Povídka: Třetí den po rozvodu

21. 12. 2016 20:03:49
Adventní povídka o lásce. Jak jinak? K Adventu patří očekávání, jeho naplnění a rozdávání lásky. Kéž by to lidem vydrželo po celý rok.

I.

Prošla jsem obvyklou životní cestou, k níž se pojí i rozvod po čtyřech letech manželství. Nejsem sama, že? Už třetí den po rozvodu jsem si sehnala místo v jednom malém vydavatelství. Měla jsem štěstí, zrovna nabízeli volné místo korektora. Je to zvláštní, že i v takovém docela malém a tichem prostředí se může stát tolik zvláštních věcí. Povídka je psána v ich-formě.

Líbil se mi dům i ulice, v kterém vydavatelství sídlilo a dokonce mi nabídli i pěknou kancelář, která měla okna do dvora. Na dvoře stály tři vzrostlé kaštany a pod kaštany si hrály děti. Z pootevřeného okna do ulice pronikaly sluneční paprsky a vzduch provoněný půdou v zahradě, květy jasmínu a čerstvým pečivem z nedaleké pekárny.

Vydavatelství bylo umístěno ve 3. patře a zabíralo dvě poschodí. Když jsem nastupovala na místo, tak mě ředitel, mimochodem příjemný starý pán, představil několika lidem, jejichž jména jsem si hned nezapamatovala. Pak mě upozornil, že rukopisy přijímá on a že je na autory pes.

Těšila jsem se na svou budoucí práci. Ve stylové registračce ležely rukopisy a čekaly, až je korektor otevře a začne číst, psát své tajemné značky a dumat nad obsahem. Hned ten první den jsem si chtěla prohlédnout tři rukopisy, jen abych věděla, co mě čeká. Povídky, román, pěkně napsané podle pravidel. Zřejmě pan ředitel byl opravdu pedant a nepřijal rukopis, který nesplňoval kritéria. Přeběhla jsem očima tři rukopisy, ale vyrušila mě kolegyně s informací, že za půl hodiny je u ředitele porada. Svázala jsem tedy rukopisy do tkanic a chystala jsem se je položit zase na místo, když jsem si všimla desek čtvrtého rukopisu, na jehož štítku bylo úhledně napsáno vlastní rukou:Třetí den po rozvodu. Autor: Karel Václav Hlušina. Praha, 2014. Zřejmě se na rukopis zapomnělo, nebo byl tak nudný, že ho moji předchůdci pořád odsunovali, až se dočkal někoho, kdo si dílo určitě přečte. Čas běžel a já jsem nechtěla zmeškat první poradu.

Vrátila jsem se po hodině a vytáhla ten zvláštní rukopis, uvařila jsem si kávu a přivřela okno. Rozvázala jsem tkanice a položila jsem na titulní stránku dlaň. Co mne asi čeká? Odložila jsem titulní stránku stranou a na další bylo věnování paní Janě Hlušinové. Došlo mi, že to byla paní, s kterou se pan Hlušina rozvedl a rozhodl se jí napsat příběh, který měl odhalit jejich tajnosti.

Až třetí noc, milá Jano, jsem si uvědomil, že mi chybíš. Byl jsem zvyklý na tvé časté odjezdy na dva dny, kterým jsi říkala služební cesta a přitom jsi věděla, že si mohu snadno ověřit, proč jsi skutečně odjížděla. Udělal jsem to. Možná ke své škodě. Kdybych po tom nepátral, ležela bys nyní vedle mne a já měl ten pocit jistoty, plnosti a spokojenosti. Nyní sice vím, kam a za kým jsi jezdila, ale za tu jistotu jsem tu nyní sám a ty se už nikdy nevrátíš. Nemám s kým promluvit, nemám se komu svěřit, nemám klid a nic z toho, co jsem měl, když jsi tu byla, třebas mi i lhala. Ten klid, ticho a samota jsou tak drtivé, že jsem se rozhodl s tebou mluvit tímto způsobem. Pokud mezi námi něco ještě zůstalo, snad se moje myšlenky dostanou nějakou záhadnou cestou k tobě.

Zabraná do čtení jsem neslyšela, že někdo klepe na dveře. Až když zaklepal silněji, zvedla jsem hlavu a řekla jsem hlasitě – dále.

