Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Kukátko do dějin: Nepokojná duše krále Maxmiliána 3

10. 09. 2017 14:22:35
Ferdinand I. měl patnáct dětí s Annou Jagelonskou. Jeho nejstarší syn Maxmilián II.otce znepokojoval a možná, že mu ani nevěřil, proto rozdělil zemi na tři díly. Otec synovi neponechal vliv v Čechách.

Volba Ferdinanda za českého krále

Vraťme se k času, kdy byl zvolen Ferdinand za Českého krále, a abychom pochopili, jakým způsobem se Maxmilián, jeho nejstarší syn, stal králem. Když zahynul dne 29. srpna 1526 král Uherský a Český Ludvík u Mohuče, vypravil arcikníže Ferdinand Rakouský už dne 10. září svého vyjednavače Jana Mrakše z Noskova k panu Adamovi s Hradce, nejvyššímu kancléři Českého království se psaním a ústním návodem o tom, že se chce domáhat českého trůnu a aby mu k tomu Adam byl nápomocen.

Právní nárok na trůn

Ve svém dopise vznesl dvojí právní nárok: jeden pro manželku Annu Jagellonskou, urozenou královnu Českou. Druhý vyplýval z dědičných smluv mezi domem Rakouským a korunou Českou. Tyto dědické smlouvy nechal vyhledat, a už 13. září přišla správa z Innsbrucku, že se tam našla taková smlouva z roku 1366 a byla přiložena rada. Že je třeba prohledat i rakouské archivy. Další pokyny vedly k otázkám dědického práva jeho manželky Anny Jagellonské a své vlastní odvozené právo z dědických Karlových smluv, o kterých se asi nevědělo, že v roce 1462 byly právně umořeny. Z toho vyplývá, že Habsbursko-Rakouský rod nabyl potřetí a naposledy korunu Českou nikoliv podle dědických smluv, ale svobodou volbou českých stavů, za druhé dodatečnou volbou knížat a stavů slezských, a za třetí uznáním dědických práv Anny a jejího manžela po ní na Moravě a v Lužicích.

Z toho též vyplývá, že kdyby stavové království českého přizvali k volbě, jak by se slušelo, také stavy ostatních zemí koruny české. Že by na místo všelijakých rozmanitostí by nastoupil jednotný způsob, totiž volba jménem celé koruny České a svobodná volba by se provedla jménem království /Českého.

Avšak: tato rozmanitost právních titulů, kterými se Ferdinand mohl počítat za pána v zemích koruny České, nikdy nepadal na váhu. Království České jako hlava koruny v té věci rozhodovalo. Ferdinand I. při přijetí české volby schválil tento způsob rozhodování. Jak se to jednou stalo, neboť stál již volený král Český k ostatním korunním zemím v poměru jako obyčejný dědic trůnu, neboť král Český měl již tím samým panovnický nárok k ostatním zemím koruny.

A co se sjednalo při jeho přijetí a uznání na Moravě a ve Slezsku, nemá jiný význam, nežli další vyjednávání českých stavů s Ferdinandem po vykonané volbě: kdo má být příštím panovníkem, bylo rozhodnuto českou volbou, všechno ostatní směřovalo jen k ustanovení a obapolném uznání výminek, pod kterými má být nový král připuštěn k vládě. A k tomuto vyjednávání či přijímání krále ve vlastním smyslu měly rovné právo všechny země, které ho skutečně využívaly, každá za sebe. A bez rozdílu, ať již král dosedal na trůn z pozice dědice anebo svobodné volby.

Potvrzení vztahu nové dynastie k českému trůnu

Volbou roku 1526 a změnou novým článkem o volení nového krále za života starého z roku 1527 byl zřízen a potvrzen vztah nové dynastie k trůnu českému, který právně i skutečně trval za předešlých dynastií. Čechové měli přijímat krále z Habsburského rodu dle pořád prvorozenectví zrovna tak, jak je přijímali z Přemyslovského rodu. Lucemburského rodu a Jagellonského rodu.

