Evropské právo: Státní občanství, euroobčanství a evropská integrace

Tento článek pojednává o institutu státního občanství, o euroobčanství a dalších problémech, o kterých není mnoho informací pro laickou veřejnost. Problematiku jsem zjednodušila s odkazem na zdroje.   

Cílem tohoto článku je informovat o pojetí občanství a jeho variantách a modifikacích i problematice asimilace, integrace a přistěhovalectví spojeném s azylovou politikou. Mým záměrem bylo podnítit zájem mých čtenářů o tato specifika a případně i seznámit se základy těchto jinak velmi rozsáhlých problémů, které se týkají každého občana členského státu EU. Problematika je v tomto článku pojata z pohledu evropského, mezinárodní i vnitrostátního práva. Snažila jsem se o laický přístup, aby byl text srozumitelný i těm, kteří se na tomto poli moc nepohybují.  

O státním občanství a vztah ke státu

Státní občanství určuje status člověka a jeho význam můžeme vidět v tom, že se jedná o jedinečný určující znak, který vymezuje postavení člověka v právní realitě. Je nasnadě, že každý má obvykle jeden takový status. Občanství určuje možnosti chování, míru práv a povinností, stejně jako vztah k politicky organizovanému zřízení (polity).

Občanství a vnímání člověka „sebe sama“

Vedle toho, že občanství se vztahuje ke státu má také určující vliv na vnímání člověka sebe sama a též je určující pro jeho vztahy k ostatním. Člověk jako občan nachází novou identitu ve společnosti, která ho považuje za svého plnoprávného člena, vytváří si pocit sounáležitosti k celku stejně jako pocit solidarity se spoluobčany. Současně se jim odlišuje od cizinců a vymezuje se navenek. Jeho mimořádný význam můžeme spatřovat také v tom, že vedle jména a narození je občanství nejdůležitějším identifikačním znakem pro člověka.

Euroobčanství

Euroobčanem je jen ta fyzická nebo právnická osoba, která má zároveň státní občanství alespoň jednoho členského státu. Euroobčanství je tedy vztahem odvozeným od vztahu občana a národního státu. Bez trvající státní příslušnosti členskému státu je evropské občanství nemyslitelné. (viz čl 3 Smlouvy o EU). Evropské občanství je dvojitým vertikálním vztahem: mezi občanem a členským státem a vztahem mezi občanem a Evropskou unií, Euroobčanství vytváří mezi Unií a státními občany členských států specifický vztah, jehož existence je podmíněna existencí státoobčanského poměru mezi fyzickou osobou a členský, státem EU (procesní hledisko). Materiálně je však evropské občanství na státním občanství nezávislé v tom smyslu, že garantuje euroobčanům určitá práva nezávislá na obsahu jejich státního občanství (hmotněprávní hledisko). Občan EU tak odvozuje svá práva jednak z vnitrostátního práva státu, jehož je občanem a jednak přímo z práva Společenství. Tento vztah se může kdykoliv v budoucnosti změnit, tak maximální rozsah práv na území každého členského státu EU zajišťuje jen kombinace občanství státního a evropského.

Evropský geopolitický prostor

Integrační proces je nejvýraznější změnou ve společenském uspořádání, která má dalekosáhlé důsledky. V tomto případě občanství lze chápat různě, podle toho, která práva a povinnosti považujeme za jeho obsah. Příslušnost ke státu zde ustupuje do pozadí. A tak lze mluvit o občanství kulturním, občanství menšin, o ekologickém občanství, občanství spotřebitelů atp. V úrovní EU se rozlišuji tři koncepce občanství, které odrážejí rozdílné chápání Unie jako takové. Jedná se o ekonomickém občanství, které je založeno na právech spojených se čtyřmi svobodami a jeho východiskem je volná soutěž a svobodný trh. Občané jsou z tohoto úhlu pohledu nazírání jako výrobci, spotřebitelé, uživatelé a zákazníci a EU je v tomto ohledu především organizátorem trhu, který řeší problémy, vytváří právní mantinely a vynucuje jejich dodržování. Druhou koncepcí je sociální a kulturní občanství, které je založeno na společných hodnotách, které tvoří materiální základ členství ve společnosti a je zárukou ekonomicko - sociální soudržnosti na základě solidarity. EU je zde společenstvím založeným na hodnotách. Konečně je tu občanství politické, které je založeno na souboru občanských a politických práv, která posilují účast občanů na tvorbě norem. EU je nadnárodní unií založenou na právech.

Nominální občanství

Institut státního občanství v pojetí mezinárodního práva označujeme jako nominální občanství.

Státní občanství, jakkoli je jeho právní úprava doménou vnitrostátního práva a ostatní státy jsou vedeny zásadou nevměšovat se do vnitřních věcí státu, má i rozměr mezinárodní. Důvodem je to, že zatímco území státu je prvkem relativně mobilním, obyvatelstvo se neustále pohybuje přes státní hranice. Řada globalizačních faktorů i přispívá k tomu, že se jednotlivec dostává častěji do kontaktu s cizími státy nebo, z opačného hlediska, státy do kontaktu s cizinci. Mezinárodní právo s institutem státního občanství nejen počítá, ale spojuje s ním i významné právní důsledky. (k tomu nález ÚS 9/94 Sb.).

