Lidé a kulty : Křesťanství - období 1. - 7. století

Cílem mého pojednání o křesťanství je pojednání o počátcích křesťanství od 1. do 7. století, kdy se formovaly základní pilíře a křesťanská identita.  

Já věřím

Když člověk řekne: „Já věřím“, přemýšlí o své existenci a vyjadřuje svůj postoj k této skutečnosti a současně má na mysli i bohoslužbu.  Křesťan tak vyznává své Krédo a tím i jádro křesťanství, svou víru.

Náboženství a víra nejsou však totéž.  Starý zákon nebyl ve smyslu víry, ale byl to zákon, životní řád. Náboženství je systém obřadů, u nichž je nejdůležitější jejich pečlivé zachovávání, jak to známe z dějin náboženství. Ale když křesťan řekne – Věřím -, zapojuje své osobní já a osobní já s tím „Já věřím“ splývá.

Avšak, mezi Bohem a člověkem je obrovská propast, protože Bůh – absolutně neviditelná osobnost – zůstává a také zůstane mimo zorné pole člověka.  V prostoru lidských smyslů se Bůh nikdy neobjevuje. Člověk hledá Boha a přitom nespoléhá jen na smysly, ale jiný způsob přístupu k té skutečnosti, kterou jmenuje vírou a v něm nalézá i to, co chápe jako rozhodující moment svého života a pohled na svět vůbec. Věřit znamená se rozhodnout pro to neviditelné, které cítíme v jádru naší existence a to neviditelné je pro ni zároveň nutné.    

Existenční zvrat

Obvykle člověk vnímá svět smysly, tíhne k viditelnému světu, ale pokud se vnitřně obrátí a překříží ono přirozené těžiště, dostane se k víře. Víra se z tohoto důvodu hmotně dokázat nedá.  Víra je totiž obrácení bytí a získá ji ten., kdo se obrátí. Ale to není ještě zdaleka všemu konec. Naše přirozenost nás stále táhne jedním směrem, proto také víra jako obrat je stále nová, a proto jen celoživotním obrácením můžeme poznat a pochopit co znamená, když řekneme „Já věřím.“  Vždycky to znamená vrhnout se přes nekonečnou propast ze světa hmoty. Neuznává totiž jen to, co je viditelné za jedinou skutečnost. Ale nepřicházela nikdy a také nepřichází sama od sebe. Vždy to bylo velké rozhodnutí, které zasáhlo hloubku lidské bytosti, což vyžadovalo a vyžaduje obrácení člověka a jeho rozhodný krok.

Blahoslavení ti, kteří neviděli a uvěřili

Kdyby se nevěřící člověk zeptal věřícího křesťana: „Co je vlastně ta tvá víra?“, těžko by věřící hledal jednoduchou konstruktivní odpověď.  Možná, že mysl zaletí až k onomu dni, kdy byly na Golgotě vztyčeny tři kříže a na prostředním umíral Ježíš Z Nazareta. Jistě by, podle znalostí, jeho hlavou probíhaly události jeho krátkého působení mezi lidem v Galileji a v Jeruzalémě, jak jsou zaznamenány v Evangeliích, na spory s farizeji, na všechny ty skutky, které se nedovážili napadnout ani jeho odpůrci, na horské kázání, táborské světlo a vyvolení dvanácti učedníků, na příběh Poslední večeře a uzavření Nové smlouvy, ukřižování a zmrtvýchvstání. Možná, že by měl pronést Apoštolské vyznání víry, a pokud by ani to nestačilo, pak říci: „Má víra je mým postojem k Bohu.“ Samozřejmě, že nikdo nedokáže předložit Boha druhému člověka na stůl, dokonce ani věřící sám sobě ne.

Tak nevěřící se bude snažit zdůvodnit svou nevíru právě tou nejistotou, ale věřící je také v nejistotě – pro oba platí: „Snad je to přeci jen pravda.“      

U jednoho se staví víra proti pochybnostem, u druhého je to víra prostřednictvím pochybnosti formou pochybování. Věřící v tomto dialogu může mít účast na další cestě nevěřícího, pro kterého může být víra velkou výzvou.

KŘESŤANSTVÍ –CHARAKTERISTIKA, PŘEDMĚT A CÍL

Křesťanství se jako dějinné zjevené náboženství odvozuje od historické osoby Bohočlověka Ježíše Krista a jeho spásného díla. Předpokladem a základem každého líčení církevních dějin je tedy doložení historické existence Kristovy a historičnosti založení církve.
Spor o historickou Ježíšovu existenci

Historickou existenci Ježíšovu se pokoušeli popírat v 18. a 19. století jménem osvícenské liberální vědy a historické kritiky např. H. S. Reimarus (Ć 1768), F. Ch. Baur (Ć 1860), D. Fr. Strauss (Ć 1874), Bruno Bauer (Ć 1882), dále na přelomu 19. a 20. stol. zvláště Robertson, Smith, Drews aj. Ti všichni se snažili ukázat křesťanství jako výmysl apoštolů, postavu Kristovu jako neskutečnou, vybájenou, mytickou personifikaci náboženských tužeb a představ, jako zbožný podvod kruhu učedníků nebo jako převzetí a obměnu božských hrdinů předoasijských, helénistických mystérií. Rozvíjející se srovnávací věda náboženská najednou objevila v Ježíšově životě podobnosti a paralely se slunečním bohem Mithrou (H. B. Smith, 1911), s hrdinou babylónského eposu o Gilgamešovi (Jensen, 1906), s mystickou postavou umírajícího a zmrtvýchvstalého boha-spasitele (R. Reitzenstein a mnozí jiní); myslilo se, že Ježíšův život a učení zachycené v evangeliích, je nutno vykládat jako projev sociálních tužeb utiskovaných mas (Kalthoff, 1902).

