Povídka: Dům u Tří lip, č.p. 86

Postavy, místo děje a děj sám je poskládaný z několika lidských reálných příběhů, které jsem mohla kolem sebe sledovat a rozhodla jsem se vytvořit jeden příběh. Nechť Vás potěší tomto lednovém dni.     

I. 

Kdyby mi někdo před rokem řekl, že radikálně změním život kvůli jednomu letnímu  výletu, tak bych mu řekla: „Sni dál.“ Byla jsem to já, kdo propadl zcela snům při pohledu z jednoho kopce do údolí, které mne svou krásou naprosto strhlo. Seděla jsem na kopci, nebe nade mnou zářilo a pod ním poletovali ptáci. Nebyla to jen idylka, ale přímo výzva – sejdi z kopce a pojď blíž.

Už před tím jsem koketovala s myšlenkou, že se stáhnu do ústraní, protože jsem potřebovala dokončit jednu práci a prostředí, v kterém jsem trávila většinu času, mě začalo dost dráždit. Ale to ještě nebyl důvod k rozhodnutí, spíš k úvaze. Není řešení se stěhovat do jiné části města, byť klidnější, ale do té doby, než zase někdo vymyslí opodál vybudovat parkoviště či zřídit restauraci s letní zahrádkou.  

Sešla jsem z kopce dolů a ocitla jsem se  ve snovém prostředí. Pár pěkných domů, zřejmě rekreačních chalup, obklopené zahrádkami a poblíž potok, který se vlnil krajinou jako krásný had. Kousek dál byla cesta, která vedla do městečka, jeho dominantu tvořil kostel, zpola zakrytý vzrostlými stromy. Fajn, řekla jsem si, zásobování bude zajištěno. Ještě, kdyby tu byl nějaký dům na prodej. Hlavně, aby byl dost prostorný. Trochu ve mně zatrnulo při myšlence, že budu muset všechno z mého stávajícího bytu přestěhovat, což nebude snadné. Ale ještě pořád sním, zatím se nic neděje. Pozvedla jsem tedy mysl nad materiální stránku věci. Ale co Olda? Bude chtít vyměnit dosavadní způsob života za takovou idylku? Využiji toho, až bude zase hudrovat na nepořádek a pitomé parkování před naším bydlištěm, že je možné všechno změnit. Představa, že ho budu přemlouvat, mi taky docela kazila náladu, takže pryč od toho.

„Hledáte někoho?“ zeptala se paní, která mne viděla stát téměř bez hnutí na cestě. Táhla za sebou vozík s nákupem, zastavila se a otřela si čelo kapesníkem.

„Dívám se, jak je tu krásně,“ odpověděla jsem a ona se usmála.

„To říkají všichni, co sem zabloudí,“ odpověděla.

„A neprodává někdo tady dům? Pomýšlíme s mužem, že bychom se přestěhovali z města. Potřebujeme klidnější život, však to znáte.“

„Prodává, tamhle naproti vlevo, ten s břečťanem pod třemi lipami. Chtějí se stěhovat do města. Mohla byste se zeptat, třeba ještě nemají kupce. Jsou doma, pojďte se mnou, vezu jim z obchodu nákup.“

Šla jsem vedle ní a trochu jsem znejistěla. Najednou to všechno tak divně vychází. V hlavě se mi opět vynořila představa stěhování a možná hádka s Oldou. Ale stačila jsem ji zaplašit v momentě, kdy jsme se zastavily před domem. To je on, vykřikla jsem v duchu.

„Karličko, vedu ti někoho, to se budeš divit,“ zavolala paní s vozíkem přes plot a hned se otevřely dveře a na dvorek vyběhla starší paní s dítětem v náruči, celé bylo pobryndané, zřejmě zrovna obědvali. V chůzi ho utírala utěrkou.

„Dobrý den,“ pozdravila jsem. Pátravě se na mně zadívala a určitě přemýšlela, zda mne zná.

