Klávesové zkratky na tomto webu - základní
Přeskočit hlavičku portálu

Kukátko do historie: Pod Rudolfem Habsburským 5

13. 09. 2017 1:15:02
Stejně jako Filip II. tak i Rudolf II. si mysleli, že povinností a prospěchem panovníků je potlačovat kacířství a zničit tu svobodu svědomí, která jim byla uložena nešťastnou dobou.

Ale Rudolf jejich obavy zklamal přesně tak, jako Maxmilián zmařil jejich naděje. Nestačila ochota, aby byl národ znovu navrácen církvi, když byl od Říma odloučen po dvě staletí. K tomu bylo potřeba zlých i dobrých vlastností, kterých se mu stejně nedostávalo. Jeho panování bylo dostatečně dlouhé k tomu, aby se dostavily všechny následky jeho chyb.

V té době v celé Evropě byli katolíci a protestanté ve zbrani. Obránci víry jen čekali na příležitost, aby mohli začít křížovou výpravu proti kacířům, evangelíci jsouce varováni prudkými otřesy hrozící bouře chápali, že je potřeba, aby jejich náboženské a politické svobody byly ochráněny od všelijakého sporu. A to vzhledem k chování jejich odpůrců. Opatrnost jim velela, aby si dali potvrdit sliby, které si na panovnících vymohli, a tímto mohly být pokládány za závazné. Bouře, která se nad Evropou vznášela, se nejdříve snesla na Rakousko. Byla uspíšena nejen panovníkovými chybami, ale i tím, že strany tu byli prudší, vztahy napjatější a nejjistější, nad to, Habsburkové svou povahou a mocí byli hlavou reakcionářské koalice, a budoucnost protestantismu závislá na jejich moci, kterou vykonávali nad svými bezprostředními poddanými. Nepokoje, které naplňují druhou polovinu vlády Rudolfa II. jsou jen epizodou všeobecné krize a počátkem rozhodného boje, který se svádí v 17. století mezi obránci a protivníky římské jednoty.

Problémy s konsistoří a administrátory

Ale první léta vlády Rudolfa Habsburského byla celkem klidná. Skutečný nezdar sněmu, který probíhal v roce 1575, ponechal na straně protestantské jistou malátnost. Defensoři kteří neměli žádnou moc, složili úřad. Už dvakrát stavové žádali Rudolfa, aby obnovil jejich právo osazovat utrakvistickou konsistoř, ale jejich žádosti nebyly odvážně a rázně předloženy a snad proto byly zamítnuty.

Ani protestantská šlechta nebyla schopná smělého odboje i rozvážného podrobení. Nadevšechno si přála, aby od ní nebylo vyžadováno hrdinství. Dokud nebyla přímo zasažena ve svých právech, sledovala události lhostejně, nestarala se o budoucnost, spokojila se s okamžitým klidem, který ji těšil, chladně přihlížejíc rozvratu. Kterým byly podvráceny síly země. Ale věci se vyvíjely obvyklým způsobem již po tolik let: katolíci se organizovali, luteráni nepokojně a žárlivě sledovalo pokroky Jednoty, bratří váhali a utrakvismus konečně zmíral. Dávné záměry Ferdinanda I. se znovu objevily, a kdyby se rádcové Rudolfovi nebyli pokusili užít konsistoře k potírání protestantské konzistoře. Byla již válečným strojem, jehož katolíci užívali, a přeludem, který marně hleděli uživit. Její neoblíbenost rostla a luteráni ji nenáviděli a utrakvistické administrátory nesnášeli více než arcibiskupa. Tento hněv a odpor rostl zvláště ve městech, která byla protestantská a občas bývala překvapena královskými mandáty, které obnovovaly staré pořádky a hlavně byly odsuzovány novoty a místo podezřelých kazatelů nařizovaly dosadit kněze řádně vysvěcené. Jediným efektem bylo, že se v zemi udržovala tajná nespokojenost a stálá nejistota, a přitom neprospěly k posílení moci konsistoře.