Právní kličky a vyjednávání

Totiž, dědický nárok Anin k České koruně se zakládal na Karlově zákoně z roku 1348 a na Vladislavově majestátu z roku 1510. Ferdinandovi poslové se dozvěděli od Ferdinandových přívrženců, že pokud se chce stát českým králem a dosednout na český trůn, není radno klást důraz na dědické právo a na dědické smlouvy, protože prý Čechové mají právo svobodné volby, když král zemře bez mužského potomstva. Ferdinandovi poslové, jak je vidět, se poněkud odchýlili touto radou od své původní instrukce, kterou dostali od Ferdinanda. Stavové dědický nárok Anny Jagelonské neuznali, i když se počítalo zas zemského zákona, že i žena mohla zdědit trůn. Stavům mohlo postačit, že Anna byla již vdaná a nemuseli se dovolávat pochybné zásady, že uchazeči jdou v linii sestupné a nikoliv také v linii vzestupné. Kdyby se poslové a mluvčí Ferdinandovi chtěli hádat se stavy o dědické Annino právo, poukazovali by na Vladislavův majestát. Ale i na to, že v Karlově zákoně z roku 1348 není žádné ustanovení, kterým by se ženské dědické právo trůn omezovalo na nevdanou dceru posledního krále, tak, jak stavové tomu rozuměli. Ale v těch dnech se projevovalo, že stavové svou přízeň spíš věnují bavorským uchazečům, a poslové Ferdinanda a Anny uznali za vhodné nenaléhat na právo dědické, aby tím nevzbuzovali nepřátelství vůči Ferdinandovi a Anně. Stavové zůstali při svém stanovisku, i když při zamítnutí Anniných dědických nároků dokazovali na sněmu její nárok. Zvolili výbor 24 volitelů, po osmi z každého stavu, kteří se museli zavázat přísahou, že při volbě Českého krále ze tří osob, Ferdinanda Rakouského, Vilém a Ludvíka Bavorského budou nestranní. Tento výbor dne 23. října 1526 zvolil Ferdinanda za krále Českého.

Volba Maxmiliána za Českého krále

Stavové nebyli spokojeni s vládnutím Ferdinanda I. Důvod vězel v tom, že se stavěl na odporu proti náboženskému vyznání většiny země. Stavové se usnesli v roce 1547 proti králi Ferdinandovi, aby byl obnoven sněmovní článek z roku 1526, podle něhož by nový král nemohl být volen a korunován za života starého, žijícího. Snaha stavů obnovit platnost toho článku směřovala k úmyslu, aby dědice zbavily českého trůnu. O tom úmyslu nelze pochybovat. Zásada volitelnosti se měla úplně potlačit proti zásadě dědičnosti dosud platnou vedle ní a zároveň s ní, a český stát by se proměnil ve volební říši, jak tomu bylo v Polském království. Ale tento plán byl zmařen Ferdinandovým vítězstvím nad polovičatým odbojem stavů českých, a ještě téhož roku musel sněm potvrdit dosavadní zásadu dědičnosti trůnu, a to počítaje i ten zvláštní výklad o dědickém ženském právu, jehož se dostalo Karlovým zákonem a Vladislavovým majestátem a druhým reversem Ferdinandovým.

Čeští stavové svolili ke králově žádosti s výminkami v ní samé podle starého právního zvyku a usnesli se: Poněvadž privilegium království Českého za krále Českého zůstati a těchto časů za věc dobrou když by Pán Bůh JKMsti pána našeho z tohoto světa povolal, abychom hned věděli, kým se spravovat a koho za krále a pána bez dalších rozepří a prací míti a držeti. Proto arcikníže Maxmilián jako JMsti nejstarší syn po dnešní den jména, titule a všeho důstojenství královského užívati ráčí a za budoucího krále Českého pána našeho držín byl, i kdyžby s JMKou stavové se usnesli, i korunován býti mohl.

