Kukátko do dějin: Jak povstala Česká konfese, a Rudolf se stal králem 4

V pozadí vlády předchůdců Rudolfa II. se zrcadlí náboženské boje, které vyvrcholí v bitvě na Bílé hoře a její výsledky poznamenají evropské dějiny. Vraťme se nyní do Maxmiliánovy doby, abychom plynule přešli k době Rudolfově. i

Rozdělení společnosti

Čechové se rozdělili za krále Ferdinanda I. do čtyř skupin: Utrakvisté a katolíci na straně jedné a Luteráni a Bratří na straně druhé. Nebylo to však jen u nás, v zemích Koruny české, ale v různých evropských zemích. Obránci starých pořádků se dělili ještě na stranu horlivých a umírněných, Mezi protestanty vystupuje ostřejší oposice luteránů proti kalvinistům. V Čechách utrakvisté odpovídají umírněným katolíkům a bratří odpovídají kalvinistům. Z dějin víme, že do vedení se dostávají nejráznější povahy, které ostatní strany nenávidí. Nesmiřitelní katolíci a přepjatí  protestanté sice představují nepatrnou menšinu, ale do svého proudu strhnou utrakvisty i luterány.

Dějinami této doby proplouvají dva proudy činů velmi přesně oddělené, ač na sebe vzájemně působí: z jedné strany boje mezi protestanty a katolíky, s druhé strany v každém z obou táborů řevnivost a půtky jednotlivých stran každého voje.

Utrakvisté versus katolíci

Utrakvisté nelehko nesli svou nenadálou úlohu pomocníků římské stolice a neustále se vzpírali a vysvětlovali rozdíly, jimiž se od katolíků lišili. Katolíci chtěli zase snížit jejich význam a zachovat svou samosprávu. Už uplynula doba, kdy se všechno tajilo, opatrných odbojů a ještě opatrnějších programů. Volba byla jasná: buď povstání, nebo povolnost. Utrakvisté volili povolnost, ale platili za to tím, že je opouštěli věrní. A tím odpadáním byli vydáni na milost katolíkům. Už to nebude dlouho trvat, a zavládne apatie. V čele utrakvistů stojí administrátor a konsistoř. Pod nimi slouží 45 děkanů, kteří měli dozor nad vším duchovenstvem v zemi. Než se ujali kněží svých úřadů, skládali přísahu, že budou poslouchat děkany, neodchýlí se od církevního učení a že zachovají obvyklé obřady. Ovšem, nešlapalo to všechno, jak mělo. Často panovník zapomněl ustanovovat členy konsistoře, mezery se nevyplňují, jednou v  této radě seděli pouze tři osoby. Mnozí, kteří odmítají být jejím členy: prostředky jsou chudé, vážnost minimální a postavení těžké. Klientela se snižuje…

Utrakvisté se rozhodují, co dál

Zbývalo jim rozhodnutí - podrobit se církvi. Uvažovali asi takto: papež schválil kalich, pod nejvyšším dozorem arcibiskupovým zachovávali dost rozsáhlou náboženskou samosprávu, rozum jim velel, aby se spokojili s tím, čeho dosáhli, protože ty malé dogmatické odchylky, oddělující je od katolíků, nebyly zase tak významné, aby setrvávali v rozkolu a upřímný smír s Římem byl snad už jediným prostředkem, aby se povznesli z hlubokého a zaslouženého ponížení, do kterého upadli.

Co si mysleli staroutrakvisté

 Staroutrakvisté zůstávali v odboji, ačkoliv již dávno ztratili předmět revoluce, anebo, což bylo ze všeho nejhorší, jejich povolnost nebyla zase tak dokonalá. Vzpomínali na dávné boje, i když byly zapomenuty jejich příčiny. Mezi utrakvisty byli i tací, kteří zamítali wittenberské nauky a tajně nenáviděli římskou stolici;  v arcibiskupovi viděli jen vetřelce. Administrátor se obával jejich pocitů, protože měl obavy, aby nepadli do náruče reformace. Tato strana se ještě dělila na pravici a levici a konsistoř je střídavě konejšila. Konsistoř se nerada vzdávala samostatného života a dovolávala se pomoci arcibiskupa a císaře proti rozkolníkům. Ale vzpírala se, když měla jejich pomoc zaplatit. Slibovala všechno a nenaplnila nic. Neustále se domáhala ústupků, o kterých rozhodla, v drobnostech se snažila opět najít půdu a svou obojakostí a svými obraty ztrácela respekt a budila všeobecnou nespokojenost.

