Zahrada: Únor je předpolí jara

Už se nemůžeme dočkat jara, ale přesto zimu nezavrhujeme. I ona, ač je přináší chlad a pro mnoho lidí utrpení, přináší nevídaně krásné scenérie a zážitky. Například z rampouchů, přes které září slunce, takže vypadají jako diamanty, z bílých kopců a zasněžených zahrádek, které jsou celé rády, že je přikryl sníh a konečně i obrázky zvířecích stop, z kterých se dá číst. Svět je neuvěřitelně krásný. A je jen škoda, že si ho lidé zošklivují.

Náhodné setkání. A co z něho vzešlo?

Slíbili jsme paní Brychtové, že ji dovezeme prázdné sklenice na zavařeniny, protože nám jednak ve sklepě překážejí a jednak podporujeme její práci, kterou oblažuje ostatní - totiž zásobování na zimu zavařeným ovocem. V okolí totiž žijí osamělí lidé, už vyššího věku, které občas navštěvuje rodina a přes zimu, zvláště když napadne hodně sněhu, se nikomu za nimi nechce, protože autem se tam vyjet nedá a musí se brodit sněhem. Pro městského člověka je to nepříjemné, ale pro starousedlíky, pokud je netrápí bolesti nohou a zda, docela sportovní výkon. Ti lidé mají smysl pro sebezáchovu, a protože v tak krásném kraji se jim chce žít a čekat na jaro, umí se na zimu připravit. Jsou skromní, stravují se tradičně, jak jsou zvyklí a nutnost každé ráno vstávat ke svým kozám, koni či drůbeži je drží v kondici. Nečekají na to, že jim někdo přijde pomoci nebo je bude navštěvovat, ale jsou rádi, když přijedou mladí. A je to jako vždycky: košík vajíček, nějaká ta sklenička zavařeniny, prosté dárky, které se dávají z lásky.

... sklenice od marmelády

A tak jsme zastavili dole pod kopcem a ostatní cestu že půjdeme pěšky. Dalo se do sněžení. Mlčeli jsme až do chvíle, kdy jsme spatřili postavu, jak se také hrabe nahoru.

"Hele, advokát," řekl muž a ukázal na toho zahalence, "co asi jde vyřizovat?"

Hrklo ve mně. Vím, že většinou, v těchto místech, jde o sepisování poslední vůle. Ale proč tak náhle? Paní Brychtová už bude vědět, pomyslela jsem si.

Když jsme došli nahoru, už z dálky jsme viděli kouř z komína, paní Brychtová žije daleko od ostatních lidí, spíš k lesu. Zaklepali jsme na dveře. Hned jsme za dveřmi uslyšeli kroky a vzápětí se otevřely. Nebyla tam sama. U kamen seděla babička Horáková, v klíně měla jakési desky a nevypadala vesele. Paní Brychtová jevila známky rozčilení, ale jinak se na nás docela mile usmála.

... babička chce pomoci z posledního

"Jdete právě včas," řekla a pozvala nás dál. Nabídla nám papuče na přezutí a vzala tašku se sklenicemi.

"Už jsme pozvali i advokáta. Babi Horáková chce darovat chalupu vnukovi. A já ji to rozmlouvám. Nedá si říci."

Sedli jsme si ke stolu a mne popadla tíseň. Znám to. Jsou s tím problémy, většinou dochází k nedorozuměním, i když mají smlouvy, které se zapřísahají, že nechají babičku dožít. Ale ona vypadá dobře, je čilá, celkem zdravá.

Mezitím dorazil advokát. Pozdravil a bylo mu nabídnuto místo. Chvíli se při čaji mluvilo o různých věcech, ale paní Horáková se nezapojovala. Její smutek se nedal přehlédnout.

"Paní Horáková, chcete skutečně tu chalupu darovat?" řekl advokát a přisedl si k ní, "jste si vědoma všech rizik? Žijete tu celá léta. Pak vás mladí můžou přemlouvat, abyste se přestěhovala do města, a nabídnou vám domov pro seniory. Ale dokud jste soběstačná, myslím, že byste neměla takové věci dělat. Na to máte ještě čas."