V Praze byla situace o něco ostřejší. Obyvatelé Prahy byly vždycky věrnější a větší bdělost pomáhala zadržovat činnost novotářů a administrátoři museli snášet mnohé urážky.

Sami konšelé a pomocníci podkomořího se neslušně chovali k hlavě národní církve (utrakvistické).

A tak konsistoř, která byla zahrnována urážkami na všech stranách, prosila o pomoc u krále, u katolíků, u arcibiskupa, ale všude se setkávala jen s ústrky a sotva se jí dostalo jen ledabylé ochrany.

Od roku 1571 byla obsazena jen několika starci, kteří snažně prosili panovníka, „aby je ráčil propustit z těch povinností, které dlouho nevykonávali, ale po dlouhou dobu byly jejich stížnosti a prosby marné.

Až Rudolf ...

Rudolf konečně svolil, aby byli konzistoři vystřídáni ve svých úřadech. Nový administrátor Václav Benešovský se snažil s pokorou dosáhnout arcibiskupovy přízně, roku 1581 složil přísahu poslušnosti, uznal výsledky Tridentského koncilu, a to z důvodu, že strana podobojí od strany podjednou se v ničem neliší.

A brzy poznal, co jeho úřad obnáší ...

Rozhodně mu arcibiskup neodpíral svou přízeň, ale s podmínkou, že uzná bez výhrad jeho nejvyšší moc. Ke svému prospěchu užíval nejen logiku událostí. Ale i vůle císaře Rudolfa, který ač z politických důvodů udržoval konzistoř, nějak zvlášť si ji nepřál. I většina kněží, kteří opovrhovali svými nadřízenými, vyhledávali jinde pomoc a také pevnější a opravdové vedení. Král dovolil hejtmanům, aby na svých panstvích dosazovali na fary katolické kněze, pokud nebude dost utrakvistických. Hejtmané věděli, že jejich horlivost nebude přísně posuzována, překračovali své instrukce, až roku 1581 císař arcibiskupovi podřídil do správy a dozoru všechny fary podobojí na svých panstvích (Pardubickém, Dobříšském, Křivoklátském a Chlumeckém. Utrakvističtí kandidáti se obraceli k němu, administrátor nebyl tázán o radu při osazování utrakvistických far, často mu to nebylo ani ohlášeno.

Administrátor Václav Benešovský nechtěl odstoupit, i když byl k tomu vyzýván. Aby utrakvisté nezemřeli jako nenapravitelní nekajícníci, snažně se dožadovali přízně arcibiskupa, ale pak zase mluvili o zradě, když přijímal jejich sliby poslušnosti. A tak se obnovily dávné hádky a administrátor byl ostře pokárán. Učinil by prý lépe, nežli-se míchat do věcí, do kterých mu nic není. Kdyby se aspoň někdy podíval na fary v Praze a v královských městech. Utrakvistické kněžstvo nemělo vážnost a dopouštělo se různých nepěkných skutků. A tak administrátor Václav Benešovský už byl dlouhou dobu sytý svého nevděčného úřadu a již roku 1585 žádal o propuštění. Jeh nástupcem se stal někdejší kanovník Všech svatých na Pražském hradě Fabian Rezek Strakonický (1590 – 1593). Který zrazoval církev, jejíž osud mu byl svěřen, proti utrakvistům se přikláněl k luteránům, brzy zase k bratřím a posléze se zase smířil s římskou církví. Zemřel jako olomoucký kanovník.

Náklady na utrakvistického kněze

Mít utrakvistické kněze, to bylo velmi nákladné, protože městské obce je musely často zdaleka shánět, posílat je do Prahy „na průbu“, aby mohli sloužit mše. Zvláště tyto cesty působily měšťanům velké problémy, protože se často stávalo, že se jim kandidáti nevraceli a berou si s sebou peníze na cestu i vyžádanou zálohu. Denis líčí všelijaké problémy s chováním utrakvistických kněží.