„Paní má zájem o koupi domu v našem údolí, je z města. Říkala jsem si, pokud nemáš ještě zájemce, že byste si mohly popovídat.“

Pozvala mne dál. Rozhlédla jsem se. Přesně tohle jsem si představovala.

„Byl tu jeden zájemce. Ale není rozhodnutý, ještě se nedomluvil se svou partnerkou. Taky se mu tu líbí, ale my se musíme odstěhovat do města kvůli dětem. Máme to k sobě hodně daleko a táta vrčí, nechce se mu cestovat. To víte, jak to chodí. Taky tu byli na výletě. Pěkný pár, i když je mezi nimi věkový rozdíl, ale to je jejich věc. Dáte si kávu?“

„Mohu prosit?“ zeptala jsem se a ona posadila dítě do ohrádky a chystala šálky.

„Takový je život. Člověk míní, pánbůh mění,“ podotkla.

Dívala jsem se otevřeným oknem do zahrady, obloha se trochu zatahovala, asi bude pršet. Chtěla jsem se na toho zájemce zeptat, ale přišlo mi, že by si myslela, že jsem moc zvědavá.

„Nechal mi to adresu a plánek bytu, v kterém bydlí. Líbí se mi to. Tátovi jsem zatím nic neřekla, ale já to s ním nějak srovnám.“

Položila na stůl papíry a obrátila se zase k plotně. Stačil jeden pohled a zřítil se mi celý svět. Náš byt, naše adresa. Roztlouklo se mi srdce. Tak přece!

„Nechcete vodu? Asi vám nedělá dobře ta změna počasí.“

„Ano, dala bych si,“ řekla jsem a snažila jsem se ovládnout. Napila jsem se studené vody, trochu se mi ulevilo. Nesmím na to myslet. Třeba to tak není, utěšovala jsem se. Nebudu to sama rozebírat. Nic by mi to nedalo.

„Víte co? Já vám telefonní spojení, až se rozhodnete, tak mi zavolejte.“

Cesta k autobusu se mi zdála nekonečná. Měla jsem nohy jak z olova, ale zakázala jsem si striktně o tom přemýšlet, dokud nebudu doma.

II.  

Odemkla jsem byt, Olda zrovna vařil a hvízdal si. Už dlouho si nehvízdal. Ale cítil se asi dobře, na rozdíl od pocitů, které nyní mám. 

„Tak ses prošla? Bylo to fajn?“ zeptal se mne a políbil mne na čelo.

„Bylo to moc fajn. Co vaříš?“

„Lečo, dostali jsme od sousedů rajčata a papriky ze zahrádky.“

Sedla jsem si za stůl a vzala do ruky prázdnou sklenici, Chvíli jsem si s ní hrála. Myšlenky mi probíhaly hlavou a rozum říkal, abych mlčela. Neřešila jsem, jak je to možné, že jsme nezávisle na sobě našli stejné místo. A díky tomu se projevilo to, čemu jsem se celé roky, co jsme spolu, bránila. Bezdětné manželství, kariéry, život jen tak, jak se dal žít. Kdo ví, co všechno tají. Nikdy mne nenapadlo, abych já … Ale čemu se divím? Olda je v nejlepších letech, pohybuje se mezi mladšími ženami, než je on a těm nepřijde divné, že se přátelí s ženatým mužem. Olda je, když chce být, zábavný a elegantní muž, dobře situovaný pro takové, které hledají třeba i dočasného partnera. Poslední dobrou nemíval dobrou náladu. Myslela jsem si, že mu něco neklape v práci. Všechno mluví proti mně. To já jsem byla pořád zahrabaná v těch výzkumech, nebyla jsem často ochotná s ním prožít víkend. Neříkal nic. Tak skálopevně přesvědčená, že se mezi námi nemůže nic zlého přihodit, že se smířil se vším a že jsme taková ta pevná dvojice.

„Večeře,“ řekl s úsměvem a prostřel na stůl, „tebe ten výlet nějak sebral. Stalo se něco?“ zeptal se a pohladil mne po tváři.

