Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Příběh: Rozhrada

7. 09. 2017 22:31:02
Láska je silnější než smrt - strach z osamění silnější než vidina peněz, Člověk málokdy se rozhoduje správně, když si není jistý sám sebou, partnerem nebo odhadem do budoucnosti. O tom tento příběh.

Samozřejmě, že není každý den nálada na hádající se lidi a těžko rozhodnout, jak jejich věc rozřešit.

Šlo o rozhradu mezi dvěma pozemky, která stála na hranicích obou pozemků a fungovala jako zeď, která měla chránit oboustranně soukromí rodin.

Ovšem není rozhrada jako rozhrada. Některé jsou tvořeny nízkými keři (pokud jsou ovocné, pak je jasné, že se nebudou otrhávat i keře souseda, neboť je to krádež), jiné zase zděným monstrem a zde je jasné, že se o ni musí pečovat. Když ta zděná začne opadávat, je nutné ji opravit a znovu pěkně omítnout.

K tomu stačí dohoda, nebo uzavřená smlouva s firmou, která odborně a pěkně udělá z takové ohyzdné zdi zázrak. K ní se přistaví lavička, nebo lepší posezení a to je přeci příjemné, ne? A co se děje za zdí, to nemusí žádného z nich zajímat. Soused, pan Vodička, byl veselý, poněkud lehkomyslný a velmi oblíbený člověk. Nejenže pěstoval květiny, které dodával do květinářství v městečku, ale také choval kanárky a králíky, kromě toho byl i členem zastupitelstva obce a zařídil novou kanalizaci, vyčištění rybníku na náměstí, hrál o mších v místním kostelíku na varhany a dělal ještě spoustu dalších užitečných věcí. Sem tam zavlála zahradou ženská sukně, ale žádná u něho dlouho nezůstala. Žil, jak uměl a chtěl. Byl nepostradatelný.

Zeď byla, podle dokumentace, 5 metrů vysoká a 20 metrů dlouhá. U obou končila u vrat, z nichž se vyjíždělo z objektu na komunikaci, která vedla do městečka, v kterém místní nakupovali, nebo chodili do divadla či do hospody. Podle dokumentů rozhradu nechal postavit kdysi dědeček, kterému celý objekt patřil po domluvě se sousedem, a oba se zavázali, že o ni budou pečovat a nebudou činit jeden druhému překážky, pokud jeden z nich shledá, že je třeba ji opravit či obnovit fasádu. Tedy šlo o spoluvlastnictví a každý z nich měl samozřejmě práva a povinnosti, vyplývající ze zákona.

Oba současní vlastníci byli dědici a vybudovali si ze starých venkovských domů velmi pěkná a moderní sídla a zpočátku rozhrada nikomu nevadila, než manžel paní Vlasty nepojal podezření, že dochází k nějakým nepřístojnostem. Podezření bylo vyvoláno nálezem kytice, která ležela na jejich pozemku. Paní Vlasta se nemohla vymlouvat, že ji tam sama zapomněla, protože tak krásné růže pěstoval jen jejich soused a všichni je obdivovali.

"Kde se ta kytka tady vzala?" udeřil na svou paní Vlastu, která se nevyděsila pod tlakem jeho pohledu a věnovala se svému účesu. Pokrčila rameny.

"Tu rozhradu zbourám. Však já tě pozoruji, jak se tam pořád motáš a dokonce jsi u ní udělala záhon, abys měla záminku se tam motat ještě víc."

"Nemůžeš ji zbourat, je součástí nemovitosti. Navíc: a já jsem zdědila nemovitosti ještě za svobodna platnou závětí a nespadá do našeho společného jmění manželů. A než se začneš ohánět nějakými řečmi, tak jsi to byl ty, kdo se chtěl sem stěhovat. Ani jednou ses nezajímal, zda máš na tom nějaký podíl a trvalé bydliště máme oba přeci v Praze v našem bytě, který jsme pronajali, jestli si vzpomínáš. Mohli jsme klidně zůstat v Praze."

Řekla to klidně a dál se věnovala svému účesu. Neřekl: já jsem tu asi navíc a ty mne můžeš kdykoliv vyhodit, ale bylo to tam. Když uviděl poprvé opuštěný dům a krásný pozemek, srdce architekta se tetelilo. Každý večer přemýšlel s tužkou v ruce, jak se to tady krásně předělá, jaký tu bude ráj pro oba. Navíc, pracoval většinou ve svém ateliéru v domě a do Prahy jezdil málokdy. A najednou, když bylo všechno hotové, tedy hnízdečko lásky, tak jediná kytice všechno zničila.

