Soudní řízení: Hlavní zásady občanského soudního řízení

Rozdíl mezi právem hmotným a procesním

Hmotné právo spočívá v označení souhrnu právních norem a subjektivních práv, které směřují bezprostředně k naplnění účelu práva a jsou smyslem právní úpravy. Procesní právo slouží k naplnění účelu právní úpravy zprostředkovaně. Slouží k úpravě postupu orgánů veřejné moci k vytváření a ochraně hmotných práv. Účastníkům jsou dána nová, procesní práva a povinnosti.

Charakteristické znaky soudního procesu

Pro civilní proces (občanské soudní řízení) je charakteristické, že jde o soudní řízení, které se od jiných soudních řízení liší tím, že v něm soud vykonává civilní pravomoc.

Základní kodex

Základním právním předpisem, kterým se upravuje postup při občanském soudním řízení je zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád v platném znění (dále jen osř). Osř upravuje postup soudu a účastníků v občanském soudním řízení tak, aby byla zajištěna spravedlivá ochrana práv a oprávněných zájmů účastníků. V občanském soudním řízení soudy projednávají a rozhodují spory a jiné právní věci a provádějí výkon rozhodnutí, která nebyla splněna dobrovolně; dbají přitom, aby nedocházelo k porušování práv a právem chráněných zájmů fyzických a právnických osob a aby práv nebylo zneužíváno na úkor těchto osob.

Pravomoc a příslušnost soudů, kompetence

Řízení se koná u toho soudu, který je věcně a místně příslušný. Pro určení věcné a místní příslušnosti jsou až do skončení řízení rozhodné okolnosti, které tu jsou v době jeho zahájení. Je-li místně příslušných několik soudů, může se řízení konat u kteréhokoli z nich. Jde-li o věc, která patří do pravomoci soudů České republiky, ale podmínky místní příslušnosti chybějí nebo je nelze zjistit, určí Nejvyšší soud, který soud věc projedná a rozhodne.

Pravomoc soudů, pojem a jeho obsah

Znamená souhrn oprávnění a povinností, které zákon přiznává soudům k výkonu jejich činnosti, náleží sem výkon soudnictví ve věcech trestních a občanskoprávních. Určuje, které věci projednávají a rozhodují soudy, který konkrétní soud se má věcí zabývat (okresní, krajský, vrchní, nejvyšší).

Příslušnost soudů

Rozlišuje se příslušnost:

1. věcnou (druhovou, předmětovou) – vymezuje okruh působnosti mezi jednotlivými druhy soudů:

• určuje, který stupeň soudů má rozhodovat o určitých věcech v prvním stupni
• řeší ji občanský soudní řád, k řízení v 1. stupni jsou většinou příslušné okresní soudy

Věcná příslušnost je v osř upravena § 9. Obecně platí, že nestanoví-li zákon jinak, jsou v řízení v prvním stupni příslušné okresní soudy. Krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně v případech uvedených v §9 odst. 2 (např. ve věcech ochrany osobnosti podle občanského zákoníku a ochrany práv třetích osob, ve sporech o nárocích vycházejících z autorského zákona, ve sporech o vzájemné vypořádání dávky důchodového pojištění a důchodového zabezpečení poskytnuté neprávem nebo ve vyšší výměře, než náležela, mezi zaměstnavatelem a příjemcem této dávky), krajské soudy jako soudy prvního stupně dále rozhodují v některých obchodních věcech (ve věcech obchodního rejstříku, ve statusových věcech obchodních společností, družstev a jiných právnických osob podle části první, druhé a čtvrté obchodního zákoníku, ve věcech vyplývajících z právních vztahů, které souvisejí se zakládáním obchodních společností, družstev, obecně prospěšných společností, nadací a nadačních fondů, v řízení o zrušení obecně prospěšné společnosti a její likvidaci a o jmenování jejího likvidátora, ve sporech mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti z dalších obchodních závazkových vztahů, včetně sporů o náhradu škody a vydání bezdůvodného obohacení o částku přesahující 100.000,- Kč, atd.), v insolvenčním řízení a v incidenčních sporech.

Ve druhém stupni rozhodují soudy o odvoláních proti rozhodnutím okresních soudů (příslušný krajský soud) a krajských soudů (vrchní soud).