Státní občanství konkrétního státu může mít význam v této souvislosti pro výhodnější cizinecký standard. To znamená, že občan konkrétního cizího státu požívá více práv ve státě pobytu, něž jaká jsou standardně poskytována ostatním cizincům.  Důvodem pro toto preferenční zacházení je státoobčanský poměr k určitému státu.

Asimilace nebo integrace cizinců

Ve vztahu ke státnímu občanství spočívá rozdíl mezi těmito dvěma přístupy v tom, že v případě asimilace je pro nabytí plného členství ve společnosti nutný horizontální vztah, nacionalitu. Integrace stejně jako autonomie vycházejí z uznání rovnosti odlišných skupin v pluralitní společnosti a odlišnost není posuzována jako deviace ve vztahu k normalitě, ale je uznána za legitimní. Tyt přístupu jsou komplementární  a musí být udržovány v rovnováze, aby se nezvrátily v asimilaci nebo segregaci.

Přistěhovalectví

Už v roce 2004 panoval názor, že přistěhovalectví nemá jen charakter dočasné mobility jednotlivců za účelem určité specifické aktivity, i když bylo tak původně zamýšleno. V důsledku toho se začalo přistupovat k přistěhovalectví jako k jevu, který trvale ovlivňuje hostitelskou společnost, A byly přijímány kroky k posílení právního postavení přistěhovalců. Vedle úpravy jejich statusu se předmětem právní úpravy stávají také oblasti, které s integrací nepřímo souvisí s jejich integrací do společnosti (vzdělání, zaměstnanost a bydlení)- Přistěhovalcům byla přiznávána účast na veřejném životě, ekonomických aktivitách a politické moci. Uniformita přestávala být považována za nutnou podmínku existence společnosti a upřednostňuje se kulturní diverzita k dosažení reálného občanství – faktické rovnoprávnosti.  Multikulturní společnost tak přiznávala jednotlivcům i skupinám právo na kulturní odlišnost, Cílem bylo dosažená rovnosti všech členů společnosti na základě spravedlnosti, která je prostředkem řešení rozporu mezi formální rovnoprávností a faktickou nerovností.

V praxi, min. od roku 2004, se tento přístup projevuje odlišným zacházením s příslušníky jednotlivých skupin a přijímáním proti diskriminačním opatřením, jejichž cílem je vyrovnat faktické rozdíly nerovnosti a snaží se o jejich překonání. K tomu se používá termín diferencované občanství. To však vyvolává řadu otázek, například jakým způsobem měřit skutečnost potřeby, jak odstranit znevýhodnění jedné skupiny bez diskriminace ostatních apod. Multikulturní a pluralitní přístup může podlomit společenskou soudržnost  Naopak diferencovaný přístup k jednotlivým společenským skupinám může vést k extremismu, konfliktů, mezi skupinami ve společnosti nebo návratu k asimilaci, pokud s takovým přístupem neexistuje všeobecný koncensus. S posilováním právního postavení přistěhovalců dochází k zavádění restriktivní azylové politik a přistěhovatelské politiky a regulace počtu přistěhovalců je považována za nezbytný předpoklad jejich efektivní integrace.   

Regulace počtu přistěhovalců byla a je považována za nezbytný předpoklad jejich efektivní integrace a řada zemí postupně přizpůsobila a i přizpůsobuje svou imigrační a naturalizační politiku těmto trendům již dříve.

Doufám, že jsem dostála svého cíle s tím, že jsem problematiku zpřehlednila a v literatuře a zdrojích Vám nabízím dokumenty pro seznámení se s bližšími předpisy a ionformacemi.

Literatura a zdroje:

Pomahač, E. Suverenita v procesu integrace, 1. Vyd. PF UK, Praha, 1999

Smlouva o EU, konsolidované znění, OJ C 140,10,11, 1997, s. 145, Český překlad in Amsterodamská smlouva, Delegace Evropské komise v ČR, Praha, 1998 – viz zde

Smlouva o založení ES, konsolidované znění, OJ C 340, 10,11, 1997, s. 170, Český překlad in Amsterodamská smlouva, Delegace Evropské komise v ČR, Praha, 1998. viz zde

Smlouva o evropské ústavě, předložené Konventem na summitu Evropskjé rady v Soluni, 20. Června 2003, CONV 707/I/O2 REV 1. – viz zde

Fullesdal, A. Third Country Nationals as EU Citizens – The Case Defended. Arena Working Papaers, WP 1998/9. (v .rtf)

Gardner,  J. P. (ed.): Citizenship – The White Paper. The British Institute of International and Comparative Law, Middlesex, 1997, s. 314 – 415 – viz zde

Charta základních práv EU. Pitrová A.I. Charta základních práv EU, Parlamentní institut, 2002. Viz zde

Evropská sociální charta, ETS O35, platná od 26.2. 1965

Azylová politika EU – viz zde

Chlad, Libor. Státní občanství v kontextu evropské integrace, Právník, č. 4. rok 2004