Tehdy, když se dům rekonstruoval, neřekla ani slovo. Ba naopak, pomáhala a radila a radovala se, jak je to krásné. Tenkrát ho nenapadlo, co mu dnes připomněla, že objekt není ve společném jmění manželů. Napadlo ho, že se v pondělí zeptá na to advokáta a trochu uklidněný vyšel z domu na zahradu, aby se uklidnil, protože takové věci se musí řešit s chladnou hlavou.

Když odešel na zahradu, popadla ji úzkost. Samozřejmě že si uvědomila, jakou vinu má na tom sama, že věděla, jak má postupovat, aby se nemovitost zahrnula do společného jmění manželů a přitom to neřešila. Nebyla si totiž jistá, zda to má udělat, protože dědeček ji před smrtí řekl:

"Vlastičko, ten dům a zahradu si nech, abys byla zajištěná, Nikdy nevíš, co se všechno v životě semele a máš v tom majetek. On je Oldřich hodný člověk a má tě rád. Ale to nemusí platit napořád."

Toto napomenutí ji stále vězelo v hlavě. Dědeček měl pravdu, to určitě měl. Je třeba si s Oldou promluvit a všechno mu po pravdě říci, že si chce dům a zahradu i s tou pitomou rozhradou ponechat pro všechny případy. Ale, z druhé strany, uvažovala, že se na té rekonstrukci hodně nadřel a měl z toho radost, jako ona. A možná si uvědomil, že z toho nemá vlastně nic. Třeba by po mně chtěl peníze, uvažovala a zamrazilo ji. V pondělí zajde za advokátem. Je to starší zkušený právník a býval dědečkovým kamarádem. I přes to, že mu táhlo na osmdesátku, stále pracoval a sem tam se ukázal i v restauraci. Jeho jedinou vášní byly taroky. Při myšlence na právníka se uklidnila a rozhodla se, že o tom nebude s mužem o tom mluvit, dokud si s právníkem nepohovoří.

Z okna viděla, jak Olda prochází zahradou, prohlíží si stromy, které hnaly do květu, a vypadal klidně. Jindy by za ním šla, ale všechno jí říkalo, aby radši začala vařit a nerozvíjela nějaké zbytečné debaty, které by mohly skončit pro jejich manželství špatně. To nechtěla, ale z druhé strany musí myslet na zadní kolečka. Kdyby došlo k rozvodu, nebo nedej Bože k úmrtí, nikdy by nesehnala tolik peněz, aby vyplatila Oldu nebo jeho dědice. A to ji odvrátilo od myšlenky být velkorysá, protože věděla, že Olda má nemanželského syna, který by byl první, kdo by se případně k dědictví hlásil.

Když krájela maso, pomyslela si, jak to manželství vypadá. Ještě včera byla klidná, než se objevila ta kytice pod rozhradou na jejich pozemku. Možná, že ji Olda nevěří. Že ji tajně podezřívá a to samozřejmě není žádné dobré znamení. Ne, řekla si, nedovolím, aby se mi manželství rozpadlo. Tak dlouho jsem čekala na toho správného chlapa.

"Stromy už ženou do květu," řekl Olda ve dveřích a ona se obrátila k němu. Chtěla se ujistit, že je všechno v pořádku, jako bylo včera, předevčírem a před týdnem či měsícem.

"To je dobře," řekla a obrátila se zase ke sporáku, aby zamíchala omáčku.

Oldřich si sedl ke stolu.

"Polévka je už hotová, vyndej si z linky talíř," řekla a usmála se.

Vyndal dva, ke každému položil lžíci. Nalila polévku do polévkové mísy a nesla na stůl. Stejně jako včera, předevčírem a před měsícem. Pozoroval ji. Ještě váhal, ale jeho myšlenky se upínaly k usmíření. Vlasta se však netvářila, že by chtěla o té věci mluvit.

"V sobotu natřu okapy," řekl, aby rozvinul nějakou komunikaci.