2. funkční – vymezuje rozsah působnosti mezi soudy různého druhu při projednání téže věci po sobě procesní zákon určuje pravidla pro funkční příslušnost soudů jak v řízení odvolacím, tak v řízení dovolacím jediným dovolacím orgánem proti rozhodnutí krajských a vrchních soudů jako soudů odvolacích se stal Nejvyšší soud

3. místní – vymezuje rozsah působnosti mezi jednotlivými soudy téhož druhu a úrovně

Pojem obecného soudu

Obecným soudem fyzické osoby je okresní soud, v jehož obvodu má bydliště, a nemá-li bydliště, okresní soud, v jehož obvodu se zdržuje. Má-li fyzická osoba bydliště na více místech, jsou jejím obecným soudem všechny okresní soudy, v jejichž obvodu bydlí s úmyslem zdržovat se tam trvale. Obecným soudem fyzické osoby, která je podnikatelem, je ve věcech vyplývajících z obchodních vztahů okresní soud, v jehož obvodu má místo podnikání. Obecným soudem právnické osoby je okresní soud, v jehož obvodu má sídlo. Je-li pro řízení v prvním stupni věcně příslušný krajský soud a místní příslušnost se řídí obecným soudem účastníka, je místně příslušným krajský soud, v jehož obvodu je obecný soud účastníka. Proti zahraniční osobě lze podat žalobu (návrh na zahájení řízení) i u soudu, v jehož obvodu je v České republice umístěn její podnik nebo organizační složka jejího podniku. Účastníci řízení v obchodní věci se mohou písemně dohodnout na místní příslušnosti jiného soudu prvního stupně, ledaže zákon stanoví příslušnost výlučnou. Tato tzv. prorogační dohoda musí být uzavřena písemně a musí být k pak samotné žalobě přiložena.

Principy soudnictví a civilního procesu

Principy jsou zakotveny jsou v čl. 81, 82, 95, 96 Ústavy, čl. 36-38 Listiny, §1-6 osř, v zákoně o soudech a soudcích, některé nejsou v právních předpisech výslovně vyjádřené.

Jsou to principy odpovídající právu na spravedlivý proces:

• nezávislost a nestrannost soudů a soudců – soud má v procesu povahu „nezúčastněného třetího“ subjektu, přísné oddělení (organizační i kompetenční) od ostatních orgánů státu; soudy – soudci jsou plně suverénní a nesmějí být politicky ani jinak ovlivňovány, soudci jsou jmenováni hlavou státu bez časového omezení, odvoláváni jsou jen na základě řízení kárného soudu, jsou dostatečně finančně ohodnoceni
• princip zákonného soudu a zákonného soudce – zřízení soudu jako instituce, jeho složení pro určitou kauzu i pravidla jeho výběru musí být stanovena zákonem, příslušnost soudu i soudce stanoví zákon; pouze zákonem, tedy obecně pro všechny subjekty stejně, má být stanoveno, kterým soudům (soudcům) které věci k rozhodování náležejí
• princip rovnosti – účastníci (strany) musí stát před soudem v rovném (rovnoprávném) postavení, aniž by jedna strana byla procesně zvýhodněna; garance stejných možností účasti, vyjádření se k jednání oběma stranám, k záruce rovnosti patří právo použití mateřského jazyka v jednání před soudem; náklady na tlumočení hradí dle judikatury stát bez nároku na náhradu;
• právo na právní pomoc – směřuje k tomu, aby ochrana práv byla efektivní; toto právo přiznáno od počátku v každém řízení
• princip veřejnosti – soud rozhoduje zásadně po jednání, k němuž má každý přístup, vyloučit veřejnost z jednání nebo jeho části lze jen při splnění zákonných důvodů
• princip ústnosti a přímosti – podstatné v procesu je to, co bylo ústně sděleno (proto jednání začíná tzv. přednesy účastníků); tuto zásadu nenarušuje ani to, že účastník má možnost odkázat na písemné podání, soud je v přímém, osobním styku s účastníky; v současnosti je omezován zastoupením advokátem; odlišovat od práva být přítomen – to je neomezitelné (ale není povinností)
• princip hospodárnosti – ochrana práv má být poskytnuta rychle, účinně a bez zbytečných nákladů; na průtahy si lze stěžovat podáním stížnosti a tzv. odvětvové principy civilního procesu
• zásada dispoziční – procesní iniciativa je dána do rukou účastníků; založena na ideji právního zájmu = iniciativu má ten, kdo uplatňuje či brání svůj právní zájem, touto zásadou je ovládáno sporné řízení (podání žaloby, změna či zpětvzetí, soudní smír, odvolání) žaloby, azásada oficiality – uplatňuje se v nesporném řízení a to z důvodu zohledňování obecného zájmu a právní ochrany slabých, řízení se zahajuje z podnětu soudu
• zásada projednací – skutkový stav je soudem zjišťován v rozsahu účastníky tvrzeném a za pomoci důkazů účastníky označených (navržených), typická pro sporné řízení a zásada vyšetřovací – za objasnění skutkového stavu potřebné k požadovanému rozhodnutí nese odpovědnost soud; tato zásada nevylučuje povinnost účastníků uvádět rozhodné skutečnosti a nabízet důkazy, ale nespojuje tuto povinnost s procesními břemeny
• zásada volného hodnocení důkazů – soud posuzuje provedené důkazy nejprve z hlediska jejich důležitosti pro rozhodnutí; důkazy, které se týkají podstatných skutkových okolností, hodnotí jednotlivě po stránce jejich zákonnosti (zda byly provedeny v souladu se zákonem) a z hlediska jejich věrohodnosti; jednotlivé poznatky takto získané pak porovná navzájem; výsledkem jsou skutková zjištění, z nichž vyplývá závěr o skutkovém stavu věci, který je základem pro právní posouzení podle norem hmotného práva, touto zásadou se řídí české civilní právo, a legální teorie důkazní – zákon stanoví důkazní sílu jednotlivých důkazních prostředků, popř. stanoví, které důkazní prostředky jsou pro prokázání určitých skutečností nutné a v jakém rozsahu, jediným náznakem legální teorie důkazní v našem právním řádu je stanovení důkazní síly veřejné listin