„Paní kolegyně, mohu dál?“ zeptal se mne ředitel. Vstala jsem a nabídla mu židli.

„Tak jaké máte první dojmy?“ zeptal se mne a usmíval se.

„Je to vzrušující,“ odpověděla jsem a on nahlédl na stůl, kde ležel onen tajemný rukopis.

„Znám ho,“ řekl, „dobře ho znám. I autora. Vaši předchůdci ho pořád odkládali, autor na mne tlačil, ať k tomu řeknu svůj názor, nebo mu ho vrátím, že se obrátí na jiné vydavatelství. Má štěstí, že jste nastoupila.“

„A mohla bych nějak autora kontaktovat, až si ten román přečtu?“

„Samozřejmě, bude rád. Ale měli byste se potkat mimo naše vydavatelství, protože on dovede velmi poutavě o své knize vyprávět. Určitě vás přesvědčí, že?“

Sáhl do kapsy a vyndal navštívenku.

„Až si rukopis přečtěte, tak mu zavolejte. Po té rozmluvě přijďte za mnou a já rád vyslechnu váš názor.“

Než se obrátil ke dveřím, usmál se. Opětovala jsem mu úsměv a nabyla jsem dojmu, že tu někdo něco skrývá.

II.

S rukopisem v kabelce jsem šla pěšky ulicí, kterou jsem tak důvěrně znala. Stále mi připomínala ty časy, kdy jsem byla šťastně vdaná, pak se mé štěstí někam ztratilo a všechno dopadlo jinak, než jsem čekala. Kolikrát jsem si říkala – odstěhuj se a zaplaš vzpomínky. Ale nedal mi adresu svého nového bydliště a já jsem se styděla ptát. Vždyť mi nic nedluží. Jen vím, že z mého života zmizel důležitý člověk a že jsem neudělala všechno proto, aby se tak nestalo. No, bóže, myslela jsem si, rozvádějí se skoro všichni, tak co je na tom divného? Divné je to, že člověk zůstane sám a ztratí víru v lásku, štěstí a užitečnost života ve dvou.

Kabelka byla nějak těžší a těžší. Vešla jsem do bytu, zamkla za sebou, svlékla se a napustila si vanu. Ve vodě vždycky ze mne spadla tíha, ale něco z ní zůstalo v srdci. Navlékla jsem si župan, uvařila čaj, rozsvítila stolní světlo a udělala rukopisu místo. Na věži odbíjela sedmá večerní, a to byl příhodný čas na přemýšlení. Otočila jsem další stránku.

Přemýšlím, zda bych neměl za tebou jet, poprosit tě o odpuštění, poprosit tě, abys neodcházela navždy, ale tu nejlepší chvíli, tedy ten den, kdy jsme si podali ruce na rozloučenou u soudu, jsme zmařili. Bylo to první státní. Prohlásila jsi naše manželství za nefungující. Jak směšné? Vždyť jsme se každý den milovali, vzpomínáš? I když jsem měl podezření, že někoho máš, i když jsem tě někdy nenáviděl, žárlil na tebe, protože jsi krásná a já tu krásu chtěl jen pro sebe. Žárlivost, nenávist, sobectví, ty hrobařky lásky, se dostavily jako tři sudičky a nic dobrého nám nepřály. Cítil jsem, že dělám chybu, když jsem za tvé nepřítomnosti slídil po důkazech nevěry.

Sklapla jsem desky a vstala od stolu, otevřela jsem okno a zhluboka se nadechla svěžího vzduchu. Tak mi ještě nebylo. Vůbec jsem si neuvědomovala následky, které jsem si svou lehkomyslností připravila. Hodiny právě odbíjely osmou večerní. Vytáhla jsem z peněženky navštívenku autora Hlušiny a rozhodovala jsem se, že mu zavolám. Není zase tak pozdě. V nejhorším nezvedne telefon. Ale on ho zvedl.

„Hlušina, prosím,“ ozval se příjemný hlas.

„Dobrý večer, nezlobte se, že vás obtěžuji. Jsem nová korektorka z vydavatelství Cesta a mám právě na stole váš román.“

„Tak to jsem rád,“ řekl natěšeným hlasem.

„Mohla bych s vámi osobně o něm mluvit?“

„Jistě, kdy budete chtít. Třeba hned teď, není ještě pozdě.“

Moje srdce rozhodlo dřív než rozum.