„Já nevím, co se stalo,“ řekla jsem a podívala jsem se mu pevně do očí. Neuhnul pohledem. To je dobré znamení. Rozdělil mezi nás porce a postavil na stůl dvě lahve piva, otevřel je a přinesl sklenice.

„Máš hodně starostí, viď? Pusť je chvíli z hlavy,“ řekl. To říkal vždycky, když jsem se vracela z práce večer. Nikdy mne nenapadlo, že to, co dělám, nemá zase takový význam. Nyní mne napadá, že zaplňuji prázdnotu po dětech. Odmítla jsem adopci, bála jsem se, že si na cizí dítě nezvyknu, že nemám zase tolik času, abych se mu věnovala. Ale rodina je rodina a ta se nedá obcházet. Nechci být divná, musím něco ze sebou dělat. Nyní jsem přesvědčená, že tyto okamžiky Olda nesnáší, a proto možná … je to tak. Proč by to nemohlo být?

„Ještě jsi neochutnala,“ povzbudil mne.

Nebudu mu nic říkat, přísahala jsem si v duchu, nezaslouží si, abych byla na něho zlá, abych mu něco vyčítala. To on mi může vyčítat, spoustu věcí, ale mlčí. Jak mu asi je? Ochutnala jsem a usmála jsem se.

„Je to výborné. Jsi lepší než já,“ řekla jsem mnohoznačně.

„To ne. To rozhodně ne,“ řekl a začal jíst.

Pršelo. Kapky deště ťukaly do oken. Jen to ne, nechci být tu jednou sama. Nechci nacházet jeho stopy, které časem zaniknou. Dojedli jsme a on vzal talíře a začal je umývat. Dívala jsem se na něho, jak mi stojí otočený zády, přišlo mi, jak už dlouho mi stojí otočený zády i v životě. Večer jsme se dívali na televizi. Nemohla jsem se soustředit na film, který možná za jiných okolností by byl zajímavý. Přemýšlela jsem. Je mi čtyřicet let. Jemu táhne na padesátku. I kdyby se stal zázrak a já otěhotněla, bude mu skoro šedesát, když dítěti bude deset let. A já budu o něho trnout strachy, že zůstanu s dítětem sama. Když jsme byli ještě mladší, pořád jsme váhali. On budoval firmu, já jsem studovala, čas letěl. Pak to najednou nešlo. Bylo to utrpení. A čas letěl, jak zběsilý, až nás dohnal na tuto pohovku, kde sedíme spolu, bez budoucnosti. Kdyby to tak šlo vrátit zpátky. Všechno, co jsem kdy dělala, mi nyní přijde tak zbytečné a bezvýznamné. A jestli mi řekne, že má jinou, že to mám pochopit, nebo jak to muži říkají, pak mi nezbyde nic jiného, než to prostě unést. Ale z druhé strany, kdyby se ten zázrak stal, byly by to pěkné roky, zasnila jsem se v duchu.

„Tak půjdeme spát, ne,“ řekl a vypnul televizi. Venku pořád pršelo.

„Oldo, co kdybychom to ještě zkoušeli? Nejsem ještě tak stará, třeba se stane zázrak,“ řekla jsem.

„Co tě to napadlo? Máš přeci tolik práce.“

„Už ne, chýlí se to ke konci a mně se zdá, že je to důležitější, než celý ten pitomý výzkum. Nejsme na tom zdaleka tak, že bychom si nemohli dovolit se dítěti plně věnovat. A ty taky ne. Nebudeme myslet na roky, ale na zdraví, na štěstí.“

„Co tě to najednou napadlo?“

„Tak,“ řekla jsem a vzala ho za ruku. Nebudu se ho nikdy na nic ptát. Teď jsme spolu. Stojíme zase před tou starou otázkou – dítě nebo kariéra?