"Když on Oldřišek má problémy," vzdychla.

"A jak ho vytrhne vaše chalupa z těch problémů?" zeptal se.

... doba je těžká

Pokrčila rameny a vyndala z kapsy kapesník. Přetřela si oči. A pak začala vyprávět. O nevydařeném podnikání, o rozvodu, o dluzích - jak to je dnes téměř obvyklé.

"Doba je těžká. A co já? Mně táhne na osmdesátku, jemu je třicet. Syn, jeho otec, se na něho zlobí a pomoci mu nechce. Prý je lajdák, nezodpovědný, rozhazuje peníze, hraje si na haura. Ale on tady vyrostl a já ho tu pořád vidím. Nedá mi to jinak, než mu chaloupku darovat, snad mne tu nechá dožít. On si na ni pak vezme úvěr a zaplatí dluhy."

Po druhé mne zatrnulo u srdce. Pohled na tu babičku byl smutný, ale já ty lidi znám. Jsou čestní a láskyplní, důvěřiví a neumí se v tomto světě pohybovat. A navíc, sice jejího Oldřiška neznám, ale musí mít hodně silný žaludek, když babičku k tomu přiměl. Potřebuje chalupu zastavit. A možná, že i z jiných důvodů, než z důvodu úvěru. Je to tak těžké, pro starého člověka, neuvěřit, co tvrdí milovaný vnuk, který se dostal do spárů problémů a ani nejbližší už mu nechtějí pomoci a zlomili nad ním hůl.

"Podívejte se, paní Horáková," řekl advokát, který ji při řeči pozoroval a možná, že si také vzpomněl na svou babičku, jako já na svou.

Zvedla k němu uslzené modré oči a ještě je pro jistotu přetřela kapesníkem.

"Právní pomoc potřebuje ten váš Oldřišek, ne vy. Dejte mi jeho adresu a telefon. A já s ním promluvím dřív, než budeme jednat o té smlouvě a vy zatím buďte v klidu. Ono to třeba bude mít ještě jiná řešení a chaloupka vám zůstane. Co vy na to?"

"Já věděla, pane doktore, že jste slušný člověk," řekla a stiskla mu ruku.

Po jejich odchodu paní Brychtová postavila na čaj a pak se k nám obrátila.

"To máte těžký. Když se člověk dostane do tísně, nepřemýšlí a hned se ohlíží, kdo by mu pomohl. Babička! Je stará, každou chvíli může umřít, je jedno kde, říká si. Něco se pak najde. K advokátovi s tím nepůjdu, na co vyhazovat peníze, někdo mu poradil, zajdi za babkou, ona na tebe nedá dopustit, udělá všechno, aby ti pomohla, a nedomyslí, co by to znamenalo pro ni. Většinou jsou ti staří tady tak zvyklí, že přestěhování pro ně znamená smrt. To bych chtěla vědět, kdo to celé vymyslel."

... chce to dobrou vůli

Nedokázala jsem to domyslet. Popíjela jsem čaj a popadl mne smutek. Doba není zlá, není ani horší, ani lepší, než byly ty předchozí. Jen lidi, kteří ještě neztratili soudnost, popadá vztek, když kolem sebe vidí takové věci… Večer mi to nedalo, a tak jsem zavolala advokátovi. Řekl, že se ním spojil, že má s ním schůzku. A že jednal zkratovitě, ty jeho problémy nejsou tak velké, aby se nedaly řešit jinou cestou. Nabídla jsem mu pomoc, rád ji uvítal, a tak jsem se také do případu "babička Horáková" zapojila. Zavolala jsem i paní Brychtové, aby ji uklidnila, což ráda slíbila. Vím, že ne každý starý člověk má štěstí, že najde zastání, ale v naší osadě, pod lesnatými kopci, ho mají ...