Společnost: O smyslu příběhů a jejich přínosu

I když se pokládáme za vzdělanou a kulturní společnost, chybí nám příběh, který má poutavost, zápletku a poučení.  Současná  pohádka  to neumí zařídit. O tom tento článek.

Vánoční pohádky roku 2016 zklamaly spoustu lidí; žijící generace si zvykly sednout k televizi a společně vnímat příběh, v němž dobro zvítězí nad zlem, nespravedlnost potrestána, ponížení dojdou svého ocenění a chamtivost stojí nad skromností. Prostý příběh však málokoho baví, protože si lidé zvykli na intenzivní, až předimenzované napětí díky hororům a napínavým filmům, v nichž dobro sice bojuje se zlem, ale hrdina,  který  nastolí  spravedlnost, nakonec padne pod tíhou svého údělu. Jenže s českou klasikou si nevystačíme, protože děti od útlého věku mají rády akční pohádky, takže Sedmero havranů, Pyšná princezna a jiná klasika je pro ně nuda.

Lidé odjakživa milovali příběhy     

Kdysi, kolem 2. století našeho letopočtu vznikla zvláštní literatura, která se zachovala do dnešních dob díky překladatelům, textovým kritikům a biblistům.  Ano, jde o Apokryfy. Nebyly sice zařazeny do kánonu, ale lidé je měli v oblibě, protože chtěli příběh (otázka zněla: a co bylo dál s Marií, s apoštoly a farizeji?).  Pseudoepigrafická díla najdeme i ve Starém zákoně, jako například příběh o Henochovi. Východ byl přímo sycen příběhy, které se hemžily fantastickými bytostmi, škůdci a hrdiny, jak je známe z Tisíce a jedné noci, nebo indických příběhů. I naše doba, třebaže je dál o technologie, potřebuje příběhy, do nichž se zapojí lidská fantazie, touha po vzrušení a poučení. Takže nic nového pod sluncem. Středověk je naplněn příběhy, které se odehrávaly v přírodě, na hradech a tvrzích, v nichž značnou roli hraje fenomén rytířství, který sice známe i dnes, ale jeho hlavní smysl nám trochu uniká. Měla to být vrstva, vybavená zvláštními vlastnostmi, aby obstála morálně a hrdinsky v neustálém dramatu válek, vraždění, ale i lásek až za hrob. Zřejmě měli posluchači jasno v tom, co chtějí poslouchat. Nebudeme daleko od pravdy, když pomyslíme, že jádro příběhů vznikalo v různých dávných historických společnostech a další nastupující v tom pokračovali, přikreslovali a přizpůsobovali svým potřebám. Lidstvo tvořilo příběhy.        

Dnešní doba dokáže vymýšlet své příběhy

Internet je plný příběhů; nechybí jim taktika poutavosti, fantastičnosti, apokalyptického nádechu a hororových prvků, které některé čtenáře přitahují, druhé odpuzují, některé děsí a jiné inspirují k dalším podobným výkonům s touhou je více vyhrotit, ale pak zapadají. Čtenáři nerozlišují, co je v něm pravda a co zkreslená skutečnost;  chybí však morální východiska. Běda těm, kteří v nich hrají úlohu padouchů, slabochů či hrdinů, pokud jejich postavy a role neodpovídají očekávání diváků, pokud divák opravdu něco od nich očekává.  A tak i nekonečné televizní seriály nepřinášejí žádný příběh, v němž by lidé chápali jejich poselství, pokud vůbec nějaké mají a zaměřují se na nenáročné cílové skupiny diváků a divaček, z nichž někteří a některé se s nimi chvíli konfrontují, ale pak zapadnou. Kdyby byl určitý příběh opravdu ze života, lidé by se od něho odvraceli, protože nechtějí prožívat realitu, ale čekají na děj, který dobře dopadne a spravedlnost (sama o sobě)  zvítězí  nad zlou intrikou, předstíraná láska sledující účel nabytí majetku padne před tou pravou, čistou, nefalšovanou, ale většinou příběh vyzní jako klišé, protože je to v životě jinak. Popelčin střevíček si navlíkne ta nepravá a ošálený ženich má potom spoustu starostí, jak ji vymístit ze svého sídla, aby pak zjistil, že se ta pravá mezitím šťastně vdala – a co bylo dál, to vám budou vyprávět autorky a autoři edice Harlequine, jejichž příběhy jsou zfilmovány, jenže nemám přehled, kolik lidí na ně čeká s napětím s přesolenými brambůrkami a chlazeným šampaňským u televize. Některé romány, které jsou něco mezi pohádkou a současnou realitou, jsou prázdné, nevyhraněné, bez fantazie, ale přesto se najdou společnosti, které na jejich zfilmování neváhají vynaložit velké prostředky a do nekonečna oslavovat jejich hlavní postavy, sledovat jejich lidské osudy, které nejsou vždycky šťastné. Je to ještě umění, nebo reklama či útok na inteligenci diváka?

Chcete u televize prožít něco hodně drsného?

Možná, že by nebylo od věci vsadit na evropskou historii (jsme její nedílnou součástí). Ta rozhodně nepostrádá dramatičnost a bez příkras, které jinak zjemňují drsný děj. Ale pokud divák stojí o opravdový příběh zasazený do kontextu dějin, pokud se najdou herci, kteří by dokázali sehrát velkou roli, tvůrci, kteří se dokáží poohlédnout po velkých příbězích nesoucích syrovost doby, hrdinství a obětování se (jistě by jich našli velké množství), vyzkoušeli by, co to udělá s diváky. Možná, že bychom si přestali malovat středověk jako idylickou dobu, kterou nám tak pěkně zobrazil Alexander Dumas, mistr ve vypravěčském umění a malíři doby rokoka se vznešenými pastýřkami ve fantastické přírodě. Z děl, která jsou dosud veřejnosti uzavřená, by tak vystoupili protagonisté, o kterých nemá spousta lidí ani tušení díky tlusté čáře, kterou jsme učinili za historií, která se nás všech rozhodně týká, možná víc, než si myslíme.

Zdroj obrázku: Z mého soukromého archivu - předloha pro gobelin