Z církevních dějin: 4. Osm koncilů a jejich průběh

Mezi řešenou problematikou Východu a Západu byl velký rozdíl. Zatímco na Východě se vedly boje o trinitární a christologické problémy, Západ se zabýval hlavně otázkami soteriologickými.  Nešlo zde tolik o metafyzické spekulace, které byly velice blízké Řekům, ale spíše o praktické, docela osobní problémy spásy, které se přímo a naléhavě dotýkaly křesťanského života: svoboda lidské vůle a hřích, prvotní stav milosti a dědičná vina, nutnost a působení milosti v procesu ospravedlnění každého jednotlivce. Těžištěm spekulativní teologie byl po celé první tisíciletí Východ. Vysvítá to už z toho, že se všech osm koncilů konalo na Východě.

Nicejský koncil

První říšská synoda zasedala od 20. května do 25. července 325 v Niceji. Císař dal biskupům celého impéria bezplatně k dispozici svou poštu. Údaje o počtu účastníků kolísají: v jednom seznamu se zachovalo 220 jmen; bylo prý jich 318 podle počtu 318 služebníků Abrahamových (Gn 14,14); Eusebios hovoří asi o 250.  Většinou pocházeli z východní poloviny říše. Ze Západu přišlo jen 5 biskupů. Papež Silvestr pro své stáří nepřišel, zastupovali ho dva presbyteři. Mnozí biskupové měli ještě na těle jizvy z posledního pronásledování. Císař přišel mezi ně jako posel Boží v zářivém lesku purpuru a zlata (Eusebios), laskavě se všemi rozmlouval, zvláště s biskupy mučedníky. Pronesl latinský proslov.

Arius hájil své učení

Stručně a jasně: Ariánství či arianismus je christologická hereze, odchylné učení, jež popíralo božství Ježíše Krista. Název pochází ze jména alexandrijského kněze Areia (latinsky Arius, cca 260–336). Učení, že Ježíš Kristus je stvořená bytost, spolu s Duchem svatým podřízená Bohu Otci, dostalo v raném středověku politický význam: jako je Kristus (církve) a Duch svatý (vzdělanost) podřízen Otci, je také církev plně podřízena panovníkovi jakožto otci. V této podobě ariánství převládalo u germánských kmenů až do 7. století a jeho politická stránka znovu oživla v boji o investituru ve vrcholném středověku.

Sám císař sdělil okružním listem všemu křesťanstvu, že Arius a jeho stoupenci jsou jako nejhorší nepřátelé pravé víry vyloučeni z křesťanské církve a vypovězeni; nařídil spálit jejich spisy. A na jeho straně stálo 17 biskupů, mezi nimi biskup Eusebios z Nikomédie. V doprovodu svého biskupa byl přítomen také mladý diákon Athanasios. Po dlouhých vzrušených debatách zvítězila pravověrná strana. Pravá nauka byla definována v tzv. nicejském vyznání víry: Kristus se zrodil z Otce přede všemi věky, Bůh z Boha, Světlo ze Světla, pravý Bůh z pravého Boha, zrozený, ne stvořený, jedné podstaty (homoúsios) s Otcem.

Ale na koncilu…

Na koncilu se jednalo ještě o jiných otázkách. A koncilní  rozhodnutí byla sepsána v dvaceti stručných nařízeních (kanones, od kánon = směrnice pro život). Hovořilo se také o bezženství biskupů, kněží a jáhnů; v mnoha krajinách byl rozšířen celibát.

… nebyl vydán zákon o celibátu

Biskup mučedník Pafnucius důrazně zrazoval od toho, ukládat kléru tak těžké jho jako povinnost; a tak synoda nevydala zákon o celibátu; dovolila žít dále v platném manželství, odsoudila však konkubinát.

Povolání vyhnanců císařem Konstantinem

S výsledkem této „velké a posvátné synody“ bylo možno být spokojen, kdyby bylo při tom zůstalo. Ale co se stalo:  Konstantin brzy změnil své mínění a roku 328 povolal biskupa Eusebia z vyhnanství zpět do Nikomédie. A směl se vrátit i Arius! Na císařský rozkaz byl opět dosazen ve svůj úřad a hodnosti. Důvod byl jasný: formálně vyslovil souhlas s nicejským vyznáním víry.