„Už jsme to jednou vzdali, byla to chyba a moje vina.“

„Víš co? Nemysli na to, probereme to třeba, až budeš klidnější.“

„Dobře.“

I když on usnul, já jsem stále nespala. Viděla jsem před sebou ten dům, tu paní s dítětem v náruči a ten klid v tom údolí, které obklopovaly kopce. V dálce zurčel potok a obloha byla plná slunce.     

III. Rozhodování není vždycky snadné

Vzala jsem si volno z práce a vypravila se za svou paní doktorkou. Celé roky, co prožívám ten problém, se mi vždycky věnovala. Nyní sedíme proti sobě a ona se mi dívá do očí. Řekla jsem ji všechno, co cítím, co si myslím, co se stalo a proč to chci zkusit znovu.

„A to jen kvůli té příhodě? Není ti dvacet, v tvém věku je to přeci jen riziko. I když si myslím, že rodí i starší ženy. A ty jsi zdravotně v pořádku. Co jsi mi tu řekla, je sice zajímavé, ale zase ne tak něco extra, abys kvůli tomu dělala nějaká zbrklá rozhodnutí. Rozmysli si to ještě, děvče.“

„Asi mi nerozumíš, já jsem si uvědomila, že jsem neudělala všechno, co jsem mohla, že jsem prostě rezignovala. A ani se necítím ohrožená nějakou ženou. Zatím o tom Olda nemluvil, chová se dobře, a když jsem mu řekla, že bychom to mohli ještě zkusit, myslím, že nebyl tak docela proti.“

„No, tak dobře, dobře. Přijď za měsíc. Něco ti předepíši a ber to prosím tě. Ničeho se neboj. Některé věci v životě jsou mezi nebem a zemí, nebudu ti dávat zbytečné naděje.“

Odešla jsem docela spokojená. Jakoby se obrátil v deníku popsaný list a začalo něco nového. V lékárně jsem si vyzvedla léky a šla domů. Kupodivu Olda byl taky doma.

„Ty jsi nebyla v práci?“ zeptal se, „volal jsem ti, řekli mi, že máš volno.“

„Byla jsem u doktorky,“ řekla jsem a v lékárně. Mám přijít za měsíc.“

„Fajn, takže ses rozhodla. To jsem rád,“ řekl jen, „udělám kafe. Dáš si?“

„Dám,“ řekla jsem a vyndala jsem dva šálky.

„Rád bych ti něco řekl, jen nevím, jestli se nebudeš zlobit. To bych nerad.“

„Klidně mluv,“ povzbudila jsem ho.

„Přemýšlel jsem, že bychom měli v životě něco změnit. Ne, že bych nebyl spokojený, zvláště teď, když jsi se tak rozhodla, nebo my jsme se rozhodli podstoupit to rodičovství.“

„Já jsem taky tak přemýšlela,“ řekla jsem.

„Fajn, že jsme na tom stejně. Ten věčný stereotyp mně začal zmáhat. Co kdybychom si našli jiné bydlení? Je tu spousta prachu, kraválu z toho parkoviště, jde mi to na nervy, přiznávám. A možná, že předám vedení podniku. Už mně to nebaví. Máme docela slušný kapitál. Napadlo mne, že se dám do průzkumu, co se kde prodává, v klidném prostředí, pokud by se nám s tím dítětem podařilo, může vyrůstat v jiném místě.“

„A našel jsi něco?“ zeptala jsem se.

„Našel, podívej se,“ řekl a vytáhl fotky, Dům u Tří lip, byl jsem se tam podívat s naší architektkou. To víš, neodvážil jsem se o něčem rozhodovat sám, v nemovitostech se moc nevyznám. Co na to říkáš?“

Jestli je Bůh na nebi, pomyslela jsem si, pak teda zapracoval. Mám mu to říci? Třeba by mu došlo, proč jsem se vrátila tak zdrcená z výletu, a myslel by si, že jsem se pro dítě rozhodla právě proto, co jsem dozvěděla, že tam byl s jinou ženou.

 „Je úžasný. Ale nevidím ho poprvé. „

„Jak to?“ zeptal se udiveně.