Arcibiskup Antonín z Mohelnice patřil ještě k těm prelátům, kteří věřili v usmíření s rozkolníky. V době, když si Ferdinand I. vyžádal od papeže jmenování arcibiskupa pražského, měl na mysli ukončit všechny problémy a zápasy, které v Čechách trvaly téměř sto padesát let a neměly již v podstatě smysl. Proto si přál, aby utrakvisté stejně jako katolíci byli podrobeni metropolitově moci a později ani Maxmilián nejednal jinak, než jeho otec.    

Luteráni

Luteráni tvořili velkou většinu obyvatelstva v zemi.  Někteří bratští dějepisci se pokusili to popřít, odvolávajíce se na slova Jana z Valdštejna: “Pikarti nás pohltí, tři čtvrtiny království jim patří- zvláště v kraji Králové Hradeckém, kde jich jen hemží, samo město Hradec Králové ještě odolává!“

Ovšem, nebylo nutné přikládat takovému výkřiku zase tak velkou váhu, protože seznamy šlechty, která se k jednotě přiznávala, svědčí, že kolem roku 1575 ani deset procent ze stavu rytířského a 15 % ze stavu panského se nehlásila k bratřím. 

Počet bratří nedosahoval ani desetinu všeho obyvatelstva. Jejich počet se zdvojnásobil od koncem 15. století. Jestliže nebyli ukrutně pronásledování, pak stáli stále mimo zákon a prožili mnoho těžkých krizí. Jejich propaganda nesvědčila o tom, že by se namáhali pro to být ve většině.

Síla luteránů však závisela na množství. Strhli k sobě staré jádro utrakvistů, ale také zdědili jejich chyby. Luteránská šlechta, i když měla v rukou správu náboženských záležitostí, nebyla vždy přístupná teologii. A protože chránila žárlivě svá privilegia, hájila Slovo Boží jako jedno ze svých poltických výsad.

Administrátor utrakvistů – Martin Mělnický

Martin Mělnický byl Mystopolovým nástupcem. Předložil návrh na rekonstrukci konzistoře. Zřejmě měl mu zjednat přístup do velké rady reformované české církve. Ale na poslední chvíli to nevyšlo. Proč? Ernst Denis o tom uvažuje takto: Buď byl administrátor na poslední chvíli opuštěný od luteránů zaslepených záští? Zamýšlel administrátor nastrojit biskupovi léčku, a chtěl poškodit Jednotu nějakým neopatrným jednáním? Byly požadavky biskupa Augusta tak přílišné – Martin věděl, píše Denis, že tento syn kloboučníkův „páchl prizmatem“.  

Prameny nic nenasvědčují, ale jasné je, že nezdar byl nevyhnutelný. Usmíření obou stran českého protestantismu,  zda-li to bylo vůbec možné, mohlo by být poškozeno, ne-li zmařeno tajnými pletichami a spikleneckými postupy. Martin náhle ustoupil a tlačil na Jednotu bratrskou. Biskup Augusta byl velmi rozmrzelý jeho nepoctivostí. Měl chuť zveřejnit listy, které svědčily proti administrátorovi, aby prý všichni věděli, jak on dva jazyky v hrdle má“. Ale tato záležitost a polemika by rozpoutala jen hněv.

Správce Jednoty bratrské - Jan Blahoslav

Největším Augustovým protivníkem a současně i pravým správcem jednoty byl Jan Blahoslav. Byl proniknut jejím duchem a sdílel její slabé i silné stránky.

Narodil se roku 1523 v Přerově na Moravě v počestné a pobožné rodině. Studoval v Gildebergu. Wittenbergu, Královci a Basileji. Oproti biskupu Augustovi pěstoval vzdělanost mezi bratřími a to se mu podařilo. Sepsal filipiku proti nepřátelům vzdělanosti. Přeložil Nový zákon z řeckého originálu. Ale nastaly doby, které si vyžadovaly jasného ducha, smělá rozhodnutí a rychlé konání a Jan Blahoslav, píše Denis, nebyl mužem své doby. Jeho cíle nebyly zachovat status quo, přál si sblížit se s luterány, ale obával se jich. Byl velkým spisovatelem, ale nebyl velkým myslitelem ani hlubokým teologem. Přál si zachovat samostatnost Jednoty, ale nebyl si vždy jasně vědom, v čem záleží její svéráz, a tak byl vydán nebezpečným kompromisům a později ústupkům. Při vyjednávání není nic horšího a osudnějšího, když nevíme jasně, co chceme: pak můžeme být podvedeni a podezíráni z obojakosti.

