Lidé a kulty: Doba dynastie Jin, Čou a válčících států

V době, když národy okolo Středozemního moře dávno dosáhli vrcholu své tvůrčí síly,  obyvatelé nesmírně rozsáhlých nížin Východní Asie se jen těžce a pomalu vynořují na jeviště dějin.

V době, když národy okolo Středozemního moře dávno dosáhli vrcholu své tvůrčí síly a v soupeřství a výměně kulturních statků vytvořili bohatý kulturní život, obyvatelé nesmírně rozsáhlých nížin Východní Asie se jen těžce a pomalu vynořují na jeviště dějin.

Není divu: odděleni vysokými horstvy a pouštěmi střední Asie od ostatních kulturních národů Starého Světa, byli odkázáni sama na sebe a to po dlouhou dobu. Prvky západní kultury se k nim dostávaly jen prostřednictvím jim cizích obyvatel východního Iránu a střední Asie, které označujeme názvem Skythové.

Slovo o mandžuské kultuře

Archeologické výzkumy objevily v Mandžusku, ve střední Číně kulturu, která pochází z rozhraní mezi mladší dobou kamennou a dobou bronzovou – 3. tisíciletí před Kr. V některých ohledech je předchůdcem budoucí čínské kultury.

Původ Číňanů

Číňané nejsou jednotnou rasou, ale nevíme, jaký je vztah této kultury ke kultuře staré doby kamenné, která byla objevena v některých částech Číny. Ale je jisté, že Čína byla obydlena od pradávných dob, neboť tam byly objeveny zbytky Sinnanthropa pekinensis, jednoho z nejstarších členů lidského rodu.

U Žluté řeky

Na sklonku 2. tisíciletí př. Kr., z kterého pocházejí první zprávy historie těchto oblastí, Číňané zabírají jen nepatrnou část dnešní Číny a sídlí na nepříliš souvislých území. Jejich sídla ve Veliké nížině po obou stranách Žluté řeky tvoří téměř rovnoramenný trojúhelník, jehož základnou je horská skupina T´ai – šan na východě a pobřeží odtud na jih. Na severozápadě tvoří jasnou hranici z nížiny nepřístupné pohoří T´ai- hang a na severu nesmírná bahniska Žluté řeky, jež v nespočetných ramenech zaplavovala celý sever provincie Ho – pei. Na jihu byli uzavřeni horstvem, jež pod různými jmény je předělem mezi povodím Žluté řeky a Jang- czi-čiangu. Vrcholem tohoto trojúhelníku jsou hory, jež svírají Žlutou řeku tam, kde se náhled obrací na východ, u pravěké brány k západní Číně, Tung – kuan. Číňané již v předhistorické době sídlí i v uzavřených údolích řek Wei v Šen-hsí a Fen v Šan-hsí.

Jü – zakladatel první dynastie Hsia

Život prvních tvůrců čínské kultury byl velmi nesnadný. V létě byly úrodné nížiny Žluté řeky vyprahlé, v zimě ledové, jarní tání a letní deště proměňují nížinu rovnou jako stůl, v jezera. Tedy – od nejstarších dob bylo obyvatelstvo ohroženo buď suchem, nebo povodněmi. Proti suchu Číňané bojovali umělým zavlažováním pomocí kanálů, hlavně na jihu, a studní na severu, a proti záplavám stavěli mocné hráze jen nadlidskou sílou. Obyvatelé přičítali tuto práci místním héroům, z nichž jeden, Jü, byl později přetvořen v ideál panovníka a byl pokládán za zakladatele první čínské dynastie Hsia. Není však jisté, zda tato dynastie skutečně existovala a vládla nad částí čínského území někdy v polovině druhého tisíciletí před. Kr., ale její historie se omezuje jen na seznam panovníků nejisté historické hodnoty a několik legend.

Druhá dynastie Jin

Teprve s druhou dynastií Jin v posledních stoletích druhého tisíciletí př. Kr. se ocitáme na pevnější historické půdě. To už Číňané dosáhli značného stupně vzdělanosti. Písmo již bylo běžně používáno a už se nepodobalo původním obrázkům. Znaky, jimiž psali Jin, jsou přímými předchůdci dnešních znaků, jen poněkud v odlišné podobě. Je pravděpodobné, že společnost byla rozdělená na šlechtu vznešených klanů a venkovský lid. V čele státu stál král, který měl na starost státní záležitosti a hlavně náboženské úkony. Svým předkům přinášel hojné oběti a také různým božstvům. Stát byl spravován četným úřednictvem, jak dvorským, tak místním. Základem hospodářství bylo zemědělství. Archeologové objevili nápisy na kosti a na želvových destičkách, jichž bylo užíváno při věštění, a týkají se hlavně úrody. Král se táže bohů na déšť, jaká bude úroda, a na výsledek lovu a chovu domácích zvířat.

Dynastie Čou

Kolem roku 700 před Kr. byla dynastie Jin zničena rodem Čou, který dospěl k moci v údolí řeky Wei v provincii Šen – hsí. Čou, a\si jak všechny následující rody, které usilovaly o nadvládu v Číně, zesílili podmaněním sousedních barbarských kmenů, které roznožili jejich armádu.

Král Wen uspořádal stát Čou a jeho nástupce král Wu zničil panství dynastie Jin. Oba panovníci, jejich činy nejsou mnoho známy, byly obestřeni legendou, která z nich vytvořila ideální postavy a panovnické vzory. Zanedlouho však harémové hospodářství, nespořádanost posloupnosti a útoky barbarů zlomily jejich moc. Domácí válka r. 771 př. Kr. učinila konec panství Čou v nížině Wei a následující panovníci přesídlili své sídlo do města Lo-ji v dnešní provincii Ho-nan.