… Athanasios jako obránce nicejské víry

Když se Athanasios, který se mezitím r. 328 stal biskupem v Alexandrii, zdráhal přijmout znovu Aria mezi svůj klérus A tak ho stihl ho r. 335 císařův hněv. Athanasios, smělý bojovník za nicejské vyznání víry, putoval poprvé do vyhnanství v Trevíru. Pro církev nastala nová doba utrpení. Nejlépe to lze vidět na osudu Athanasiově. Ještě čtyřikrát musel na sebe vzít trpký úděl vyhnanství za ariánsky smýšlejících synů a nástupců Konstantinových: r. 340 uprchl před Konstanciem k papeži Juliovi I. do Říma, r. 356 se před císařem ukryl u mnichů a poustevníků v poušti. Sotva se po smrti Konstanciově (361) vrátil do svého biskupského města, byl r. 362 znovu vypuzen. Náhlá smrt Juliánova (363) mu znovu dodala mysli. Pobyl u své obce jen dva roky a ariánsky smýšlející císař Valens ho r. 365 poslal po páté do vyhnanství; poněvadž však v Alexandrii hrozilo lidové povstání, dovolil mu po čtyřech měsících návrat. Až do smrti (373) zůstal ve svém biskupském městě jako neochvějný obránce pravé nicejské víry.

Semiariáni obcházejí slovo: slovo homoúsios

V těchto desetiletích se od přísných ariánů se oddělili mírnější semiariáni. Snažili se pojem stejné podstaty vykládat jako podobný (homoios) a byli srozuměni s formulací, že Syn je Otci ve všem podobný; slovo homoúsios chtěli za každou cenu obejít.  Říšské synody, které r. 359 císař nařídil svolat do Rimini a Seleukie, nevedly k sjednocení. Mezitím se však nedal zadržet vnitřní rozklad ariánismu. Uklidnění nastalo, když konečně převzal vládu zase katolicky smýšlející císař Gratián (375-383).  K definitivnímu uklidnění ariánských zmatků svolal Theodosius (379-395), kterého Gratián povýšil na císaře Východu, r. 381 druhý všeobecný koncil do Konstantinopole.

Basilius, Řehoř Naziánský a Řehoř z Nyssy

Zatím teologové jasněji vypracovali pojmy božská osoba a přirozenost. Kromě sv. Athanasia to bylo zásluhou hlavně „tří velkých Kappadočanů“: Basilia (kolem r. 330-379), Řehoře Naziánského (329/30 - okolo 390) a Řehoře z Nyssy (okolo r.  334-394).

… rozdíl božských osob uvnitř Boha

Rozdíl tří božských osob viděli jen a jedině ve vztazích (relationes) uvnitř Boha. Podle nich je jedna bytost, ale tři její nositelé: jeden Bůh ve třech osobách. Ukázali také božství Ducha svatého, jež ariáni popírali; jeho relace je v tom, že vychází z obou druhých božských osob.

Dodatek k nicejskému vyznání víry: nicejsko-konstantinopolské vyznání víry

K nicejskému vyznání víry z r. 325 byl připojen dodatek: A (věřím) v Ducha svatého, Pána a dárce života, který vychází z Otce a s Otcem i Synem je zároveň uctíván a oslavován a mluvil ústy proroků... To později vstoupilo do liturgie jako nicejsko-konstantinopolské vyznání víry.

Filioque

Při tom vznikla rozdílnost názorů: na Východě rozuměli vycházení Ducha sv. tak, že vychází „z Otce skrze Syna“. Na Západě naopak tak, že vychází „z Otce a Syna“. Když bylo na Západě připojeno slůvko filioque („a Syna“), nechápali to jako rozšíření, nýbrž pouze jako interpretaci. Na Východě to nazvali porušením vyznání víry a obviňovali Západ z hereze; tak se stalo filioque, vycházející z nejasnosti 1. konstantinopolského koncilu (381), podnětem k rozkolu r. 1054 a zůstalo jedním ze sporných bodů až dodnes. Když r. 381 dospěla nauka o Trojici do jisté míry k závěru, bylo možno se obrátit k christologickým otázkám.