Jednota stále bojující

Blahoslavova pochybení byla příliš velká, neboť v jeho nitru byl vtělen duch Jednoty. Bratři uznávali potřebu těsnější jednoty s druhými reformovanými sektami a proti nenadálému procitnutí katolicismus protestanté cítili potřebu sblížení. A tak, v této době různé luteránské frakce se pokoušejí najít formuli pro shodu: kurfiřt falcký navrhoval reformovaným církvím přijetí společné konfese. V roce 1570 synoda Sudoměřská v Polsku shromažďuje všechny rozkolnické sekty v konfederaci a bratři přistupují k vyznání přijatého od většiny. Obvyklá úzkostlivost ustupuje nátlaku panstva. Hnutí se šiří do Čech.

Pokusy o splynutí, po celé století neustále podnikané, se vždycky zmařily. Roku 1561 doktor Crato uveřejnil rozpravu, v níž vyzýval všechny rozkolníky, aby přistoupilo k augšpurské konfesi. Jeho spis měl úřední ráz a zněl jako vyznávání státní moci a prohlášení výminek, které svého času Maxmilián ukládal náboženské svobodě. To Blahoslavovi nebránilo, aby v odpovědi se postavil proti navrhovanému odpadlictví. Bratří se nikdy k tomu neuchýlili a tak jejich styky s luterány zůstaly vždy obojaké a nejasné a nezdar všeho jednání probouzel hněv tím větší, že chování bratří příkře odporovalo jejich projevům. Sympatie opouští obě strany: odsudek kolísá mezi luterány, prudkými a nesnášenlivými a bratřími, nejistými a tvrdošíjnými.

Nikoho příliš nesuďme …

Spíš je správné všemu porozumět a to není zcela jednoduché. Jsme pouze odkázání na svědectví doby a pozdější historiky. Kdo má představu o sborech nebo církevních shromážděních, pak pochopí, že neobezřetná náklonnost ke starým zvykům, předsudky a nerozvážnost, hrůza ze změny provází život těchto seskupení. Nepřipouštěli obyčejný poměr mezi pravdou a světským prospěchem, a každé vyrovnání se jim jevilo jako odpadlictví.

O co nejvíc jde?

Nejde tu ani o osobní Lutherovo učení, píše Denis, ano o to, co se později stalo pod tlakem mnoha vlivů s německým protestantismem, ale jde o obecné směry, o významný ráz jednotlivých církví reformovaných v XVI. Století. Ideje svobody svědomí, osobní samostatnost, individuální bádaní, teda osvobozovací úsilí, jsou obsaženy v Lutherových kázáních, ale toho si jeho žáci ještě nebyli vědomi. Německá vzpoura vyvolala potřeby nespoutané zbožnosti, kterou neuspokojila a které nalezly své zdroje v sektách, které působily v Západní Evropě.

Bratři v Čechách právě přestavovali podobné tendence, z jakých vzešel kalvinismus. A protože neplálo žádným fanatismem, byli vyzývání, aby se podrobili augšpurské konfesi. Ale právě myšlenka na toto podrobení jim byla proti mysli. Nechtěli nic jiného, než Písmo svaté. Tedy vyhrazovali každému právo aby si slova evangelia vykládali v určitém smyslu a každý přikázaný program byl pro ně překážkou v přímém styku s Bohem. Učení o predestinaci, jehož přirozeným následkem by byla fatalistická rezignace, neoslabilo nijak mravní sílu kalvinistů. Ale program, který je příliš určitě vytčený přivádí lehce jakési ochabnutí a toho jsou si křesťané dobře vědomi. Když bratří upouštěli od rozmanitostí teologií, které je oddělovaly od jejich spoluvěrců, měli důvody, pokud nechtěli zaniknout v církvi, která neodpovídala ani jejich větší potřebě víry ani jejich ideálu uvažovaného učení a mravní čistoty.