Pravda v evangeliích i v pramenech

I když tedy víme, že žádné ze čtyř evangelií není či nechtělo být historickým životopisem Ježíše, ale že zachycují obraz, který se o něm na základě apoštolského zvěstování vytvořil, v srdcích Ježíšových věřících a milujících stoupenců, můžeme přece konstatovat, že mnoho jednotlivostí o něm v evangeliích je možno historicky ověřit. V Kristu víry, jak ho líčí Nový zákon, lze bezpečně zachytit historického Krista; historickou existenci Kristovu nelze popírat. Především můžeme do dobově dějinné souvislosti s jistotou zařadit začátek i konec pozemského života Ježíšova.

Stručný životopis Ježíše z Nazareta

Narodil se za Heroda Velikého asi r. 4/5 před naším letopočtem a byl ukřižován za Pontia Piláta 14. nebo 15 nisanu mezi rokem 30 až 33 po Kristu. Čtyři kanonická evangelia sice měla zjevně teologické a kérygmatické záměry, přece však neopominula poukázat na fakta a dobové souvislosti a zakotvit události spásy historicky, i když ne přesně chronologicky. Evangelisté referují jako očití svědkové a podávají nesmírně působivý a živý obraz osobnosti, učení a smrti Mistrovy, který můžeme získat jen z četby jejich spisů. Historickou existenci Ježíšovu dosvědčují i nekřesťanské prameny. Chybějí sice současné zprávy mimokřesťanského původu, ale údaje Tacita kolem r. 117 (Annales XV, 44), Plinia Mladšího okolo 112/113 (dopis císaři Trajánovi) a Suetonia kolem 120 (Vita Claudii 25), jsou spolehlivé a historicky plně průkazné, takže je můžeme uvádět jako bezpečná svědectví o tom, že křesťanství vyšlo od osoby Ježíše Krista. Od židovského spisovatele Josepha Flavia máme z doby kolem r. 93/94 údaje, které jasně ukazují, že věděl o historické osobnosti Ježíšově (Antiquitates XVIII, 5, 2 a XX, 9, 1); jiné místo (Ant. XVIII, 3, 3) je velmi pochybné.

Radostná zvěst o Božím království

Evangelia nesčetněkrát uvádějí, že souhrnem Kristova hlásání spásy byla radostná zvěst o Božím království, které se uskutečňuje ve dvou stupních: l. Prvním stadium je jeho začátek na tomto světě; zahájil je již Ježíš svým kázáním (Lk 11,24; Mt 11,12). 2. Druhé stadium je jeho dovršení na sklonku času. Chtěl Ježíš, aby se první stadium, které jediné se nás tady týká, uskutečňovalo neviditelným, nebo také viditelným způsobem? Chtěl mít již na tomto světě viditelné, vnější Boží království, se strukturou úřadů a organizované? Odpověď je obtížná, neboť Kristus nikde, pokud je známo, nedal jasný příkaz k jeho založení. Nicméně biblické zprávy a obrazy, jichž Kristus užívá k charakteristice své představy o církvi, ukazují, že o ní měl velmi konkrétní představu a že apoštolové chápali církev stejně konkrétně. Když Kristus přirovnává církev k domu nebo stádu (Mt 16,18; 21,42; l Kor 3,11; Sk 4,11; dále Mt 26,31; Jan 10,16; 1 Kor 9,7), zcela jasně a zároveň vyjadřuje, že tato stavba domu potřebuje pevný základ na skále a k vedení stáda je nutná autorita pastýře.

Dvanáct učedníků, první úřady a založení církve

Sám vyvolil dvanáct učedníků, svěřil jim zvláštní odpovědnost a ustanovil Petra za prvního pastýře svého stáda (Mk 3,14n.; Mt 16,17n.; Lk 22,31n.; Jan 21,15nn.). Tak sám zřídil první "úřady". Úřad je víc než okamžitá, dočasná služba. Právě oficiální ustanovení mu dává trvalý charakter, znamená, že jeho služební funkce je nadindividuálním způsobem spojena s určitým trvalým úkolem, který trvá i po smrti jednotlivého nositele a dává držiteli úřadu vyšší zplnomocnění, aby mluvil a jednal jménem a z autority toho, kdo jej ustanovil. Úřad proto zahrnuje nástupnictví. V tomto smyslu také chápali apoštolové svůj úřad jako milost, která jim byla dána od Boha, aby byli služebníky Ježíše Krista a konali posvátnou službu kázáním Božího evangelia (Řím 15,16) a ustanovovali si spolupracovníky a nástupce v tomto úřadě. Stejně smýšlela prvotní církev. Zřízením tohoto úřadu byla vybudována církev. Jelikož se úřad opírá o samotného Krista a on sám v něm působí, lze říci, že církev je dána tímto charakterem úřadu a z něho vychází.

Jak Kristus chápal pojetí církve

Je zajisté správné, že církev založenou Kristem mohou chápat jen věřící ve víře a že je jakožto nadpřirozená a transcendující veličina nutně duchovní, a tedy neviditelná; stejně však je nutno důrazně trvat na tom, že církev je postavena do tohoto času a že byla založena pro lidi tohoto viditelného světa. Kristus zamýšlel tuto svou církev jako dějinné a viditelné společenství. K tomu směřovalo celé jeho působení. Ježíš nejen učil, ale také žil ve společenství se svými učedníky. Jeho náboženské učení nesměřuje k založení naukového směru, ale k opravdovému společenství života, zahrnujícímu celou existenci. On sám chtěl být jeho srdcem a středem (Jan 14,20n.) a měl pro ně být životním principem.