Přitom si vyžádali stavové, aby jim král Ferdinand vydal listinu pod královskou pečetí, že Maxmilián do lhůty od nich ustanovené přizná se zápisem k výminkám, podle kterých jej dle královské propozice za budoucího krále uznají.

Zrovna v té době byl Maxmilián ve Španělsku a stavové ho tedy obeslali zvláštním listem dne 19. února 1549, kde ho zpravili o jeho povýšení: že ho z upřímné a poddané lásky dobrovolně a za života JKMsti, a na milostivou žádost Jmsti tak, a na ten způsob a výminky, jakž bezpochyby JKáMst VMstiKč to vše oznámiti ráčí, za krále a pána svého přijali.

Z toho vyplývalo, že čeští stavové za Ferdinanda I. tak dobře jako jindy za Vladislava drželi se zásady, že toliko z dobré své vůle, a uznají-li toho potřebu, mohou za života krále jeho dědicovi pojistit nástupnictví na trůně. Podobné jednání probíhalo i na moravském sněmu a slezském sněmu. Maxmilián vydal stavům českým předepsaný revers na výminky, pod kterým za krále Českého byl přijat, a později kde nového usnesení sněmu, která začal 9. září 1562 v Praze, dosáhl korunovace, a to dne 20. září ještě za života svého otce. Zcela podobným způsobem byl také Maxmiliánův syn Rudolf ř. 1576 přijat za budoucího krále.

Ferdinandovy obavy

Otázka, proč Ferdinand I. nebyl spokojen se svými syny, je možná snadno rozluštitelná. Generační problémy anebo skryté plány? Když krále prosili, aby se šetřil, odpovídal, že práce mu neškodí, ale hoře způsobené nerovným sňatkem Ferdinandovým a náboženskými sklony mladého Maxmiliána. Jistě, že muselo Ferdinanda rozčilovat, že se obklopoval podezřelými lidmi a ignoroval katolické kněze, nechtěl se kolikrát účastnit římských obřadů a raději se nedal korunovat za uherského krále, než by přijímal pod jednou způsobou. Přijímal posly sekt, pronásledovaných za vlády jeho otce, naslouchal jejich stížnostem. Jeho kazatelem byl ženatý luterán Pfauser, kterého Ferdinand celá léta pokoušel pro odchylné učení a hlavně se pokoušel o to, vzdálit ho od svého syna. Pfausner asi dost přeháněl, když léčit bouřlivé diskuse mezi otcem a synem a prudké Maxmiliánovy výstupy a jezuitské udavačství, chování kurie, to všechno hnalo Maxmiliána k výstřednostem a schválnostem. A pak přišel zlom...

Volba Maxmiliána za krále římského

Najednou Maxmilián zvážněl, a to kolem roku 1561, kdy se rozhodovalo o jeho volbě za římského krále. Papež Pius IV. byl nakloněn Habsburkům, ale od Ferdinanda vyžadoval výslovné záruky. A král si vážně pohovořil se synem. Vysvětlil mu nebezpečnou situaci, do které směřoval a on sám ho nikdy nebude podporovat proti katolíkům. Mladý kníže tedy učinil přísahu, že chce žít a umřít ve svaté církvi římské jako jeho předkové a po svém zvolení slíbil poslušnost a věrnost papeži a církvi. Jeho pokora nezůstala bez kritiky, domáhal se pronikavých změn, schvaloval žádosti, jimiž se Ferdinand obracel k Tridentskému koncilu, Když se roku 1563 setkal ve Slezsku se stavy, aby přijal přísahu poslušnosti, protestanští kazatelé mu oznámili, že se drží obřadů staré církve, které mohou být zachovány bez modlářství. Slíbil jim ochranu.