„Jednou ti to řeknu. Nenaléhej na mně, prosím tě.“

Zasmál se.

„Ale ta paní, co tam bydlí, se chce stěhovat.“

„Fajn, tak to zařiď. Souhlasím.“

Pokývl hlavou a pak jsme se objali. Zase to mezi námi začíná dobře klapat. A já nemám najednou z ničeho strach. Je dobrý organizátor, já ne. Všechno se vysvětlí, jen člověk nesmí na nic tlačit a nedělat zbytečné problémy.

IV. Klubíčko se rozmotává

Rozhodnuto. Už jen doladit všechny detaily prodeje a koupě. Olda to všechno perfektně zařídil a dokonce i přinesl namalovaný plánek zahrady a venkovní přestavbu domu. Ani mi nemusel říkat, kdo to maloval. Bylo to, jak ve snu. Nejhorší náš čekalo, připravit nábytek ke stěhování. Nikdy jsme to nedělali, protože jsme pořád spokojeni dřepěli na jednom místě. A věci se daly do pohybu.

Zabalila jsem poslední kousky nádobí, kolem mne byla spousta krabic, pěkně svázaných. Vůbec mne netrápilo, že se po třiceti letech stěhujeme z našeho hnízdečka, malovala jsem si novou buducnost. Olda mezitím nakládal se svým kolegou krabice, nábytek se bude stěhovat přes firmu. Z okna jsem viděla, že přijíždí auto a přiváží nové majitele našeho bývalého bytu. Nasupeného pána a veselou paničku.

„Kdo by to řekl, to jsou věci,“ řekla mi šeptem a usmívala. Došlo ji asi hodně věcí, o kterých se nemá mluvit nahlas.

„Je to krásný byt. Konečně si můžeme brát i vnoučata domů. To bude radosti. Ti naši mladí nevědí, kam dřív skočit.“

„Také se těším. Máme hodně plánů. Takže to nakonec klaplo. Ještě musíme převést ty nemovitosti papírově.“

„Já vím, vzala jsem si na to notáře, to už dáme dohromady. On to zařídí kompletně, jak to má být.“

„Výlohy zaplatíme“, řekla jsem. Poplácala mne po rameni.

„Žádné starosti,“ řekla,

Musela jsem si chvíli sednout. Nebyla jsem zvyklá na takovou práci a celý den jsem dobalovala věci.

„Nechcete, abych vám s něčím pomohla?“

„Nějak se mi zatočila hlava,“ usmála jsem se. Snad je to ono, snad, pomyslela jsem si a málem mne vyhrkly slzy z očí.

Těhotenský test ukázal, že jsme v očekávání. Stáli jsme uprostřed domu, který je nyní náš, dívali jsme se kolem sebe a byli šťastní.

„Teď mi řekni, Oldo, jestli nemáš pocit, že to, co bylo před tím, bylo tak nezbytné, abychom tomu tolik obětovali.“

„Třeba to tak mělo být. Když budu mluvit za sebe, práce mne naplňovala a prožil jsem hodně nadšení, radosti a měl jsem pocit, že je to všechno, co potřebuji. Kde se to jen zlomilo?“

„Přeci jenom jsme něco dokázali, a pak se ukázalo, že je třeba vzít život za jiný konec. Ten můj výlet to rozhodl, byla to taková náhoda, stačil pohled z kopce a něco mi řeklo, abych sešla dolů.“

„Zdá se mi to prostě neuvěřitelné, ty náhody. Nebo to nebyly náhody?“

„Nebudeme nad tím přemýšlet. Splnilo se nám to, co jsme chtěli a po čem jsme toužili. Dřív jsme toužili po úspěchu a penězích, teď se na to díváme jako děti, které odložily hračky.“

„To je doslova tak,“ zasmál se a objal mne.

Máme syna. Všechno proběhlo dobře. Je fajn, že vnímáme jinak život, jeden druhého i to naše štěstí. Žijeme v domě u Tří lip č. 86.  

Hudba pro dobrou náladu -  zde