Občanské soudní řízení má směřovat pokud možno k pravdivému poznání, které jediné může být v principu základem spravedlivého rozhodnutí; pravdivost poznání je však určována a do jisté míry i limitována pravidly, v jejichž rámci se poznávání skutečností děje.

Sporná a nesporná řízení

Řízení můžeme rozdělit na řízení nalézací, vykonávací (exekuční), insolvenční, zajišťovací, rozhodčí (arbitrážní). V nalézacím řízení soud vydává autoritativní rozhodnutí, které zásadně lze vykonat prostřednictvím řízení vykonávacího (exekučního), vlastní výkon práv není předmětem řízení nalézacího. Musí být od sebe procesně odděleno stanovení toho, co je právem, od jeho přímého výkonu či donucení k němu.

Nalézací řízení se dělí na sporné a nesporné:

v řízení sporném jsou vydávána rozhodnutí deklaratorní, která jen zjišťují nebo stvrzují existenci nebo neexistenci práv a povinností, sporné řízení má reparační funkci (napravit porušení práva), má vždy charakter sporu o právo

v nesporném řízení je vydáváno konstitutivní rozhodnutí, které zakládá, mění nebo ruší práva a povinnosti, konstituuje novou právní situaci, má preventivní funkci, pojednáno o něm v Části třetí, Hlavě V. osř. Mezi nesporná řízení patří řízení o dědictví, řízení o osvojení, řízení o způsobilosti k právním úkonům, řízení o prohlášení za mrtvého, řízení o úschovách a o umoření listin, řízení ve věcech obchodního rejstříku, řízení o soudním prodeji zástavy a některá další řízení

Procesní lhůty

Procesní lhůty (lhůty pro řízení) jsou lhůty, v nichž může nebo musí strana řízení nebo jiný účastník řízení provést určitý procesní úkon. Doba, kterou vyžaduje poštovní přeprava, se do procesních lhůt nezahrnuje (v případě hmotněprávních lhůt je situace jiná). To znamená, že pokud jde o procesní lhůtu, je žaloba podána včas, pokud je podání odesláno poslední den stanovené lhůty (datum je uvedeno na poštovním razítku), i když je soudu doručeno až dlouhou dobu po uplynutí lhůty.

zákonné procesní lhůty – stanoví je přímo zákon, nelze je měnit rozhodnutím soudu – např.: u lhůty pro odvolání má její nedodržení vždy procesní důsledky. Tímto procesním důsledkem je u lhůty k provedení úkonu, který je v dispozici účastníka (podání odporu, odvolání, dovolání) ztráta možnosti úkon s úspěchem provést (tzv. lhůta propadná / prekluzívní). Soud může prominout zmeškání lhůty, jestliže k němu došlo z omluvitelného důvodu. O tom, co je omluvitelným důvodem rozhoduje soud.

soudcovské procesní lhůty – nejsou stanoveny zákonem, určuje je soud k provedení úkonu, je ji možno prodloužit (nikoliv prominout zmeškání); nedodržení může mít za následek uložení sankce

Je-li lhůta určena podle dní, počítá se jako 1. den ten, který následuje po skutečnosti určující počátek lhůty (např. 15 denní lhůta k odvolání běží od doručení rozsudku – doručen 3. června, odvolací lhůta se počítá od 4. června až do 18. června).