"To bude fajn," odpověděla a sedla si ke stolu. Nalila mu polévku na talíř a sama si též nalila. Ochutnala a poradila mu, aby si ji trochu přisolil. Zalitoval, že se nechal unést, když našel tu kytku a že rozvířil ten konflikt. Měli to řešit tenkrát před svatbou, ale neměl náladu běhat po advokátech, tak to nechal tak.

"Nechceš k té polévce rohlík?" zeptala se.

"Možná že jo, ten vrchní, pěkně vypečený."

Nechci tě ztratit Oldo, pomyslela si. Moc bys mi scházel. Nechme to tak. Ta rekonstrukce tě stála taky dost tvých peněz z projektu, jako stála mně z dědictví. Nedělal jsi na cizím. Kdybych umřela já, všechno bys stejně získal pro sebe. I ten pražský byt. V tu chvíli moc chtěla, aby se zase vrátily ty city, které ještě včera, předevčírem, před měsícem brala jako samozřejmost.

Dojedli polévku. Vstala, vzala ze stolu talíře a lžíce, dala je do myčky a zpod ubrousku vyndala kulaté knedlíky a jeden po druhém vkládala do vařící vody.

"Udělala jsem ti plněné knedlíky, navrch se škvarky a se zelím,". Řekla.

"Víš co? Po obědě se půjdeme projít k hájku. Vzpomínáš, jak jsme tam našli ty hříbky?"

"Vzpomínám."

Věc jejich lásky se jí zdála důležitější, než všechno na světě, protože poprvé pocítila, jak z ní uniká. Bylo to děsivé a pak ta prázdnota.

Za rozhrabou se ozvala hudba. Vodička zřejmě cvičil na housle.

"Ten Vodička je ale pošetilec," rozesmál se Olda, "není na světě nic, co by neuměl. A proč jsi ty růže nedala do vody? Zvadnou ti."

Vstal, vzal vázu ze stolku, naplnil ji vodou a pečlivě do ní naaranžoval růže.

"Řeknu mu, aby nám dál pár keříků, zasadíme je dopředu na ten záhon a za nimi pak astry. Ty je máš ráda a mně připomínají babičku."

„Možná, že by bylo dobré natřít plot kolem zadní zahrady. Chtěla jsem tam nasadit tři keříky černého rybízu.“

„To je dobrý nápad, mám ho rád. Že nás to nenapadlo dřív. Vidíš, rybíz a nějaký ten angrešt.“

Vyndala z kastrolu knedlíky, šetrně je položila na velký oválný talíř a nesla na stůl. Olda vyndal z linky dva talíře, ona postavila misku se zelím doprostřed stolu, on přinesl dvě pivní sklenice a vyndal z lednice pivo.

Pomyslela si, že možná před dvěma hodinami se mohlo stát něco, co by zabránilo této chvíli, která ji naplňovala blažeností. Jsou zase spolu. Tělem a duší. Určitě i on to tak cítil, viděla mu to na očích, ve výrazu tváře. A do toho se otevřeného okna linuly zvuky houslí.

„Není nic, co by neuměl,“ řekla a rozkrojila knedlík. Rozprostřela na něho kysané zelí a on nalil do sklenic pivo.

Z dálky byly slyšet auta z dálnice a teplý vítr vlál v záclonách. O to všechno jsem mohla přijít, pomyslela si. Housle utichly. Oba se podívali do okna.

„Půjdeme do hájku a cestou se zastavíme u hajného, má nová štěňata. Jedno mi nabízel, ale já jsem bez tebe nechtěla brát, ona je se psem práce.“

Dojedli, sklidila ze stolu, nádobí dala do myčky a pustila ji. Ten zvuk mu připomněl dny před tím, kdy ještě netušil, že se dostanou na samý okraj propasti.

„Domluvím se s Vodičkou a opravíme tu rozhradu, dokud je hezky. Každý ze své strany. Myslel jsem, že by bylo pěkné, kdyby byla světlounce modrá na naší straně. Vodička ať si ji natře, jak chce. “

„To je pravda. Ta bílá řeže do očí,“ odpověděla a šla se převléknout. Vyšli z domu a zamkli za sebou vrata, pak šli kousek po silnici, sešli na polní cestu a kráčeli vedle sebe, jako včera, předevčírem a před měsícem, jeden o druhého se opírajíc směrem k hájku. Otočili se, aby alespoň zahlédli střechu domu a pak pokračovali dál.

Obloha se chvílemi pokryla mraky a vítr je rozehnal.