A Jednota bratrská kvetla

V době těchto problémů, které způsobovaly rozklad, Jednota bratrská dospívala k nejskvělejšímu stupni svého dosavadního rozvoje. Dostala se ze svých mystických tradic, aniž pozbyla mravní ušlechtilosti. Často se stýkala se západními protestanty a díky rozvoji svého učení se bratří blížili k demokratickému zřízení kalvinistických a presbyteriánských církví. Moc biskupů byla omezena užší radou a tao rada vznikala výnosem synod. Jen mezi bratry se uskutečnilo slovo Lutherovo: „Každý člověk je knězem.“

Jakého náboženství je pán ...

Výsledek sněmu z roku 1575 nebyl sice pro luterány uspokojivý, ale na zprávu o císařových ústupcích se někteří pohnuli k tomu, aby se odtrhli od konzistoře a přistupovali k luteránům a právě k luteránům přistupovali všichni odpadlíci od utrakvismu. A nejprve přestupovali páni. Ale jejich přestup brzo způsobil i obrácení jejich poddaných. Ale někteří váhali a páni pro ty váhavce měli prostředky, je k obrácení přimět. „Jakého náboženství je pán, takového jsou i poddaní.“ To byl v tehdejší době zákon a vyšší stavové, kteří se mu stavěli na odpor, když byl jim od krále vynucován. Bez rozpaků jej ukládali poddaným. Denis píše, že z dosti četných stížností poddaného lidu lze soudit, že svoboda svědomí v XVI. Století byla jen prázdným slovem, jedním z těch hesel., které strany píší na svůj prapor a na které zapomínají hned po bitvě.

Šetření práv u poddaných ...

Jen čtvrtina panského stavu byla ještě katolická a sotva čtrnáctina stavu rytířského. V celém národě katolíci, kteří po dlouhý čas tvořili třetinu obyvatel, představovali jen desetinu nebo patnáctinu. Tato číselná převaha luteránů byla převážena velkou mravní prostředností.

I tam, kde nebylo nutné žádného násilí k zavedení evangelické víry, páni se netázali a z toho pocházelo dvojí zlo. Nešetřením práv poddaných se způsobuje duchovní úpadek. Kdo nešetří svědomí druhého, levně zaprodává své. Kdo se ve věcech víry utíká k moci, připouští do jisté míry oprávněnost podobného pořádku a vydává se odvetě. Většina pánů přestoupila z důvodů hmotných, ale prospěch brzdí oběť, a ve chvíli rozhodného boje ochromila odpor. Sedláci si zachovali trpnou odvahu, jejich resignace, často hrdinská po porážce nemohla ji předejít. Luteráni neměli organizaci ani vyznání a ani opravdové kněžstvo.

Každý šlechtic potřebovat využít výhod reformace, než zabezpečit vítězství svých idejí. A tím zanedbali dokončení díla, které započalo v roce 1575. Faráři neměli žádný vliv a také často žádné mravní hodnoty.

Zlo by nebylo tak veliké, kdyby z toho zmatku vyvstala idea snášenlivosti. Na Moravě byl rozkol tak veliký a sekty ještě četnější. Sněmy přiznávaly každému právo starat se o spasení podle svého způsobu a v nenávisti měly toliko pronásledovatele. V Čechách byla nešťastným odporem víra čím méně opravdová. A tím byla výlučnější lhostejnost k útisku. Byl to nevyhnutelný následek způsobu, jak se rozvíjela reformace a její feudální povaha. Stavové si přáli státní náboženství, tedy jedno z oněch, k nimž je objektivní náklonnost a která se vykonávají s jistým skepticismem., jež se však ráda ukládají druhým.

