Jiří Mitáček: Hledání ráje ve stínohrách

Lidé, kteří hledají ráje v přírodě jsou obdařeni jejich nacházením i ve své duši. A fotografie pana Jiřího Mitáčka, našeho bloggerského kolegy, o jeho duši vyprávějí krásné příběhy. To je projev lidství, ze všeho nejryzejší.

Příběhy obyčejného i neobyčejného života ... čisté prožitky

Je krásné ráno vstát, dát si do batůžku lahev vody, nějakou svačinku a foťák a vyrazit do přírody. A možná pak si sednout vedle rybáře a dívat se na s ním, jeho očima na hladinu našich rybníků a jezer, nechat si to projít hlavou i duší a jak se začne hýbat splávek, pocítit tu radost z lovu. A pak, chodit lesem ve hře světel a stínů. To jsou neopakovatelné okamžiky, které lze navždy uvěznit na fotografii. Anebo namalovat na obrázek, do kterého ještě navíc lze "vyšít" tajemství vlastního a neopakovatelného prožitku. Protože každá ta stínohra trvá skutečně jen malý okamžik, a pokud nám pan Mitáček nabídne svou fotografii, díváme se na ten okamžik s ním. A to je na tom to krásné a sdělitelné pro ostatní.

Diskuse je sůl, anebo světla a stíny blogování

"Opřít si kolo o diskutující", to je originální výraz, který vzbuzuje různé pocity. Diskuse jako sůl a pepř v pořádné polévce na posilněnou! A trochu polemiky: proč by měl autor blogu, který sleduje určitý záměr, si nechat solit polévku od diskutérů, kteří často jen urvou pro sebe část textu jako kořist, aby ze sebe vysypali svůj názor, prokleli autora a zmizeli v davu? Vaše blogy jsou vlídné a čtou je i nevlídní, zapšklí (a možná právem zapšklí) lidé. Jejich problémy a z nich vyplývající pocity jim pomalu stravují duši, takže i když ráno vstanou, do krásného pozdně letního rána, nabalí si do batůžku sušenky, vodu a foťák, neuvidí nic z toho, co náš milý kolega a autor svých krásných okamžiků zachycených na fotografii. Stejně jako ti věční rváči o svůj vnitřní "lebensraum", kterého nedosáhnou, dokud se někoho alespoň nepokusí zdeptat. 

Pohled z kopce

Často, když jsem na procházce vystoupila na kopec a rozhlédla jsem se kolem, jsem si říkala: lidé hledají náplasti na své neurózy, psychózy a deprese v lécích, alkoholu, v násilí a neurvalostech, a přitom, příroda a prostředí, které nás obklopuje, ať je to ráno v poledne i večer, je sama o sobě pozvánkou do jiné dimenze. A lidé, kteří tyto zázraky vidí v jediné kapce vody, třeba i v tak obyčejném pohledu na okoralý skrojek chleba, ležící na vyšívaném ubrusu po babičce, dokáží najít stejný smír v našem rozdováděném světě, plném barokních andělů s pootevřenými ústy a vykulenýma očima do budoucnosti… mám totiž ráda staré kaple a jiné sakrální stavby, které jsou skryté v alejích, tiché jak horké červencové odpoledne a naplněné šepotem úzkostných proseb - Bože, zachraň toho či onoho, neber mi to či ono, dej, aby mne ten a ten miloval a vrátil se… a cesty do těch míst jsou prošlapané, i když pomalu zarůstají, protože lidé už málokdy prosí. Já ano… každý den třeba za to, abych viděla další a další krásu v hrách světel a stínů nevinných stromů, skal, vod a jejich kouzelných břehů a nemusela se zabývat lidskými žaly, kterých je čím dál víc.      

Vážený pane kolego Mitáčku: podle mého názoru, jste vzácný příklad toho, že člověk může v jakémkoliv čase najít štěstí i krásu zcela nepatrnými prostředky, lidem často neviditelnými. A proto si Vašich názorů i práce vážím. Zkuste to taky se mnou: porozumět mým názorům. Byť jsou rigidní, byť jsou trochu odtažité od obecné mentality, kterou skoro chápu, ale ne tak abych s ní bezezbytku vždy souhlasila. Přesto všechno, jste, z mého vnitřního pohledu, úžasný člověk ! Na závěr moje oblíbená píseň ...