Ježíš Kristus jako základ církve

Základem církve, všech křesťanských církví, je podle jejich vlastního vyznání Ježíš Kristus. Všichni ti, kteří v něj věří a chtějí být „pravou" církví, se snaží Kristu porozumět, nalézt v něm základ, cíl a měřítko pro vytvoření církve v tomto světě. Ježíšova osobnost, stejně jako osobnost každého člověka, je přístupná jen tomu, kdo pochopí „ducha", z něhož pramení jeho jednání. S Ježíšovými slovy a činy se setkáváme pouze zprostředkovaně, v podání těch, kteří je předali. Skrze svědectví, která byla v rané církvi považována za pravdivá a jež byla sebrána v Novém zákoně, se křesťané pokoušejí stále znovu se mu přiblížit, proniknout trochu do tajemství, které již pochopili a jež přesto, jak říká list Efesanům, každé
pochopení přesahuje (Ef 3,18n).

Evangelista Marek vyjadřuje obsah Ježíšova kázání stručně: „Naplnil se čas a přiblížilo se Boží království. Čiňte pokání a věřte evangeliu" (Mk 1,15). Boží království - co je tím míněno? Na tuto otázku není snadné odpovědět; neexistuje žádné soudobé vysvětlení, a Ježíš sám o tom mluví pouze zakrytě, v podobenstvích, která zůstávala pro mnoho jeho posluchačů nesrozumitelná. Z jejich reakcí můžeme usuzovat, že ačkoliv všichni Židé toto království očekávali, tato,“ čekáváni“ se od sebe velmi lišila. Mnozí kladli důraz na politický aspekt. Znovuzřízení Davidova trůnu, tedy obnovení židovského království, si představovali pouze skrze povstání, skrze vítězství nad římskými okupanty. Vedle toho existovali horlivci Zákona. 

Jeho království

Až Bůh převezme vládu, bude nemilosrdně soudit všechny, kteří nedbali na jeho zákon, a tak se Izrael stane opět svatým národem. Pravá víra Izraele bude sloužit všem národům k osvícení a přivede je k uctívání jediného Boha. Jiní zase doufali ve „vykoupení": Boží království chápali jako dokonalý mír, odpuštění hříchů, konec všeho utrpení, které nás lidi tíží. Boží království bude panovat navěky, souzeni budou i mrtví, nastane nové stvoření, zlo a smrt budou přemoženy. Boží vláda, jeho „království", jak říkají svatá Písma, přijde v osobě a skrze jeho Pomazaného (hebrejsky Mesiáš, řecky Christos). Pomazáni bývali králové na znamení svého vyvolení a svého poslání. Král, Davidův potomek, bude také ten Pomazaný, na němž spočine Boží zalíbení (Mk 1,11). Kdo hlásal -jako Ježíš - Boží království, stanul před otázkou (např. Lk 7,18nn): „Jsi ty Mesiáš?" Víme, jak rozdílné byly názory lidí na muže z Nazareta (Mt 16,13nn). Ježíš sám místo jednoznačného prohlášení neodkazoval neustále na svoje činy a znamení proto, aby prostě potvrdil očekávání národa, nýbrž aby dal v lidech „dobré vůle" vyrůst novému, hlubšímu pochopení Božího království. I když v něj učedníci věřili, přesto jimi jeho smrt na kříži hluboce otřásla: „Jak mohl Bůh opustit toho, kdo tak bezvýhradně za něj vystupoval?" Až setkání se Zmrtvýchvstalým a s tím spojené nové pochopení Písma, totiž že ponížení a utrpení spravedlivého patří k spásnému plánu vykoupení (Iz 53), upevnilo jejich víru natolik, že od té chvíle „neochvějně vydávali svědectví": Ježíš je ten očekávaný Mesiáš, o kterém svědčí Písmo, jej vyvýšil Bůh po své pravici, nastaly poslední dny (Petr ve své letniční promluvě, Sk 2,14nn

První zápas mladé církve

Svědectví apoštolů se zaměřilo nejprve na příslušníky vlastního národa. Jejich záměrem bylo přivést všechny Izraelity k uznání Ježíše za Mesiáše a tím k záchraně při nadcházejícím posledním soudu. Bolestně v nich rostla jistota, že vedoucí autority Izraele nejsou ochotny revidovat svůj rozsudek nad Ježíšem, ba že dokonce přešly k pronásledování jeho stoupenců. Mladá církev upadla do nebezpečí, že bude vytlačena jako „židovská sekta" do existence v ghettu. K tomu nedošlo díky otevření společenství i pro nežidovské spoluobčany. Toto rozšíření nebylo nouzovým řešením, ani překvapivým pokynem shora. Ve Sk 10 čteme, že Petr ospravedlňuje křest Římana Kornelia viděním a faktem, že Duch svatý sestoupil na posluchače ještě před křtem. Rozhodující ovšem nebylo toto vidění, ale poznání, projevující se také skrze mnoho jiných znamení, že Bůh „i pohany povolal k pokání" (Sk 11,18; srv. také Sk 13,44-49). 

Obrat k pohanům

Obrat k pohanům zároveň odpovídal vnitřní logice víry. Jestliže na posledním soudu neexistuje záchrana než skrze vyznání Ježíše (srv. např. Sk 4,12), pak už nemohla zároveň (bez vztahu ke Kristu) platit stará základní věta, že „účast na Božím království bude mít jen ten, kdo bude dbát na Zákon (s jeho více než 600 jednotlivými předpisy)". Byl to zvláště Pavel, který přesvědčivě a neúnavně učil, že Zákon přikrývá pouze naši slabost a hříšnost, ale spásaje darována skrze příslušnost k Ježíšovi, dosvědčenou ve víře a dokonanou ve křtu. (Jestliže je ovšem nejhlubším smyslem Zákona oslava Boha a naplnění jeho vůle zachraňující lidstvo, je tedy v Kristu žitá láska naplněním Zákona: Řím 13,8-10).