A tak vznikaly rozpory…

Rozpory vznikaly ze zásad a z toho pocházelo mnoho neshod. Jak u kalvinistů, tak i u bratří svérázná povaha nauk se jevila ve zřízení církvi demokratická. Žáci Chelčického se pohoršovali nad poníženou podřízeností luteránských kazatelů, padajících k nohám knížat, tak přílišnou autoritou, kterou si duchovní osobovali nad věřícími.           

Jednota bratrská – Švýcaři, Němci a Francouzi

Denis se domnívá, že by bratří unikli mnohým žalobám a nesnázím, kdyby se přiznali ke své příchylnosti ke kalvinismu. Jejich styky se Švýcary a Francouzi byly daleko srdečnější, než s Němci. Staré vzpomínky, historické a geografické podmínky, jakási vnitřní touha, aby se stali každému vším, jejich vědecká prostřednost, neschopnost přestat s teologickým program a přijmout jeho důsledky, byly překážkou k tomu, aby vyslovili pravou náklonnost svých srdcí. Z toho pocházely dvousmyslné projevy. Spletité a odporující si výklady plaché a liché chování, což bylo příčinou útoků proti nim. Tak velký byl rozdíl mezi luterány a kalvinisty, úplný smír nebyl vůbec pravděpodobný. Ale mnozí chápali, že by byl ve prospěch obou stran. Kdyby otázka byla určitěji dána, a roztržky by byly méně palčivé. Kdyby její příčiny byly správně rozpoznány. Blahoslav za svého života chtěl, aby Jednota byla lépe poznána a aby byla srozumitelná. Blahoslav je káral, že jednají ve skrytu. Že se uchylují do ústraní. Že jejich sbory jsou tajné a jejich knihy tajně kolují.

Jan Blahoslav byl vyčerpaný bojem s biskupem Augustou, za kterým musel často cestovat. Také jeho polemika s Cratonem mu příliš nepřidala a jeho teologické práce a též literární pohltily všechny jeho síly. Všechny své zbývající síly věnoval latinskému vydání konfese bratrské. S Blahoslavem zemřel poslední z velikých biskupů Jednoty před katastrofou. Jednota bratrská plula bez vesla a kormidelníka právě ve chvíli, kdy okolnosti vyžadovaly nejvíce chladnokrevnosti a obratnosti.     

Velké, dlouhé sněmování roku 1575

Tento sněm je pokládán za nejdůležitější v českých dějinách, Dvakrát byl přerušen o svátcích velikonočních a o žních, Začal dne 21. února a trval do 27. září. Je velmi zajímavý. Ukazuje nám jednotlivé zápasící strany i jejich nejhlubší myšlení. Do Královského zemského archivu byla uložena publikace pod redakcí Gindeliho a Dvorského, která zpravuje o sněmovním rokování ze dne na den.

Jaké byly tajné záměry luteránů a jaká část odpovědnosti za konečný nezdar přísluší oběma frakcím protestantské strany. Spor je nerozřešen a nerozřešený zůstane navždy. Nikdy nebyly vnitřní rozpory, oslabující různé reformované sekty, nebyly smutnější a jasnější. Nežli za této doby, kdy luteráni pod rouškou svobody svědomí usilují o panství a kdy bratří slovy laskavými zakrývají zcela pevnou vůli neobětovat ničeho jednotě.

První dny sněmu byly naplněny přípravami. Sněm byl ještě málo obeslán. Členové zvoleni do krajských sjezdů si myslili, že jejich mandát vypršel, a nepřišli. Byli pozváni, aby se dostavili. Bylo zjevné, že opozice má program i vůdce a že nesvolí, aby bylo s ní zahráváno. Stavové byli pevně odhodláni nepovolit ani haléř. Dokud se jim nedostane zadostiučinění. Skutečné rokování započalo v měsíci březnu 1575. Mluvčím protestantů byl nejvyšší zemský sudí Bohuslav Felix Hasištejnský a Lobkovic.  Zástupcem strany luteránské byl Václav z Vřesovic, který i přes velkou sečtělost byl málo vzdělaný. Sám byl ubiquitář a svým přátelům opatřoval důvody proti bratřím. Jeho prozíravost se zostřovala záští, když je obviňoval z kalvinismu a blížil se pravdě. Našeptával podkomořímu Michalu Španovskému z Lisova. Jeho předsudky se shodovaly s předsudky většiny sněmovníků, kdežto nepatrná menšina smýšlela spravedlivě o svobodě svědomí a byla ochotna přiznat druhým práva, jichž se domáhala pro sebe.

