Politika: Volby! To je taky politika, ne?

O počestnosti a o měřítku lidského mínění, práva a etiky, kdo je počestný, se moc nebavíme. A přesto,nějakým způsobem lidé na počestnost myslí, i když jinými slovy. O tom tento článek.

Bez ohledu na to, že v evropském veřejném životě a samozřejmě i na našem českém a moravském statku se diskutují všelijaké způsoby života, které se snaží přesáhnout obvyklý tradiční způsob života, zvyklosti a historické zkušenosti se zlem a dobrem, stále se uchylujeme k tradičnímu chápání morálních hodnot. Co je zlo v plném slova smyslu a co je dobro v plném slova smyslu? To nejsou strnulé pojmy, které definoval kdysi dávno Aristoteles a Platón a rozemleli je po nich další a další odborníci na morálku do chytrých kaší, ale mají vlastní život v mysli lidí v celé historii až po dnešek a přístupy lidí k nim otevírají další a další možnosti, jak je obohatit nebo ohrozit, jak je vynést nebo s nimi otřást, či si jen tak pohrát. 

Pozitivní a negativní hodnotový systém? 

Vychází to ze zkušenosti; někdy se nějaký jev ukazuje jako dobro, ale v budoucnosti může být příčinou zla a naopak. Stejně tak je to s lidmi jako složitými bytostmi. Každá lidská bytost má svůj hodnotový žebříček. Ne každý zrovna musí vycházet z pozitivních zkušeností a jsou v něm zabudovány hodnoty na podporu sebeobrany proti možným útočníkům na jím chápaný blahobyt a životní standard, na způsob života a výběr partnera či přátel. Tomu se říká osobní styl života na základě jeho praktického poznání. A když dojde v určitém kolektivu ke koncensu, pak se jeho projev, myšlení a vnímání zla-dobra rozšíří mezi ostatní lidi, hlavně v tom, v čem spatřují užitečnost. Je počestnost dobro, je ctnost dobro? Proč lidé, kteří o takových věcech uvažují, zužují hranice jejich působnosti, místo, aby je rozšiřovali a do toho pojmu přidávali další a další požadavky na to dobré a to zlé, nikoliv ex cathedra, ale ze života, aby se očekávaný způsob chování naplnil dalšími sympatickými lidskými vlastnostmi, které budou přijaty jako veřejně žádoucí, úspěšné a všeobecně prospěšné?  

S takovou nikdy vodovod nepostavíme, Lojzo!

Jistě se shodneme, že každý má právo na osobní styl  života. Do něho počítejme i právo na osobní cestu k myšlení o životě, pokud jím neohrožuje a neobtěžuje ostatní lidi a jejich majetek, či společnost a veřejný majetek a bezpečnost. A to je dáno zákony a etickými normami, skrze něž si lidé vynucují dodržování jistého řádu a pořádku. Tak jsou zvyklí z tradice či proto, že jim takový styl vyhovuje a nepotřebují importované názory, které si ani nehodlají v praxi vyzkoušet. Ale vědí, že starosta v jejich vesnici, která má spoustu problémů, musí být praktický, slušný, nesmí být příliš náchylný k naslouchání hospodských mouder, zkrátka takový, aby na něho nikdo nic neměl: "Však my jsme samí slušní lidé a víme, co je pořádek a co chceme", tvrdí jeho budoucí voliči. Jinými slovy, zkrátka, musí být počestný. 

Mezi dvěma mlýnskými kameny

Ale co když se takový člověk skutečně ocitne na pozici starosty, předsedy, ředitele, vedoucího? Je postaven před problém volit menší zlo, tak už to v životě prostě chodí. .Ale i tato volba nahlodává počestnost, protože někomu musel ustoupit, někomu něco slíbit, protože se od něho očekává, že se konečně v nějaké dědině, kde žijí samí slušní a bezúhonní lidé, jak se sami cítí a označují, postaví vodovod, opraví zeď na školní budově, vyčistí kanalizace či stoku, která páchne přes celou náves, vymění septik apod. Jenže, před dalšími volbami mu někdo náhle vmete do obličeje tento ústupek z vlastního přesvědčení a zásad, do toho se namíchá opozice a tento, jinak odjakživa čestný a počestný člověk, odchází ze scény se sklopenou hlavou jako poraženec, korupčník a pokrytec.

Volby se blíží ...