Konec obřízky

Řešení otázky, zda "Řekové", tedy Ne-Židé, kteří se hlásili ke Kristu, musejí přijmout obřízku a židovský Zákon, bylo proto logické a mělo dalekosáhlý význam. Způsob, jakým se řešení hledalo, ukazuje, že zde šlo o věc zásadního významu. Pavel kvůli tomu putoval za apoštoly do Jeruzaléma, kde s nimi pobýval i Petr. V 15. kapitole Skutků apoštolských čteme Petrovy argumenty, které rozhodly: „Dobře víte, bratří, že Bůh... neučinil žádného rozdílu mezi námi a jimi, protože jejich srdce očistil vírou. Proč tedy nyní pokoušíte Boha a chcete vložit na učedníky břemeno, které nemohli unést ani naši otcové ani my! Věříme přece, že jsme stejně jako oni spaseni milostí Ježíše." Tím v podstatě padly, i když ne v praxi (jak ukazují pozdější spory, srv. Gal 2,1 lnn.) přehrady mezi Židy a pohany. Církev se stala nyní otevřenou pro všechny, neboť přijetí Ježíše za „Spasitele", Pána, neznamenalo převzetí odlišného způsobu života. Uznání Ježíše za jediného Pána všech křesťanů se mělo ovšem brzy střetnout s absolutním nárokem římských císařů.

Podoba křesťanského společenství

Křesťanské společenství přijalo svoji podobu podle způsobu svého vzniku a orientace z existujícího - židovského - modelu náboženského soužití. Proto bylo samozřejmé a nesporné, že byli „starší" a „představení" a že také ti, s nimiž Pán za svého pozemského života a pak po zmrtvýchvstání mluvil a které vyslal, měli zvláštní postavení a moc rozhodovat. To platilo v první řadě o „Dvanácti“, ale i o Pavlovi, jemuž se Pán zjevil na cestě do Damašku (Sk 9). Avšak významnější než rozlišení autorit je vědomí nutnosti být společenstvím a zachovávat jednotu. K tomu není oprávněn ani pouze Petr ani (v prvních dvou stoletích) jeho nástupci v Římě, ale povolání k odpovědnosti za celek cítí všichni biskupové, a proto píší a napomínají, když je ohrožena jednota obce a hrozí rozštěpení.

JEŽÍŠ Z NAZARETA, PODLE VÍRY, PÁN A SPASITEL

Základní otázka, kterou si máme klást, zní: Co si myslíte o Mesiášovi? Čí je syn? (Mt 22,42). Odpověď může být jen odpovědí víry: Boží Syn! Vtělení je ústřední pojem křesťanství. Tu však přestává být kompetentním čistě historické bádání a začíná teologie, která vyžaduje a předpokládá rozhodnutí víry. Bůh se stal člověkem v Ježíši Kristu, aby lidstvo opět spojil se sebou a byl mu blízko. V církvi jako v stále žijícím Kristu vstupuje Bůh po všechny časy a skrze všecky národy stále znovu v lidstvo, aby je vedl ke spáse.

Historické dílo Ježíše Krista

Titul „Prorok“ byl nahrazen jménem Kristus, když židokřesťanské učení bylo v křesťanství překonáno. V SZ se objevují všechny možnosti a podoby, které prorok přijal (Dt 18,15; Skut. 3,22; Skut. 7,39). Židům se jevil prorok jako eschatologická osoba, nejdůležitějším byl Eliáš, posel Boží, kazatel, který připravuje cestu Hospodina pro ustanovení království. V NZ nejprve vystupuje v roli proroka Jan Křtitel (Mat. 17, 10-13), který byl považován za eschatologické znovuvtělení Eliáše (Mat; 11,9, Luk 1,76; Mar. 6,14 – 15; Mar. 8,28). Z obou citátů z Markova evangelia vychází přesvědčení, že Ježíš měl být vzkříšeným Janem Křtitelem.

Židovské počátky „Služebníka Hospodinova“ vycházejí z Izaiášova proroctví (Iz 42,1-7; 49,1-6; 50,4-9; 50,4,11; 52,13; 53,12). Služebník je obtížen hříchy, aby mohly být odpuštěny (myšlenka zastoupení). Utrpení služebníka je vykupitelské. Ježíš nikdy nekázal vlastní osobu a smrt považoval za nedílnou součást svého díla: Mar 2, 18,20 (Ježíš zde vyjevuje, že je Mesiáš); Luk. 13,31-33 (Ježíš zde na sebe bere úlohu služebníka Hospodinova); Mat. 12,39-40 (Ježíš zde oznamuje svou smrt a vzkříšení); Mar. 8,31, Mar. 9.31, Mar. 10,33 - 34 (Ježíšovo trojí oznámení smrti následovalo za Petrovým vyznáním).  Myšlenka zástupného utrpení byla úzce spjata s jeho vědomím o vlastním vztahu k Bohu a s jeho mesiášským vědomím, nikoliv ve spojitosti s Izaiášem.

Při ustanovení Svaté večeře Páně Ježíš spojuje svůj úkol s posláním, které Izaiáš přisuzuje služebníku Hospodinovu, smrtí za mnohé zřizuje novou Boží smlouvu s lidem a znovu obnovuje prohlášení o své zástupné a smírčí smrti (viz také IZ 42,6; 49,8). O Synu člověka se zmiňuje Mar. 10,45.   Ve Filip. 2,5nn jsou zmíněny pojmy: a) Syn člověka, b) Pán (Kyrios), c) Služebník. V titulu Adam spatřujeme úkol Ježíše splnit Adamův úkol, jako Služebník Hospodinův (ebed Jahve) odčiňujíc vinu člověka. Titul Prostředník je zmíněn v Dan 7,13, pak IV. Ezdráš kap. 13 jako apokalyptický Prostředník, titul Vykupitel   stojí v pozadí za titulem Syna člověka, kdykoliv hovoří o svém díle  .