Christologické spory

Alexandrijská škola: monofytismus

Origenes razil pro Ježíše Krista slovo Bohočlověk. Patriarcha Cyril Alexandrijský, od r. 412 biskup tohoto města, se snažil ukázat spojení obou přirozeností jako co možná nejtěsnější a nejreálnější. Mluvili o fyzickém sjednocení a o jedné přirozenosti Logu (Slova), které se stalo tělem. Po sjednocení obou přirozeností v Kristu se podle něho může de facto hovořit jen o jedné přirozenosti, a to boholidské. Odmítal sice přímé smíšení ve smyslu bludaře Apollinaria z Laodiceje (zemřel po 385); užíval však obrazu: jako ve žhavém uhlí oheň a uhlí tvoří jedno, tak je tomu i s božskou a lidskou přirozeností v Kristu. Na to mohl později navázat Eutychés a vytěžit z toho svou heretickou monofyzitskou nauku.

Antiochijská škola (Konstantinopol)

V tutéž dobu se dala do pohybu také teologie antiochijská.  Diodot z Tarsu (zemřel před 394) ve shodě se střízlivou, kriticko-exegetickou metodou antiochijské školy, podle níž dlouho učil, velmi silně zdůrazňoval plné lidství Kristovo a stavěl vedle sebe lidskou a božskou přirozenost tak samostatně, že mezi nimi zbývalo jen zcela vnější spojení: Božské Slovo se prý ubytovalo v člověku Ježíši jako v jakémsi chrámě.

Nestorius: Bohorodička - Kristorodička

Konstantinopolský patriarcha Nestorius (od r. 428), stoupenec antiochijské školy, z toho vyvodil závěr, že Maria se podle pravdy nemá nazývat Bohorodičkou (Theotokos), nýbrž pouze Kristorodičkou (Christotokos), neboť porodila pouze člověka Ježíše. Ostře polemizoval s alexandrijskými teology. Spor se stále více soustřeďoval na titul Theotokos, ale v pozadí byl problém christologický.

Spor alexandrijského a konstantinopolského patriarchy vyvolal třetí ekumenický koncil

Cyril napadl ostře Nestoria v listě egyptským biskupům o velikonocích r. 429, ujistil se podporou papeže Celestina I. (422-432) a sestavil 12 zavržených názorů (anathematismů), které poslal jménem papeže Nestoriovi se striktní výzvou, aby je odvolal. Nestorius však sepsal 12 protianathematismů a získal na svou stranu byzantského císaře Theodosia II. (408-450); pak císaře přiměl k tomu, aby spolu se západořímským císařem Valentinianem II. (425-455) svolal koncil.

Třetí ekumenický koncil v Efezu r. 431

Při zahajovacím zasedání 22. června Nestorius a jeho přívrženci nebyli přítomni. Cyril dal přečíst dogmatický list, který sepsal o hypostatické jednotě obou přirozeností v Kristu. Sto devadesát osm přítomných biskupů jej schválilo a podepsalo odsouzení Nestoria. Tím byl přijat titul Theotokos. Venku čekající dav jásavě souhlasil.

Protikoncil: Zatčení Cyrila a Nestoria

Po několika dnech však přišlo 43 antiochijských biskupů pod vedením patriarchy Jana. Přidali se ihned na stranu Nestoriovu a ustavili protikoncil. Nastala docela ošklivá hra intrik a vzájemného napadání. Musel zakročit císař. Oba vůdci, Nestorius a Cyril, byli zatčeni. Nakonec se Cyril směl vrátit do Alexandrie a Nestorius byl poslán do vyhnanství (v Horním Egyptě), kde kolem r. 451 zemřel. Ale dodnes je nejasné, jak dalece skutečně učil bludům nebo zda padl za oběť nesprávným výkladům a neporozuměním.

Nestoriánská církev

Jeho stoupenci uprchli do Persie a založili tam nestoriánskou církev, která se brzy bohatě rozvinula. O její síle svědčí živé mnišství, významná teologie (školy v Seleukii a Nisibis) a imponující misijní činnost. Její misionáři pronikli až na Malabarské pobřeží do Indie („Tomášovi křesťané“) a do Turkestanu; za nestoriánského katolíka Timothea I. dospělo křesťanství v letech 780-823 přes čínský Turkestán až do Tibetu a do střední Číny. Na začátku 14. stol. měla nestoriánská církev jen ve střední Asii 10 metropolitních sídel a četné domorodé kněžstvo; tato misie byla bohužel zničena za krvavého pronásledování Tamerlánova (1380). V 16. stol. se velké části nestorianismu sjednotily s Římem (chaldejští a malabarští křesťané). Dnes má nestoriánská církev v Iráku, Íránu a Sýrii asi 80 000 stoupenců, 5 000 v Indii a 25 000 v Americe.

