Antika: Brána Boží - Babylón

Počátkem 19. stol. př. Kr. se jeden amurejský kmen usadil na území městy Kiš a Akkad  a místo označil jako báb-ili - Brána Boží. Vítejte ve starověkém Babylóně..

Vraťme se však ještě do Sumeru, který prožil svůj zánik

Kolem roku 2375 př. n.l. Lugalzaggezi, panovník Ummy. sjednotil většinu sumerských chrámových měst. Je to první známý náznak myšlenky říše. O jednu generaci tento pokus zopakoval s větším úspěchem Sargon. král Akkadu. Sumerská civilizace si však zachovala všechny struktury. Změna se dotkla především královských chrámových měst. Uznali, že jsou závislí na akkadském dobyvateli. Sarganova říše padla po sto letech pod nájezdy Gutejců,, kočovných barbarů z oblasti horního Tigridu. A od této doby se dějiny Mezopotámie opakují: "barbaři" zničí zvenčí politickou jednotu Sumeru a Akkadu a potom sami utrpí porážku při vnitřních vzpourách. 

Nadvláda Gutejců trvala jen sto let a v dalším století (2050 - 1950 pr. n.l).a ji vystřídali králové ze z III. dynastie Ur. V tomto období sumerská civilizace dosáhla vrcholu, ale byl to poslední projev sumerské politické moci..Sumerská říše, na kterou z východu útočili  Elamité a ze západu Amorité, kteří přišli ze syrsko-arabské pouště, padla. A tak byla Mezopotámie více než dvě století rozdělená na více států. Až v roce 1700 př. Kr. se Chammurapimu, vládci Babylonu, podařilo násilnou cestou sjednotit tyto státy.  Své sídlo přesunul více na sever, do města, kde vládl. Dynastie, kterou Chammurapi založil a která se zdála být všemocná, zůstala u moci necelých sto let. Na  Amority začali útočit další barbaři, Kassité, kteří přišli ze severu a v roce 1525 př. n.l. nakonec zvítězili. A ti budou vládnout Mezopotámii po celé čtyři století.

Přechod chrámových měst k městským státům je významným fenoménem v dějinách Blízkého východu. Sumerštinou se přestalo hovořit v roce 2000 př.n.l.,. zůstala liturgickým a vědeckým jazykem ještě dalších 15. století.  

A nyní do Babylónu

Po té, co bylo místo označeno a pojmenováno,  vyrostlo město. řečtí historikové, kterým budeme i nadále důvěřovat, ho nazvaliBabylón. A to jméno se brzy rozšířilo na celý kraj a zatlačilo starší označení těchto míst "Sumer a Akkad". Za boha přijali místní božstvo - Marduka.  V té chvíli to byl docela malý bůžek. Později se z něho stal nejvyšší bůh světovládné říše. Tito Babylóňané založili i vlastní dynastii. Hned první král Sumuabum (1894-81) připojil k Babylónu Sippar  a Dilbatu a jeho nástupce Sumulaílu (1880 - 45) alespoň dočasně připojil Kiš a Marad.  Dokončil opevnění svého města, obnovil starý průplav, pečoval o uctívání starých božstev a postavil svému Bohu Mardukovi trůn ze zlata a stříbra a jeho božské manželce Sarpanitu věnoval sochu.  Další tři králové byli celkem bezvýznamní. 

Šestý člen dynastie, Chammurapi (1792 - 50) představuje výraznou osobnost, která vysoko vynikla nad průměr vrstevníků- Jeho jméno znamená Bůh uzdravuje. Jedině márijský Zimrilim se mu svými schopnostmi rovnal, ale v rozhodujícím střetnutí mu podlehl. Selhaly smlouvy, kterými se oba králové zavazovali ke vzájemné vojenské pomoci: slovo bratře ztratilo obsah. Bratře oslovoval Chammurapi svého bratra Zimrilina.

Podle dochovaných zpráv považujeme Chammurapiho jako energického a přímého muže, který uměl jít za svým cílem. Byl bystrý diplomat a obratný taktik a projevil mimořádné státnické schopnosti. Věnoval velkou péči k udržování vodních toků, zasloužil se o ustálení právního řádu. zajišťoval kvalitu obchodních cest a všestranně zajišťoval hospodářský potenciál. Stavěl své chrámy, opevňoval města a budoval zavodňovací kanály. 

Provádění archeologického průzkumu brání to, že spodní vody v oblasti Babylónu stouply,.  