Titul Beránek Boží se dá vázat s titulem Služebník a obětování beránka je smírčí obětí za hříchy (Ex. 12; Lev. 18). Základ obou pojmů spočívá v oběti za hříchy. Avšak každý z těchto pojmů zdůrazňuje samostatně jedno z hledisek smíření. Dva důvody proto, že i v těchto případech jde o trpícího Služebníka (viz Jan 19,36). Ježíšovy kosti nebyly zlámány v souvislosti se SZ (Ex. 12,46; Num, 9,12).

Eschatologické dílo Ježíše Krista

Velekněz je Ježíšovo jméno, které se objevuje až po jeho smrti. Titul Velekněz je jediný z titulů, který zahrnuje všechna tři stadia Ježíšova života. Pramenem k titulu Velekněz je epištola k Židům která v kapitole 7 definuje Ježíše Krista jako pravého Velekněze. Předobraz Velekněze nalézá v Melchisedechovi (viz Gen. 14,17-20, Žalm 110 – případ z historie patriarchů, Melchisedek  jako prototyp Mesiáše). Velekněz naplňuje úlohu Prostředníka (Žid. 8,6, 9.15 a 12,24, Tim. 2,4-6)) a z hlediska Ježíšova pozemského života se pojem Velekněz spojuje s pojmem Služebník a Syn člověka. Christologie „Velekněze“ nehovoří jen o božském, ale i lidském charakteru Ježíše Krista. Prostřednictví je lidské dílo a je to čin vtělení. Božství a lidství je stejně zastoupeno. Titul Velekněz zahrnuje celý historický život Ježíšův. Jeho eschatologické dílo jako Ježíše -Velekněze  je vysloveno v Žid. 9,28. 

Podstata pojmu Mesiáš má eschatologickou povahu už v počátcích. Pro výjimečné místo, které zaujímá, vytváří další pojmy, které s ním souvisejí. Eschatologická funkce Mesiáše je funkcí pozemskou a to je důvod židovského očekávání, nadějí.  V poexilní době se tato myšlenka objevuje znovu.  Tituly „Syn Davidův“ (Luk. 1,32-33, Luk. 2,4) a „Král“ (Skut. 2,30-31) vycházejí z naplnění úřadu izraelského krále, viz též Řím. 1,3), Mar. 12,35 – 37 a 3,33). Titul Spasitel je patrný v 1. Jan 5 a pak ve všech hlásání Božího království.

Titul Syn Boží není totožný s titulem Mesiáš. Tento titul si Ježíš dal sám, protože žádný židovský mesiášský text nenazývá Mesiáše tímto titulem. K tomu však z Nového zákona: Mat. 13,32. Ježíš tímto titulem vyjadřuje výjimečnou a jedinečnou jednotu s Otcem – k tomu i Mat. 11,27. 

Aktuální dílo Ježíše Krista a Ježíšovy tituly

Zřejmě titul Kyrios obdržel Ježíš později, podle všeho mimo prvotní sbor.  Oslavený Ježíš je středem bohoslužby od prvních dob. Vzkříšený Ježíš Kristus je Pánem církve a tím celého světa. Ve Večeři Páně se projevuje jako neviditelná hlava. Církev očekává jeho návrat. Nejstarší slovo, které známe, zní, „Maranatha“ – Pán přichází. Pán přichází do našeho společenství, co našeho sboru shromážděného kolem večeře. U Pavla je zmínka v 1. Kor. Kap. 10 – 11, 12,3, Řím. 10,9, Filip 2,9 – 11. Kyrios je obsažen v apoštolském vyznání. Katechismus se zmiňuje o Ježíši Kristu jako o soudci  v § 679  , v § 1059 ,v § 1051  a v § 682  .Pojem Logos označuje vztah mezi Kristem a Bohem a otázku preexistence Kristovy. U stoiků je to v jsoucnu od počátku tkvící (imanetní) rozum. U Platóna je to jedna idea ze světa idejí – ze světa realit. U Filóna pak pojem znamená jednající božstvo.  Zatímco u Filóna jde o gnostickou spekulaci, u Jana o teologickou spekulaci.

KŘESŤANSKÁ IDENTITA

Pronásledování křesťanů se odehrává ze strany Židů a ze strany Římanů a římského státu, a  v této souvislosti je podstatné i jejich chápání vlastní, křesťanské identity. Tyto problémy se nevyhýbají ani Sv. Irenejovi z Lyonu a jeho slavným současníkům, o kterých budu hovořit v následujících kapitolách. Jsem přesvědčen, že od jejich činnosti nelze odtrhnout realitu, v které žili a působili a také se stali jejími obětmi, mučedníky.   

Odpověď na vnitřní hnutí v církvi

Kánon a symbolum

Formalizace a s ní spjaté polevení radikálnosti zásad křesťanského života vyvolává v období 2. a na začátku 3. století několik silných vnitřních reakcí, které se zejména snaží o nekompromisní návrat k  mravnímu rigorismu (marcionismus, enkratismus, montanismus), ale rozkoly působí také pronikání jiných náboženských a myšlenkových směrů, se kterými se již značně rozšířené křesťanství začíná setkávat (gnosticismus, manicheismus). Je proto doba druhé poloviny 2. stol. dobou vzniku prvních norem, pomocí kterých mělo být rozlišováno čistoty učení:

Kánon

Autoritativního postavení Písma (SZ) byly v církvi tradována slova Ježíšova a listy apoštolů a proroků; tyto však kolovaly v různých opisech a překladech, bez rozlišení od spisů méněcenných. Po ustavení vlastního kánonu Markiónem ustaluje církev soubor 4 evangelií, 13 pavlovských listů se Skutky apoštolů a několika dalších epištol psaných s autoritou apoštolů.

O zahrnutí či nezahrnutí do kánonu ještě panovaly v otázce některých spisů spory[1], takže o uzavření kánonu můžeme hovořit přibližně až od roku 200[2].

