Čechy a revoluce: Změny zbraněmi či rozumem?

Na internetu se objevila výzva, která burcuje český lid do zbraně a tato výzva koluje i v e-mailech. Máme ještě něco pro sebe připraveno? Já tvrdím, že všechno stojí teprve před námi.  Nyní se zamýšlím nad tím vším ve smyslu Preambule naší Ústavy, která zní: "My, občané České republiky v Čechách, na Moravě a ve Slezsku, v čase obnovy samostatného českého státu, věrni všem dobrým tradicím dávné státnosti zemí Koruny české i státnosti československé, odhodláni budovat, chránit a rozvíjet Českou republiku v duchu nedotknutelných hodnot lidské důstojnosti a svobody jako vlast rovnoprávných, svobodných občanů, kteří jsou si vědomi svých povinností vůči druhým a zodpovědnosti vůči celku, jako svobodný a demokratický stát, založený na úctě k lidským právům a na zásadách občanské společnosti, jako součást rodiny evropských a světových demokracií, odhodláni společně střežit a rozvíjet zděděné přírodní a kulturní, hmotné a duchovní bohatství, odhodláni řídit se všemi osvědčenými principy právního státu, prostřednictvím svých svobodně zvolených zástupců přijímáme tuto Ústavu České republiky".

Preambule naší Ústavy nás zavazuje k určitému směru budování státu a jeho společnosti v návaznosti na minulost. Možná, že si často neuvědomujeme, jak je to závažný odstavec, který je současně i jistým vodítkem, kam skutečně máme směřovat a co je naším cílem, přátelé. Neopouštět svou cestu, která byla započata v minulosti a je i nadále závazná, ke které chováme úctu, protože bez ní bychom nebyli vyspělým a nadějným národem, který kdysi (a je jedno, že je to tak dávno) stál uprostřed historického dění v Evropě. Jestliže někdo nechápe, jakým směrem má být vedena každá generace, pak to má přesně napsáno v preambuli Ústavy. Jestliže někdo neví, kam zaměřit politiku, pak to má napsáno v Ústavě. V tomto odstavci je současně i program, který je spjatý s mnoha nezodpovězenými otázkami, a to je výzva pro filozofy, sociology, učitele, právníky všech směrů, politiky a politické strany, občany i pro ty, kteří se k českému národu připojí.

Kontinuita s minulostí je jen intelektuální uctívání, nic víc

V naší Ústavě se hlásíme ke kontinuitě s minulostí. Máme tu ošklivou vlastnost, že ač se vehementně hlásíme ke kontunitě, přesto necháváme usedat prach nad svou minulostí a čím více se od vzdalujeme, tím méně rozumíme základním myšlenkám. A to platí pro celý Západ. Je třeba jít za těmi ideály, na kterých se  Evropa skutečně budovala. A tak se doslova plácáme v nejrůznějších cizích idejích a s nelíčeným obdivem k nim, jejichž obsah je cizí, místo toho, abychom chápali vlastní, jejichž obsahy  už ani neznáme a nevíme, co udělají při realizaci. Ale za to se nám líbí jejich forma. A vesele často vyléváme s vaničkou i dítě s tvrzením, že to neplatí, protože to bylo dávno, místo toho, abychom i z nedostatku času, navazovali na takové, třeba i načaté myšlenky, které můžeme nyní a teď znovu rozdiskutovat, zvážit, změřit a zkusit jim dát směr pro naši moderní dobu. A protože se tak neděje, cítíme prázdnotu a chytáme se všeho, co se nám zdá, že by mohlo fungovat. Ale opak je pravdou. Tápeme, mýlíme se, vyhazujeme spoustu peněz za projekty, jejichž náplň neodpovídá skutečným potřebám a závazkům, které tato stará a historická společnost má a které si znovu v moderní demokratické Ústavě závazně předsevzala, aby obstála ve všech dobách, obklopená jinými národy a společnostmi. Ale ty šly dlouhou dobu a jinou cestou a své pojmy již obsahy možná naplnily. V čem tedy jiném vzdělávat lid, než v tom, jak dostát tomuto závazku, aby pak následně přiměl i státní orgány, aby v tom smyslu rozvíjely možnosti pro naplnění těchto myšlenek a idejí, místo toho, aby je hledali jinde. To nebude fungovat a my to dobře víme.

Odpovídají si Češi na otázku, co je to svoboda?

Chceme různé svobody a různé skupiny zase jiné svobody. Nyní jsme se upíchli na boj o svobodný Internet, což je jen jeden ze zájmů, který se týká čerpání informací a otázky duševních a majetkových práv (i když je otázka, proč duševní a majetková práva jsou omezena časem tak dlouhým, jak je v zákonech uvedeno, takže nikdo neví, zda například Jan Neruda má ještě potomstvo, což je důležité pro citujícího, aby neudělal chybu ve své práci vzhledem k autorskému zákonu). Tušila jsem, že tuto otázku český národ začne zvažovat. Nestačí individuální chápání tohoto závažného pojmu každého z nás. Ale kdysi, když na tím tak přemýšlím, řekl kardinál Špidlík jednu zajímavou větu: "Na otázku, co je to svoboda a láska nikdo ještě přímo neodpověděl." Udivuje vás, že jsem právě zacitovala pana kardinála Špidlíka? Dostalo se mi do rukou několik jeho děl a kdo chce vážně přemýšlet nad životem a dobou, neměl by se omezovat jen na noviny a Internet. Je třeba hledat ve všech zdrojích! A jeho věta mne zarazila, protože mne přiměla otevřít několik filozofických knih, v nichž se někteří filozofové a mudrci nad těmito pojmy zamýšlejí. Položit si otázku, co chceme je stejně tak těžké jako si položit další: jak toho dosáhneme. Vůči radikálním výzvám některých skupin mi totiž chybí vážné rozpravy nad základními ideami, které by byly v blízké budoucnosti současně i stejně závažnými předpoklady k cestě k budování státu. A možná i Evropy. A proč by to rozvažování nemohlo začít v Čechách? Není v naší historii opravdu málo osobností, které si tak fundamentální a životadárné otázky kladly v nejrůznějších dobách.