Je-li lhůta určená na týdny, měsíce nebo léta, končí tato lhůta uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, kdy došlo k události určující počátek lhůty. Není-li v měsíci shodný den, lhůta končí posledním dnem měsíce. Pokud by např. 3 měsíční lhůta počala běžet dne 31. března, měla by skončit dne 31. června. Protože takový den v kalendáři není, skončí lhůta již dne 30. června. Připadá-li poslední den lhůty na sobotu, neděli nebo svátek, skončí lhůta nejbližší následující pracovní den.

Hmotněprávní lhůty

Hmotněprávní lhůty jsou lhůty, ve kterých musí dojít k určité události, pokud s ní má právní řád spojovat určité hmotněprávní následky. Je-li stanovena hmotněprávní lhůta k provedení určitého úkonu, nepostačí odevzdání příslušné listiny obsahující právní úkon k poštovní přepravě; tato listina musí být ve lhůtě doručena.

Procesní úkony účastníků, zahájení řízení

Mají nejčastěji podobu návrhů v nejširším slova smyslu (žaloba, návrh na doplnění dokazování, odvolání), směřují vůči soudu, úkon provedený vůči druhému účastníkovi bez prostřednictví soudu by byl neúčinný.

Formu a obecně i obsah upravuje OSŘ

Účastníci mohou provádět své úkony jakoukoli formou, pokud zákon pro některé úkony nepředepisuje určitou formu. Každý úkon posuzuje soud podle jeho obsahu, i když je úkon nesprávně označen. Forma může být písemná, ústní do protokolu, telegraficky, faxem, v elektronické podobě. Obsahem podání by mělo být označení soudu, kterému je určen, kdo je činí, které věci se týká, co se jím sleduje (návrh, petit), podpis a datace, zvláštní náležitosti; povinností soudu je poučit účastníky o potřebné úpravě či doplnění úkonu. Každý úkon se posuzuje podle svého obsahu, nikoliv podle toho, jak je označen. Při neuposlechnutí výzvy k odstranění vad podání či jejich neodstranitelnosti soud podání odmítne (navrhovatel o tomto důsledku musí být předem poučen). Aby řízení nebylo zbytečně protahováno, a s ohledem na právní jistotu, musí být některé procesní úkony účastníků provedeny v určité lhůtě, jinak hrozí sankce ztráty úkonu (zejména u opravných prostředků).

Zahájení řízení

Sporné řízení se zahajuje na návrh, který se nazývá žaloba. Řízení je zahájeno dnem, kdy místně a věcně příslušnému soudu žaloba došla, nebo dnem podání žaloby do protokolu, a to i tehdy, má-li žaloba vady či nedostatky (jejich zjištění, popř. odstranění se děje již v průběhu řízení). Neodstranění nedostatků by pak znamenalo odmítnutí žaloby či zastavení řízení jako takového.

Účastníci řízení

Účastníky sporného řízení jsou žalobce a žalovaný. Okruh účastníků řízení vymezuje žalobce, proto je jeho povinností též konkrétně označit žalovaného či žalované.

Žalobce (navrhovatel, strana žalující) – tvrdí v žalobě, že je nositelem subjektivního hmotného práva a označuje v žalobě subjekt, o kterém tvrdí, že je nositelem odpovídající hmotněprávní povinnosti – žalovaného (odpůrce, strana žalovaná). Tyto subjekty se stávají účastníky řízení výlučně na základě procesních úkonů, tj. na základě svého právem aprobovaného projevu vůle či projevu vůle protistrany, který je adresován soudu, a to od okamžiku, kdy projev vůle dojde soudu. Otázka subjektivních práv a povinnost, o nichž se má v řízení rozhodnout, je otázkou věcné legitimace, která bude v řízení teprve posouzena → její nedostatek tedy vede k zamítnutí žaloby, ale na účastenství samo vliv nemá.