A pak se všechno změnilo a Maxmilián zklamal

Maxmilián se sice neřídil metodami vlády svého otce Ferdinanda I., ale zase se od něho tak prudce nelišil. Evangelíky nepronásledoval, ale také je nepodporoval. Jeho vláda, jak všichni doufali, se nestala protikladem vlády předchozí, ale slabým pokračováním. A důvod? V roce 1569 zemřel Don Carlos, Maxmilián začal pomýšlet na nástupnictví na španělský trůn a hleděl si zachovat přízeň Filipa II. Zatímco se dříve jevil, že je podporovatelem reformace, že smíří nepřátelské konfese, je lhostejnější k Německu a plánuje, že se stane hlavou Habsburského domu. Zdá se, že ač své přesvědčení nemění, přesto přijímá poslušně pokyny ze Španělska a Říma.

Válka proti Turkům

Maxmiliánovy plány, byť byly postaveny na písku, zdrtil nový náraz na realitu. První jeho velký podnik, válka s Turky skončila nešťastně. Po této zkušenosti se vzdal všech svých velkých plánů. Je mírný, přeje si mír, ale neum jej zabezpečit. Má je šlechetnou vůli. A tímto pohledem poznáváme znamenité politiky, kteří vynikají více svými skutky, než srdcem, například Jindřich IV.

Maxmilián je diletant?

Maxmilián je diletant, zaujatý šlechetnými myšlenkami, které, pokud se odváží k činnosti, škodí si a připravuje se o důvěru. Tím ohlašuje vládu Rudolfa II., nad něhož sice vyniká větší čilostí a mravností, ale jemuž se podobá v zálibě v umění, osvícenou myslí, ale také nedostatkem vůle a kolísavou rozhodností. To si mnozí mysleli a o tom si šeptali.

Vzrůstající nepřízeň proti Maxmiliánovi

Vzrůstající nepřízeň ho zarmucovala a snažil se získat opět náklonost svých národů okázalými deklamacemi, kterým však málokdo uvěřil. Byl obviňován z obojakosti. Ale to by se mu křivdilo. Patřil totiž k lidem, kteří při větší chytrosti ducha, než jasnosti v rozumu mají více dobré vůle, než ráznosti. Patřil k bezděčným klamatelům, kteří slibují více, než mohou splnit Jeho dlouhý pobyt ve Španělsku, hádky s otce vyvinuly v něm náklonnost ke lsti a zálibu k dobrým prostředkům a tyto chyby byly zvyšovány politickými cíli, které sledoval a které byly v rozporu s jeho smýšlením. Co vlastně v hloubi duše rozvažoval ve věcech víry: Jeho první učitel Wolfgang Severus byl tajným Lutherovým žákem, Pfaser, který byl po několik let jeho kazatelem, byl protestant a nelze popřít, že Maxmiliián se klonil k evangelickému náboženství. Neměl však odvahu, a to brzdilo jeho záměry. Neměl dost síly, aby odolal spojeným vlivům, které slibovaly ho vytrhnout ze zkázy. Nepostavil se proti svým bratřím otci, k němuž přes všechny problémy choval velkou lásku.

Maxmiliánův vztah ke Španělům

Sice neměl rád Španěle, nedůvěřoval Filipovi II., a to proto, že ho podezíral, že se chce zmocnit německé koruny. Ve svých rozmluvách s vyslanci o něm mluvil dost drsně a Filip II. to věděl a pamatoval si to. Ale svazky mezi nimi byla tak dávné a intenzivní, že se obě strany vyhýbaly konfliktu. Vždyť by to znamenalo vstoupit do občanské války. Filip II. byl Maxmiliánovým bratrancem, švagrem a zetěm. Maxmilián si uvědomil, jak by se mohl stát hrozným nepřítelem. Jeho armáda byla mohutná a dobře vycvičená. Jeho poklady se zdály být nevyčerpatelné. Aby se mu zavděčil, poslal do Španělska své syny, Rudolfa a Arnošta. Mluvil o Filipovi už jen s úctou a dožadoval se jeho rad, pak plnil jeho pokyny. Marie Španělská, sestra Filipa II. měla s Maxmiliánem deset dětí a zřejmě ho velmi milovala. Ale byl tu i vztah ke tchánovi Filipovi II. Maxmilián sice cítil uspokojení být v opozici, ale v hloubi duše tušil, že se nedováží