Pravidlo apoštolské víry

Pravidlo apoštolské víry ve formě vyznání víry bylo sestaveno již od pol. 2. stol. v Římě. Obsahuje zejména důraz na stvořitelské dílo pravého Boha a na Ježíšovo lidství proti gnostickým tendencím. Apoštolské vyznání se v pozdější době uplatnilo mnohem více na Západě než na Východě, kde na jeho místo vstoupilo vyznání nikajsko-cařihradské.

Autorita biskupského úřadu

Významně vzrůstá autorita biskupského úřadu, který je chápán jako dědictví úřadu apoštolského a jeho zmocněnectví ve věcech rozlišování správnosti učení a duchovního vedení. Úřad je již také vnímán jako duchovní statek, který se ordinačním aktem posvěcení přenáší z jednoho držitele na druhého (je tedy již uznávána apoštolská sukcese) a který je zárukou správného učení proti heretikům. V praxi již také funguje i monarchický episkopát.

Za jednotu církve

Přijetím kánonu, pravidla víry a živou autoritou biskupů v učení i řádu sborů se zdála být zaručena také jednota církve. Církev byla pojímána jako společenství původu nadpřirozeného, nebeského. Nástroji řízení Ducha svatého již nejsou v prvé řadě charismatikové, ale biskupové, vedle nichž zvláštní místo zůstává mučedníkům a konfesorům.

Sbory založené podle tradice

Brzy nabývají zvláštní váhy sbory založené podle tradice samými apoštoly nebo jejich žáky – Efez, Alexandrie a zvláště Řím, a jejich biskupové.

Doba poapoštolská

Doba poapoštolská se ohraničuje od mučednické smrti apoštola Petra a Pavla kolem roku 64/65. Nebo také přibližně od pádu Jeruzaléma v roce 70 a trvá asi do roku 125 nebo 130. Pramenem poznání čerpáme z Nového zákona a mimo rámec Nového zákona lze uvažovat o starých spisech, které nedošly kanonického uznání. Jsou to například: 1. List Klémenta římského, psaný jménem římského sboru do Korintu (asi v roce 95). Následují Listy Ignatiovi (asi roku 110), Didaché, pocházející asi z roku 120, List Polykarpův v a Barnabův (asi roku 120), Hermův Pastýř, (asi roku 140).[3]

Zásadní postoje křesťanů po smrti apoštolů

Církve cítila, že musí pokračovat v odkázaném dědictví a odlišit se nábožensky i mravně od židovských tradic a od pohanského prostředí. Dědictví Izraele se jevilo sice jako okrajové, ale projevovalo se eschatologickými a apokalyptickými náladami, k nímž se řadí pneumatické a entusiastické složky zbožnosti. Ale postupem času i tyto složky slábly spíš se posiloval vztah k pozemským hodnotám.  Tato změna nálad byla již, podle všeho, připravována i apoštolem Pavlem, který razil cestu k pozitivnímu vztahu k římskému státu (Řím 13). Pravověrný Žid choval k Římu odpor a protistátní a protiřímské nálady křesťanů sílily v době pronásledování. Křesťané sdíleli přesvědčení, že jsou a mají být odlišní do svého okolí, od světa, v kterém žili a o kterém nevěřili, že je pod vládou démonů. Pokládali za svou výsadu a povinnost tvořit společenství lidí, kteří se budou vzpírat všemu, co pochází z pohanství, z jeho modloslužby a mravnosti. 

Hybná síla křesťanské mravnosti

Nosnou a hybnou silou nově vznikajícího náboženství byl boží Duch. Z toho rostlo vědomí povinnosti se zdržovat všeho, co by mohlo poskvrnit křesťanské svědomí a života po pohlavní stránce. Tím se zesílily základy pro prosazení monogamní rodiny.

Enkratité a ideová cesta gnosticimu

Jednotlivci tak bojovali proti rozvolněnosti, která byla v té době běžná, a zacházeli do extrému. Hlásali naprostou pohlavní zdrženlivost. Toto jednostranné pojetí pohlavního života je jedním z kořenů pozdějšího velmi vlivného a významného hnutí klášternictví a mnišství. Mocí Ducha božího jako živého a tvůrčího principu mravnosti se všichni cítili povznesení nad legální praxi vnějšího zákona. Zatímco však jedni usilovali o vyšší a čistší, spontánní mravnost z vnitřního přesvědčení, pokládali se někteří za tak svobodné, že pro sebe žádná zákon, ani mravní, neuznávali. Vžili se do antinomistického klamu, že křesťan nemůže hřešit, že ať dělá, co dělá, nic není hříchem. Proti tomu chránila církev svou čistotu a svatost přísnou praxí a kázní proti smrtelným hříchům a hříšníkům. Zašla tak daleko, že pokládala za nepřípustné, aby ten, kdo vědomě hřeší, byl znovu navrácen do sboru (Žid 6, 4-8, 20,26 – 27. 1 Jan 5, 16, z něhož se sám vyloučil svým chováním, a z kterého byl i formálně souhlasným rozsudkem vyloučen.  Ke skutečnému a vědomému, ideově, ideově náboženskému a mravnímu odlišení od gnosticimu došlo však později v rodící se katolické církvi. [4]

 Přednicejská epocha – 2. století

Druhé století se vyznačuje tím, že novozákonní spisy, a to platí zejména o synoptických evangeliích, ještě nemělo onu normativitu, jíž nabyly později, až v průběhu druhého století.  Mezi svědky židokřesťanské christologie zařazujeme mnohé apokryfy.

Doba poapoštolská.

Kristus bývá identifikován se Zákonem, jemuž judaisté připisovali tutéž preexistenci, o níž hovoří Prolog Janova evangelia. Jeho význam kolísá mezi působením posla a zjevitele na jedné straně a podřazením Krista Bohu na straně druhé. V Hermově pastýři je patrná silná monoteistická tendence, Bůh je často nazýván titulem „Pán“ než „Otec“, ale v textu najdeme dost aspektů víry v Ježíše Krista.

