Lidé a kulty: Starořímské náboženství

Náboženský starořímský systém a římské  kulty předcházejí křesťanství, které v 1. století n.l. vstoupilo na půdu římské říše. 

Typy náboženství

Úvodem k této kapitole, jejímž cílem je ve stručnosti popsat náboženský starořímský a římský náboženský systém a kulty, jejichž znalost je nutná v době, kdy se střetl s křesťanským hnutím. O starořímských kultech se dozvídáme v literatuře, zabývající se nejen starořímskými dějinami, ale také v beletrii. Pro přehled je nutné načrtnout stručný systém náboženství, který je určitou pomůckou, aby se člověk orientoval v té směsici náboženství a kultů, které doprovázely staré civilizace, ale tento systém nelze spojovat s žádným konkrétním náboženstvím, protože v případě konkrétních náboženství se setkáváme s různými přesahy mezi schematizujícími tříděními.

Panteistické náboženství

Panteismus, to je Bůh či příroda především ve smyslu toho přirozeného základu a tajemství přírody či jakéhosi bytí, jež je společné všem jednotlivým jevům.

V panteistickém náboženství není ani konstitutivní a ani dominantní představa osobního božstva, bohů či boha, nebo když toto náboženství samo chápe představu osobních bohů jako druhořadý odlesk jakéhosi jednotícího principu. Svět a sféra bohů, božstva či boha zde nejsou situovány protilehle. Bůh je spíše kvalifikující výraz pro skrytý princip vesmíru, pro tajemství přírody. Patří sem náboženství monistická, kde bůh a svět spadají v jedno, kde bůh je základ světa. Princip dění a tajemství přírody. Bůh, božstvo či to božské je většinou chápáno jako jeden a všechno, jako všeprostupující. Který či které je ve všem, zejména v přírodě, transparentní.

 Supernaturální náboženství

O supernaturálním náboženství hovoříme tehdy, kdy je pro určité náboženství dominantní představa bohů. Božstva jako nadpřirozeného protějšku člověka. Supernaturální motiv je pro většinu náboženství konstitutivní a vychází z představy, že nad rovinou tohoto světa se rozprostírá jiná rovina, nadsvětná, nadpřirozená, v níž se nachází božstvo, které mimořádnými zásahy a zázraky může zasahovat do lidské roviny. Toto božstvo je ctěno jako všemocné nebo všemohoucí. Většinou je supernaturální motiv spojen s představou božstva jako osobního protějšku. Toto božstvo provází i další atributy, třeba zjevuje svou vůli, že je stvořitelem světa, dárcem úrody, blahobytu. Míru či válečných vítězství. Způsob řeči o božstvu je v případě supernaturálního typu náboženství většinou výrazně antropomorfní.

Metafyzické náboženství

O metafyzickém náboženství hovoříme tehdy, když určité náboženství modifikuje nadpřirozenou představu božstva – aniž by ji výrazně rušilo – do podoby filosofické metafyzické kategorie, která antropomorfní způsob řeči o božstvu převádí do filosofického jazyka, do metafyzické řeči o bytí jako všeobmykající a vše zakládající entitě mimo jakoukoliv definici.

Bůh je chápán jako všeobmykající bytí či jako základ bytí či jako hlubina bytí. Náboženství touto metafyzickou kategorií, chápanou substančně, činí předmětem svých spekulací a své nauky, Teologie se stává ontologií boha.

Starořímské náboženství

Římské a vůbec staroitalské náboženství rostlo za významného působení cizích vlivů. Na počátku to byl etruský vliv. Nejstarší podoba latinského náboženství byla v souladu s pastýřským a zemědělským rázem zaměstnání obyvatelstva. Také si všímala vulkanických projevů kraje a uvádělo je do souvislosti s vegetační silnou. Věřilo se v existenci nadpřirozených mocností, které byly chápány víc funkčně, než staticky (jako osoby) ve svých projevech.  

Genius

Každá fáze lidského života, ale i rostlin, byla spojována s ochranou pomyslné, ale nepředstavitelné božské síly a označována zvláštním názvem. Pojem Genia vyjadřuje představu životního bytí a síly jednotlivce a Penátů jako ochranné síly, božstva a duše rodiny. Kromě toho se postupně vyvinula víra ve skupinové duchové síly, jež mohou člověku škodit (Lemures), nebo jim prospívat (Lares). V tom se spojovala víra v duchy a úcta k zesnulým předkům.

Osobní božstva  

Osobní božstva navazovala na vegetační a životodárné představy, bez přesného rozlišování na božstva nebeská, podzemská a mořská. Zřejmě pod etruským vlivem se pak dostala do popředí kultu trojice božstev, která byla u Římanů složena dvojím způsobem: buď to bylo seskupení Jupiter-Juno-Minerva, nebo pravdě ještě starší seskupení: Jupiter-Mars-Quirinus.

