Bible: Postoje se různí, pravdu mají všichni

Z posledního článku, který pan blogger Vereš uveřejnil, jsem si uvědomila, že je potřeba se zamyslet nad lidmi, kteří se vyslovují proti všemu, co je spojeno s náboženstvím. Co přinášejí do vědomí lidí, kteří buď vyznávají víru nebo ji prostě jen ctí a chápou? Že by se měli za ni stavět, protože všechno to, co je spojeno s křesťanstvím u nich představuje význam kultury a civilizace. Nikdo z nich neumí říci svou představu, co by bylo poté, kdyby se tohoto dlouhodobého a složitého vývoje úplně zřekli, stejně jako ti, kteří vyznávají rozum a vědecké výsledky, vycházející z intelektu lidí, si neumí představit, že by podlehli starodávným mýtům a legendám, tak těžko prokazatelným a tak těžko přijatelným. Byl by snad zaručen vyšší pokrok? Začali by lidé jasněji myslet? Byli by spravedlivější, slušnější, chytřejší, lepší, morálnější? 

Bible je plná krutostí a násilí

Ano, těžko říci, co vedlo autory biblických příběhů k tomu, aby do "dějin spásy" izraelského lidu zařadili ne zrovna chvályhodné příběhy, které jsou plné hrůz, násilí, krutostí a bojů. A co vedlo mysl sv. Ireneje, který byl jeden z těch pověřenců, aby vybrali z hromady svitků ty, které budou napříště kanonizovány a prohlášeny za základ víry křesťanů, a to v době, kdy neměl nikdo tušení, jak křesťané vůbec, v době tak krutého pronásledování Římany, skončí. Ti, co očekávají, že je bible bude duchovně povznášet, se podivují nad hrůzami, které doprovázely izraelský lid, tedy lid Bohem vyvolený k tomu, aby oproti polyteistickému lidstvu, šlo za jediným Bohem, který za vedení Mojžíše, byl vyveden z egyptského otroctví, obdařen Desaterem pak dál veden do země zaslíbené, kam Mojžíš však sám nedospěl a byl vystřídán Jozuem, který tuto cestu putujícího národa, dovedl do konce, ovšem, ne za malých obětí, což je v Bibli též popsáno dost detailně. V Bibli je též popsáno, jak tento lid selhával a jak byl Bohem též krutě trestán. Zmínky o tom, že Izraelité měli sklony se přiklánět k náboženstvím různých národů, mezi kterými žili, a tím zrazoval často své poslání, jsou také věrně popsány.

Trauma čtenáře Bible

Jistě, že mnohý člověk, který se četbou bible zaobírá, je často traumatizován těmi příběhy, tím více, že si neumí a ani není schopen představit, v jakých podmínkách starověk žil, jaké vztahy panovaly mezi národy, mezi lidmi, jaké kulty národy a kmeny vyznávaly a jaké oběti lidé strojili svým bohům. Co si člověk má o tom všem myslet? Třeba, že je četbou, studiem i vírou stále uměle traumatizován těmito příběhy a že Bůh, vševědoucí a všemocný dokonce to dopouštěl, místo, aby nastoloval všude pořádek a řád a nedopustil takové masakry, ke kterým se celé kmeny ba i národy uchylovaly? Jediné vysvětlení je to, že člověk má něco, co ho převyšuje nad vším stvořením, a to je svobodná vůle. Z pozice svobodné vůle se může rozhodovat pro zlo, ale i pro plnění zákona, který přikazuje - nezabiješ, nezcizoložíš apod. Lid vyvolený měl tedy za úkol za pomocí Hospodina přivést novou kulturu a civilizaci. Leč, nebylo to tak jednoduché. Z dalších příběhů, ať se nám to líbí nebo nelíbí vyplývá, se dopouštěl dalších prohřešků, za které krutě zaplatil konečnou porážkou a vyhnáním z Palestiny.