Žaloba a její náležitosti

Žaloba je procesní úkon, jímž se žalobce obrací na soud se žádostí o poskytnutí právní ochrany proti určitému odpůrci (žalovanému); tento procesní úkon zahajuje řízení, jehož konkrétní účastníky a konkrétní předmět závazně vymezuje a zakládá povinnost soudce o něm v souladu s právem rozhodnout. Procesněprávní vztah založený žalobou je sice třístranný (žalobce – žalovaný – soud), avšak procesní práva a povinnosti mezi stranami sporu mohou vznikat a být vykonávána pouze prostřednictvím soudu.

Složkami občanskoprávní žaloby jsou: strany, předmět žaloby, žalobní důvod.

• strany (účastníci řízení) – Přesné vymezení okruhu účastníků v žalobě je bezvýjimečným požadavkem individualizace žaloby (v civilním řízení je nemyslitelné, aby se určení žalovaného přenechávalo někomu jinému), výjimka platí např. v případě, je-li žalovaný neznámého pobytu – lze žádat o soudní ustanovení opatrovníka.
• předmět žaloby – Předmětem žaloby je žalobní nárok (procesní nárok) – nárok žalobcem v žalobě uplatňovaný (obsažen v žalobním petitu). Žalobce musí přesně svůj žalobní nárok vyjádřit, nelze ho ponechat např. na soudu. Žalobce může volit, jaký nárok bude uplatňovat či v jakém rozsahu jej bude uplatňovat.
• žalobní důvod (právní důvod žaloby) – Žalobním důvodem je právní poměr, o který žalobce opírá svůj uplatňovaný nárok a jenž vyplývá ze souhrnu tvrzených skutečností (vlastnické právo, obligační právo, atd.); právní kvalifikace skutečností je věcí soudu.

Náležitosti žaloby

• označení soudu – žalobce vyjadřuje určení věcné a místní příslušnosti, popř. volbu příslušnosti (tam, kde je dána příslušnost na výběr)
• které věci se týká – označení věci podle právního důvodu žaloby (např. zrušení a vypořádání spoluvlastnictví), resp. podle rozsahu (výše) nároku (např. o zaplacení 10 000 Kč s příslušenstvím)
• podpis žalobce – může být nahrazen podpisem zmocněnce (otiskem podpisového razítka advokáta, jehož vzor je uložen u soudu) za současného doložení plné moci
• datum – procesní účinky jsou spojeny až s podáním žaloby u soudu, nikoli jejím sepsáním
• přesné označení účastníků (jejich zástupců) – Fyzická osoba je dostatečně označena jménem, příjmením, bydlištěm, popřípadě rodným číslem; fyzická osoba – podnikatel uvede dále IČO a místo podnikání; advokát jméno, příjmení, označení jako advokát a sídlo kanceláře; obchodní společnost: název (obchodní firma), IČ, sídlo, popř. statutární orgán, resp. jiným pověřený zástupce,
• vylíčení rozhodujících skutečností – Rozhodující skutečnosti jsou ty, ze kterých žalobce vyvozuje své žalovaným ohrožené nebo porušené právo. Žalobce však není povinen uvádět právní posouzení tvrzeného skutkového stavu.
• označení důkazů – Tato povinnost plyne již ze všeobecné povinnost důkazní a z toho, že žalobce tíží důkazní břemeno vztahující se ke skutečnostem, které tvrdí; navrhované důkazní prostředky se mají vztahovat ke všem jednotlivým tvrzeným skutečnostem (nemusí se vztahovat ke skutečnostem, které není třeba dokazovat, ani k právním domněnkám). Za důkaz mohou sloužit všechny prostředky, jimiž lze zjistit stav věci.
• tzv. žalobní petit (žalobní návrh) – Musí být z něj patrno, čeho se žalobce domáhá; žalobce jím vyjadřuje svůj požadavek vůči žalovanému tak, aby v něm byl jednoznačně a určitě ohraničen předmět řízení, za jehož rámec soud zásadně nesmí vykročit.

Zahájení a průběh řízení

Řízení je zahájeno okamžikem, kdy soudu došel návrh na zahájení řízení (žaloba). Nesporná řízení jsou zahájena okamžikem, kdy soud vydá usnesení o zahájení nesporného řízení.

