Svátky: Proč často lidé neslaví velikonoce?

V tisku se někteří diví, že velikonoce se neslaví se stejnou aktivitou jako vánoce. Lidé je chápou většinou jako svátky jara a nikoliv jako náboženský svátek. Odrazuje je snad krutost a zrada a následné utrpení Ježíše Nazaretského? Neumí se vyrovnat s následným vyvýšením Syna Božího na kříži, pohřeb a zmrtvýchvstání, s kterým se nedokáží vyrovnat rozumem a dokonce ani vírou? Ano, velikonoce připomínají velmi smutný příběh smrti nevinného člověka a všechny okolnosti, které k němu vedly. Dříve i já jsem se nedokázala k příběhu přiblížit, aniž bych necítila hrůzu a ošklivost celého příběhu uprostřed jara, když všechno kvete, voní a příroda se ohlašuje slavnostně ptačím zpěvem ...

Ale je v tom, přátelé, něco víc…

Je v tom něco víc, než vzpomínka na dávné události v daleké Judeji, kterou by mnoho lidí raději vypudilo z mysli. Jde o zcela lidské věci, které se týkají každého člověka, třeba zrovna v jakékoliv roli tehdejších účastníků. Nepěkný obraz zrady, zbabělosti, chamtivosti, politikaření z jedné strany a hrdinství, mužnosti, statečnosti, osamělosti a utrpení ze strany druhé. Dva političtí partneři, kteří se spojí, aby zničili člověka, který jim stojí v cestě. Římané a Židé, každý jinak orientovaný a významný, ale v předtuše zkázy, ke které skutečně postupně došlo, obětovali nevinného člověka s vyhlídkou, že zastaví běh předpokládaných budoucích událostí. Řekla bych, látka k hlubokému zamyšlení i našem světě, který je však méně opotřebovaný, než tehdejší civilizace, avšak ne bezpečnější.

Zélóti chtěli porazit Římany a osvobodit Izrael

Již dávno před tím, než politický a společenský neklid pohřbil v troskách Jeruzaléma historii národa židovského, v Judeji bublala vzpoura. Zélóti chtěli zachránit národ, i když se říkalo, že pro židovský národ neexistuje spása. Hledali vůdce, který by vyburcoval národ k ozbrojenému boji, vydat se po královské cestě vítězství, zničit ve své zemi nepravosti. Zatímco Ježíš hovořil o Božím království, a tu řeč nikdo správně nepochopil, zélóti chtěli dospět k pozemskému království, v němž by vládl pevnou rukou davidovský král. Ježíš si byl dobře vědom této skutečnosti, je mnoho polemik o tom, zda tušil nebo netušil svůj krutý konec, ale v každém případě si nečinil žádné nároky na pozemský trůn. Jeho poslání stálo daleko výš - a toho, se svou statečností, cílevědomostí, čistotou a dokonalostí jeho charakteru, dosáhl. I když někteří hovoří o krachu jeho poslání a zbytečně položené oběti.

"Užitečný hlupák"?

V těch událostech obklopovalo Ježíše mnoho zájmů. Všechny zájmy směřovaly buď k využití, nebo likvidaci Ježíše. Ale v té chvíli se podařilo právě to druhé. Neměl totiž lidské slabosti a sklony jako všichni okolo, jinak by svou misi nikdy nemohl provést. I když věděl a znal pohnutky lidí, dokázal rozpoznat, co hýbe myslí lidí. Konečně, tento fakt se již ukázal v Horském kázání, které bylo poslední výzvou, aby lidé prohlédli a zjistili, co je pravou hodnotou jejich lidství, co je cílem jejich života a co mohou za to očekávat. A na svých slovech trval. Řekl již vše. Ale přitom lidé dobře chápali jeho sílu, která vyvěrala ze slov a činů, jeho moc. Na čí zájmovou stranu přejde jeho moc, síla, charisma a vůle? Neměl se nijak k tomu, aby to projevil a vjel do Jeruzaléma na oslátku (na kterém ještě nikdo neseděl), aby se dal oslavit a vydal se na svou konečnou pouť na této zemi.

Oslavou velikonočních svátků nejen myslíme na jeho utrpení, ale také na konečné vítězství nad smrtí. Málo na skutečně poučné, a pro každého člověka burcující události, které se tehdy seběhly a které víceméně se opakují v určitém ohledu stále dokola. Lidé se příliš od těch dob nezměnili, ale mají příběh, kterým mohou měřit své skutky, pochopit pravost věcí, pochopit naopak důsledky zla, zbabělosti, zrady a lhostejnosti či dobře skrývané krutosti, která čeká na svůj čas, kdy se projeví…

Možná, že někde ve skrytu duše uslyšíte tichý hlas: "Pokoj Vám." Tak totiž po svém zmrtvýchvstání oslovil Ježíš své učedníky, když se dohadovali o tom, zda mohl ze svého hrobu vstát a zda ho opravdu mohl někdo potkat a vidět. Je to jedno z největších pozdravení, nejhlubších a nejkrásnějších. Obsahuje i požehnání a slib, že je na tomto světě někdo, kdo k tomu pokoji přispívá, když mu lidé porozumí, kromě toho, že mu prostě uvěří.