Společnost a vzdělávání: Děti musí mít budoucnost

Paní Šichtařová se zaobírá ve svém zajímavém článku o školním vzdělávání zajímavými otázkami o základním školství a jeho úrovni. Přidávám se s několika postřehy.

Škola základ života

Škola není samoúčelným vzdělávacím ústavem, ale kromě toho, že děti získávají určité znalosti, učí se též měřit své síly k získání úspěchu, sebevědomí a k budoucímu zaměření k oboru, kterému se chtějí jednou věnovat. A společnost potřebuje vzdělané a pečlivé lidi, kteří budou rozvíjet své obory o nové poznatky směrem k pokroku, který je cílem ve všech oborech a pro společnost nezbytností. Jak jednoduché a přitom, jak se zdá, nedosažitelné.  Rodiče vynakládají na vzdělávání svých dětí finanční prostředky s tím, že chtějí, aby se v průběhu svého vlastního vývoje a rozvoje osobnosti dosáhly co nejvíce znalostí a dovedností. Pak se posunou dál podle svého vlastního zaměření. Kromě toho, pravidelná docházka do školy, plnění úkolů a domácí příprava jsou první kroky k získání odpovědnosti za své výsledky v budoucím životě, kdy budou pracovat v moderních a technologicky vyspělých podmínkách. Ale ani sebevyspělejší technologie nenahradí přínos lidské osobnosti, dobře vychované školou i rodinou.

Již staří Řekové a Římané …

Tradice vzdělávání se odvíjí v dějinách naší civilizace, která se vyvinula z antiky. A tak, pokud se začteme do děl autorů své doby, setkáváme se s osobnostmi, které zakládaly různé akademie a školy a dobré vzdělání kladli na vrchol způsobu výchovy. Tento systém přešel do počátků vývoje a rozvoje mladé pořímské Evropy a ve středověku pozorujeme rozvoj školství a univerzit, které přivedly do historických společností mnoho vynikajících osobností, z nichž čerpáme do dnešních dob znalosti a těšíme se z jejich děl. Možná, že se mýlím, ale mám pocit, že se současné školství pokouší o nové přístupy v procesu vzdělávání a odloučit se od minulosti se vším všudy. Jinak si nedovedu vysvětlit, a není mým cílem napadat nové snahy o vymodelování současného školství, že děti mají problémy s učením a nemají potřebné dovednosti v čtení, psaní, matematice a dalších předmětech v průběhu vzdělávání na základní škole. Co tomu vlastně brání? Jsou dostatečně motivovány k učení? Jsou dostatečně motivovány obecně ke vzdělávání se?

Hrozba dvojaké výchovy vzdělávání

Co vlastně očekáváme od mladé generace, která má převzít otěže vedení a řízení společnosti a státu? Uniformní výchova a vnucení určitého vzorce nahlížení na problematiku společnosti a výklad světa nevede k ničemu jinému, než k memorování i vyhaslých hodnot. Děti se musí učit kriticky přemýšlet, nikoliv opakovat to, co se naučí z učebnic z dob osvícenství, které pořád tvoří jakési paradigma evropského myšlení, protože vývoj následujících století byl zatížen fatálními válkami a pokusy o nové nastartování evropské kultury a civilizace. To ovšem předpokládá, že bude v současném školství a ve výchově vytvořeno takové prostředí, které jim dovolí mentální a duchovní rozvoj a schopnost překračovat sebe sami, aby dosáhli nutných znalostí a důvodný posun do moderní doby. Pro tuto schopnost je třeba, aby se jim nabídly vzory a řádně se vyložily pro jejich potřeby k výkladu současnosti. Jestliže se budou pořád točit kolem jednoho myšlenkového světa, pak nevytvoří svůj vlastní a nenajdou odvahu se vyslovit k přežitým vzorcům a nabídnout nové, vyhovující dobře a potřebě hlouběji přemýšlet. K tomu potřebují sebevědomí, široké znalosti a mít k dispozici potřebné nástroje k osobnostnímu vývoji a k nalezení morálních hodnot a nutně kritické reflexi doby. Paní Šichtařová se ve svém zajímavém článku zaobírá možnostmi soukromých škol a domácího vzdělávání. Za prvé: soukromé školy si nebude moci dovolit každá rodina, i když přivede na svět talentované děti. Tím nekritizuji její vhled do tohoto způsobu vzdělávání, ale spíš si myslím, že to bude vyžadovat od rodiny oběť, která nemusí mít v budoucnu očekávané výsledky. Domácí výuka by musela být vedena zkušenými pedagogy, protože učení je proces, který potřebuje dobré vedení a i když jsou rodiče vzdělaní, jistě jim bude chybět právě tato dovednost, neboť budou vycházet ze své zkušenosti, jak byli vzdělávání oni, což je, při vší úctě k nim znalost předchozí generace, která nemusí vyhovovat té současné a nemusí dítě také dovést ke kýženému cíli. Není snadné učit dítě číst a psát, ukáznit ho natolik, že si nebude myslet, že se dá takové učení oblafnout, protože se učí u rodinného stolu. Pokud ovšem poptávka po také výuce vzroste, mohou se někteří pedagogové či specialisté na různé obory zaměřit na obor domácí učitel a nabídnout své služby rodinám. A to nebude také laciná záležitost.