Zkoumání procesních podmínek a odstranění jejich případných vad (o totéž musí soud pečovat po celou dobu řízení, souběžně s řešením věci samé) oprava či doplnění žaloby, chybí-li v ní některá náležitost nebo je nesrozumitelná nebo neurčitá soud postupuje v součinnosti se všemi účastníky tak, aby ochrana práv byla rychlá a účinná (tzn., že musí mít od počátku jasno ve vymezení okruhu účastníků); soud pouze poskytuje možnost součinnosti – nikoli aby je k součinnosti donucoval – proto soud pokračuje v řízení, i když jsou účastníci nečinní, může jednat a rozhodnout v nepřítomnosti účastníka; pokud však účastníci nejsou nečinní a povaha věci to připouští, má se soud pokusit o smír mezi nimi

povinnosti účastníka – plnit povinnost tvrzení a důkazní povinnost, povinnost dbát pokynů soudu

Příprava jednání

sporné řízení je zásadně řízením s jednáním; v jednání se projednává věc sama, při něm se provádí dokazování, vyjadřují se účastníci; sporné řízení bez jednání zákon připouští při splnění 2 podmínek: (1) lze rozhodnout na základě předložených listinných důkazů, jimiž je stav věci dostatečně prokázán a (2) účastníci s rozhodnutím věci bez nařízení jednání souhlasí

jednání je vyvrcholením řízení, jeho podstatnou částí; předseda senátu má připravit jednání tak, aby bylo možné věc rozhodnout zpravidla při jediném jednání; nutno předvolat účastníky, svědky a ostatní potřebné osoby, soudce se musí důkladně s věcí seznámit, promyslet, jaké důkazní prostředky bude třeba provést atd.

soud vyzve žalovaného, aby se k věci (žalobě) písemně vyjádřil (+ předložil listinné důkazy, jichž se dovolává) na vyjádření žalovaného může znovu reagovat žalobce (replika), případná další odpověď žalovaného (duplika) tato všechna vyjádření nejsou povinná, soud je však vždy může účastníkům uložit

v rámci přípravy jednání soud činí jiná vhodná opatření: např. ustanoví účastníku zástupce, rozhodne o vydání předběžného opatření (je-li navrhováno), atd.

Povinností soudu je před nařízením jednání soustředit všechny potřebné důkazní prostředky k nařizovanému jednání tak, aby již v rámci tohoto jednání bylo možné všech potřebných důkazních prostředků využít v rámci dokazování a aby tak byla naplněna zásada, že soud má věc rozhodnout pokud možno při jediném jednání; soud se má postarat o zajištění potřebného znaleckého posudku tím, že ustanoví k jeho vypracování znalce (není třeba čekat na nařízení jednání) a obstarat vyjádření jiných osob než svědků prostřednictvím zpráv o skutečnostech, jež mají význam pro řízení a rozhodnutí.

Výzva žalovanému k vyjádření

Má význam pouze ve sporném řízení, ve kterém lze uzavřít soudní smír (tzn. tam, kde je předmět řízení plně v dispozici účastníků); je určena účastníkům řízení, kteří nepodali návrh na zahájení řízení. Tímto postupem soud zpravidla vyzývá k písemnému vyjádření ve věci či k předložení listinných důkazů, a to ve lhůtě kterou k tomu usnesením stanoví.

Kvalifikovaná výzva

Vyžaduje-li to povaha věci nebo okolnosti případu, jakož i tehdy, bylo-li ve věci rozhodnuto platebním rozkazem, elektronickým platebním rozkazem nebo evropským platebním rozkazem, nebo nebylo-li vyhověno výzvě podle § 114a odst. 2 (viz bod 4) může předseda senátu žalovanému uložit, aby se ve věci písemně vyjádřil a v případě, že nárok uplatněný v žalobě zcela neuzná, aby ve vyjádření vylíčil všechny rozhodující skutečnosti a připojil listinné důkazy, popřípadě označil důkazy k prokázání svých tvrzení, to vše ve lhůtě, která nesmí být kratší než 30 dní od doručení takového usnesení. lze ji vydat jen do konce 1. jednání Kvalifikovanou výzvu nelze vydat nebo doručit po přípravném jednání nebo po prvním jednání ve věci; musí být doručena do vlastních rukou bez možnosti náhradního doručení. Pokud se žalovaný ve stanovené lhůtě nevyjádří a ani ve stanovené lhůtě soudu nesdělí, jaký vážný důvod mu v tom brání, má se za to, že nárok,který je proti němu žalobou uplatňován, uznává. Předseda senátu může v takovém případě i bez jednání vydat rozsudek pro uznání.