Je zajímavé, že na tomto sněmu se rokovalo o dogmatických otázkách, takže nabyl téměř povahy koncilu, ale tento úkol nebyl zadán žádným kněžím, Koho by se konečně ptali? Pověst konzistoře byla vždy horší, a jí se právě chtěli zbavit. Farní kněžstvo se nevyznalo v tehdejších sporech a názory se různily od fary k faře. Zbývala univerzita, ale její vliv byl slabý a nikdo z jejich zástupců neměl dost důstojnosti nebo moci, aby jeho hlas měl nějakou váhu.  Sněm stavů dosti nevědomých, zákonodárný ve věcech dogmatických, byl posledním slovem oné reformy, v které světské předsudky zaujímaly první místo. Bratří však pociťovali ošklivost. Oni jen kněžím svěřovali hovořit o otázkách víry.

Smlouvání, narovnávání, vzájemné ústupky, úskoky a dvojsmyslnosti, lehkost s jakou stavové měnili formuli pro usnadnění úspěchu, všechny tyto světské pletichy nevzbuzovaly pohoršení lutheránů, ale bratří. Bratří byli pokládáni za hrdopychy, pokrytce a pobožnůstkáře, a oni naopak obviňovali luterány z lehkosti a bezbožné nemravnosti. I když obě křídla protestantského voje kráčela pospolu, jejich vzájemné smýšlení bylo málo laskavé a jejich útok ztrácel na síle.

V obecném shromáždění Lobkovic vytkl program sněmu: reformované učení vzniklo v Čechách; odtud se rozšířilo do Němec, kde došlo pravého svého výrazu a kde bylo potvrzeno od císaře. Proto si přejeme, aby král nás nechal žít v tomto pravém a svatém náboženství zjeveném od Krista a jeho apoštolů.

Pravdě se však podobalo, že Maxmilián pokrokářům učiní dřívější námitky: že je vázán svým i sliby šetřit kompaktát a zachovávat náboženství dosavadní: poněvadž změny žádané od něho se protiví církvi římské, nemá možnost je přijmout, nemá k tomu ani právo: svým katolickým poddaným dal své slovo i neporuší svých přísah.  

Katoličtí stavové byli jakýmisi rozhodčími situace, a tudíž byli vyzváni rozkolníky a připadla na ně odpovědnost, kterou dost neradi přijali. Nechtěli se vzpírat papeži, ale také by neradi popouzeli účastníky sněmu. Proto pozvali arcibiskupa a ten přišel do sněmu s velkým průvodem, provázen kapitulou, třemi opaty, dvěma jezuity. Laikové byli zastoupeni některými radami apelačního soudu, asi padesáti šlechtici a posly města Plzně. Jediného města katolického, které mělo na sněmu zástupce. Antonín z Mohelnice byl velmi obratný: znal své posluchače a také dávku jejich hrdinství, kterého se mohl od nich nadít.

Otázka, pravil jim, se netýká jich, ale nezbývá, než spoléhat na císaře, připomenout mu, že, jestli Habsburkové vládnou ještě v Čechách, katolíci nemálo přispěli k tomu: oni byli vždy strážci jeho moci. Nežádají ničeho. Důvěřujíce poctivému jeho slovu.

Maxmilián, který by si přál, aby katolíci svým spojením s protestanty ho chránili u papeže. přijal jejich rozhodnutí velmi chladně. A velice litoval roztržky, která se stala mezi stavy.

Úžas mezi katolíky

Takový projev nelibosti způsobili úžas mezi katolíky, kteří se již viděli ohroženi nebezpečnými nepřátelskými kroky. Hleděli se vyhnout nesnázi. Vilém z Rožmberka žádal nový odklad pro své přátele: proto, aby se nepočalo rokovat o královských proposicích dříve, než by došla konečná odpověď katolíků.

Evangelíci odmítli dosti suše: léčka byla prohlédnuta: byli pokládáni za zpozdilé. Z ruky do ruky, bez zápisu nedostanou peníze. Katolíci se ocitli ve velkých nesnází, odpověděli konečně, že nejinak smýšlejí, nežli utrakvisté. Nemíní se vzdát své staré víry, že chtějí dodržovat platné smlouvy a zachovat svým krajanům dobré přátelství, jehož nikdy neporušili. Byl to dvojsmysl.

