Čechy a revoluce: Včera, dnes a pozítří

Velmi mne zaujaly myšlenky diskutérů k předchozímu článku a pochopila jsem, že se hlavně ozývají mladí lidé. A s potěšením i zjišťuji, že hodně přemýšlí o světě, v kterém se narodili a ve světě, v kterém budou žít. Zatímco my, jejich předchozí generace jsme "kráčeli ke světlým zítřkům", jim není nic slibováno, ale určeno. Do důsledku to vyšlo nastejno, ale přeci ...

Přemýšlela jsem o tom, zda je schopen současný vzdělávací systém připravit lidi k tomu, aby si mohli, za určitých okolností, hledat zaměstnání v některé ze zemí EU, pokud se zde neuplatní.  A s tím se přeci počítá, ne? K čemu by byly zákony, které řeší uznávání kvalifikace a odborné způsobilosti? A k čemu by byly i všechny ty možnosti studovat svůj obor v zahraničí, pokud člověk natolik zvládne jazyk, v kterém se bude učit? A jaké uplatnění potom bude mít zde, ve své zemi, když se vrátí a bude si hledat odpovídající místo? Řeknou mu:  pane, slečno, máte sice úžasné vzdělání, ale, bohužel, chybí vám praxe, kterou požadujeme. A pokud mi někdo namítne, že jsem už to někde psala (a porušila tak svá autorská práva oo)), tak vězte, že to není naposledy! Za prvé jsem pochopila, že všechno se tak rychle mění, že člověk, který s nadějí na uplatnění začal studovat před pěti nebo sedmi lety, a dovršil své studium, nemusí být dnes jeho téma již nosné a potřebné, aby ho v dalším už profesionálním životě rozvíjel.

Ale vláda za všechno nemůže, přátelé

Sice máme mnoho důvodů být s vládou nespokojeni, ale je třeba také vědět, kdo skutečně diktuje pravidla, která se pak dostávají do zákonů a pokynů pro další projekty vytvářené určitými resorty. Jeden diskutér má pravdu a v návaznosti na námitku pana prezidenta lze zkonstatovat, že jsou přijímány směrnice a implementovány do národních zákonů asi i bez toho (nebyla jsem u toho), aby někdo vyhodnocoval, zda jsou pro nás vhodné. Směrnice jsou koncipovány pro země EU, každá země má povinnost je implementovat do svých zákonů, ale také možnost zvažovat, zda nové pravidlo unese státní rozpočet ve svém důsledku, zda v určitém období nebude pravidlo diskriminační pro naše občany apod. Umění vyjednávat pravidla v orgánech EU, v Parlamentě a před jejich zapracováním do národního zákona je jistě samo o sobě dílem zkušeností.

Opět k reformě školství

Jak například víme, OECD hodně masírovalo pana ministra Dobeše ohledně činností, které měly dospět k uvolnění dotací.  Ty mají svůj vlastní režim podle pravidel EU. Tyto dotace jsou pro ČR v době, kdy máme rozsekaný systém školství na padrť, přímo životně důležité. A copak se nenašel v ČR nikdo, kdo by dokázal úspěšně a hlavně včas udělat to, co se po něm chce ze strany EU, aby se naše školství nezastavilo uprostřed reforem, nebo ty, které se rozjely nemohly být v budoucích časech realizovány? Odstoupení pana ministra nám už nepomůže. A myslím si, že v zájmu úspěšného reformování školství v ČR  by měla i opozice zatnout zuby a nerozdmýchávat hněv lidu, protože si každý uvědomuje, jaká situace by nastala, kdyby se reformy, které se dnes realizují, musely odvolat a školství se hypoteticky vrátilo tam, kde bylo. Konečně, reformy byly odhlasovány, nezbývalo než je realizovat. To považuji za velmi nešťastnou záležitost. A víc, než osoba pana ministra, který je propírán ze všech stran, je důležitý průběh a jeho úspěšné zakončení. EU se s nikým nemazlí a s námi už vůbec ne. Většina lidí vyslovuje nesouhlas, a tak musíme počítat s odezvami, které jsou a budou pro nás nepříjemné. Ale jednání našich představitelů v některých mezních okamžicích lid nemůže ovlivnit, protože zná pouze výsledky, které se pak uskutečňují ve formě zákonů.