Všechno závisí na každém jedinci

Měla jsem v životě velké štěstí, že jsem na školách potkala výborné učitele od základní školy až po univerzitní vzdělání a vzdělání si stále doplňuji, protože vím, že nestačí něco vystudovat a dát si ruce do kapes. Právě tito lidé, kteří mne provázeli vzdělávacím systémem, ukázali mi tu cestu a není pro mne problémem se přinutit učit a připravovat se na zkoušky. Pro mnoho lidí je to problém, protože nemohou a nechtějí obětovat svůj čas, finanční prostředky a podřídit se jisté řeholi, která je nutná k dosažení cíle. Ovšem, já je neodsuzuji, vím, že mají co dělat, aby obstáli ve své práci, dokázali vydělat peníze pro své domácnosti a výchovu dětí a mnoho z nich potkávají velké překážky, které je brzdí a berou motivaci. Je třeba se někdy odchýlit od navyklého trendu a rozhodnout se, čeho chci dosáhnout a přesáhnout svou inklinaci k tomu, čemu se říká prostě „realita“. Jedna realita se dá změnit za druhou, která je sice nesnadnou cestou, ale potřebnou. Třeba proto, aby motivovali své děti přistoupit k jistému sebeomezování k dosažení životních cílů, na jejímž počátku stojí dobrý návyk se učit, číst, řešit problémy, bojovat se stresem a leností při učení a před zkouškou, protože to dělá pro sebe a tím i pro všechny.

Závěr

I sebelepší řešení, jak si poradit s nejistým současným školstvím, které všichni kritizují (a právem, pokud děti ještě v páté třídě mají problémy se čtením a jinými předměty, jak se píše v tisku), nevyváží nutnost, aby se každý osobně zapojil do učení (studium znamená úsilí), a vlastním nasazením překonal problémy, které jistě školství má samo o sobě. Rodiče i děti mají právo na vyhovující školství, které je vede k budoucí cestě života, kde se mají naučit učit, získat základní vědomosti pro další vzdělávací proces a na vyhovující politiku vzdělávání k rozvoji osobnosti, do které mají rodiče co mluvit, protože i když je školství a vzdělávání zadarmo, vynakládají nemalé a nevratné finanční prostředky na obvyklé i zvláštní potřeby svých studujících dětí. Jestliže dítě dospěje k maturitě, na kterou ho má škola po celé roky studia připravit, a to její povinností, a neuspěje, pak je to prohra na všech stranách, zejména vzdělávacího procesu.  Politika vzdělávání by měla brát na vědomí, že je spojena s rodinnými výdaji a obětmi, které rodiny podstupují pro budoucnost svých dětí, které jsou i příslibem budoucnosti celé společnosti i rodin, z kterých děti vzešly. Budou se moci osamostatnit a mohou podporovat své rodiče, kteří jim přinesli nemalou oběť. A o rodinnou solidaritu tu přece jde především a je nezbytná pro vzdělávání mladé generace.