čím dál méně oblastí, které si národní státy mohou spravovat samy? A dokáže pak tu oblast skutečně národní stát spravovat sám? Jeden z markantních případů je zákon o loterii ...

... ano, ptejme se denně sebe i všech, co obsahuje pojem demokracie

Ještě nám to dobře nejde, jsme zvyklí poslouchat, jsme zvyklí být v roli malého bratra. Ale přes dvacet let od pádu totalitního režimu jsme nemohli získat tolik zkušeností s demokracií, jako státy kolem nás, které v ní téměř nepřetržitě žili. Ještě dobře nerozeznáváme hranice, v kterých se můžeme pohybovat a často se nabouráváme do prostoru, kde nic není, který není ničím krytý a v němž nejsou odpovědi na fundamentální otázky. V němž dokonce ani nenacházíme sami sebe. A odvažuji se napsat, že demokracie jako ideologie závisí na uvědomování si svobody. A z pohledu naší výsostné kultury, kterou stále pokoušíme jako vosí hnízdo, uvědomování si daru svobodné vůle. S tou ovšem demokracie počítá, ale totalitární moc ne. Člověk se svého údělu lidství zbavit nemůže, společnost může popřít všechny své pravdy a padnout na úroveň pravěku. To je docela možné.

... svobodná vůle jedince ve svobodné společnosti: jak to vlastně funguje?

Je rozdíl mezi svobodou z politického pohledu a svobodnou vůlí z pohledu individuálního. Svobodná vůle, to je pojem, který je jen zdánlivě sešněrovaný zákony a jen zdánlivě omezený státem, ovšem, podle mého názoru značně okleštěný společenským nazíráním na věc. A to nazírání je na různé úrovni, působí na individuální postoje, a tak se prvotní projev svobodné vůle může snadno vrátit do mezí společensky uznávané etiky a v ní se pak rozplynout. Takže takové otázky, jako je rozvod, interrupce, domácí porody, alternativní způsob života jsou projevy svobodné vůle, na kterou naráží společenské mínění, které zásadně posuzuje tyto záležitosti ve svůj prospěch, nikoliv ve prospěch jedince. Umí si jedinec prosadit svůj zájem anebo se raději přizpůsobí, jen aby nevyčníval z davu? A - jakou potom váhu a cenu má jeho svobodná vůle? A jaké sebespásné nástroje má společnost proti těm, kteří uvnitř ní chtějí něco jinak než ostatní? Tato otázka je velmi vážná a je třeba sledovat průběh těchto střetů a jejich konce.

.... ale také duchovní pohled na svobodnou vůli: jako to často nefunguje.

Z duchovního pohledu je svobodná  největší dar, který si lidstvo jen matně uvědomuje. A jakmile zjistí, že je o odpovědnosti k poznání, co je člověk, hrozí se ho. Protože o tom, jak nakládat se svobodnou vůlí jako takovou, není nikde žádné pojednání. Tedy kromě Desatera a Horského kázání a křesťanských i židovských regulí, ale jinak se vydána člověku napospas. Je to filozofie, je to past, je to něco, co převyšuje rozum, který je jediný nástroj k jejímu korigování. A rozum je třeba pěstovat, protože nás vede k pochopení co je správné a co správné není, kdežto duchovní moudrost nás vede k tomu, co je dobro a co zlo.

... filozofie je jen cesta bez návodu k dosažení cíle

Filozofie nás učí přemýšlet, ovšem bez nějakého určitého závěru či návodu, jak s těmi poznáními žít a vybudovat stát, domov, rodinu. Podle mého názoru se nelze odpoutat tak snadno od úkolů lidství, lidskosti, od role člověka, jak si mnozí představují a nahradit tyto fundamenty jednoduchými počty o tom, co je momentálně dobře a co momentálně špatně. Nerozeznávání hranic a neuznávání atributů dobra a zla, spouští démony lhostejnosti, pohodlí a lenosti, nekázně až k nekontrolovatelnosti podmínek a poměrů, v kterých žijeme a v kterých dopouštíme, že hranice obecně dané etiky se kolem nás rozpadají, jak domečky z karet. Nedostatek svobody destruuje společnost, nedostatek svobodné vůle snižuje člověka na úroveň otroka. Ale i to může být výrazem jeho svobodné vůle - být raději otrokem, než o sobě rozhodovat sám.

Závěr

Nikdo nám to doslovně říkat nebude - nedělejte to nebo ono. Ale posléze se dozvíme, kde jsme se dopustili chyb, které se nedají odestát, ale jejich důsledky na nás číhají a čekají na vhodnou chvíli, aby nás zasáhly. A proto se někdy ozývá z diskusí od moudrých lidí - společnost se chýlí ke svému konci ... a nebo také to varující - až budete volat po pomoci, milosrdenství, pochopení, moudrosti a lásce, ozvěna vám jen vrátí váš hlas. Jedinec se svou jedinečnou a výjimečnou schopností používat svobodnou vůli je tak i tak stále zkoušen, jako studentík u matury: prosím, vyberte si otázku a povězte nám, co o tom víte. A studentík koktá, hlavou se mi táhne řada ideologií, ale ani jedna se mu nevybavuje ve svém smyslu. A co tak říci o tom to, co si myslíte? Klidně. Chvíli bude ticho, než se probudí hlas: "Kde jsi to sebral, ty v*le?" A celá přehlídka urvaných myšlenek z dob dávných i současných se snese na nebožákovu hlavu, který nebude schopen rozpoznat, z kterého kouta přiletěly.