Když někdo jde do singl života, myslí si, že se vyhne problémům, které mají lidé v manželství. Mnoho mladých manželství se rozvádí s mnoha příčin, ale jedna z nich nejvážnější: nedostatek lásky, sounáležitosti a odpovědnosti.
Tento článek má své adresáty, a tak využívám tohoto místa i času, abych jim sdělila pár myšlenek na jejich úvahy o lásce a bolesti z ní, které jsme společně vedli při čaji a svíčkách. Rozhovory tak otevřenými a nesnadno sdělitelnými se cítím sama obohacena, i když naopak, nemám jejich špatné zkušenosti.
Bojím se být sama, slyšíme tak často
Strach ze samoty není zrovna ideální motivací k hledání partnera na celý život, protože takový vztah vyžaduje mnohem víc důvodů a motivací, které je nutno naplnit vzájemnou úctou, láskou, důvěrou, štěstím a trpělivostí. Jeden druhému musí naslouchat a snažit se chápat potřeby a problémy, které se pochopitelně naskýtají během života a umět také odpouštět. To jsou morální maxima, které ještě neznamenají, že vztah vydrží úplně všechno, jako jsou osudové okamžiky.
Ale mně se zdá, že lidé utíkají ze vztahů velmi brzy, aniž si vyzkouší jeho intenzitu a sílu. Není řešením si dávat náplast jiným vztahem, který může skončit stejně jako ten první, protože se nikdo z těch dvou nenaučil ve vztahu žít. A tak přichází mnoho přímo destruktivních okamžiků, z nichž jedním z nejvážnějších je strach ze samoty. Pod tlakem tohoto pocitu se lidé snaží změnit svůj neutěšený život a domnívají se, že jediným východiskem je risknout další vztah, který se může zpočátku dobře vyvíjet, než se vypotřebují mnohé prostředky ke štěstí a chybí schopnost je naplnit. Chybějící schopnost vyvěrá z toho, že se o to lidé nesnaží a ani často nevědí, jak. Oboustranná nespokojenost, nuda a bezvýchodnost se nedá dlouho vydržet a vztah se pomalu rozpadá jako omítka na zdi, která nebyla dlouho ošetřena. Nezbývá, než se smířit se skutečností, která je zdrcující: nemám na to vytvořit šťastný a trvalý vztah.
Lidská nejistota a nerozhodnost je zneužitelná
Jak je snadné zneužít nejistého člověka, který není oporou ani sobě, ani druhému. Je snadné navodit iluzi harmonického vztahu, a pak udeřit bezdůvodnou žárlivostí, citovým vydíráním, hysterickými scénami, útoky, ponižováním až jeden nebo druhý se rozhodne vztah ukončit. Není vítězů, jen poražených s následky, které se nedají snadno odstranit a je jedno, zda to trvá delší dobu nebo krátce: srdce je zlomeno, duše samá rána a cit odumírá, stejně jako životodárné síly, které živí opravdová láska, opravdové štěstí, opravdový život. Co dál, pomyslí si takový zlomený člověk? A začne přemýšlet, co "s načatým večerem". Co vlastně umím? Jaký je smysl mého života? Co život očekává ode mne a co já od něho? Co jsem udělal/a špatně a čím jsem se provinil/a, že jsem selhal/a v každém vztahu a nakonec jsem se dočkal/a něčeho tak ponižujícího, strašného, bolestného a zraňujícího? Na tyto otázky není snadná odpověď, protože za každou z nich je nějaká nedostatečnost, kterou by dokázal vyložit dobrý psycholog, který má zkušenosti. Dobrá, i když sepíše diagnozu sebelépe, bude vymýšlet pro svého klienta/klientku všelijaké terapie, rozmluvy, nic to nepomůže, dokud ten člověk sám nerozpustí v sobě všechny zlé zkušenosti, které ho zatvrzují vůči druhému a rozhodne se, jak bude žít dál - zda sám či ve dvou. Nezřídka se stane, že se k sobě lidé vracejí, protože jim dochází, že ač si to neuměli vzájemně sdělit, přeci jenom byla mezi nimi láska.
Láska má mnoho tváří, ale jediné nestvořené světlo
Láska sama o sobě je veliký div, dán člověku; nemá jen tu romantickou a erotickou tvář, ale je sama o sobě silou, která koná zázraky i tam, kde se zdá, že všechno ztraceno. A tak si myslím, že by se lidé neměli jen upínat na tělesnou a hmotnou stránku, i když jsou důležité a nezbytné, ale dávat víc s upřímností a citem bez ohledu, zda ten druhý je schopen to chápat. I když se něco zvrtne a přijde odloučení, taková láska zůstane a často se stane, že přitáhne ty dva vyvolené zase k sobě. To konečně poznají, až při náhodném setkání v nich zažehne ten oheň, protože srdce musí vždy hořeti. To je asi ten důvod, proč naši předkové přetrvali spolu války, strach o život, hlad, strach o děti a lopocení se životem. Neopouštěli se v dobách zlých a byli šťastni v dobách dobrých, byť žili skromně, a jak žili, tak i umírali. Dokázali leccos ustát, i když nebylo vždy posvícení. Bylo by jen dobře se nad tím hluboce zamyslet, než začnete ze vzteku a zklamání psát návrh o rozvod. Třeba všechno nevyhaslo.