Již v Novém zákoně nacházíme zmínky o určitých židovských skupinách, které sice přijely víru Ježíše Krista jako Bohem poslaného Mesiáše, ale zároveň zůstávají pod režimem mezi Pavlem a představiteli židokřesťanských názorových proudů uvnitř prvotní církevní organizace.

Charakteristika soudobých herezí

Ebonité  - sekta ebonitů

Ebonité byli prvními pravými adopcianisty, Ježíš podle nich se stal Synem v důsledku Božího výroku, nebyl tím podle přirozenosti. Sekta ebonitů přijímala Ježíše jako Mesiáše, ale ve jménu ostrého starozákonního monoteismu, rozhodně popírala jeho božství. Spasitelské poslání Ježíše Krista podle nich spočívalo především v jehu uční, kterým se obnovil zákon aq jeho pravé a původní čistotě, naprosto odvrhovali Pavlovy spisy a přijímali pouze Matoušovo Evangelium, nevěřili v panenské početí, Ježíš byl podle nich největší z proroků, na něhož při křtu sestoupila božská síla, která ho provázela po dobu jeho poslání, jako všechny velké postavy Starého zákona.[5]

Doketismus

Řecký filosofický monoteismus viděl Boha jako protiklad světa. Bůh je jeden a není v něm ani pohyb, ani změna, ve světě je naopak patrná mnohost, pohyb a změna.  Radikální řecký monoteismus v sobě skrývá podceňování historické skutečnosti, ta bude pojímána jako pouhé zdání, dokeó, což se projevilo v dokétismu, který u Krista připouštěl pouze zdánlivé nebo utrpení neschopné tělo. Řecká mentalita měla potíže nejen s realitou vtělení, ale i s realitou vzkříšení (Sk 17, 16,33).

Křesťanství druhého a třetího století však především naráželo na velmi komplexní fenomén, gnóze, vycházející z vyhraněně dualistického pojetí hmoty a ducha a z apokalyptického dualismu, mezi současnou zlou epochou a budou epochou slávy. 

VHLED DO KŘESŤANSKÉ SPIRITUALITY OD 1. DO 7. STOLETÍ

Myšlení apoštolů a novozákonních spisovatelů se soustředilo na osobu Ježíše z Nazaretu a dějinné poselství, které se nazývá "událost Ježíše." Prvotní kázání evangelia obsahuje výroky, povzbuzování k obrácení,k víře a bratrskému životu, k vzájemné lásce a k lásce k Bohu. Teologické pohledy jsou spojeny se zásadami, v nichž se mluví o hříchu, o smrti, o Boží lásce k lidem, o Kristově přítomnosti v člověku, o zápase vnitřního člověka, o životě podle Ducha a o tajemném těle Kristově, o Božím království. Mnoho z toho je obsaženo v Novém zákoně, v Epištolách sv. Pavla.

Synoptická evangelia

 Ze čtyř kanonických evangelií jsou tři – tj. Markovo, Matoušovo a Lukášovo – podobná, souhladná (synoptická). Pokusy řešení vzájemné vazby synoptických evangelií lze rozdělit do několika skupin: a) hypotézy pracující s myšlenkou jednoho společného pramene, hypotézy pracující se vzájemnou závislostí/znalostí evangelií a s teorií dvou pramenů. O problematice bylo vydáno mnoho české i zahraniční literatury, jejíž autoři se podrobně věnují výzkumu textů evangelií.

Generace po období apoštolů

 Jedná se o dobu 1. a 2. století, ve kterých vznikaly zprávy, pojednávající o duchovních postojích, jaké zaujímaly generace následující po době apoštolské a často ještě židokřesťanské. V té době vznikla katecheze Didaché. Ve střetu s pohanským světem propuká pronásledování a s ním i mučednictví. Křesťanské panny dávají svým životem a činy základ ke vzniku řeholního života. Klement Alexandrijský je varuje proti výstřelkům enkratismu. Projevují se také silné gnostické tendence, které zavádějí mysl do spekulací. Mezi tyto prameny patří i apokryfické spisy. které vedou k nekontrolovatelné zbožnosti.

Spiritualita Klementa Alexandrijského, Origéna a kappadockých otců představuje ideál křesťanského gnostika, v němž se setkává poznání Písma a otevřenost světu. Z jeho díla vyvěrá optimismus. Origénes († 254) je mnohostranný vykladatel Písma. Rozvíjí duchovní smysl Písma a duchovní smysly křesťana. Nejmystičtější autor je Řehoř Nysský († 394). Jeho rozsáhlé dílo se zakládá na rozsáhlém teologickém a filozofickém základu. Jiný typ autora je Řehoř Naziánský († 389) zvaný Teolog. Byl biskupem na různých stolcích. Čtenáři v něm mohou rozpoznat jemného básníka a citlivého člověka. Zanechal dílo, které prochází mezi teologií, kontemplativní modlitbou, poezií, korespondencí a studiem Písma.

Mnišství

 Ve třetím století se rozvíjí nový duch, nový typ duchovního života, který zaznamená úspěch – mnišství. Vyšel z Egypta, ze Sýrie a z Palestiny. Záhy dobyl Západ. Od osobní inspirace k cenobitskému životu, který bude prožívat velký počet mužů a žen, od asketických cvičení zaměřených na moralismus k hlubokým úvahám učených mnichů ke kontemplaci. V cenobitismu vede problém řízení velkého množství lidé ke zrodu řehole. Má být výrazem Boží vůle a poslušnosti. Poslušnost nalézáme i mezi otci pouště, kde stařec "opat" dává duchovní směrnice ohledně askeze, práce, pokory, mlčení, pokušení a myšlenek člověka. V této spiritualitě zabírá velký prostor boj proti zlému duchu, a činí nezbytným rozlišování. Výraznou osobností této doby je Sv. Antonín (259-356), Otec mnichů. V Malé Asii budou biskupové přemítat o cenobitském životě a prosazovat požadavek niternosti. Doslovný výklad evangelia u Basila Césarejského (330-379), jeho poslušnost všem přikázáním Písma a zřeknutí se vlastní vůle jsou prožívány v komunitě podle lidské míry. V ní se ustálí rovnováha mezi modlitbou, ruční a intelektuální prací a povinnosti pohostinnosti. S Evagriem Pontiem (356-400) se vyjadřuje mnišská spiritualita syntetickou naukou. U Makaria (300-390) nalézáme osobní zkušenost s božskou přítomností. Makarius přiřazuje nepřetržitou modlitbu, světlo duchovního života, pohled srdce.

