Čtete rádi antické autory? Možná, že následující článek povzbudí ty, kteří si myslí, že jejich myšlenky a díla nemají naší době co říci. Ale mají. Uvidíte sami.
Proč číst antickou literaturu? Není již zastaralá? Má ještě něco zajímavého pro naši dobu?
Nevím, kolik z Vás, moji milí čtenáři, se opájí antickými díly. Poté, co jsem si přečetla Homéra, pochopila jsem, jak obrovský zlom musel nastat ve starořecké duši a myšlení v době helénismu. Pro praktické a věcné Římany to byla doba rozhodnutí pro přijetí látky, kdy se římské, řecké a orientální systémy navzájem prostupovaly. Římská filosofie směřovala k eklekticismu a splynutí systémů zapříčinily dvě okolnosti: stoicismus a epikureismus spolu se staršími a stále fungujícími systémy Platóna a Aristotela splynuly, konečně i sám skepticimus, který všechny směry drsně kritizoval, pocházely z Řecka. Vzdělaný Říman je potom pouze zkoumal a vybíral si to, co se mu jevilo jako správné. Tedy, přesíval je. Římané, ti staří praktici nic slepě nepřejímali, natož filosofické myšlení, samoúčelně, ale jako prostředek k praktické orientaci ve světě. A mně se to líbí, je to rozumné. A tak přistoupili ve spojování vybraného k nové jednotě.
Cicero byl v době patristiky milován - nechť je milován i v naší době
Když jsem četla Vyznání od Augustina Aurelia, tak ve mně zase zahořela zvědavost - zvláště mne zajímalo, jakou filosofii studoval a narazila jsem na již ztracené dílo Hortensius, které ho dovedlo do tenat filosofie. Třeba na nějakou zmínku o tomto díle narazím ve starých autorech z ze 17. století a výše, kteří znovu otevřeli brány těchto dávných filosofů. Je třeba stále pátrat a usilovat o informace.
Nejinak i já jsem byla v mládí mocně přitahována jeho dílem a už na gymnasiu jsem si kupovala některé knihy od řeckých a římských autorů. Při nedávném úklidu knihovny, která o něj doslova žebrala, jsem našla dva spisy O povinnosti. Až to zamrazilo! To mrazení přichází často, nahlédneme-li do staré římské či patristické literatury, kterou stojí za to studovat a zapřemýšlet nad ní, když pořád hledáme nějaké hodnoty a kořeny. Nyní, osměluji se říci, se u nich nacházíme. U samotných kořenů práva.
Marcus Tullius Cicero si rozhodně zaslouží naši vzpomínku a pozornost pro skvělé myšlenky i pro jeho osobnost, která okouzluje do současné doby.
Úryvek
A tedy nejen o pravé čestnosti platí, že se nemůže dostat do sporu s prospěchem, ale ani čestnost v obecném slova smyslu, o níž usilují všichni, kteří chtějí být pokládáni za poctivé muže, nemá se nikdy měřit vnějším, prospěchem. A stejně musíme my pěstovat a zachovávat tu čestnost, na kterou naše chápání stačí, jako mudrci onu vlastní a pravou podstatu čestnosti. Jinak se nemůžeme udržet na cestě k pokroku, po které jsme snad už začali směřovat ke ctnosti.Tak si alespoň počínají lidé, kteří jsou pokládáni za poctivé, protože plní své povinnosti.
Ve spise O povinnosti Marcus Tullius Cicero líčí, jak byl vyloučen z dlouholetého veřejného života.
Úryvek
Když jsem byl ozbrojeným a zločinným úsilím vyloučen z politického života a z účasti na veřejných záležitostech. vyhledávám ústraní. A protože jsem opustil město.cestuji po svých venkovských statcích a bývám tedy často sám. Ale tento můj klid nelze srovnávat s klidem Scipiona Afrického. ani tuto mou samotu. Neboť on si dopřával klidu jen tehdy, když si chtěl odpočinout po splnění nečestnějších veřejných úkol§. a uchylovat se z rušné společnosti do samoty jako do přístavu, kdežto můj klid má svůj původ v tom, že nemohu být veřejně činný, nikoliv v mé touze po odpočinku. Neboť jak bych mohl vystupovat bez porušení své důstojnosti v radnici nebo na fóru. když byla moc senátu potlačena a soudy ztratily smysl?Tak já, jenž jsem kdysi žil v stálém styku s lidmi a před zraky svých spoluobčanů nyní prchám před zločinci, jichž se všude plno, skrývám se, jak mohu, a často jsem sám. Ale poučil jsem se u moudrých lidí, že si nejen máme z několikakerého zla zvolit to nejmenší, ale i ze zla samého si máme vybrat, pokud možno, něco dobrého, proto hledím využít svého klidu - nikoliv ovšem takového, jaký si zasloužil ten, jenž kdysi získal klid své obci - a nechci zůstat nečinný v samotě, kterou mi přináší tíseň osudu, nikoliv má vůle.
O vztazích mezi lidmi, křivdě a soužití
Z tohoto spisu mne zaujala i jeho úvaha, jejíž obsah ani nám, v 21. století není dost cizí a jistě je impulsem k rozvažování nad veřejným životem.
Úryvek
Tedy činit druhému člověku újmu a jeho škodou rozmnožovat svůj vlastní zisk odporuje přirozenosti více než smrt, než chudoba, než bolest a než všechno ostatní. Budeme-li totiž takoví, že budeme pro svůj vlastní prospěch jeden druhého olupovat nebo poškozovat, musí se lidská společnost, která se nejvíce shoduje s přirozeností, nutně rozpadnout. Kdyby každý z našich údů měl vlastní svědomí a myslil si, že by mohl být silný, kdyby pro sebe získal sílu údu sousedního, bylo by celé tělo nutně oslabeno a zahynulo by. A podobně, kdyby se kdokoliv z nás chtěl násilím zmocnit statků jiných lidí a kdyby kdekdo olupoval pro svůj vlastní zisk, byla by jednota lidské společnosti nutně rozvrácena . .. A nejen právem přirozeným, to je právem společným všem národům, ale i zákony jednotlivých národů, na nichž v jednotlivých obcích spočívá ústavní zřízení, bylo shodně stanoveno, že nesmí jeden druhému škodit pro svůj vlastní prospěch.
Marcus Tullius Cicero má ještě další zásluhy - díky tomu, že se zachovaly některá torza jeho prací z právnické činnosti v hořícím Římě, byl schopen východořímský císař Justinián dát dohromady v rekordní době římské právo, které přežilo do současné doby.