Třeba to všechno není pravda  

Možná, že by se lidé rádi zřekli spoluúčasti na takových líčeních, dokonce mají pocit, že je to jen takový mýtus, ať si tomu každý věří, jak chce a netahá to do současné moderní společnosti. Vždyť konečně, i když vědci v nejrůznějších dobách dokázali, že mnoho biblických líčení jsou historicky prokazatelná, jiní vědci se zase tomu vzpírali a důkazy prohlašovali za podvod, upřednostňovali soudobou vědu a její výsledky, před takovými starodávnými pohádkami. A přesto se tím též zabývali stejně intenzivně.

Golgota

Když jsem jednou navštívila Jeruzalém a sestoupila jsem do Božího hrobu, popadla mne jakási panika, strach a i hluboké opovržení nad tím, jak lidstvo, které už bylo zkušené, vzdělané a myslící, nedokázalo zabránit tak hrůzné popravě a i dalším a dalším ohavnostem při pronásledování následníků Ježíšových. Vždyť i ti, kteří se chopili díla, aby rozšířili nové učení, které by nastoupilo po mizející velké a staré civilizaci, nebyli ušetřeni krutého mučení a strašlivé smrti. A to už byla na světě filozofická díla, která předcházela koncepci moderního myšlení, jež na ně navazovalo. Už byl dán první model demokracie, byly sepsány první ústavy, zákony, které se staly základem moderního práva. Je křesťanství pouhým náboženstvím nebo výzvou k modernímu a bezpečnému způsobu života? Je to otázka blízké nebo daleké budoucnosti, že se lidé zřeknou, z přesvědčení, že nebudou krást, vraždit, páchat zlo, křivě přísahat, křivě svědčit proti bližnímu svému a budou vědět, kdo je jejich bližní docela určitě, že nebudou pěstovat lichvu a korupci? Že své svobodné vůle budou užívat rozumně, s rozumem, s vírou, že je to jedinečný dar? Schémata jsou dána, varování také a přesto -  svět je stále ve varu, lidé se dopouštějí dalších hrůz, z chamtivosti, sobectví, nenávisti, závisti. A zdá se se, že tato moderní, úžasná civilizace, která je obdařená nevídanými vynálezy, pohodlím a možnostmi, není schopna zastavit roztočená kola k vlastnímu úpadku, ba i možné zkáze. A tak člověk, který se dívá kritickým pohledem na smysl toho všeho, co je v bibli popsáno si řekne: a jakou ty příběhy měly vlastně cenu? Co se v podstatě změnilo?

Existencionální strach z nicoty

A to je správná otázka. Žádná revoluce, žádný prorok, žádné jiné události nemohou tak hluboce změnit člověka z venku, než to, že si člověk sám, na základě svých poznání, kterých má nyní daleko více, než kdy měl možná v minulosti, položí vážné otázky po smyslu a významu života, i když jeho tajemství je zakleté v dávných mýtech, které tak přešlechtěný člověk dneška vůbec nechápe. Nerozumí znamením času a možná ani nezná význam času natolik, aby ho využil ke svému zdokonalování se k obrazu, který jen mlhavě vnímá. Jsou to všechno jen symboly, mazaně zpodobněné, jen naznačené a výsměšně se tvářící. Ano, zabýváme se často zbytečnými problémy, kterými maskujeme svou existenční a existencionální úzkost před tou nesmírnou prázdnotou, která nás obklopuje a v které, s vědomím neodvratného konce, hledáme odpověď na otázku - ale co bude pak? Víra nám dává jisté odpovědi, které přijímáme s jistou rezervovaností, nevíme, co je věčný život, co je nebeské království a zda vejdeme do jiné dimenze anebo se budeme propadat do temnoty. Věda říká - nic už potom není, nic si s sebou nevezmeme, ani své vědomí, ani zkušenosti, které jsme nabyli a nikdy se nevrátíme zpět, jen v genech našich potomků budeme přežívat. Je lepší doufat, že existuje něco jako vzkříšení, o které se však musíme zasloužit nebo prázdnota, v které jako individua zmizíme bez ohledu na to, co jsme si tady všechno nashromáždili a čemu jsme věnovali tolik svého životního času? Kde je jen odpověď? Kde je pravda? Já si troufám tvrdit, že v každém z nás, nikoliv mimo nás. Tam můžeme najít poučení k moudrosti nebo také návod k bláznovství. Je to jen a jen na naší svobodné vůli. Bohužel. Nebo bohudík?