O skutečné Maxmiliánově moci a jeho neklidu

Neklidná povaha Maxmiliánova cítila uspokojení v opozici, ale v hloubi duše cítil, že se neodváží vejít do roztržky s katolictvím. Sice ho kardinál nepřesvědčil, ale podal mu možnost zakrýt jeho obrat. Bylo nutné si položit otázku: jaké výhodu mu poskytuje reformace? Možná důvěrnější spojení s jeho národy, ale tuto výhodu zastínily vyhlídky, které mu líčili papežský a španělský vyslanec. Je nasnadě, jak konečně vyplývalo vždy z historie, že hlavy habsburského domu se více starali o zahraniční politiku než o vnitřní a to platí jako pro 16. století a i pro 19. století.

Někteří dějepisci zkoumali: jaká byla skutečná moc Maxmiliánova, kdyby se postavil směle jako přední osobnost a kolem sebe shromáždil celé luteránské Německo? Možná, že by se mu již podařilo realizovat německou jednotu, ale musel si být úplně jistý oddaností svých nejbližších poddaných, aby změnil Evropu. Jak bylo výše uvedeno - ve prospěch stínu, pro moc se odřekl pravdy. Ale věc není zcela jistá. Byly ohroženy duchovní statky sekularizací?

Mnoho otázek a málo odpovědí

Reformace byla úzce spojena se samosprávou knížat a pánů. Byla bych jejich vděčnost tak veliká, že by se odřekli svých výsad ve prospěch ochránce své víry? Rozhodně katolická církve by se vzpírala takovému odpadnutí, její obrana by byla zoufalá a výsledek nejasný. Ještě v době, kdy byl ve sporech se svým otcem Ferdinandem I. Zkoumal své protestantské přátele, aby se dozvěděl, zda mže na ně spoléhat, na jejich pomoc. Odpověděli mu radami. Od té doby se choval tak, jak mu radili, a rozhodl se, že své tradiční výhody neobětuje málo odvážným spojencům. Protestanté ho obviňovali, že přijímá démony jihu a Maxmiliána uráželo jejich podezírání.

Vzrůstající projevy zklamání veřejného mínění, pochybnosti, nepokoj, který následoval po nadšení, které provázelo jeho vstup na trůn, a měnící se v konci v hněv a opovržení, tento žalostný úpadek vlády, která vzbuzoval tolik nadějí a nezdar ducha v některých stránkách vynikajícího, ale některými mezerami nenapravitelnými k nečinnosti odsouzeného, celá tato bolestná mravní tragedie se postupně odkrývá ve zprávách, které o Maximiliánovi šíří benátští vyslanci. To byla krutá rána pro muže, který měl tak vysoké ambice a jemuž náklonost veřejnosti byla vším. Záhy vážně onemocněl a jeho zdravotní stav mu bránil plnit své povinnosti. Své povinnosti ponechal svým úředníkům.

Maxmilián odmítal používat násilí ve věcech víry. „Věci náboženství křesťanského se dotýkající,“ psal v roce 1574, „nemohou být mečem řízeny a ospravedlňovány. Žádný šlechetný a Boha se bojící a pokoj milující člověk, také jináče nepoví...“

A nakonec ...

I když měl Maxmilián sebelepší plány a sebelepší úmysly, podlehl španělskému tlaku a jeho vláda byla příznivá katolíků a přes všechny zdánlivé pokryly kacířů, protože budoucnost byla jistá. A za těchto okolností žádná strana nemohla na Maxmiliána spoléhat. Neměl vůli a ani moc, aby své úmysly vyjasnil nepřátelským stranám, a tak se královský trůn ztrácel tak rychle jako jeho moc. Kterou nabyl od svého otce. Šlechta se rozčiluje a bouří, na sněmech probíhají bouřlivé diskuse, ale přes e ani v politice, ani v náboženství neděje žádná změna. Maxmilián ustupuje opatrně, úředně neuznává pokroky svých protivníků. Je to interim, jehož průběhu se strany organizují. Krize vypukne za následující vlády.