O bohu Mardukovi a eposu Enúma Elíš

Nyní je čas, abychom si přiblížili hlavního babylónského boha Marduka, s kterým se budeme setkávat v dalších starověkých příbězích.  

Epos Enúma Elíš (původně akkadský) , který je dílem Akkadů se přednášel čtvrtý den po Novém roce.

Obsahoval liturgický scénář:: 

1) Den pokání krále zodpovědnému za Mardukovo zajetí;

2) Mardukovo osvobození;

3) rituální souboje a triumfální procesí pod vedením krále do Bit Akitu (Dům, vyhrazený svátku Nového roku (kde se koná hostina;

4)hieros gamos krále s hierodulou zosobňující bohyni Tiámat (chaos);

5) bohové určují osud..

První část tohoto mytologicko - rituálního scénáře představuje ponížení krále a Mardukovo zajetí - ohlašuje návrat světa do předkosmogonického chaosu. V Mardukově svatyni velekněz odebere králi jeho symboly (žezlo, prsten, šavli a korunu a udeří ho do tváře).

Král potom vkleče prohlásí, že je nevinen::

"Nezhřešil jsem, Ó Pane, nad krajinami, nezanedbával jsem tvoje božstvo."

Velekněz nato odpoví ve jménu Marduka:

"Neobávej se ... Marduk vyslyší tvou modlitbu. Zvětší tvou říši."

Lid zatím hledá Marduka, o kterém předpokládá, že je zavřený v hoře, přičemž tato formulace znamenala smrt boha. Nebyla to definitivní smrt. Marduk je nucen sestoupit daleko od slunce a světla. Konečně je osvobozen a bohové se shromáždí (roznášejí jejich sochy), aby určily osud. 

Tato epizoda odpovídá tomu, že Marduk je ustanovený jako nejvyšší Bůh. 

Král zavede procesí až k Bit Akutu, k budově stojící mimo město. Podle jednoho nápisu v Sennacheribe je možné předpokládat, že účastníci procesí napodobovali prvotní zápas. přičemž král ztělesňoval boha Assura (který nahradil Marduka). 

Poslední dějiství spočívalo v určení osudu na každý měsíc roku. Určovat osud znamenalo vlastně rituální stvoření celého roku, to znamená zabezpečení štěstí, plodnosti, bohatství nového světa, který se právě zrodil. 

Za jednotu říše

Po sedmi letech vlády Chammurapi přešel k výbojům. Z území larsského Rímsína zabral města Isin, Uruk  a část zatigridské oblasti.I když mu vyděšené státečky přišly na pomoc proti Chammurapimu, Rímsín přesto po šedesátileté vládě, v jednačtyřicátém roce vlády Chammurapiho byl poražen i se svými spojenci. Nebylo už moci, která by Chammurapiho dokázala zbrzdit či porazit. Jako poslední padly Aššur a Ninive. Nejdéle vzdorovala Ešunna, a tu Chammurapi srovnal se zemí. 

Konsolidace státu, který sahal od Perského zálivu po Syrskou poušť. se stala neodkladným úkolem. A právě proto, aby posílil jednotu říše, uvažoval o zavedení společného boha (společný kult) a nemohl se jím stát nikdo jiný, než babylónský Marduk. Od něho přijal Chammurapi svůj pastýřský úřad. 

Po smrti Chammurapiho

Světlo nad Sumerem a Akkadem zhaslo smrtí královou. Jeho nástupci neměli tolik energie, na své úkoly nestačili, začaly se projevovat odstředivé síly uvnitř země a na hranice říše útočili zvenčí nepřátelé. 

V následujících stopadesáti letech se na babylónském trůnu vystřídalo pět králů (1749 - 1595 př. n.l.).Žádný z nich úpadek však nezastavil. 

Těžkou ránu zasadili Babylónu Chetité za Muršiliše I. kol. r. 1594. Město vyplenili, sochy Marduka a Sarpanity odvlekli jako kořist, ale cestou odhodili jako nepotřebné břímě. 

Když byl Muršiliš zavražděn. viděli v tom Babylóňané trest bohů.

Nakonec zemi ovládli Kassité z území dnešního iránského Chúzestánu. Ovládli zemi na čtyři sta let. Záhy se pobabylónštili a země po počátečním úpadku zase dosáhla vyšší úrovně a blahobytu.

S Babylóňany se setkáme v dějinách Jeruzaléma.

Zdroj: Bič.M. Při řekách babylónských s.57 - 59

Eliade,M. Dějiny náboženského myšlení II.