Povídka: Možná, že až zítra to pochopím

 Když půjdete kousek za město, dáte se kolem kostela mírně stoupající cestou k borovému hájku, uvidíte zdálky zahrádky, obehnané drátěným plotem, přes které jsou přehozeny, jakoby nedbale, pnoucí se rostliny, které i z podzimu krásně kvetou. Vůbec, ty podzimní květiny jsou velmi krásné. Mají v sobě předzvěst jemné nostalgie a brzkého příchodu chmurných rán, do kterých se tak špatně vstává, můj Bože a čas utíká!

       Je ticho. Jdu pomalu, vychutnávám si každý okamžik. Navzdory všem, kteří pořád někam spěchají a vráží do sebe, navzdory všem, kteří si nechávají ujít krásu všedního dne. Všední den je pro ně ukázkou trablů, nepříjemností, shánění a hádek. Zajímavé! Navykli si tak myslet, tak vnímat svůj vzácný čas, kdy smějí být na světě. Usmívám se při vzpomínce na starého pána, který sedává na lavičce na hlavní třídě, u jeho nohou leží pes a pozoruje lidi stejně jako jeho pán. Ten má na klíně tašku s ovocem a prodává krásná jablíčka. Není však ani čistý, ani úhledný, a tak jich prodá velmi málo. Lidé ho spíš obcházejí, protože nechtějí mít pocit, že by mu měli něco dávat. A on se mírně usmívá. Ten pán tu má svou zahradu, zastrčenou mezi ostatními, ale velmi krásnou. Jdu ho nyní navštívit, prohodit s ním pár slov a vypít kávu ze staromódního šálku. Dělá si rád legraci, i to jeho vysedávání na lavičce na hlavní třídě v převleku za žebráka je podle něho legrace. Baví se tím, jak se lidé tváří, projevují a jsou rozpačití, protože neví, zda mají nebo nemají přilepšit žebrákovi.

      Pes za zahradní brankou se rozštěkal dřív, než jsem zazvonila. Sláva, je „doma“. Chvíli jsem čekala, než prošel klikatou cestou a odemkl vstupní branku. „A to je dobře, že jste přišla, zrovna zavařuji dýně.“ Mám ráda zavařené dýně, skládám si šťavnaté kousky na talířek, k tomu čtverečky sýru a kousky jablek. Podala jsem mu ruku a on ji vřele stisknul. Zavedl mne do chaty, kde bylo jako vždycky uklizeno, na stolku u okna stál psací stroj, hromádka knížek a složka s papíry. „Dáte si jistě kávu.“ Přikývla jsem a sedla jsem si do jednoho z křesílek, které stály kolem kulatého ratanového stolku. „Už nám to zase začne, přednášky, zkoušky,“ řekl s úsměvem a postavil na stolek cukřenku, dva šálky s vonící horkou kávou a pak i talířek s oplatkami. To přilákalo psa, který se přišel podívat, co to voní a zda by mu někdo něco nedal. „Přinesla jsem vám kousek buchty, včera jsem ji pekla,“ vytáhla jsem krabičku a podala mu ji. „Ale to je od vás milé, paní kolegyně.“ Položil krabičku na stolek a sedl si proti mně, do křesílka, které mírně zasténalo. Odmlčeli jsme se. Popíjeli kávu a přikusovali oplatky. Pes si opřel čumák o mé koleno a já mu dala kousíček oplatky. Olíznul mi ruku a odběhl. „Je lepší si sednout někde na lavičku a sledovat reakce lidí, než psát do nekonečna vymyšlené blbosti do novin,“ usmál se a obrátil se, aby vzal ze stolku, na němž stál psací stroj, zelenou složku, v níž byl svazeček popsaných listů. Nasadila jsem si brýle a začala číst text nikoho neurážející, nezraňující, nedehonestující, ale velmi břitký, přísný na poměry chování lidí v současné době. „Když se rozhodli, že budou učit etiku a zavolali si mně k tomu, tak jsem odmítnul. Nejsem žádný salonní intelektuál. Tento text, co čtete, měl být ve skriptech.  Není v souladu s duchem výuky etiky, jak si to představuje pan děkan. Jenže, pan děkan má taky své nadřízené, a ti také. Já se asi na ně vykašlu.“

      Zamyslela jsem se a přestala text číst, jen jsem zírala na řádky. „Blahoslavení chudí v duchu,“ zasmál se, „to je těžký požadavek, nikoliv však nesmyslný. Někteří si myslí, že jde o blázny, ale jde o prozíravé lidi, kteří vědí a taky se o tom přesvědčili, že všechno je marnost nad marnost. Všechno je marnost nad marnost,“ zopakoval a vstal, křesílko opět zasténalo. Měla bych to nést snadno, co řekl, já to taky vím, ale říkám si, až zítra, pozítří, někdy to chci plně přijmout. Usmála jsem se. Přinesl misku s čerstvě zavařenými dýněmi ala ananas a lžičky. „Ale co když to lidé prostě chápat nechtějí? Nechtějí se dělit, nechtějí přemýšlet, obracet v rukou věci dřív, než si je koupí?“ Dosedl zpět a vzal mi z rukou svazek složku a položil ji zpět na stůl. „Tak si kladu otázku, zda mám říci, že buď ten text ve skriptech bude, nebo já nebudu učit něco, co není úplné, dořešené, jen nakousnuté.“ Pokrčila jsem rameny. „Na to neumím odpovědět,“ řekla jsem a nabrala jsem na lžičku šťavnatý kousek dýně. „No, paní kolegyně, jestli mi chcete pomoci, ve skříni máte převlek a můžete jít hrabat trávu v sádku a sbírat spadlé ovoce,“ usmál se. Nedalo mi to, abych mu za hodinu neodpověděla. „Zkuste to vybojovat, pane kolego. Stejně tomu porozumí jen pár lidí a ostatní budou jen papouškovat, co jste napsal. Nic se neděje. Stačí, že pan děkan porozuměl textu,“ zasmála jsem se. Taky se rozesmál. „ A víte, že máte pravdu? Vysvětlím mu to jeho jazykem.“

       Ne, nedopadlo to dobře. Do dalšího školního roku na jeho místo nastoupil mladý ambiciózní absolvent. Etika má pružné hranice, vejde se do nich úplně všechno, i to, co je sice pravda, ale není úplná. Chybí tam něco důležitého, co se lidé teprve dozvědí, až se proberou z iluzí o tom, co pokládají za štěstí.