Spiritualita latinského Západu

Spiritualita latinského západu je méně okázalá, více praktická, ale pevná a teologická. Cyprián z Kartága († 258), obrácený učitel řečnictví, musel bojovat o zachování jednoty jeho církve a jednoty univerzální církve. Jednotu spatřuje v eucharistii. sv. Ambrož z Milána (* 339–397) působí v ovzduší věroučných bojů proti ariánům a ve svém spise De officis dává duchovenstvu své církve první pojednání o kněžském životě. Jeroným (340/47-420) je překladatel a komentátor Písma, vůdce žen, nadšený propagátor mnišského života. Svatý Augustin (354–430) je nejvýznamnější osobností západní patristiky. Byl především teologem a svým dílem dal vzniknout navýsost pesimistické tradici. Zabýval se problémy vzniku zla a hříchu, lidstvo je v jeho pojetí massa perditionis – hříšná masa. Jeho názory jsou z velké části stále platné v křesťanských kruzích, především v protestantských směrech. Zabýval se i filosofickým problémem vztahu církve a státu, otázkou času apod.

Východní křesťané

Když chce východní křesťan dospět k zbožštění, vydává se na cestu askeze (vnitřního obrácení). Tato pouť, jak o tom svědčí pouštní Otcové, se skládá ze tří etap: očišťování, osvícení a sjednocení.

Jan Zlatoústý (347–407) vyjadřuje svou spiritualitu kazatelským způsobem života a svými spisy. Roky, které trávil jako mnich a pastorační činností zúročuje v umění přesvědčovat své posluchače o mravní ceně modlitby a milosti a o tom, že jednou z nejrealističtějších forem lásky je dávat almužny a rozdat svůj majetek. Zajímá se podrobně o stavy křesťanského života. Dalšími významnými osobnostmi jsou Cyril Jeruzalémský (315–386), Teodor z Mopsuestie (350-428) a Niketos z Remesiany. Od 3. století vydávají synody místních církví kánony, které pomáhají k lepšímu duchovnímu životu a pranýřují zlořády. V Mezopotámii působí jáhen Efrém (306-373). známý svými hymny a kázáními. V nich připomíná, že víra zahrnuje lásku a že se musí projevovat navenek.

Období před barbarskými nájezdy

Západní spiritualita

Po plodném 4. století nastávají na Západě krušnější časy. Duchovních spisů ubývá a duchovní osobnosti jsou postaveny před velké problémy. Benedikt z Nursie (480–547) byl na počátku asketa a poustevník. Před tím, než uskutečnil integrální cenobitismus, seskupil své žáky ve dvanácti klášterech a poté sepsal Řeholi, která je originální tím, že předepisuje trvalý pobyt v klášterech. Pod autoritou opata mnich pěstuje poslušnost, mlčení a pokoru. Sám sv. Benedikt si znovu osvojí mnišskou pokoru. Životu kláštera dává rytmus veřejná a soukromá modlitba. Dalším významným mužem tohoto období byl Řehoř Veliký (535–604), který měl vliv po celý středověk. Byl vůbec prvním mnichem, který byl ustanoven za papeže. Jeho Regula pastoralis je zpytování svědomí o umění pomáhat duším, které bude sloužit středověkému duchovenstvu. Dalším dílem jsou Dialogy. Vědom si lidské bídy ukazuje cesty kontemplace. 

Východní spiritualita

V 7. století vznikají Spisy autorů Areopagu, které rozvádějí pojetí světa složeného z hierarchií, z nichž každá má ve své rovině úlohu zbožšťující a osvěcující. Mystická teologie mluví o božské tmě a oslavují sjednocení s transcendentním původcem všech věcí v duchovní nahosti. Představitelem tohoto směru je (Pseudo) Dionýsius. Na jeho ideály a navázal Maxim Vyznavač (580–662) a Jan Damašský (657–749). V budoucnu bude inspirovat sv. Viktora, cisterciáky, Viléma ze Saint Thiery, velké teology 13. století, například Tomáše Akvinského a později i mistra Eckharta, Taulera, sv. Jana od Kříže a školu karmelitánskou.

[1] Ep. Jakubova, 2. Petr., k Židům, kniha Zjevení, zprvu i Pastýř Hermův; některé východní církve navíc užívaly i Tatianův Diatessaron

[2] Srov. s Muratoriho kánonem.

[3] Vydání nejstarších spisů otců apoštolských, od Gebhardta, Harnacha a Zahna v původním jazce řeckém v letech 1876 - 77

[4] Dějiny lidstva od pravěku k dnešku.  Díl 2: Římské impérium, jeho vznik a rozklad.  Žilka, F.   Ježíš Kristus a začátky církve křesťanské str. 389 – 446.  Hlavní redaktor: Dr. Josef Šusta. Praha: Nakladatelství Melantrich, 1936.

[5] Pospísil, C.V. Ježíš z Nazareta, Pán a Spasitel, 4, vyd. Praha: Krystal OP: Kostelní Vydří: Karmelitánské nakladatelství, 2010. Str.129 - 131

Další pramen: http://catholic-resources.org/