„Dobře, kde se sejdeme?“

„ U Rubína,“ řekl, "je tam taková pěkná kavárna.“

„Já vím, bydlím skoro naproti,“ odpověděla jsem.

„Tak to je dobré, já zase vedle, v tom modrém domě. Počkám na vás. Takže za půl hodiny se uvidíme.“

Rychle jsem se oblékla, zhasla světlo a spěchala víc na místo setkání, než bylo nutné. Ve slabém svitu pouličních světel jsem rozpoznala postavu muže, který stál před restaurací.

„Dobrý večer,“ řekla jsem a podala mu ruku. Stiskl ji a vedl mne do útulné kavárničky. Posadila jsme se a zadívali se na sebe. Měla jsem pocit, že ho odněkud znám.

„Prosím, co si dáte?“ ukláněl se nad námi mladý muž.

„Dvě kávy, griotku a popelník,“ řekl.

Sláva, pomyslela jsem si, nepočítá, že tu budeme sedět do rána.

„Měl bych se vám k něčemu hned přiznat,“ začal a já s napětím čekala, co se z toho romantika vyklube.

„Prosím,“ řekla jsem a přijala jsem nabídnutou cigaretu. Dvorně mi ji zapálil.

„Představím se vám. Jmenuji se Břetislav Kalous a jsem psychiatr. Zvolil jsem si pseudonym, aby si čtenáři nemysleli, že si dělám reklamu románem. Představuji se do telefonu tímto jménem proto, že nesnáším, když mi někdo večer volá a chce s pláčem ode mne nějaké rady. Já vím, že je to hloupé, ale jsem také jen člověk. Pracuji v manželské poradně. Už dlouho tam pracuji. Po těch letech, kdy jsem poslouchal manželské páry, které mi tam vykládaly, v jaké jsou krizi, bez ohledu na sebe a děti, své blízké, pro které rozvod znamenal vždycky jen katastrofu, jsem se rozhodl, že napíši román, o těch porozvodových pocitech, které má každý, ano každý. Psal jsem ho rok a prošel jsem si dost drsnými okamžiky. Několikrát jsem ho zničil, a pak jsem ho zase psal znovu. Ne kvůli sobě, ale kvůli všem, kterých se to týká, to znamená těch, kteří se rozvádějí z lehkomyslnosti a neschopnosti udržet své city, bez odpovědnosti, možná svedeni tou snadností to udělat.“

Odmlčel se. Dívala jsem se na něho a cítila jsem, jak se mi do očí tlačí slzy.

„Tak jste ho četla?“ zeptal se.

„Ne celý. Stačilo jen málo?“ zašeptala jsem a sáhla jsem pro papírový kapesníček.

„Stejná reakce, jak u vašich předchůdců. Ani se nebudu ptát, že jste něco takového prožila.“

„Ano, prožila,“ řekla jsem.

Odmlčel se a napil se kávy.

„Dobrá, takže ho probereme spolu, než se z toho úplně zhroutíte. Myslím, že by měl vyjít, že by ho lidé měli číst. Ten třetí den je totiž nejhorší.“

III.

Scházeli jsme se v té kavárničce každý den. Listovali jsme dílem a já ždímala kapesníčky. Donutil mne, abych ho celý přečetla. Až druhý den, po té, co jsme skončili čtení, jsem najednou cítila uvolnění. Bylo to jako ozdravná lázeň. A tak jsem zaklepala na dveře pana ředitele.

„Dobrý den, nezlobte se, že tak bez ohlášení,“ omlouvala jsem se.

„Fajn, čekám na vás. Tak co bude s tím románem?“ zeptal se zvědavě, nabídl mi židli a posadil se naproti, aby mi viděl do očí.