Eutychés- monofyzitismus

Eutychés, opat jednoho kláštera u Konstantinopole a mocný odpůrce nestoriánství, rozvinul Cyrilovu nauku o jedné přirozenosti v Kristu (moné fysis = monofyzitismus) a spojoval obě přirozenosti navzájem tak těsně, že lidská přirozenost byla božskou úplně pohlcena. Byla tím tedy zrušena integrita lidské přirozenosti v Kristu; fakticky už neexistovala, neboť Kristovo lidství mělo jinou podstatu (substanci) než naše. Tím odpadl ústřední předpoklad tajemství Krista a jeho zprostředkovatelské a výkupné činnosti, o níž neustále hovoří Písmo.

A v nebezpečí se octla celá křesťanská nauka spásy ….

Konstantinopolský patriarcha Flavián předvolal Eutycha před synodu a odsoudil ho jako heretika, protože nechtěl odvolat. Ale Eutychés našel podporu u alexandrijského patriarchy Dioskura, který jako nástupce Cyrilův zastával stejný názor.

Protikoncil v Efessu (449)

Na Dioskurův podnět svolal císař Theodosius II. znovu „říšský koncil“. Zasedal pod Dioskurovým vedením v Efesu (449) a rehabilitoval Eutycha, ostatní církev jej však neuznala.

…. Papež Lev I. (440-461) jej označil za lupičskou synodu

V proslulé „Epistola dogmatiku ad Flavianum“ se postavil za konstantinopolského patriarchu a autoritativně vyslovil správné učení o spojení dvou přirozeností v jedné osobě Kristově (hypostatická unie); tento dopis byl označen jako první neomylné papežské rozhodnutí ex cathedra.

Svolán 4. všeobecný koncil do Chalkedonu (451)

Zároveň požádal císaře o svolání nového koncilu.  Theodosiův nástupce císař Marcián (450-457) žádosti vyhověl a svolal 4. všeobecný koncil do Chalkedonu (451).

Už v prvním sezení byl Dioskuros obžalován (8. října 451) a v 3. sezení (13. října) sesazen. Ve shodě s dogmatickým listem papežovým (Epistola ad Flavianum) koncil odmítl monofyzitskou nauku o jednotě přirozeností v Kristu a v 6. zasedání definoval dogma: V Kristu jsou dvě přirozenosti, nesmíšeny a neodděleny, spojeny v jedné osobě (neboli hypostasi). Tak vyhlásil Lev I. na základě západního teologického objasnění, pocházejícího již od Tertuliána, jednotu osoby (hypostatickou unii).

Božská a lidská přirozenost zůstávají nesmíšené

Božská a lidská přirozenost zůstávají vedle sebe nesmíšené (to je namířeno proti Cyrilovi a Eutychovi), nejsou však od sebe odděleny, nýbrž nerozlučně spojeny v osobě božského Slova - (to je namířeno proti Nestoriovi). Na tomto spojení se zakládá celé výkupné dílo Kristovo. Christologie a soteriologie jako ústřední důležitost pro křesťanskou víru

Západní a východní teologie v napětí

Výroky o osobě Kristově (christologie) jsou zároveň základem nauky o vykoupení (soteriologie), a mají proto ústřední důležitost pro křesťanskou víru. Toto výrazové a pojmové objasnění dalo pevnou základnu dalšímu rozvoji západní teologie.

Nikoli však teologii východní. Již na koncilu došlo při pátém zasedání k vážnému napětí mezi západní a východní teologií, z čehož vznikla těžká krize. Zostřila se církevním protikladem mezi Římem a východními patriarcháty, zvláště rivalitou, jež už dlouho vládla mezi byzantskými patriarchy a papežem. Akaciánské schizma mezi Východem a Západem trvalo 35 let (484-519).

Náboženství a politika se překrývaly, církev a stát splývaly; tato teologicko-náboženská atmosféra docela pronikala i soukromý občanský život. Západ přijal za svůj dualismus v jednotě, založený na chalkedonské christologické formuli, v němž věci božské a lidské, náboženství a politika nejsou smíšeny, ale ani odděleny, protože jsou spolu spojeny v osobním jádru; jak v Kristu, tak v životě křesťana podržovaly svou samostatnost a vlastní hodnotu. Východ naproti tomu tíhne k tzv. politickému monofyzitismus.