To neznamená, že při dalších volbách nemůže být vynesen znovu na příčku volitelnosti, protože: "Hele, von přeci se zasadil vo ten vodovod a sehnal na to prachy! Taky konečně nechal nahodit fasádu na škole, konečně nás zbavil toho smradu ze stoky, a taky sehnal prachy na nový a moderní septik. Já si myslím, že jen on dokáže prosadit opravu té silnice, na které si už kdekdo z naší vesnice rozbil hubu". Počestní a řádní občané mu nabídnou opět lukrativní pozici na kandidátce, ale on se usměje. Hodlá jít do voleb - to ano - ale do parlamentních. Už jsou tu další lidé, kteří na něm našli "něco pozitivního": "Dokázal jako starosta zmodernizovat vesnici a vnutit lidem pořádek," říkají o něm, "a pak, aby mohli zvolit toho Frantu, tak ho prostě pomluvili. A co? Nikdo není dokonalý. Však neudělal nic tak hrozného, jen něčemu pomohl, co bylo třeba. A takové lidi potřebujeme. Je to přeci jen počestný člověk."       .          

Počestný člověk a pokrytec 

Jedinec dokáže relativizovat velmi přesvědčivě, že existuje taková i nějaká poctivost, bezúhonnost, čestnost, slušnost, ale v čisté formě prostě ji nelze v současném životě  realizovat. Každý má máslo na hlavě: čestný, poctivý a bezúhonný člověk, jak se jeví na veřejnosti, může doma za zamčenými dveřmi ve svém soukromí shodit tento "fajnový oblek" a chovat se jako buran ke své ženě, ale vůči sousedům a lidem, s kterými se stýká v práci, v samoobsluze se chová jako počestnost sama. Takže docházíme k pojmu "pokrytec". Není nic smutnějšího než pokrytectví a tento jev je jedním z klíčů relativizování charakteru počestnosti. Takže, každý, kdo se počestně chová a počestně žije je vlastně podezřelý. Nosí masku na veřejnosti, ale uvnitř? A člověk, který je zvolen do určité veřejné pozice je sledován bedlivým okem: kdy odhalí svou pravou tvář? A on sám ví, že svou počestnost nemůže obhájit, protože je jen člověk a navíc, musí někde v něčem a před někým polevit ze strnulých zásad, které jsou kladeny na pojem "počestnost". Je třeba ten pojem v obsahu čas od času otevřít, odehnat od něho moly a pavučiny, vyleštit zašlé a sešedlé ideály a přizpůsobit je době a vsunout tam další hodnotu : veřejná prospěšnost. "Co to je", zeptají se lidé a pídí se po obsahu, aby si to uměli představit, uchopit a promyslet, jak to bude sloužit. "Všechno co je veřejně prospěšné, slouží veřejnosti a od této chvíle pokládáme všechno, co tomu slouží za morálně možné, ve prospěch člověka a společnosti." Hotovo. Obzory se rozšiřují.    

Lidé to chápou 

Po určitých historických  zkušenostech a zklamáních z lidí, do nichž občané kladli naděje na osvobození se od tíživého jha, na lepší život dětí, na budoucnost pro stáří apod., lidé na počestnosti netrvají, ale na relativizaci těchto sympatických vlastností člověka, jak jsou obecně počestní lidé chápáni, přistupují. Ten démonek podezření, že nikdo není takový, jak se tváří, že to není možné, aby žil bez poskvrny, žije a vrtá do duše. "Však na něho něco vyleze!" To způsobuje, že požadavek na počestnost veřejně činné osoby vlastně nevyžadujeme tak přísně. Protože ve veřejném životě musí někde slevit, přizpůsobit se. Veřejný život a společnost vyžaduje efektivní a flexibilní osobnost se vším všudy, aby zajišťovala veřejné zájmy a veřejný prospěch. Je na člověku, aby udržel své mravy na uzdě v i v případě, že nějaké drobnosti, které si vyžádá situace, neposkvrní jeho počestnost (nebude popotahován v tisku za každou blbost), a na voličích a veřejnosti, která správně pochopí, co je to veřejný zájem a nebudou jeho realizaci bránit. A to je také politika. Každému, co jeho jest! Co z toho vyplývá? Stejně jako lidský život, tak i veřejná funkce jsou časově omezené. A na tu dobu má člověk ve svých životních pozicích a situacích dost velký prostor a čas, aby si vyjasnil své hodnoty a určil si průběh svého konání a jednání. Proč? Protože cílem je dosažení štěstí. To není ten záchvat radosti, které mnohý člověk čas od pocítí, ale trvalý stav harmonie ke svému prostředí a k lidem, k nimž patří jako živočišný druh.Těm, kteří zasednou jako nováčci do svých funkcí přeji mnoho úspěchů v jejich rozhodování a práci s lidmi, která není opravdu jednoduchá a lidem, kteří získají nového šéfa pak hodně úspěchů, trpělivosti a naplnění ambicí jak soukromých, tak i veřejných.