Zrušení kompaktát

A zatím léta ubíhala a v Čechách se neděly žádné podstatné změny. Dělalo to dojem, že Ferdinand nepřestal panovat a výroky Maxmiliánovy neměly více váhy, než když byl dědičným princem. Z počátku ponechal správu státu svému bratru Ferdinandovi a pokračoval v jednání s kurií v otázkách, které byly již započaty jeho otcem.: šlo o navracení kacířů do katolické církve, dožadoval se, aby papež povolil kněžím se ženit. Ale do Prahy se dlouho nevracel, Německé problémy a válka s Turky mu byly důvodem i záminkou, jak svou nepřítomnost omluvit. Konečně v roce 1567 přijel do Prahy a stavové mu předložily svá přání. Předně žádali, aby kompaktáta byla vyloučena ze zemských desek, což znamenalo, aby nebyla chráněna zřízením zemským. Podle mínění Čechů mělo zahájit snášenlivou politiku. Ale objevil se zase další problém: císař si vyžádal od stavů, že nezneužijí jeho laskavosti a nedovolí přístup do země kacířským sektám, ale jen těm kdo se řídí Božím slovem, Ale ve skutečnosti Maxmilian dával svým nástupcům možnost k zakročení a brána zůstala otevřená libovůli.

Kde začíná kacířství?

Kde začíná kacířství? Jsou Písmem chráněni novokřtěnci, jejichž vypuzení se domáhal král na moravském sněmu? A bratři, proti nimž se dovoláme dřívějších mandátů? A na trůn dosedne panovník, jeho pravověří bude účinné, zda potom tyto neurčité formule neposkytnout mu právě tak pohodlné záminky k pronásledování jako kompaktáta?

Sněm neprosadil i druhou věc. Stavové žádali krále, aby jim vrátil pravomoc k obsazování konsistoře strany pod obojí. By\l to totiž jediný prostředek k potlačení náboženského bezvlád a k budování české církve. Panovník jim odpověděl, že věc je tak důležitá, že je třeba ji důkladně zvážit, teď na to není čas, až se král vrátí, učiní rozhodnutí, ať stavové ukáží svá privilegia. Pokud jimi prokáží své právo, zajisté se jim dostane spravedlnosti. Jakoby mluvil Ferdinand I.

Co z toho vyplývá?

Maxmilian, třebaže neměl chuť pronásledovat, přeci byl odhodlán si zachovat dobyté pozice a třeba i mocí si vynutit na sněmu důležité ústupky. Kolísal mezi neurčitými radami svého svědomí a mezi vábením politiky. Neměl ani vroucí sympatie k Římu, který šetřil z vypočítavosti, ani zášť vůči protestantům, které však neuspokojoval, spoléhal na okolnosti.

Doba pokoje byla využita k soustřeďování a sbírání. Za zdánlivým tichem se skryla usilovná práce, tajná a stála: strany se zřizují, tvoří se spojenectví, určují se programy. Sekty nabývají svou povahu a dochází k vytyčování postavení a od té doby se vzájemná situace již moc nemění, a konfese podléhají již jen podružným změnám.

Použitá literatura: Denis, E. Konec Samostatnosti České. II. Habsburkové. Defenestrace Pražská. 2. vyd. [přel. Dr. Jindřich Vančura]. Praha: Matice lidu. 1909. 588 s.

Kalousek, J. České státní právo. 2. Vyd. Praha: Buršík a Kohout. 1893. 640 s.

Pokračování

Autor: Irena Maura Aghová | neděle 10.9.2017 14:22 | karma článku: 9.30 | přečteno: 306x

Další články blogera

Irena Maura Aghová

Pár slov o Ernestu Denisovi

V předchozím miniseriálu jste se setkali s jeho zdrojem, s dílem Ernesta Denise. Představím Vám ho, milí přátelé.