Monofyzitismus se udržoval v Palestině, v Egyptě a v Sýrii

Ačkoliv byl monofyzitismus v Chalkedonu odsouzen, udržoval se v Palestině, v Egyptě a v Sýrii. Monofyzitsky zaměřený uzurpátor císařství Basiliskos zaručil r. 475 monofyzitům takzvaným enkyklionem (= ediktem) oficiální toleranci. Císař Zenón vyhlásil r. 476 zprostředkující formulaci, později (482) nazvanou henotikon. Konstantinopolský patriarcha Akacius s ní vyslovil souhlas, a proto ho papež Felix III. (483-492) dal do klatby a přerušil církevní společenství s Východem.  Za císaře Justiniána I. (527-565) se monofyzité mohli dále šířit. Vyvíjeli misijní činnost v Núbii, Etiopii a Arménii a zřídili si vlastní hierarchii pod biskupy Jakobem Baradaiem a Theodorem Arabským (jakobité; koptové).

Na 5. všeobecném koncilu v Konstantinopoli. Spor o tři kapitoly

Císař Justinián odsoudil v letech 543/544 tři předáky antiochijské školy (ze které vyšel Nestorius), aby tím vyšel vstříc monofyzitům a obnovil ohroženou jednotu říše. Byli to: 1.  Theodor z Mopsvestie, 2. Theodoret z Cyru a 3. Ibas z Edessy). Tak vznikl tzv. spor o tři kapitoly a vlekl se dlouhou řadu let. Šlo v něm o odmítnutí nebo přijetí císařova zásahu. Pro odsouzení oněch tří mužů se podařilo získat i papeže Vigilia, ovšem při zachování chalkedonského vyznání víry; brzy však musel Vigilius svůj souhlas odvolat, protože jeho ústupnost vyvolala na Západě bouřlivý protest. Když císař r. 551 znovu zakročil proti třem kapitolám a Vigilius se odhodlaněji zdráhal souhlasit, císařští vojáci ho v jednom kostele ztýrali.  Nato Vigilius odmítl účastnit se koncilu, který císař svolal.

Tento 5. všeobecný koncil v Konstantinopoli r. 553 sloužil císaři k tomu, aby prosadil plánované odsouzení tří kapitol.  Papež nebyl přítomen ani se nedal zastupovat. Odmítl císařův postup jako neoprávněný zásah do nejvyšší církevní učitelské autority. Nato ho dal Justinián koncilem exkomunikovat. Hrozbou vyhnanství a odvlečení se mu podařilo v únoru r. 514 na starém a slabém papeži vybojovat dodatečně souhlas s usneseními koncilu.  Nešlo vůbec o dogmatická rozhodnutí. Církevně politické následky byly hrozné: jednota církve těžce utrpěla, rozpory na Východě i na Západě se prohloubily, vážnost papežství nesmírně klesla - a to vše vinou teologicky povrchního císaře, naplněného přepjatým sebevědomím, a kolísavého papeže, který nestačil na svůj úkol (Baus). Koncil nakonec došel všeobecného uznání i na Západě. Považuje se za ekumenický.

Božskolidská energie v Kristu

Monotheletismus - v Kristu ve skutečnosti působila jen jediná přirozená božskolidská energie a pouze jediná vůle, Roku 638 byl monotheletismus všeobecně zaveden říšským zákonem. Když se papež Martin I. (649-655) proti němu postavil na lateránské synodě a odmítl jej jako heretický omyl, byl různě trýzněn a poslán do vyhnanství na Krym, kde na následky špatného zacházení zemřel.

6. všeobecný koncil, třetí konstantinopolský (trullský) zasedal od 7. listopadu 680

A trval do 16. září 681 v kopulovém sále (= trullus) císařského paláce, a proto dostal název trullský. Za císařova předsednictví odsoudil monotheletismus i s jeho původci a podporovateli, mezi nimi také papeže Honoria, protože byl Sergiovi ve všem po vůli a potvrdil jeho bezbožná dogmata. Papež Lev II. (682/683) schválil usnesení koncilu a souhlasil i s odsouzením Honoriovým, který apoštolskou církev (Řím) neosvítil apoštolskou učitelskou tradicí, ale v hanebné zradě dovolil, aby byla její čistá víra poskvrněna. Brzy potom vzal svého předchůdce tak dalece v ochranu, že ho neobviňoval z přímé účasti na herezi, nýbrž mu pouze vytýkal, že plamen heretické nauky neudusil hned v zárodku, jak příslušelo jeho apoštolské autoritě, ale že jej svou nedbalostí podporoval. Tím vystihl skutečný stav mnohem správněji. Trullský koncil potvrdil to, co učil koncil chalkedonský. Jak to odpovídá dvěma přirozenostem, které jsou nesmíšeně a nerozděleně spojeny v jediné božskolidské osobě Krista, existují také dvě vůle a dvě energie, božská a lidská, které nesmíšeny a nerozděleny spolu působí k spáse lidského pokolení.

