V předchozím miniseriálu jste se setkali s jeho zdrojem, s dílem Ernesta Denise. Představím Vám ho, milí přátelé.
Ernest Denis se narodil 3. ledna 1849 v městě Nimes a zemřel 4. ledna 1921 v Paříži, Narodil se v jihofrancouzském kraji, který býval jevištěm nejprudších bojů nejen politických, ale také náboženských. Pocházel z rodiny, jejíž předkové patřili ke starým Comisardům. Za svého mládí slýchal o bílé reakci po roce 1815, při níž málem přišel o své prarodiče.
Roku 1867 byl přijat do pařížské školy a na ni tři roky studoval. Jeho smýšlení bylo republikánské. Účastnil se pohřbu Viktora Noira, francouzského literáta zastřeleného v roce 1868 princem Petrem Bonapartem. Za tuto účast byl málem vyloučen z ústavu, ale laskavostí ředitele ústavu Bouilliho tomuto trestu unikl.
Když vypukla francouzsko-pruská válka, mladistvý Denis žádal o dovolení se jí účastnit, ale nedostalo se mu ho. Když Francie byla pod tlakem četných porážek, Denis byl přijat do 7. praporu pěších střelců. Po ukončení války dosáhl hodnosti učitele dějepisu na lycue a byl poslán do Bastie na Korsiku.
Touha po vědecké práci ho přivedla zpět do Francie,
O prázdninách v roce 1872 se vrátil do Paříže , kde byl ve středu vlastenců, kteří chtěli napravit zlo po zhroucení napoleonské správy a za tím účelem chtěli udělat přehlídku Evropy a seznámit se světem německým a slovanským.
Denis byl přiváben Čechy a tento důvod můžeme spatřovat v tom, že patřil do staré hugenotské rodiny, která byla usedlá v jižní části Francie, který byl zmítán náboženskými válkami a země trpěla stejně jako Čechy. Byl přiváben zemí, odkud vzešla reformace a z které vzešli předchůdci reformace.
Od ředitele školy se mu dostalo podpory a tak se mladý francouzský nadšenec vydal do Husovy vlasti. O českém národě nevěděl nic, než čeho se dočetl v Laboulayově spise o Německu a sousedních zemích (1856) a v některých Legerových studií. Neznal český jazyk a německy znal jen málo.
Ale v Praze bylo nadšení otřeseno. Když se setkal s předními historiky, povzbudilo ho to k zamýšlené práci. Denis vzpomíná na nejslavnějšího dějepisce Františka Palackého, na jeho přízeň, rady a od něho byl uvedený do studia pramenů doby husitské. Učitelem češtiny mu byl Jaroslav Vrchlický a později, ve třetím roce pobytu pod vedením kandidáta profesury J. Řežábka se učil ruštinu.
Pěkné přátelství ho vázalo s Konstantinem Jirečkem, který se připravoval k sepsání bulharských dějin, Stal se též přítele profesora Soběslava Pinkase, který byl učitelem a šiřitelem francouzského jazyka v Praze, Pinkasům dům v Ječné ulici byl Denisovi vítaným útočištěm, kde nalézal kousek Francie.
Tři léta, které prožil Denis v Praze, považoval za nejšťastnější a zamiloval si českou zemi a rozhodl se, že svůj život obětuje české historiografii a chtěl svým krajanům vylíčit dějiny národa českého. V Praze vykonal důkladnou přípravu j vědecké práci. A do Francie se vrátil jako mladý slavista, který ovládal češtinu, ruštinu a přinesl do své vlasti i svou práci o Husovi.
Po návratu do Francie však jeho nadšení opadlo, protože situace byla velmi tíživá. Francie byla v boji s reakcí: royalistická strana se snažila si zajistit vítězství ve volbách, aby vrátila zemi monarchii. Ale roku 1876 nová francouzská vláda, republikánská, nabídla Denisovi místo v lyceu v Bordeaux, kde měl klid k dokončení svého díla o husitské době.
A tak v roce 1878 bylo v Paříži vydáno jeho první velké dílo: Husset la guerre de Hussites - 505 str. Tímto spisem s latinskou rozpravou De Antion Marini se ucházel o titul doktora věd na pařížské fakultě. Dílo mladého učence způsobilo úžas mezi profesory na Sorboně, protože málokterý znal české dějiny. Denis napsal též velké dílo Počátky Jednoty bratří českých. Vedle své hlavní práce o českých dějinách XV. a XVI . století prof. Denis z Bordeaux byl i jinak literárně činný,
V letech 1893 - 1805 v několika kapitolách sepsal dějiny německé reformace a třicetileté války.
v roce 1896 - 906 byly vydány tři svazky o dějinách národa německého o r. 1783 do r. 1871 v době rozvratu a zániku staré říše německé, z níž vyrůstal nový život národní. v roce 1901 byl vydán ve dvou objemných svazcích nejdůležitější spis o nových českých dějinách Čechy po Bílé hoře, a v tomto díle líčí mstně nejhlubší úpadek státi a českého národa po bělohorské bitvě a obrození a vzrůst národa českého od vlády Marie Terezie a Josefa II. až po nejnovější dob.
V rozsáhlé vědecké práci byl Denisovým předním mistrovským dílem - velká trilogie o dějinách českých : Hus válka Husitů (1878). Konec samostatnosti české (1891) a Čechy po bílé hoře /1901- Královská společnost nauk ((1893), Akademie česká (1903) jmenovaly prof. Denise svým externím členem, filosofická fakulta university české ho učinila svým čestným doktorem.
V roce 1920 navštívil Československo, kde se mu po právu dostalo triumfálního uvítání. Plánoval i další návrat, ten mu však překazila zákeřná nemoc, jež ukončila jeho život 4. ledna 1921.
Ernest Denis je zakladatelem Francouzského institutu v Praze, který je dodnes spojován s jeho jménem. V roce 1919 po něm bylo pojmenováno nádraží v Praze na Těšnově, v témže roce byl v Brně, v připomínce zásluh o ustavení Československa, po Ernestu Denisovi přejmenován první veřejný park v českých zemích – městský park Františkov – na Denisovy sady. V současné době je po renovaci a je prohlášen, spolu s katedrálou sv. Petra, za kulturní památku. 27. října 1928 byl na Malostranském náměstí v Praze odhalen k jeho poctě pomník, dílo sochaře Karla Dvořáka, který však v noci z 20. na 21. dubna 1940 němečtí okupanti odstranili a zničili. V současné době jej připomíná na domě, zvaném „Bílý Orel“, na stejném náměstí busta a pamětní deska, jejímiž autory jsou Ing. arch. Mikoláš Vavřín a akademický sochař Petr Roztočil. Odhalena byla 31. října 2003.
Malá poznámka:
Daří se mi shánět knihy prof. Ernesta Denise po antikvariátech a některé mám z pozůstalosti po prarodičích. Jsou velmi zajímavé, i když by se některým čtenářům se mohl zdá nepřekonatelným jazyk z 19. století. Ale když si člověk zvykne a vyvine úsilí porozumět textu, čeká ho krásná četba, zajímavá a samozřejmě, že dějiny jsou pojednány obšírně v kontextu doby, v niž se odehrály a jak je i chápal ten, který se dokázal tak zajímavým způsobem se podívat zpět do minulých dob. Jazyk 19. století je trochu těžkopádný, ale dokáže vyjádřit citlivě ve vzájemných souvislostech dějiny našeho národa.
,