13.9.2017 v 23:56 | Karma článku: 9.33 | Přečteno: 225 | Diskuse

Irena Maura Aghová

Kukátko do dějin: Volba mezi odbojem a porobou 6 - závěr

Boj mezi králem a stavy za doby Ferdinandovy v Rudolfově době, v které se nyní nacházíme, neustává. Ústavní otázka nebyla rozřešena lépe než roku 1526, ale stavové chtěli zase zkusit štěstí.

13.9.2017 v 17:49 | Karma článku: 5.92 | Přečteno: 147 | Diskuse

Irena Maura Aghová

Kukátko do historie: Pod Rudolfem Habsburským 5

Stejně jako Filip II. tak i Rudolf II. si mysleli, že povinností a prospěchem panovníků je potlačovat kacířství a zničit tu svobodu svědomí, která jim byla uložena nešťastnou dobou.

13.9.2017 v 1:15 | Karma článku: 7.04 | Přečteno: 287 | Diskuse

Irena Maura Aghová

Kukátko do dějin: Jak povstala Česká konfese, a Rudolf se stal králem 4

V pozadí vlády předchůdců Rudolfa II. se zrcadlí náboženské boje, které vyvrcholí v bitvě na Bílé hoře a její výsledky poznamenají evropské dějiny. Vraťme se nyní do Maxmiliánovy doby, abychom plynule přešli k době Rudolfově. i

11.9.2017 v 19:02 | Karma článku: 7.44 | Přečteno: 203 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Peter Szendy

7 pilířů pseudohumanismu - část první

Ano..7 pilířů pseudohumanismu – takto se měl článek jmenovat a o nich měl článek pojednávat...(ještě mám zadat alespoň 6 znaků, abych splnil podmínky perexu, ale méně, než kolik jich má následující věta, no to je skvělé)

22.9.2017 v 19:20 | Karma článku: 13.32 | Přečteno: 229 |

Jan Ziegler

Odboráři lidem škodí a moc

Řekl bych dokonce, že ještě víc než alkohol a cigarety. Oni sice tvrdí, že hájí zájmy zaměstnanců, ale svými skutky dělají opak. Jestliže brání snižovaní odvodů za pracovníky, brání i zvyšování platů.

22.9.2017 v 19:16 | Karma článku: 11.71 | Přečteno: 209 | Diskuse

Jiří Turner

Teroristi v Čechách nekřičí: „Allahu akbar!“ Řvou: „Uber!“

Tak už je to i u nás! Jedni vyhrožují blokádou Prahy a likvidací konkurence a druzí chtěli vyhodit do vzduchu vojenský vlak. Ti první našli inspiraci v 90. letech u mafiánů od Thorgesu a ti druzí se asi zhlídli v Bakuninovi.

22.9.2017 v 19:06 | Karma článku: 8.38 | Přečteno: 189 | Diskuse

Karel Trčálek

Jak to, že soud osvobodil anarchisty obžalované z útoku na vlak?

Anarchisté byli ovšem obžalováni toliko z přípravy útoku, ne útoku samotného. Ale taková manipulace s fakty už k práci našeho blogera používajícího falešnou identitu (stejně jako policejní a jiní agenti), už tak nějak patří

22.9.2017 v 18:21 | Karma článku: 7.13 | Přečteno: 325 | Diskuse

Hana Rebeka Šiander

Kdopak by si nepamatoval jádrové mýdlo s jelenem?

Schichtovo jádrové mýdlo s jelenem, ale i prací prostředky Namo či Merkur, mýdlo Soté mink, vody po holení jako Pitralon a Olimon. Výrobky, které nás provázely desítky let za Československa, ožívají! Schicht vstal z mrtvých!

22.9.2017 v 15:25 | Karma článku: 12.81 | Přečteno: 252 | Diskuse
Počet článků 1445 Celková karma 10.05 Průměrná čtenost 1303

Snažím se o vlastní a nezávislý pohled na život.

Vystudovala jsem Právnickou fakultu v Brně, nyní studuji na CMTF v Olomouci a středobodem mého zájmu je antika a doba reformace v Evropě. Zajímám se o dějiny umění a ráda čtu.  

 

 


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.