A ještě dva koncily …

Během 1. tisíciletí se na Východě konaly ještě dva další koncily, které byly všeobecně uznány za „ekumenické“:

7. všeobecný koncil, druhý nicejský r. 787

Zabýval se uctíváním obrazů a ukázal, že je dovolené, tím, že je jasně odlišil od adorace (klanění), které náleží jedině bohu -

8. všeobecný koncil, čtvrtý konstantinopolský r. 869/70

Oddělení řeckého východu spadá do doby, kdy papežové začali chápat péči o celou církev i jako právní nárok. Z pověření Lva IX. vyžadoval kardinál Humbert ze Silva Candida od konstantinopolského patriarchy poslušnost a zdůvodňoval ji univerzálním nárokem na vedení, který byl podle evangelia předán římskému biskupovi jako nástupci sv. Petra. Když se Michael Kerularios neumoudřil, sepsal Humbert exkomunikační bulu a položil ji 16. července K)Lé před věřícími, shromážděnými k bohoslužbě, na oltář chrámu Hagia Sofia. Patriarcha odpověděl odvetnou exkomunikací. Dosavadní rozdělení římského a ortodoxního křesťanstva bylo zpečetěno.

Bylo to vinou Západu?

Historikové  (jako např.  K.  Bihlmeyer) v tom spatřují jen to, že se „skryté schizma změnilo v otevřené". Skutečně agresivní odlišnost mezi řeckým východem a latinským západem, rivalitu mezi Římem a Konstantinopolí bylo možné sledovat daleko do minulosti. Již na chalcedonském koncilu roku 451 vznikl odpor proti rozhodnutí, že biskupský stolec „nového Říma" (Konstantinopole) má požívat stejných výsadních práv jako starý Řím. Papež Lev I. odmítl potvrdit závěry tohoto koncilu, ačkoliv ho o to jeho účastníci a císař Marcián žádali. Touha Konstantinopole po samostatnosti, podpořená přítomností císaře, se projevila i ve vlastním vývoji liturgie, náboženských zvyků a teologických názorů. Východ vyčítal „Římanům" odklon od pravého Kristova učení a označoval pouze svoji nauku za „ortodoxní" (pravověrnou).

Roztržka

Situace se vyhrotila, když papež rozšířil svůj politický i církevní vliv i na jižní Itálii a Dalmácii. K první roztržce došlo roku 867. Při sporu o stolec patriarchy se na papeže obrátil Ignatios, donucený k odchodu svým nástupcem Fotiem, podporovaným císařem. Fotios přitom vznesl nárok na jurisdikci v jižní Itálii a vystupoval proti působení římských misionářů v Bulharsku. Mikuláš I. požadoval Fotiovo sesazení. Výsledkem byla synoda východních patriarchátů (k nim patřily ještě Alexandrie, Antiochie a Jeruzalém), která vyloučila - za císařovy přítomnosti - římského biskupa za herezi z církve.

Saracéni na obzoru

Schizma naštěstí netrvalo dlouho. Nový císař Basileios I. se přiklonil zpět ke starému patriarchovi a navázal znovu vztahy s Římem. Na koncilu shromážděném v Konstantinopoli v 1. 869-870 byl sice Fotios okamžitě na žádost papeže Hadriána II. exkomunikován, přesto se však stal již o osm let později znovu patriarchou. Po Ignatiově smrti směl s císařovou přízní znovu zaujmout svoje staré místo, a protože latinská církev očekávala pomoc Byzance proti Saracénům, byl papež Jan VIII. ochoten jej uznat. Na tom můžeme poznat, jak hluboko pronikaly do života církve politické a panovnické zřetele a jak málo byla zbraň exkomunikace používána jen proti přestupkům proti víře a mravům.

Konec