Autor: Irena Maura Aghová | čtvrtek 7.9.2017 22:31 | karma článku: 10.87 | přečteno: 405x

Další články blogera

Irena Maura Aghová

Pár slov o Ernestu Denisovi

V předchozím miniseriálu jste se setkali s jeho zdrojem, s dílem Ernesta Denise. Představím Vám ho, milí přátelé.

13.9.2017 v 23:56 | Karma článku: 9.33 | Přečteno: 225 | Diskuse

Irena Maura Aghová

Kukátko do dějin: Volba mezi odbojem a porobou 6 - závěr

Boj mezi králem a stavy za doby Ferdinandovy v Rudolfově době, v které se nyní nacházíme, neustává. Ústavní otázka nebyla rozřešena lépe než roku 1526, ale stavové chtěli zase zkusit štěstí.

13.9.2017 v 17:49 | Karma článku: 5.92 | Přečteno: 147 | Diskuse

Irena Maura Aghová

Kukátko do historie: Pod Rudolfem Habsburským 5

Stejně jako Filip II. tak i Rudolf II. si mysleli, že povinností a prospěchem panovníků je potlačovat kacířství a zničit tu svobodu svědomí, která jim byla uložena nešťastnou dobou.

13.9.2017 v 1:15 | Karma článku: 7.04 | Přečteno: 287 | Diskuse

Irena Maura Aghová

Kukátko do dějin: Jak povstala Česká konfese, a Rudolf se stal králem 4

V pozadí vlády předchůdců Rudolfa II. se zrcadlí náboženské boje, které vyvrcholí v bitvě na Bílé hoře a její výsledky poznamenají evropské dějiny. Vraťme se nyní do Maxmiliánovy doby, abychom plynule přešli k době Rudolfově. i

11.9.2017 v 19:02 | Karma článku: 7.44 | Přečteno: 203 | Diskuse

Další články z rubriky Poezie a próza

Martin Hatala

Nešla bys na pivo?

Už delší čas jsem ji sledoval. Jak se koupala, jak se opalovala, jak si mě vůbec nevšímala. Přesto jsem ve své pozorovatelské činnosti nepolevoval, nepřestával si přát, aby se aspoň jednou podívala mým směrem, jednou jedinkrát na

22.9.2017 v 12:43 | Karma článku: 18.76 | Přečteno: 702 | Diskuse

Lukáš Klouček

Vzpomínka na budoucnost

Sex? Ta pradávná zábava přihlouplých homo sapiens sapiens, při které se šíří celé spektrum bakterií, včetně těch přenášejících smrtelné nemoce? Kdepak. Klonování a digitální reprodukce se staly plnohodnotnou náhradou barbarské...

22.9.2017 v 11:24 | Karma článku: 6.09 | Přečteno: 174 | Diskuse

Daniel Tomáš

Jak jsme unesli nevěstu

Jistě se všichni shodneme, že vstup do svazku manželského je posvátným dnem v životě lidském. Je to první a asi i nejdůležitější krok na cestě k rozvodu. Krok, který ze dvou milujících bytostí vytvoří krvelačné bestie.

22.9.2017 v 9:23 | Karma článku: 13.78 | Přečteno: 381 | Diskuse

Marek Ryšánek

Než začnete kritizovat...jak si být vzájemně oporou

když se setkávám s lidmi, kteří nemají zkušenosti s křesťanstvím, snažím se jim přiblížit funkci církve obrazem o rodině. Říkám jim, že církev může být taková svého druhu větší rodina, kde jedni druhých břemena nesou.

21.9.2017 v 12:03 | Karma článku: 5.96 | Přečteno: 154 | Diskuse

Bohunka Jakubcová

Jak se... podepsala krví

"Nemohu Ti pomoci, jednou jsem Ti dal do vínku, co jsem uznal za vhodné a nemohu nic měnit." "Alibisto!" Tohle jí ale nestačilo

21.9.2017 v 8:00 | Karma článku: 7.87 | Přečteno: 216 | Diskuse
Počet článků 1445 Celková karma 10.05 Průměrná čtenost 1303

Snažím se o vlastní a nezávislý pohled na život.

Vystudovala jsem Právnickou fakultu v Brně, nyní studuji na CMTF v Olomouci a středobodem mého zájmu je antika a doba reformace v Evropě. Zajímám se o dějiny umění a ráda čtu.  

 

 


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.