Když druhého dne Lobkovic žádal, aby přistoupil k většině a domáhali na císaři svolení k přeměně církve české, odepřeli docela.

Evangelíci jednají s Maxmiliánem

Evangelíci byli zklamáni z katolíků, obrátili se tedy k Maxmiliánovi se žádostí, aby dovolil stavům rokovat mezi sebou o věcech náboženství.  15. března, přes nunciův velký hněv jim to povolil.

Maxmilián píše papeži

Jeho odmítnutí by bylo způsobilo všeobecnou nespokojenost, čeho se odvažuje? Nikdy kacíři se nesmluví a jejich zmatek bude ještě zjevnější. Kdyby, což je nemožno, se shodli, dost času bude k zakročení: ať papež mu důvěřuje, že nesvolí k ničemu, co by škodilo prospěchům náboženství.

Nechtěl ničeho zanedbat, a proto na pomoc zavolal pány katolické, staré utrakvisty, arcibiskupa, španělského velvyslance, německá katolická knížata a kde koho ještě. Všem těmto pomocníkům nebylo co věřit. Nuncius nikdy nespoléhal na stranu staroutrakvistickou a prvními schůzemi byl jen o tom stvrzen. Když Lobkovic navrhl, aby císař byl požádán za svobodu konfese augšpurské, protestoval nejvyšší komorník Jan z Valdštejna. Ten nenáviděl stejně novotáře jako katolíky, svůj život s větší svéhlavostí nežli štěstím věnoval udržení rozvinutí a zdokonalení dobrého řádu starého křesťanství. Když ho Lobkovic oslovil, velmi ostře se ohradil. Káral novoty, vnikající do království, žádal, aby byla zachována věrnost starobylým pořádkům, Jeho kritika byla přijata s chladem, Sixt z Ottersdorfu, pražský kancléř se ho snažil obhájit, aby zmírnil jeho porážku.

Maxmilián strojí léčku

Maxmilián podle Cratona byl nakloněn bratřím, ale v jiné chvíli přiznává, že nečetl jejich konfesi. Sotva se zbavil nesnází na sněmu, již obnovuje staré dekrety proti bratřím. Ve skutečnosti ale hlavně cílil k tomu, aby nezavdal příčinu k nespokojenosti papežského dvora a zjevně nepopudil české protestanty. Nejlepším prostředkem bude je roztrhnout. Pak bude snažší nalézt konečnou odpověď naprosto odmítavou. Znenáhla vyčerpá trpělivost stavů, sněm se rozejde a tím se získá čas. Ale většina brzy prohlédla tuto taktiku a nechtěla poskytnout Maxmiliánovi záminku, kterou očekával.

Nejlepší odpovědí na výčitky bezvládí bylo upravení společné konfese, kterou by král byl přinucen schválit. Na neštěstí se dali luteráni do sporu s bratry. Pokusili se věc provést hrdým bojem, chtěli na svou stranu strhnout sněm a pokřikem svých straníků potlačit váhání Jednoty.

Někteří stavové strojí léčku

Mezi stavy byla strana, Jednotě velmi nepřátelská, která ji ustrojila léčku.: Vřesovec, Španovský a jejich přátelé. Když se marně pokoušeli o její vyloučení z protestantské strany, neskrývali své zlé záměry a svého úmyslu, vykořistit svobody dobytých proti menšině.. Bratří byli napůl kalvinisté, ač se tomu bránili, byli si vědomi svého těžkého postavení, zdvojnásobovali požadavky a ustupovali tou měrou, jak druzí postupovali. Rádi zůstávali pro sebe, vyjednávali přímo s císařem, ale nepozorovali jak nahrávají touto taktickou svým nepřátelům. Na jejich nesmířlivost vůdcové sněmu odpověděli úskokem, porušili své sliby, dvakrát změnili znění předmluvy ke konfesi: bratří se měli na pozoru. Odhalili lež a vším právem byli rozhořčeni kvůli té zradě.

V táboře katolickém se radovali

Bez bratří, těšili se katolíci, oni sami nic nezjednají.

Než by luteráni přijali odpovědnost za roztržku, raději přijali konečné výminky bratří. Dne 18. května po jednání, které trvalo více než dva měsíce. Odebrali se k Maxmiliánovi, aby mu předložili výsledek svých úrad.