Přípravné jednání

Z důvodu, aby soud mohl rozhodnout při jediném jednání, upravuje osř institut přípravného jednání.

... v kterých případech

Předseda senátu nařídí přípravné jednání v případech, kdy není možné o věci samé rozhodnout bez nařízení jednání nebo není-li možná či se jeví jako neúčelná výzva k vyjádření ani kvalifikovaná výzva.

... zjišťování

V rámci přípravného jednání soud zjišťuje zda jsou splněny podmínky řízení, případně v součinnosti s účastníky usiluje o odstranění zjištěných nedostatků, pokusí se o smírné řešení, případně vyzve účastníky, aby doplnili svá tvrzení a návrhy na provedení důkazů k jejich prokázání či splnili další procesní povinnosti.

Forma předvolání k přípravnému jednání

Předvolání k přípravnému jednání musí být doručeno do vlastních rukou, náhradní doručení je vyloučeno. Nedostavení se k přípravnému jednání bez uvedení důležitého důvodu má pro účastníky negativní dopad, nedostaví-li se žalovaný, má se za to, že nárok, který je vůči němu uplatňován, uznává a předseda senátu může i bez jednání vydat rozsudek pro uznání. Nedostaví-li se žalobce, soud řízení zastaví.

Ústní jednání

Jednáním rozumíme zasedání soudu v jeho zákonném obsazení určené k projednání věci samé. Platí, že:

• předvolání k jednání musí být účastníkům doručeno tak, aby měli dostatek času k přípravě, zpravidla nejméně 10 dnů přede dnem, kdy se jednání má konat, pokud jednání nepředcházelo přípravné jednání.
• o při jednání se provádí dokazování (za přítomnosti účastníků). Povinnost navrhovat důkazy k prokázání svých tvrzení mají účastníci sporu. Jiné než účastníky navržené důkazy může soud ve sporném řízení provést jen tehdy, jsou-li potřebné ke zjištění skutkového stavu a vyplývají-li z obsahu spisu.
• jednání může být odročeno jen z důležitých důvodů, které musí být sděleny.
• jednání je veřejné; vyloučení veřejnosti (z celého jednání či jeho části) je možné jen tehdy, kdyby veřejné projednání věci ohrozilo tajnost utajovaných skutečností podle zákona o ochraně utajovaných skutečností, obchodní tajemství, důležitý zájem účastníků nebo mravnost; i při vyloučení veřejnosti může předseda senátu povolit jednotlivým osobám, aby byly přítomny; z veřejného jednání lze vykázat jednotlivé osoby.
• jednání řídí předseda senátu – Nejprve vyzve žalobce, aby přednesl žalobu, poté vyzve k vyjádření žalovaného. Předseda senátu sdělí výsledek přípravy jednání, a které důkazy lze provést, tyto důkazy též provádí. Účastníci jsou vyzváni ke shrnutí návrhů a vyjádření se k dokazování, skutkové a právní stránce věci.
• soud poskytuje účastníkům procesní poučení – jednak výslovně předepsaná, jednak i jiná poučení o jejich procesních právech a povinnostech (což se vztahuje zejména na účastníky nezastoupené advokátem nebo notářem).

Skončení jednání, vyhlášení rozsudku

Po skončení jednání následuje v senátních věcech porada senátu, v samosoudcovských věcech zpravidla přestávka. Rozsudek se zpravidla vyhlašuje hned po skončení jednání, které rozsudku předcházelo; není-li to pro složitost věci možné, soud k vyhlášení rozsudku odročí jednání max. na 10 pracovních dnů.

Doručování

Doručování má závažné procesní následky stanovené především v zájmu právní jistoty a ochrany účastníků (např. jen řádně doručený rozsudek může nabýt právní moci). Podstatou doručování je zaručení možnosti adresátovi, aby se mohl seznámit s obsahem listiny. Zároveň však zákon přenáší odpovědnost za doručovací adresu na adresáta, který si může vybrat kam a jakým způsobem si přeje aby mu bylo doručováno. Za vybraný způsob doručení ale pak sám zodpovídá.