Evropská katolická reakce

Roku 1575 se dávala katolická reakce po jistém útlumu na nový postup. Ve Francii, v Německu, v Polsku evangelíci ztrácejí půdu a v zemích, kde se jejich moc stála nejpevnější, byla oslabena dalšímu otřesy a zmatky. Obránci papežské moci zdvojnásobili své úsilí a nejnásilnější nauky zvítězily. Sixt V. dosedl na papežský stolec (1585 – 1590). Justs Lipse psal, že ve věcech víry nelze dopouštět ani milosti ani shovívavosti. Horlivost jezuitů byla všude rozšířena Zatím budoucnost katolicismu závisela na výsledku událostí v Rakousku. Kdyby se tu kacíři udrželi, všechna naděje by byla zmařena a celá Evropa ztracená pro papežskou stolici.

S novým stoletím začíná doba válečná a útok je rozhodný, Slavata ve svých pamětech v roce 1600 praví: „Zdeněk Popel z Lobkowicze byl dosazen na post nejvyššího kancléře. Jak pán horlivý ve víře katolické se snažil, aby víru mohl v témže království propagovat. Jsa spoután těsnými rodinnými svazky se španělskými vyslanci a římskými do služeb katolicismu podle své nejlepší schopnosti.

Vedle něho dva muži vedli k útoku katolickou stranu, Martinic a Slavata. Roku 1609, když se rokovalo o Majestátu, katolíci už byli rozděleni na dvě strany: Martinic a Slavata s kancléřem Zdeňkem z Lobkowicze upírají králi právo přijímat žádost sněmu: ve věcech církevních králi nepřísluší zakročovat, jenom papeži náleží ta moc. Šternberk připomíná zase předchozí události a dokazuje, že králové čeští a stavy na sněmu shromážděnými tu moc měli a mají ve věcech duchovních tak jednat a povolovat, jako ve věcech světských a politických. Sice z historického hlediska měl pravdu, ale logika je straně jeho odpůrců. Minula doba úmluv a vytáček a politici jsou trženo do reakcionářského víru.

Sněm v roce 1603

Když se sněm sešel v lednu 1603 oposice našla vůdce v panu Václavovi Budovcovi z Budova, který až do své smrti zůstává z nejpřednějších vůdců protestantské strany. V něm se vtěluje věc reformy v Čechách, jako na Moravě v Karlu Starším ze Žerotína. Na sněmu zvítězili katolíci. Nařízení z roku 1602 zůstalo v platnosti, zakázáno bylo dosazovat na fary všelijaké kněze, kteří neuznávali moc arcibiskupa Pražského nebo konzistoře utrakvistické. Vídeňský Khlesl a jesuita Lanoy předložili novému arcibiskupovi Pražskému Zbyňku Berkovi z Dubé (1592 – 1606) návrhy na restauraci katolickou, která byla velmi dobře sestavena. Ať císař z královských měst, věrných katolické víře, vypoví všechny cizozemce, vyznavače jiného náboženství, ve všech dosadí pravověrné faráře, ať jsou školmistři podrobeni přísnému dozoru, podezřelí učitelé odstraněni a na jejich místa postaveni jesuité.

Nejvyšší úředníci: Lobkovic, Slavata, Martinic, arcibiskup Pražský a jeho generální vikář Bertold, sekretář královský Pavel Michna byli poslušnými vykonavateli rozkazů Tovaryšstva. Utrakvističtí kněží, podezřelí, že přejí kacířství, byli nemilosrdně pronásledováni.

Kolem protestantů se tvoří spiknutí

Na Moravě umlčel kardinál Dietrichštein na sněmu Žerotína a protestanty, a svoboda náboženská, která před nedávnem se zdála jako nezlomná, byla již jen vzpomínkou.

Není pochyb o tom, že se s otázkou náboženskou splétá mnoho jiných, a že se zvučným jménem šetření svědomí a svobody slova Božího se skrývají vášně velmi určité a výpočty světské.

Zdroj: Denis, E. Konec samostatnosti české, 2. opr. vydání. Praha: Matice česká, 1909

Autor: Irena Maura Aghová | středa 13.9.2017 1:15 | karma článku: 7.04 | přečteno: 287x

Další články blogera

Irena Maura Aghová

Pár slov o Ernestu Denisovi

V předchozím miniseriálu jste se setkali s jeho zdrojem, s dílem Ernesta Denise. Představím Vám ho, milí přátelé.