Náboženství doby Čou

Náboženství doby Čou je směsicí kultu předků a uctívání přírodních jevů. Číňané věří v pána na nebesích, vládce vesmíru. Vedle něho je celý svět oživen množstvím bohů. Názory o posmrtném životě jsou neurčité – člověk má dvě duše, z nichž nižší existuje v těle do jeho rozkladu, vyšší opouští tělo při smrti a na nebesích žije stejným životem jako zde na zemi. Později vznikl názor, že i nižší duše odcházejí na jisté místo pod zemí, k „Žlutým pramenům“, jež jsou obdobou řeckého podsvětí.

Čínská liga a válčící státy (7. stol. př. Kr – 221 př. Kr.)

Probuzení národního uvědomění

V době hlubokého úpadku moci králů dynastie Čou je Čína na všech stranách ohrožena útoky barbarů. A v této době se probouzí národní uvědomění Ču - Hsia –  nebo-li příslušníků Čung-ko „Říše středu,“ jak se Číňané nazývají. Čínské státečky si začínají uvědomovat svou  odlišnost, nebo příbuznost ve srovnání s barbary, kteří mluví cizím jazykem a měli jiné zvyky, i když rasově nebyli odlišní.

Číňané nazývají dobu od rozpadu státu Čin č. 403 př. Kr. až do doby sjednocení Číny r. 221 př. Kr. dobou válčících států.

V této době se probouzí záliba ve filosofování. Konfuciovou zásluhou bylo, že přesněji vyjádřil prastaré ideje spisovatelů královského dvora a dopomohl jim k vítězství v celém duševním životě Číny. Středem myšlení je představa o magické ctnosti panovníka, (té), která vlastní silou může uspořádat svět. Panovníci pravěku byli světci nebo geniové (šéng – žen), kteří svou vrozenou ctností řídili svět.

Úsilí o dokonalého člověka

V pozdějších zkažených dobách se již nerodí světci, ale každý může dosáhnout jejich úrovně sebezdokonalováním, pěstováním své ctnosti, mravnosti. Mravním úsilím je možné dosáhnout druhého stupně dokonalosti, stát se čün-czi, šlechticem v pravém slova smyslu. Člověk musí být proniknut především altruismem, láskou k bližnímu, kterou osvědčuje vůči svým nejbližším, ke své rodině. Oddanost k rodičům je základní ctností. V poměru k ostatním lidem vyžaduje spravedlnost. Morální povinnosti jsou určeny společenskou stupnicí, přikazuje se poslušnost a oddanost vůči představeným a dobrotivost vůči poddaným. Dokonalý člověk miluje dobré a nenávidí zlé. Dokonalost není hodnotou, ale cestou k tomu, aby dokonalý člověk jako náčelník státu, mohl uspořádat svět. Za sto let poté Mencius (Méng- czi) přetvořil Konfuciovu nauku opuštěním nauky o magickém účinku ctnosti panovníka.

Víra v moc pána na nebesích

Mo Ti žil v druhé polovině 5. Století př. Kr., také ve východní Číně. Byl to silně nábožensky cítící duch, který pevně věřil v moc „pána na nebesích“ Poprvé dokázal tuto nauku vyjádřit souvisle a systematicky. Na místo prostých Konfuciových vyjádření dokazuje své názory a přesvědčuje své posluchače o své pravdě a vytvořil čínskou logiku. Filosoficky dovedl Konfuciovu nauku ke krajním důsledkům. Příčinou všeho zla na světě je egoismus a jedinou pomocí je všeobecná láska k bližnímu, která nezná žádné překážky, neleká se žádné oběti a necouvá před sebeobětováním. Ve válce vidí zločin. Jeho filosofie má silný utilitaristický ráz. Zavrhuje nádheru, obřady, tak milé škole Konfuciově. Zvláště hudbu, již přičítá nejzhoubnější vliv na lidskou přirozenost. Základem jeho filozofie je přesvědčení, že je vůlí nebes, aby se lidé milovali navzájem a svou nauku podložil metafyzicky.

Taoismus

Lao- czi ve svých mystických zkušenostech dospěl k poznání, že za hrou zdánlivých skutečností je jediná, nezměnitelná podstata světa, kterou nazývá Tao. Tao znamená cesta, proměna, jejíž projevem je tento svět. Mnohotvárnost věcí je jen klamem našich smyslů- Jednou cestou k poznání je mystické zanícení, v němž člověk ztrácí svou oddělenou existenci, splývá z tao a tak proniká všechny věci a je stejně věčný jako tao samo.

Čuang – czi je největším filosofem taoismu (druhá polovina 4. století před Kr). Je také nejskvělejším spisovatelem staré Číny. Nikdo nedovedl lépe než on ve skvělých obrazech ukázat nicotnost pomíjejícího světa a proniknout k poznání věčné jednoty. Vypracoval i politickou teorii taoismu: zásadu nejednání, nezasahování, wu-wei. Svět bude šťasten, když panovník splyne s tao a jeho lid se vrátí k původní přirozené nevinnosti, stavu malého dítěte, v němž jen existuje, bez tužeb a žádosti. Taoismus a konfucianismus se udržel v Číně až do dnešní doby, ale ve značně změněné podobě. Mystická filosofie byla poručena alchymistickými praktikami. Pozdější taoisté už nehledali věčnost ve splynutí s tao, ale pokoušeli se nalézt elixír života.