Politika práce: Důchodci, vzhůru ke strojům?

Určitě vás milí čtenáři zarazí, do čeho jsem se zase pustila. Vždyť je to tak jasné! Člověk prochází v čase a prostoru etapami dětství, mládí a stáří, což je úplně mimo diskusi, tak proč o tom rozjímat, že?

Kdo rozhoduje o tom, kdy je člověk starý?

Podle mého názoru – každý sám za sebe. Každý člověk pozná, kdy už přestává stačit často zbytečně zběsilému tempu v práci, kdy ho přestanou zajímat různé projevy ve společnosti a tíhne spíš ke klidu, a kdy naopak nabírá dech a zraje ve své profesi a jeho výsledky nemají výrazně sestupnou tendenci. A pokud slouží zdraví a chuť ještě něco vytvořit, pak věk by neměl hrát žádnou roli, což je záležitostí antidiskriminačních ustanovení příslušných zákonů. Vždyť z historie víme, že mnozí velcí autoři, filosofové a myslitelé, pokud nezemřeli vlivem válek a ničivých pandemií, jako byla cholera, černý mor, neštovice a jiné pohromy, svá vrcholná díla vytvořili poměrně ve vysokém věku,což platí i v dnešní době, kdy moderní medicína prodlužuje lidský věk, a pokud člověk vyvíjí snahu se udržovat v kondici, proč by nemohl být činný, úspěšný a přinést užitečné výsledky? Záleží na každém člověku, a to i v dnešní době, zda-li se poddá tlaku doby, která si žádá omlazovat „svět“ a zatracuje zrání člověka, nebo se takovým tendencím rozumově postaví, zamyslí se nad svým vnitřním potenciálem a najde si prostor pro vlastní seberealizaci a nové invence a pokračuje dál ve své práci.

Statistika a rozhodování o člověku

Statistika je však neprosná a měří čas člověka podle svých měřítek, která si mnozí lidé přisvojují a přistupují na její vyhodnocování a zařazování do kolonek, které rozhodují o mnohých věcech v lidském životě: zajímavý výzkum - zde. Prodlužování věku k odchodu do důchodu však nelogicky vyústilo k jevu, kterému se říká věková diskriminace.  Zajímavý je nález Ústavního soudu ve věci věkové diskriminace – zde. Jak je tedy patrno, o stavu stáří a výkonu člověka rozhodují jiná kriteria, než člověk sám. Různé organizační změny, které v minulých letech probíhaly na všech úrovních připravily mnoho lidí o práci, tedy i o příjem a pokud byla volba odchodu do předčasného důchodu bez velkých ztrát, mnoho lidí ji přijalo raději, než by byli nezaměstnaní a zapsáni jako uchazeči na Úřadech práce a bez velkých šancí se takto ucházeli o práci. Kromě toho, taková politika ještě navíc vede k mezigeneračním sporům a narušuje vztahy mladších lidí ke stáří. Více již v roce 2013 zde.

Nenahraditelná zkušenost a rutina

Lidská zkušenost, dovednost, schopnost přemýšlet a učit se nové věci, jsou nenahraditelné v době velmi rozvinuté počítačové techniky. Ta nemůže nahradit to, co není příliš v kurzu. Je to rutinní přístup k práci, ale zajišťuje operativní přístup, který ve jménu flexibility a efektivnosti zajišťuje řešení aktuálních problematik. Když přijmeme fakt, že všechno se vším souvisí, a to se mi zdá nanejvýš přirozené, pak neustálé začínání na „zelené louce“ a zatracování všeho, co před nástupem „nové generace“ bylo, je cestou do prázdnoty, vede k podceňování vedení a řízení agendy a archivů, které jsou nezbytné k běžným informacím. A tak se stává, že po odchodu lidí, kteří celá léta pracovali v určitých oborech, jsou jejich vytvořené dokumenty po čase nedohledatelné. Co bylo dřív, dnes už neplatí, že? A pamětníci, kteří zvládli skutečnost, že jsou pro svůj věk nepotřební, si po čase zvyknou na svůj životní režim mimo práci, buď úspěšně pracují na volné noze, nebo se věnují svým koníčkům, na který dřív neměli čas. Často jsou dotazováni z bývalých pracovišť na to či ono, ale kdo by si to všechno pamatoval? Není v tom hořkost, protože mnohý člověk, který je schopen vyrovnat svůj finanční deficit další prací v předčasném, ale i řádném důchodě, či zhodnocuje své úspory a dokáže tak pokrýt své potřeby a ještě se postarat o své bližní, rodiče a děti, nemá důvod zatracovat svou minulost, kterou trávil v zaměstnání. Rád vzpomíná na své kolegy a příhody veselé i méně veselé. Rozumný člověk si nenosí s sebou do dalšího života zátěže, jako pocit křivdy, nenávisti a pocit zneuznání.