Česká konfese povstala

O návrhu konfese, sepsané od profesora Pražské univerzity Pavla Pressia a písaře Starého města pražského Krispina, bylo jednáno na osmnáctičlenném výboru. Po vážných změnách byla schválena roku 1575 známá pod názvem Česká konfese.

Většina stavů přijala opravy navržení od bratří, ale neuvážili přesně jejich význam. Cizí luteráni byli dost málo uspokojeni tímto horováním, v němž bylo možné jasně vypozorovat mravní a praktické myšlenky Jednoty.

Bratři však ani po těchto změnách nechtěli prostě a přímo přistoupit ke konfesi české, jen prohlásili, že chtějí kráčet společně s druhými protestanty.  

Rozhovor s Maxmiliánem

Maxmilián přijal evangelíky s ironickou laskavostí: nezaháleli, ale pracovali a hodně toho popsali. Popřejí zajisté i jemu několik dní k uvážení.

Podle své obvyklé taktiky požádal o radu papeže, saského kurfiřta, Jana z Valdštejna. Utrakvistická konzistoř dotírala na pokrokáře, které vinila z odboje, protože chtějí králi odejmout jmenování nejvyšší církevní rady české. Odpověď katolíků byla sepsána velmi obratně, aby se dotkla poněkud Maxmiliána. Připomněla mu jeho přísahy, prosili ho, aby nepoškodil svou moc ústupky odbojníkům a opatrně mu dávali na srozuměnou, že pokud budou dohnání k nejhoršímu, i oni mohou jako druzí zamítnout rokování o královských proposicích.

Papež nezůstal nečinný. Posílal list za listem, obracel se ke všem, kteří podle jho mínění  měli nějaký vliv, mezi jinými i k vévodovi bavorskému, ten se vymlouval, že nikoho v Čechách nezná, že styky tohoto království s německou říší jsou velice skrovné. Pokud neměla kurie hojných důvěrníků v Čechách, měla je dost v Polsku a Německu.

Maxmilián je zaskočen ze dvou stran a neodpovídal. Dny míjely a nic se nedělo. Tato situace ale nemohla dlouho trvat.

Napětí vzrůstalo a páni z obou stran přivedli svou  čeleď a ozbrojený lid. Kdyby povstala hádka mezi služebnictvem, mohl by se roznítit snadno pouliční boj. Kazatelé rozněcovali vášně: jednou na Slovanech administrátor kněz Jindřich Dvorský a Helfenberka, tajně obrácený na katolictví, ale na rozkaz arcibiskupa vydávající se za utrakvistu, po druhé mistr Václav Franta z Plzně, který luterány v metropolitním chrámu přirovnávat k šelmě ve zjevení. Málem se strhla pouliční rvačka. Obě strany se hádaly, katolíci obviňovali evangelíky, že strojí řež a obviňovali je, že chystají sesadit Maxmiliána.

Bratří, kteří se chtěli zřejmě usadit, veřejně konali svá shromáždění v Prze na pohoršení jedné části obyvatelstva, slavně otevřeli svůj sbor v Mladé Boleslavi, zavřena na výslovný rozkaz Ferdinanda I. a mnozí je vinili z ukvapenosti.

Hádka s Maxmiliánem

Většina byla unavená a rozmrzelá zlovolností dvora a byla odhodlána už ničeho nedbat. Mezi sněmovními posly a králem se udál neslýchaný výjev. Lobkovic Maxmiliána vinil výslovně ze lži. Ale císař očekávaje, že vášně ochladnou, potěšil protestanta laskavými slovy a propustil je na žně (6. července – 16. srpna).

Když se sněm sešel opět, císař, jehož zdraví sláblo, měl nový důvod se chovat smířlivě ke stavům, protože chtěl, aby jeho nejstaršího syna Rudolfa přijali za krále a málem za to zaplatil těžkou daň za jejich hlasování – odcizením si papežské stolice.

Dne 21. srpna odmítl podepsat Českou konfesi. Všichni byli unaveni, nespokojeni a znechuceni. Obnovili se staré nevraživosti a šlechtici se snažili vyhnout se odboji. Poselstvo evangelíků se odebralo ke králi a patnáct defensorů bylo zvoleno k zabezpečení svobody protestantského vyznání, 7. září byl Rudolf přijat na českého krále.

Zdroj: Denis, E. Konec samostatnosti české.II. První Habsburkové. Defenestrace pražská. 1, vyd. , 1909.

Z rodinného archivu - z něm přel autorka

-