Nová a zvláštní božstva

Zřejmě pod cizím vlivem byla přinesena do Říma další božstva: Apollo, Herkules, Kastor a Polux. To znamenalo, že rostlo vědomí vzájemné nezávislosti a odlišnosti. Takže Juno, ctěná v Lanuviu, nebyla pokládána za obecnou latinskou Junonu, ale představovala zvláštní místní božstvo zcela odlišné od Junon jinde ctěných.

Když se Římané zmocnili nějakého města, mající takový zvláštní místní kult, nechtěli na sebe uvrhnout hněv tohoto božstva, a proto přijali jeho kult jako zvláštní. A to i v případě, když šlo o božstvo v podstatě shodné s římským božstvem – a tak se setkáváme se jmény jako Juno Vejská, Juno Lanuvijská, Diana Aricijská.

Sklony k divinizaci

Sklon k divinizaci obecných představ zůstal Římanům i po převládnutí osobních božstev. I nadále byly ctěny zbožněné vlastnosti, (Jupiter Vítězný, Mars Mstitel, Juno Karatelka) Řecké náboženské představy, které si nalézaly cestu do Říma nejprve etruským prostřednictvím, později přímo vedly svým pokročilým vývojem a mytologickou vypracovaností k tomu, že došlo ke spojování latinských pojmů s řeckými to tím způsobem, že se buď obsah řeckého pojmu božstva spojil s podobným pojmem latinským a mytologické rysy řeckého božstva pak doplnily latinskou představu a často ji i změnily. Jindy zase nové božstvo a více méně neznámé božstvo dostalo název starého domácího, ale celkem už zapomenutého božstva.

Srovnávání božstev

Z tohoto postupu vyplynulo srovnávání latinských a řeckých božstev, kdy byl Jupiter pokládán za totéž co Zeus, Juno za Heru, Minerva za Athénu, Mars za Area, Neptunus za Poseidona apod. Tento vývoj byl dovršen později. Kdy se Římané seznámili důkladněji s řeckou mytologií a básnictvím.

Magie

V kultu byla podkladem mnohých úkonů magie, a to obojího druhu: napodobivá a dotyková. Napodobivá magie spočívá v tom, že člověk chtěje vyvolat nějaký zjev, jehož původ přičítal nadpřirozeným silám a jenž byl provázen rozmanitými vnějšími okolnostmi, nastrojí tyto okolnosti a věří, že se zjev sám dostaví. Tak například napodobením bouře se měl přivolat déšť, žertvy kamenem naznačovalo, že rušitel smlouvy má být zasažen bleskem apod.

Dotyková magie vyplývá z víry, že lze přenášet požehnání nebo zhoubu. Z toho vyplývala představa. Že dotyk, popřípadě vůbec jen přítomnost osoby nebo předmětu přenášejícího zhoubu nebo i pohled na ně je škodlivý, jednak názor, že lze vinu nebo poskvrnu přenésti na jiného tvora nebo věc.

Obřady

Obřady kotvící v těchto představách byly u Latinů a v Římě velmi rozšířeny. Styk s božstvem se pokládal za nezbytný pro každého jednotlivce i obec, ale předpokladem tohoto styku byla rituální čistota. Proto byly tak hojně rozšířeny očistné úkony a oběti, které se opakovaly buď v pravidelných lhůtách, nebo pokud se ukázala jejich potřeba. O4sty bylo také třeba, když se ukazovaly poruchy nějakých pravidelných funkcí, a prováděly se pro jistotu napřed. Tak před jarem o slavnosti Lupercalií byla snímána ze stád a i s žen neplodnost. Na jaře byly rituálně obětovány zbraně a nářadí i lidské příbytky a pole. V pravidelných obdobích se očisťovalo všechno občanstvo i celé území obce.

Přes závislost vezdejšího světa na božské vůli byl přece dosti velký odstup mezi bohy a lidmi, i vůči bohům měli lidé svá práva. Ta například lidé nebyli povinni trestat příkoří a urážky učiněné bohům. Pokud přítomnost takového pachatele znamenala rituální poskvrnu, byla poskvrna smyta vyobcováním provinilce a kultovní pospolitosti (sacratio), ale postihnout viníka přímým trestem bylo starostí boha.

Oběti

Důležitou součástí styku s bohy byly oběti. Kromě očistných obětí, při nichž se zjištěné nebo tušené viny přenášely na žertvu, byly nejrozšířenější oběti poskytované božstvu jako náhrada za poskytovanou milost nebo ochranu. Zpravidla se takové oběti nepřenášely napřed, ale byly jen zaslibovány, a teprve po nastalém účinku splňovány.