Babička mi ten příběh o zradě a smrti Jidáše vyprávěla několikrát. Dokonce na zahradě pěstovala Měsíčnici roční, které se říká také Jidášovy penízky a když je vázala do kytic, znova se k příběhu vracela. Zřejmě ji k tomu vedly vzpomínky z války ...
Zrada spojená s odměnou zrádce ...
To se nedá dětským rozumem pochopit, ale rozhodně si něco takového člověk zapamatuje. Jako modelovou situaci. Nakonec v tom příběhu je těch modelových situací více a rozhodně stojí za zamyšlení, uvažování a promítání si ho do života mnoha lidí, kteří něco takového prožili jako zrádci či jejich oběti. Slovo "zrada" vyvolává v lidech odpor a strach. Lidé se zrady bojí, a také se zrádci bojí, protože je to čin hodný opovržení, a podle některých i pomsty. Zrada je nemorální a může být i motivem k trestnému činu anebo zůstat skrytá hluboko ve svědomí zrádce. Tíha svědomí stále prostupuje jeho mysl, protože následky skutku časem vystupují více a více na povrch. Čím horší jsou důsledky zrady, tím horší jsou její následky. Ani čas nic nenapraví. Jidášův čin nebyl, podle všeho, odpuštěn. Ale Petrovi odpuštěno bylo, i když, podle Evangelií, třikrát zapřel Syna Božího, jak mu bylo Ježíšem předpovězeno. Petrův příběh je dále zaznamenán ve Skutcích apoštolů a známe i jeho konec.
Osudné následky zrady
Jidáš, podle evangelií, spáchal sebevraždu, hnán špatným svědomím, protože zradil nevinného za peníze, které přijal od farizejů. Je jedno, zda byl k takovému činu odhodlán z ušlechtilých pohnutek či neušlechtilých (výklad jeho činu v posledních letech prochází různými proměnami, zvláště po objevení a rekonstrukci tzv. Jidášova evangelia). Faktem je, že peníze vrátil a skoncoval ze svým životem. A tím to končí. Zemřel v den smrti svého Mistra, s kterým pobýval, trávil společné chvíle, vedl mu pokladnu, poslouchal jeho kázání a jedl s ním chléb. Jedna linie příběhu, která se ovšem v Evangeliích nikde nevyskytuje, vypráví, že byl jedním z těch, kteří hodlali povstat proti Římanům a vybrali si Ježíše jako svého vůdce fatálního boje. Ten se odehrál nedlouho po Ježíšově ukřižování ve známém Bar-Kochbově povstání. Druhá linie Jidáše líčí jako zloděje a chamtivého člověka, který kradl ze společné pokladny peníze. Pravdou je, Jidášův čin byl jednou z příčin nenávisti k Židům a táhl se dál dějinami v tragických souvislostech v podobě kolektivní viny a pronásledování.
Pilátovi to bylo jedno ... rekonstrukce
Ježíšova smrt byla již předem rozhodnuta a celý soud, který probíhal po jeho zatčení, které se událo se záměrem popravy, v Getsemanech, se tedy odehrál ve spěchu. Nejvyšší židovská rada sáhla k politické hře, i když židovské právo bylo už v té době velmi propracováno a dalekosáhle jinak chránilo podezřelého i obviněného. Ale zřejmě, jak z okolností vyplývá, neměla židovská rada právo vynášet rozsudek smrti, nemluvě o jeho vykonání. A tak se lze jen domnívat, že Ježíšův noční výslech před radou jen sloužil ke zjištění skutkové podstaty, která byla nezbytná, aby mohl být Ježíš předán Pilátovi, která v Judei reprezentoval římskou moc, a tudíž mohl Ježíše odsoudit. Důvod: Ježíšův mesiánský nárok. A nebyl brán zřejmě zřetel k jeho bližšímu vymezení. Takže, přede všemi byl Ježíš člověkem, který si osoboval právo na mesiánský titul. Římané byli zvyklí myslet pouze v kategoriích uchopitelné reality a moci. Ježíš měl být pro ně jen politickým nebezpečím pro jejich moc. Pilát, který byl o velikonočních svátcích v Jeruzalémě přítomen, odsoudil Ježíše jako politického buřiče ke smrti na kříži. Při odsouzení hrála zjevně svou roli vůle projevená davem. Dav žádá Piláta o udělení milosti u příležitosti velikonočních svátků a Pilát davu navrhuje propuštění Ježíše. Dav však žádá o propuštění povstalce Barabáše. Pilát měl správnou úvahu - pokládal Ježíše za nevinného a politicky neškodného, ale - vůli davu vyhoví. Konečně, bylo mu jedno, kdo se stane obětí teroristického odstrašení. O ostatních Ježíšových stoupencích a jejich aktivitě v jeho prospěch nevíme nic. (Všichni ho opustili a utekli - Marek 14,50).
Kolikrát se tento příběh opakoval!
Člověku, obtíženého svědomím, není co závidět. Byť by našel mnoho důvodů, aby svůj čin omluvil, zlehčil, říkal si: v té době to byla otázka buď mé smrti nebo smrti zrazovaného. Měl jsem přeci právo se zachránit sám, abych ušel následnému utrpení, likvidaci svých nejbližších či spolupracovníků. Bylo by obětí daleko víc! Musel jsem ho odstranit, protože toho mnoho věděl a znal lidi, kteří by zaplatili životem. Anebo v druhém případě - raději jsem zapřel, než bych se vystavil útrapám. Nemohl jsem pomoci. Nešlo to. Okolnosti byly takové, jaké byly ... Zrada je vždy jen zradou. Příspívá-li tomu i určitá okolnost, kdy si člověk myslí, že nemá na výběr, jedná ze strachu a zkratkovitě, o to je horší poznání, že zavinil zbytečně smrt nevinného a obtížil navždy své svědomí, které ho často nakonec samotného dožene k zoufalému činu.
K velikonočnímu rozjímání patří i Jidášův a také Petrův příběh jako připomenutí následků zrady bez odpuštění a následku zbabělosti ze strachu, následného pokání a odpuštění. Takové podobné příběhy se dějí v menší nebo větší míře stále. Jidášův, Ježíšův a Petrův příběh nám stále může sloužit k ponaučení. Je jeden z nejtragičtějších pro všechny okolnosti, které k němu vedly ...