„Doporučuji k vydání. Rozhodně ano.“

„Tak to jsem chtěl slyšet. Ti před vámi od něho zbaběle utekli.“

„Já málem taky, ale nakonec jsme ho četli spolu.“

„Myslíte, že zachrání alespoň pár lidí?“

„Určitě, mě třeba zachránil.“

Zatímco se na knize horečně pracovalo, já jsem hledala adresu mého bývalého muže. Hrdost mi říkala, že kdyby chtěl, tak by si mne sám našel, ale mé nitro mi říkalo, abych to zkoušela. Ještě není pozdě, je to už šestý den. Asi to tak mělo být, že jsme se nečekaně potkali v pasáži. Málem jsme do sebe vrazili a překvapeně se na sebe koukali. Kolem nás byla spousta lidí. Běhali sem a tam, jen my dva jsme stáli a nespouštěli jeden z druhého oči. Byla jsem to já, která ho vzala kolem krku a sevřela ho. Jen chvilku jsem se bála, že mne odstrčí. Neudělal to. Vzali jsme se za ruce a prošli celou pasáží až východu. Bála jsem se, že se bude chtít rozloučit, ale on šel se mnou na zastávku tramvaje, nastoupili jsme a jeli – domů.

Nic jsme si nevyčítali, nemluvili jsme o tom, co se mezi námi stalo. Už je to rok a ještě mne nepožádal o ruku. Možná, že čeká, že to udělám já, jako navrhovatelka rozvodu. Počkám, až pokvetou jabloně.

Autor: Irena Aghová | středa 21.12.2016 20:03 | karma článku: 27.18 | přečteno: 671x

Další články blogera

Irena Aghová

Sírachovec

Chtěla bych připomenout tuto biblickou knihu a též, že následující napomenutí platí dodnes jajo zdroj moudrosti

29.3.2023 v 14:48 | Karma článku: 9.83 | Přečteno: 116 | Diskuse

Irena Aghová

Senátní návrh cen za věrnost zachrání tisíce manželství.

Určitě se tím nesníží rozvodovost, Ale spíše konflikty v rodinách posílí.zamyslela jsem se nad otázkou, jak chápeme věrnost a kdy nastává nevěra.

11.11.2022 v 18:28 | Karma článku: 13.90 | Přečteno: 312 | Diskuse

Irena Aghová

To bylo už tenkrát v Mezopotámii 1.Úvod.

Následující článek se bude dotýkat témat, která se týkají úvah o bytí a nesmrtelnosti i o právu, a v dějinách starověkých mezopotámských civilizacích a chtěla bych sdělit čtenářům, jen to, co starověké společnosti vyprodukovaly.

6.10.2022 v 15:29 | Karma článku: 14.03 | Přečteno: 271 | Diskuse

Irena Aghová

O svědomí

Na svědomí jednoho člověka je možné ostře útočit nebo ho probouzet v přátelském rozhovoru. Záleží na tom, zda ti dva chtějí spolu vycházet do budoucna, nebo si nakrátko vyřídit účty.

19.8.2022 v 10:23 | Karma článku: 12.49 | Přečteno: 233 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Alena Bures

Recenze - Martina Boučková: Šílená babička

Rodiče si nevybereš. Ale to koneckonců ani děti. A mít mírně šílenou matku je někdy k vlastnímu zešílení, ale někdy....

28.3.2024 v 17:24 | Karma článku: 6.97 | Přečteno: 101 | Diskuse

Miroslav Pavlíček

O fotbalových legendách, paní Štěpánkové a pomíjivosti

Kdybych se narodil před sto lety... No, abych řekl pravdu, někdy mám pocit, že se tak opravdu stalo.

27.3.2024 v 12:58 | Karma článku: 14.73 | Přečteno: 198 | Diskuse

Iva Marková

Ženy

....................................................................................................

26.3.2024 v 22:53 | Karma článku: 9.52 | Přečteno: 197 | Diskuse

Marek Ryšánek

Způsobem bytí byl roven Bohu - Květná neděle.

Lidské dějiny jsou plné příkladů nejrůznějších vládců a vůdců. Ti ovládáni ctižádostí rozpoutávali války, štvali lidi proti sobě. Mysleli, že jim to přinese štěstí, věčnou slávu. Zůstali po nich statisíce, miliony mrtvých.

26.3.2024 v 20:23 | Karma článku: 4.98 | Přečteno: 131 | Diskuse

Jana Péťová

Fluktuace každodennosti

Fluktuace každodennosti - Proměnlivost. Nepředvídatelnost. Dynamika. Rozmanitost. Odlesky radosti překvapení a lásky. Nástrahy a výzvy.

26.3.2024 v 11:08 | Karma článku: 11.10 | Přečteno: 192 | Diskuse

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...