Neklaňme se našim ikonám, ale naslouchejme jim s otevřenou myslí

Osobnosti, jako byl Jiří z Poděbrad, Hus, Komenský (nebo také Sokrates, Marcus Aurelius a jiní) a řada dalších prošli tvrdým poučením své doby. I když jejich myšlenky a dílo další čas překryl jinými událostmi a problémy, přesto zanechaly své stopy v mysli lidí. I když mnozí z nich pocházeli z duchovních kruhů, což není nic podivného, protože mnoho vzdělanců a buditelů v Evropě byli zároveň duchovními (např. Luther), kteří se nebáli vystoupit s kritikou poměrů, vytvářených jak světskou tak i duchovní mocí. Jak to dopadlo, máme poučení z hostorie. Kam to vedlo je též v historii zapsáno. Máme tedy poučení. Takřka ruku v ruce, pro nás možná překvapivě, si kladli otázky, které jsou důležité i pro nás přes prizma staletí. A které jsme důsledně ani dnes nezodpověděli, a tak visí stále ve vzduchu v podobě zatím nenaplněných a dráždivých pojmů, které občas někdo použije nebo se jimi zaštiťuje, aniž přemýšlí o tom, co skutečně a do důsledku znamenají v sociálním a politickém rozměru pro nás nyní a teď.

Program tedy máme ...

Vrátím-li se k preambuli, pak mohu směle říci, že program máme. Je třeba ho naplnit a vychovat k němu další generace. Ale naše nešťastné školství už dlouhá léta experimentuje, jak uspořádat výuku, aby se to líbilo žákům, místo toho, aby je zaujalo pro cíl, který je čeká. A všechno se míjí! Poslední průzkum ukázal, že vzdělanost v naší zemi selhává, ale vypadá to na první pohled tak, že selhávají žáci a učitelé. A zatímco neumíme požádat o dotace, tedy vysvětluji si to tak, že se neumíme přizpůsobit požadavům fondů, které dotace zprostředkovávají, a tak přicházíme o peníze, které bychom mohli využít v rámci EU k povznesení vzdělanosti i jiných oblastech života. A vymýšlíme své domácí způsoby, jak to tak u nás bývá, jak něco rozhýbat, co je už de facto v běhu a opět se míjíme s cílem. A zatímco jiné státy dokáží nejen dotace obdržet cestou, která je pro ně předepsána, ale také je využít, my tu jen nadáváme a máváme hrozbami, které jsou nám k ničemu.  A jsme za pitomce! (pozn. je otázkou, zda lidé, kteří mají o dotace požádat, což je jeden z důležitých kroků k další činnosti, vůbec rozumí tomu, co se po nich chce!) Takže naše mládež něco studuje, co se míjí se skutečnými potřebami společnosti a trhu práce, místo, aby se vehementně zapojila po absolvování škol, stojí v řadách nezaměstnaných před Úřady práce a nikdo nedokáže prolomit nechuť je zapojit do procesu, Což není otázka jen toho, aby pracovali, ale aby se podíleli na budoucnosti země. Rozhodně víme už z minulosti, že není třeba nechat infiltrovat naše skutečné společné zájmy pokusy něterých skupin o získání pozornosti ke svým zájmům. Z toho jsme už vyléčeni.

Kterou cestou se vydáme?

Není tedy třeba vyzývat do zbraně, přátelé! Je třeba zapojit mozek, protože těch pár lidí, kteří dnes řídí naši zemi je jen malé promile procenta celého obyvatelstva. Měli úkol i program, jak ho naplnit. Udělali to dobře nebo špatně a s jakými důsledky? To je na společenském mínění. A protože, vzhledem k počtu obyvatel v naší zemi a vzhledem k naší ústavě, která je základním zákonem, ve veřejném mínění převažuje, že je něco špatně (a neberme nyní v potaz opozici, která nyní do vlády buší a hýbe míněním občanů, aby zvolila příště je, že to udělají líp), je na nás všech, abychom rozdiskutovali, jak to má být dobře. A kladli si, ve smyslu toho, k čemu jsme se ústavou zavázali, jak má vypadat náš sociální systém, zdravotní systém, školství, státní i soukromá sféra, jak se budeme, jako občanská společnost dál stavět k budování státu a rozvíjet kulturní, hmotné a duchovní bohatství. Myslím si, že máme o čem mluvit a svoboda, kterou nesmíme zužovat na oblasti, které se nám zrovna hodí k získávání některých věcí a záležitostí, by měla rozepnout křídla k tomu, abychom mohli i nadále naplňovat svá práva, povinnosti a svobody, jejichž obsah stále hledáme, a pokojnou cestou. Naplňujme tedy ty ideje, které jsou nám vlastní a budeme mít práce nad hlavu. A Bůh nám pomáhej! Protože to jednoduché rozhodně nebude. Zapojit rozum a mysl je daleko těžší, než se vzájemně stále fackovat.  Kterou cestou se tedy vydáme? Já osobně cestou rozumu a otevřené mysli, vedené úctou k životu a národu, v kterém žiji.