Ale není to tak růžové

Hůře jsou na tom lidé, kteří nemají to štěstí, že si stačili na stáří naspořit, protože podporovali své děti, své staré rodiče a ještě vedli vlastní domácnosti. Mohlo se stát, že jeden z dvojice manželů přišel o práci, takže se jim příjmy ještě snížily a měli co dělat, aby se obešli bez půjček a dluhů a udrželi si střechu nad hlavou. Takový způsob života člověka negativně poznamená. Zvláště v těch oblastech, kde je o práci nouze, od určitého věku nemá ani soukromá firma o lidi kolem padesátky zájem a Úřad práce nabízí buď rekvalifikaci či příspěvek na podnikání, protože volná místa, která by byla vhodná vzhledem ke kvalifikaci, zkušenostem a dovednostem, nejsou. Prostě nejsou, protože není na vyšší platy. A to si musíme upřímně přiznat, že tato otázka hraje ve skryté věkové diskriminaci velkou roli. Čemu dát přednost? Přijmout zkušeného, odborně vyspělého a vzdělaného člověka, který může výrazně uspět i v určitém věku, nebo platové otázce, která zatíží firmu, včetně povinných odvodů? Mnohé firmy na tom nejsou dobře, to víme všichni. Úpadek stíhá úpadek a tím se nikdo netají. Veřejný sektor spíš hledí na to, aby zeštíhloval svá pracoviště a nahrazoval lidskou práci prý pružnější elektronickou cestou, kterou může obsluhovat méně lidí. Jako momentální řešení na hospodárné nakládání s veřejnými prostředky je to docela pochopitelné. Jenže, vždy bude chybět lidský faktor, zejména v komunikaci s lidmi, kteří využívají nejrůznější služby, poskytované jak státní, tak komunální sférou.

A vláda dlouhodobě o tom přemýšlí

Z jedné strany nelze zapomenout na snahy ušetřit na mzdové náklady ve firmách i ve veřejném sektoru, z druhé strany můžeme pozorovat, že lidé, kteří „byli odejiti“, chybí, protože o například úřednická místa není mezi mladými a čerstvě vystudovanými lidmi takový zájem, jak se očekávalo, zvláště z důvodu platu, které nabízejí při nástupu do práce. Ale to platí i na jiných místech, jako ve školství a zdravotnictví, i jinde. V zahraničí jim nabízejí jiné platy! A taky seberealizaci, proto se nebudou zbytečně plácat a ztrácet drahocenný životní čas. Nelze jim to mít za zlé, protože si chtějí zakládat rodiny a domácnosti, většinou jsou odkázáni na hypotéky, které se už mnohokrát příliš nevyplatily, zvláště když se narodilo dítě a o matku nebyl zájem, aby nastoupila zpět do práce. Tento problém přetrvává.

Je vůbec nějaké řešení?

Zdá se, že situace, která vznikla již v letech 2009 – 2011 překotnou snahou o reformy, které selhaly na celé čáře, přetrvává a je neřešitelný. Státní rozpočet i komunální rozpočet není nafukovací a dotace? To je kapitola sama pro sebe. Ano, lidé v současné době důchodci (ať řádní či předčasní), by možná rádi nastoupili do práce, ale má to háček. Budou muset změnit razantně způsob života a budou požadovat slušný plat. Co jim může stát nyní nabídnout za takové situace, v jaké se nachází?