Předepsaná budoucnost

A mladí lidé, kterých se to týká, jsou zneklidněni. A aby nebyli. Dnešní třicátníci mají hypotetický výhled, že skončí svůj aktivní život kolem sedmdesáti let věku. Jestliže si s tím spojí vyhlídku svého pracovního života, v návaznosti na rozkolísaný trh práce a chováním zaměstnavatelů, které nikdo nemůže donutit, aby přijímal do pracovního poměru absolventy, kteří nemají praxi, takže budou možná, na základě pracovní a sociální reformy zametat ulice a žít na dávkách, což do profesionální praxe nebude započítáno a jejich šance, aby se "upíchli" v některé se zemí EU, bude pramalá, protože budou ztrácet i znalosti jazyků, když je nebudou používat, musí být v depresi. Ale z druhé strany: stát nereguluje mnoho oblastí, tedy svými příkazy do nich nezasahuje. Nedonucuje soukromé kapitálové firmy, jak mají vést svou personální politiku a ani nemůže, protože nezasahuje do soukromoprávní oblasti. Nepřeceňujme tedy vliv vlády na pracovní trh, na pracovněprávní poměry a personální politiku v zaměstnanosti, co se týče soukromých firem, protože to není v jejích rukou. A co se týče státních organizací, ty samozřejmě stále zeštíhlují a nikdo tam žádnou jistotu nemá, že pokud rozvine nějakou práci, že ji také dokončí. A zeštihlování státních organizací je přirozený proces, který vede k šetření mzdových nákladů i nákladů na provoz. Konečně, kritizovali jsme všichni, že stát má velmi drahý provoz  ...

Musíme vědět, na co nadáváme

Reformy, které jsme zažívali v minulém roce a nyní je okoušíme v praxi, nebyly jen dílem naší vlády, probíhaly celoevropsky. Nešlo jen o modernizaci přístupů k jednotlivým oborům činností státu a soukromé sféry, ale také o šetření finačních prostředků. Evropa je složitý kontinent a možná, že kdyby se jako celek poučila ze své historie a z historie jednotlivých států, které pod ní spadají, pochopila by, že slaďování podmínek z hlediska nestejné úrovně zemí, které do ní vstoupily, je dlouhodobou záležitostí a velmi by zvažovala, co je pro ni, jako celek, důležité, aby fungovala a ostatní nechala na jednotlivých státech, které potřebují vlastní autonomní prostor pro zvládání svých problémů. Prostě pod heslem : tady a teď, nemohou naráz fungovat státy s několika miliónovým počtem obyvatel s rozdílným předchozím vývojem a stejnými vstupními podmínkami. Tak mohou fungovat firmy, ale ne přirozené státy s obyvatelstvem, které není na stejné úrovni.

... až pozítří

Evropa není Amerika. Většina zemí nezažila dlouhodobý demokratický stav a samozřejmě, že i dvě ničivé světové války zastavily  progresivní vývoj, s kterým se zřejmě hypoteticky počítá. A lidé nevědí, jak se vypořádat s ideologiemi, které střídavě ovlivňovaly život, myšlení a konání generací, které v určitém období aktivně ovlivňovaly chod jednotlivých zemí. Křesťanství, pod kterým byla Evropa sjednocena, nemá dost stoupenců, kteří by dokázali prosadit jeho přínos (tím nemluvím o katolické či jiné křesťanské církvi, přátelé) pro vztah mezi lidmi a jejich nasazení za rozvíjení jeho ideálů do nejmenších detailů potřeb společnosti. Hnutí, které odmítá veškerá náboženství, nic nového do společnosti nepřinesla a sociální stát je drahý a současně brzdí rozvoj soukromé sféry. A tím oponuji všem, kteří se domnívají, že humanitní směry nemají význam pro společnost a stát. Je třeba, pro budoucnost, diskutovat o základních otázkách, které jsou dnes již vyprázděny a nelze je použít v tom smyslu, aby mohly zdařile fungovat. Nemůžeme spoléhat na to, že před více než tisíci lety byly tyto otázky zodpovězeny a dále se na ně odpovídalo i za cenu represí, protože nabourávaly církevně-státní ideologii. A pak i ideologii, která nastoupila po první a druhé světové válce. Po první se kácel feudalismus, po druhé se měnil duch Evropy. Ale skutečně, není třeba, abychom se cítili frustrováni. Všechno je věcí dlouhodobého vývoje a už jsme si vyzkoušeli, že není žádná spolehlivá vlna, na které bychom se mohli bezstarostně vznášet. I velké myšlenky vezmou časem za své, pokud je nelze promítnout do praxe a pokud v praxi nefungují ruku v ruce s vývojem technologií, které daleko předčí pomalejšího ducha. Jak je vidět, staré filozofy už můžeme číst jen se slzou v oku. Je třeba, aby vzešly, ze současné situace, nové myšlenky a podněty, které vybudí přemýšlení a aktivity v celém našem prostoru, kterým je Evropa.

Ale já věřím ...

A proto je nutné, aby se do práce pustili mladí lidé, kteří dají pojmu láska, vztah mezi mužem a ženou, vztah k bližnímu, člověk, cena života, a jiným, nové obsahy. Protože každá generace žije ve svém čase, nemá zkušenost s minulostí a je naštvaná, když se má učit poučky, o kterým si myslí, že už nefungují a jsou k ničemu. Zdá se, že přicházíme do další dimenze našeho života, takže ji nemůžeme nechat vyprázdněnou s obrovským množstvím depresivních lidí, kteří se zabývají sami sebou. A abych se vrátila na začátek : vzdělávací systém není jen o tom, jak se učit, ale co se učit a jak příjímat nové ideje, které činností absolventů přejdou do praxe. A to je téměř nadlidský úkol! Ale já věřím ...