13.9.2017 v 23:56 | Karma článku: 9.33 | Přečteno: 225 | Diskuse

Irena Maura Aghová

Kukátko do dějin: Volba mezi odbojem a porobou 6 - závěr

Boj mezi králem a stavy za doby Ferdinandovy v Rudolfově době, v které se nyní nacházíme, neustává. Ústavní otázka nebyla rozřešena lépe než roku 1526, ale stavové chtěli zase zkusit štěstí.

13.9.2017 v 17:49 | Karma článku: 5.92 | Přečteno: 147 | Diskuse

Irena Maura Aghová

Kukátko do dějin: Jak povstala Česká konfese, a Rudolf se stal králem 4

V pozadí vlády předchůdců Rudolfa II. se zrcadlí náboženské boje, které vyvrcholí v bitvě na Bílé hoře a její výsledky poznamenají evropské dějiny. Vraťme se nyní do Maxmiliánovy doby, abychom plynule přešli k době Rudolfově. i

11.9.2017 v 19:02 | Karma článku: 7.44 | Přečteno: 203 | Diskuse

Další články z rubriky Společnost

Peter Szendy

7 pilířů pseudohumanismu - část první

Ano..7 pilířů pseudohumanismu – takto se měl článek jmenovat a o nich měl článek pojednávat...(ještě mám zadat alespoň 6 znaků, abych splnil podmínky perexu, ale méně, než kolik jich má následující věta, no to je skvělé)

22.9.2017 v 19:20 | Karma článku: 13.87 | Přečteno: 229 |

Jan Ziegler

Odboráři lidem škodí a moc

Řekl bych dokonce, že ještě víc než alkohol a cigarety. Oni sice tvrdí, že hájí zájmy zaměstnanců, ale svými skutky dělají opak. Jestliže brání snižovaní odvodů za pracovníky, brání i zvyšování platů.

22.9.2017 v 19:16 | Karma článku: 11.71 | Přečteno: 209 | Diskuse

Jiří Turner

Teroristi v Čechách nekřičí: „Allahu akbar!“ Řvou: „Uber!“

Tak už je to i u nás! Jedni vyhrožují blokádou Prahy a likvidací konkurence a druzí chtěli vyhodit do vzduchu vojenský vlak. Ti první našli inspiraci v 90. letech u mafiánů od Thorgesu a ti druzí se asi zhlídli v Bakuninovi.

22.9.2017 v 19:06 | Karma článku: 8.38 | Přečteno: 189 | Diskuse

Karel Trčálek

Jak to, že soud osvobodil anarchisty obžalované z útoku na vlak?

Anarchisté byli ovšem obžalováni toliko z přípravy útoku, ne útoku samotného. Ale taková manipulace s fakty už k práci našeho blogera používajícího falešnou identitu (stejně jako policejní a jiní agenti), už tak nějak patří

22.9.2017 v 18:21 | Karma článku: 7.13 | Přečteno: 325 | Diskuse

Hana Rebeka Šiander

Kdopak by si nepamatoval jádrové mýdlo s jelenem?

Schichtovo jádrové mýdlo s jelenem, ale i prací prostředky Namo či Merkur, mýdlo Soté mink, vody po holení jako Pitralon a Olimon. Výrobky, které nás provázely desítky let za Československa, ožívají! Schicht vstal z mrtvých!

22.9.2017 v 15:25 | Karma článku: 12.82 | Přečteno: 252 | Diskuse
Počet článků 1445 Celková karma 10.05 Průměrná čtenost 1303

Snažím se o vlastní a nezávislý pohled na život.

Vystudovala jsem Právnickou fakultu v Brně, nyní studuji na CMTF v Olomouci a středobodem mého zájmu je antika a doba reformace v Evropě. Zajímám se o dějiny umění a ráda čtu.  

 

 


Najdete na iDNES.cz

mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.