Já a Ty: Amnestii i uvězněným citům!

Četla jsem dnes některé názory o amnestii prezidenta republiky a o potřebnosti amnestie v našem právním řádu. Někteří mohou namítat, že do našeho právního řádu nepatří, protože je to přežitek z dob feudalismu, jiní zase jsou zděšení z toho, že dlouhodobě rozjeté kauzy jsou tím pádem zrušené a hledí se na ně, jakoby nevznikly a někteří mají strach z návratu lidí z vězení. To jsou všechno témata na diskusi, s takovými myšlenkami pracují jiní, a nejsou záměrem mého zamyšlení ...

Takže o čem: o lásce, přátelství, solidaritě a štěstí. Někomu se může zdát, že jde o vyprázdněné pojmy, které nemají žádný důvod, abychom o nich přemýšleli, naplňovali je a realizovali ve svých životech. Jenže je nahrazujeme jinými obsahy, než které ve skutečnosti mají. Každý tento pojem, kterým nazýváme vnitřní vztah k lidem, ke zvířatům, ke světu, k umění a i k Bohu, má však přebohatou škálu k dosažení blaženosti.

V roce 2013 bude náš národ hloupnout

Je ohrožen náš osobní růst?

Jedna psychotronička pravila, že v roce 2013 bude náš národ hloupnout. Zdůvodňuje to tím, že se začnou vytvářet klany díky tomu, že se rodinní příslušníci začnou sestěhovávat. Vlivem takových tezí, které se sem tam někde proplíží do medií, někteří zpozorní a vyděsí se: co když je to pravda? Co když mi moji staří rodiče, děti, vnoučata, ubírají energii k učení, k práci, k mému osobnímu růstu?

Nemám čas, nestíhám…

Nenávist nebo lhostejnost k něčemu či někomu a pohrdání a čímkoliv a s kýmkoliv se také nazývá kritikou, odporem k nějakým myšlenkám, tezím, způsobům života, a už samo o sobě nám brání, k naší velké škodě, abychom si nejdříve zjistili, o čem kdo hovoří a proč. Neumíme naslouchat, neumíme se ponořit do blahodárného rozjímání a přemýšlení, neumíme přijímat - jen odmítat něco, co je momentálně na překážku našim záměrům s výmluvou - nestíhám, nemám čas, je to blbost, to nepotřebuju, na co mi to bude, mám jiné problémy anebo to není můj problém! To že tím ubližujeme sobě a druhým, kteří jsou spjati s naším životem, to nás tak nebere, ať se každý vyrovná sám se sebou (že jo?).

… cynismus namísto snahy druhým porozumět…

Neznamená to, že když někomu nebo něčemu nerozumím, že je někdo hlupák, nebo ta věc, které nerozumím, je k ničemu. Chladnokrevné a účelové jednání v zájmu (přecházející až v cynismus, násilí i na nejbližších)"osobního růstu" způsobuje mnoho neštěstí nejen bezprostředně těm, kteří jsou nám blízcí, ale pomalu a jistě prostupují společnost, a tak se vytvářejí společenská měřítka na to, co je láska, co je soucit, co je přátelství a solidarita a zaměňují se účelovými a sobecky pojatými obsahy, které vyhovují tzv. "naší době". Kolik lidí například je schopno dočíst při plném soustředění jednu stránku do konce a současně porozumí textu? Kolik lidí koresponduje se svými známými a přáteli dopisy, místo, aby si poslali několikaslovné SMS či e-maily, které se naklepou na klávesnici a hotovo? Místo, aby napsali vlastní rukou dopis, který je vlastně darem citů a myšlenek, které k druhému směřujeme ze srdce a z duše (máme vůbec nějakou duši?). A tak spousta věcí, nad kterými bychom se mohli zamyslet, zůstává nevyřčena, nenaplněna, nepromyšlena a někde uvězněna, v hloubi jakéhosi prostoru, v kterém už není skoro místo, protože je zaházen jiným harampádím, které jsme odhodili, nevypotřebovali, na půl zapomněli nebo na půl promysleli.

… je třeba se učit, vstřebávat myšlenky a umět promýšlet…

Myslím si, že problémy s dětmi i dospělými jedinci na školách souvisejí hlavně s tím, že každý učení pojímá jako bleskokurz (i na základě toho, že tak je studium a učení vedeno). Sotva se něco dozvím, hrr s tím ven a prodat to. Nedomyšlené teze, odbyté eseje, ale i přednášky, byť jsou dlouhé, ničí náš rozum, který se rozvíjí pomalejším tempem. Čteme-li dobrou knihu (tedy tu, která je napsána poctivě a od začátku až do konce sleduje autorův záměr s promýšlenou látkou včetně bohatého poznámkového aparátu), můžeme o ní přemýšlet a některé věci i prohnat naším nitrem a rozumem, který se rád chopí své role. Texty, které jsou halabala napsané, nevyvolávají ani touhu ve studiu pokračovat dál, nemotivují člověka k přemýšlení, jen si něco převezme, co někde, v jiném kontextu zopakuje a třeba i dostane honorář. Co na tom? Úkol je splněn, hotovo. Účelovost nahrazuje poctivost, plnohodnotnost a nosnost myšlenek, a o tom, co je účelné rozhodujeme my na základě svého roztříštěného vnitřního života, neboť jsme vnitřně rozhozeni do všech koutů vnitřního a vnějšího světa. Neodsuzuji nikoho, kdo se na takovou cestu dal, vážím si každého, kdo se nenechal svést a ve své práci, studiu a myšlenkách je stále poctivý, odpovědný k druhým a slušný k autorům, z kterých vychází. Na druhé straně, poctivost, odpovědnost ke studiu, se nemusí vyplatit v prostředí, které se rozhodlo k prostému účelu (vezmi si papír, že jsi absolvoval a jdi do světa na zkušenou). Jak ovšem může člověk pak přemýšlet o svých citech, vztazích, když jsou vypouštěny jen napůl úst, jakoby si někdo nechtěl nic zadat s tématem, které zpracovává nebo je pro něho důležité? Takže, do důsledku, pojmy trvají, ale jejich obsahy se přesouvají ve prospěch krátkodobého účelu, aby je člověk mohl snadno uchopit a hned použít také k nějakému jinému účelu.   

Závěr:

Neházela bych všechny lidi do jednoho pytle, protože zdání klame. Sobectví, cynismus, účelové jednání, nedostatek projevu pozitivních emocí, útěk k jiným tématům života (za účelem se zbavit povinnosti řešit ty, které řešit nutně mám a musím), vyhledávání důvodů a přizvukovačů s dobrým jménem. Zadržené emoce kdesi v nitru způsobují smutek, stres a i konečně depresi. I když můžeme žít v nadbytku, i když jsme jinak úspěšní, nic nám nechybí, budoucnost je otevřená, ale otázka, jak je to se mnou v ohledech lásky, soucítění, přátelství a pocitech štěstí, vedoucí až k blaženosti, zůstává nezodpovězena. Proč? Protože se zároveň ptáme: a jaký to má účel, smysl a co to vlastně je?