Osř upravuje následující způsoby doručování:

Doručení soudem při jednání nebo jiném soudním úkonu

Doručování prostřednictvím veřejné datové sítě

Datové schránky jsou zřizovány povinně pro právnické osoby zřízené zákonem či zapsané o obchodním rejstříku, advokátům, daňovým poradcům, insolvenčním správcům a orgánům veřejné moci. Na žádost jsou zřizovány právnickým osobám nezapsaným v obchodním rejstříku, fyzickým osobám, podnikajícím fyzickým osobám. Zřízení schránky je vždy zdarma. Je důležité rozlišovat doručení do datové schránky a doručení na elektronickou adresu. Doručení na elektronickou adresu je jeden ze způsobů doručení, pokud adresát elektronickou adresu uvede soudu jako adresu kam si přeje doručovat. Doručovat na elektronickou adresu může jen soud.

Doručování na adresátem uvedenou adresu nebo emailem

Doručování prostřednictvím doručujícího orgánu na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel jako adresu pro doručování a není-li taková adresa na adresu místa trvalého pobytu u fyzických osob nepodnikatelů, na adresu místa podnikání u podnikajících fyzických osob, na adresu sídla zapsanou v příslušném rejstříku u právnických osob. Obdobným způsobem zákon stanoví adresy doručování u fyzických osob ve výkonu trestu odnětí svobody, u fyzických osob v zařízení pro výkon ochranného opatření zabezpečovací detence, u advokátů, notářů, soudních exekutorů, patentových zástupců, insolvenčních správců, u státu, u státního zastupitelství, u správních úřadů a u obcí.

Doručování prostřednictvím účastníka řízení nebo jeho zástupce

Není-li možné účastníku nebo jeho zástupci doručovat písemnosti bez obtíží nebo průtahů, předseda senátu ho bez prodlení vyzve, aby si zvolil pro doručování písemností zástupce. Nezvolí-li si účastník nebo jeho zástupce ve stanovené lhůtě zástupce pro doručování písemností nebo není-li možné ani tomuto zástupci bez obtíží a průtahů doručovat, doručují se jim písemnosti uložením u doručujícího soudu.

Postup při doručování

Osř rozlišuje doručování do vlastních rukou, doručování a doručování jiných písemností.

Doručení do vlastních rukou – do vlastních rukou se doručují písemnosti, u nichž tak stanoví zákon nebo nařídí-li tak soud. Při doručování do vlastních rukou, není-li adresát zastižen, se písemnost uloží po dobu 10 dní, o čemž je adresát vhodným způsobem informován. Nevyzvedne-li si adresát písemnost ve stanovené lhůtě 10 dnů, považuje se písemnost posledním dnem této lhůty za doručenou (fikce doručení). Následně je písemnost vhozena do schránky adresáta. V případech kdy zákon nebo předseda senátu vyloučí náhradní doručení (tj. fikce doručení nenastává) se písemnost po marném uplynutí lhůty 10 dnů k vyzvednutí vrátí odesílajícímu soudu. Za doručení do vlastních rukou se považuje také doručení prostřednictvím veřejné datové sítě.

V případech kdy není doručováno do vlastních rukou, se doručuje vhozením do schránky, není-li adresát doručujícím orgánem zastižen. Písemnost se v takovém případě považuje za doručenou vhozením do schránky, přičemž toto datum vyznačí doručující orgán na doručence a na písemnosti. Nelze-li doručit vhozením do schránky (např. z důvodu, že adresát schránku nemá, v adrese je uvedena neexistující budova atd.) doručující orgán písemnost vrátí soudu, který ji doručí vyvěšením na úřední desce soudu.

Neúčinnost doručení – vzhledem k tomu, že ve většině případů doručování se uplatní fikce doručení, obsahuje osř ke zmírnění tvrdosti následků takového doručení institut neúčinnosti doručení. Pokud se účastník nebo jeho zástupce nemohl z omluvitelného důvodu s písemností seznámit, rozhodne soud na návrh účastníka, že doručení je neúčinné.  Návrh je třeba podat do 15 dnů ode dne, kdy se s doručovanou písemností seznámil nebo mohl seznámit. V návrhu musí být uveden důvod, pro který se adresát s písemností nemohl seznámit, přičemž omluvitelným důvodem nemůže být skutečnost, že se fyzická osoba trvale nezdržuje na adrese pro doručování či  v případě podnikající fyzické osoby a právnické osoby skutečnost, že se nikdo nezdržuje na adrese pro doručování těchto osob. Rozhodl-li soud o tom, že doručení písemnosti je neúčinné, považuje se písemnost za doručenou dnem právní moci rozhodnutí o neúčinnosti.

Pramen : Občanský soudní řád