Společnost: Bedřich Hrozný a písmo Chettitů

Čím člověk dostává víc informací v přítomnosti o světě, tím méně je dokáže vyhodnotit a je zneklidněný. Jenže svět nebyl nikdy klidný, ale za to byl sdílný, což přispívalo k pokroku. Je nás svět také sdílný? 

Je skutečně velmi vzrušující si číst knížky o starých civilizacích v domácím pohodlí, sepsané renomovanými autory, kteří neváhali prožít mnohá rizika, abychom si je mohli číst. Byli prostě u toho.

 Ale je to nejen vzrušující, nýbrž i poučné. Poučné v tom, že jedna civilizace předávala ať dobrovolně nebo nedobrovolně následující civilizaci své kulturní, vědecké a technické výdobytky. Když si to uvědomíme, tak možná budeme zvědaví, co my budeme předávat našim následníkům, jaké hmotné památky po nás, lidech 21. století zůstanou. Zda ty krásné výtvory Sumerů a Akkadů a jiných, které jsou uloženy v muzeích, naši moderní pozůstalost nepřekonají ve své kráse. Co budeme vyprávět  do budoucnosti svým následníkům? Třeba naše poznatky, jak vznikl svět a co bylo na počátku ; ono je důležité to vědět, a právě od těch starých, nejenom od Řeků. Bude také záležet na tom, čemu naši potomci dají přednost, jaký bude jejich vkus a potřeba vědění. 

Bedřich Hrozný a rozluštění písma Chettitů

Hrozného pozornost se obracela k oblasti starověkého Předního východu, a to k Malé Asii. Zde, asi 200 km na východ od Ankary,se nacházela lokalita zvaná Bog˘azköy (později přejmenovaná na Bog˘azkale), jež byla poprvé objevena již v roce 1834 a později krátce navštívena britskými, německými a francouzskými badateli, kteří zde v devadesátých letech 19. století nalezli několik fragmentů hliněných tabulek popsaných známým babylónským klínovým písmem, jež však zaznamenávalo dosud neznámý jazyk.

Dvě podobné písemnosti byly pak objeveny i mezi tzv. tabulkami zTell - el - ­Amarny, lokality ležící asi 310 km na jih od Káhiry, která ukrývala zbytky dávného egyptského města Achetatonu, sídla faraóna Achnatona (Amenhotepa IV., asi 1348–1331 př. Kr.), s nimiž se ba -­datelé počali seznamovat již od roku 1887. Dvě dotyčné tabulky publikoval nor­ský jazykovědec Jorgen Alexander Knudtzon (1854–1917) v roce 1902. Na základě babylónského úvodu jedné z nich poznal, že se jedná o dopis egyptského faraóna Amenhotepa III. (asi 1387–1348 př. Kr.) králi z Arzawy, území ležícího v západní Anatólii, jménem Tarchundaradu, druhou ponechal zcela bez překladu, nicméně usoudil, že obě jsou psány indoevropským jazykem, příbuzným snad arménštině.

Jeho závěr se však setkal s odmítavým stanoviskem většiny ostatních vědeckých kolegů a autor sám se ho nakonec vzdal. Protože badatelé brzy rozpoznali jazykovou podobnost textů z Bog˘azköy a Tell - el - ­Amarny, byl v roce 1906 zahájen v Bog˘azköy archeologický výzkum pod vedenímHugo Wincklera, někdejšího berlínského učitele Bedřicha Hrozného, a Theodora Makridiho (1872–1940), druhého ředitele istanbulského muzea. Výzkum vedl k odhalení tisíců klínopisných tabulek a jejich fragmentů (do současnosti se jich našlo asi 30 000), z nichž některé byly psány dobře známou akkadštinou (babylónštinou). Z nich posléze vyplynulo, že badatelé objevili hlavní město chetitské říše jménem Chattuša, jehož obyvatelé byli nazývá­ni v babylónských pramenech Chetité. Bylo o nich mj. známo, že roku 1595 př. Kr. vyvrátili slavnou Chammurapiho první babylónskou dynastii a zcela tak změnili politické poměry v tehdejší Babylónii. Převážná většina tabulek objevených v bog˘azköyském královském archivu byla však psána v neznámém jazyce, i když písmo, kterého tento jazyk používal, bylo tehdy již velmi dobře známým babylónským klínopisem. Nyní bylo především třeba tento neznámý jazyk rozluštit. O to se pokoušelo více badatelů včetně objevitele tabulek Hugo Wincklera. Jemu se za spolupracovníka přihlásil i Bedřich Hrozný a právě jeho, téměř rok po Wincklerově smrti,

Německá orientální společnost v březnu 1914 oficiálně pověřila vydáváním bog˘azköyských nápisů, které byly mezitím uloženy v muzeích v Istanbulu a Berlíně.

V dubnu roku 1914 Hrozný odcestoval do Turecka, aby v istanbulském muzeu ko­píroval objevené tabulky a sbíral materiál nezbytný pro rozluštění jejich jazykové záhady. Zde ho také v srpnu roku 1914 zastihla válka a Hrozný byl nucen vrátit se do Vídně, kde pokračoval v analyzování shromážděného materiálu. Opakovaně pročítal kopie textů, srovnával jednotlivá slova a jejich koncovky. Velkou oporou mu byly tzv. ideogramy, klínopisné znaky vyjadřující určitý pojem, jejichž význam byl rozpoznán již v babylónských klínopisných textech, a babylónská slova, která však Chetité četli svým způsobem.

Obvykle se uvádí, že zásadní zlom v Hrozného luštění neznámého jazyka představovalo pochopení jednoho řádku textu, v němž byla napsána tato sekvence znaků:nu NINDA­an e­ez­za­at­te­ni wa­a­tar­ma e­ku­ut­te­ni. V ní Hrozný rozuměl jednomu znaku, a sice sumersko­babylónskému logogramu NINDA, o němž se již dávno vědělo, že znamená „chléb“. O koncovce ­an zase věděl na základě svých srovnávacích studií, že označuje akuzativ, pád předmětu. Protože chléb se obvykle jí, předpokládal tu i výskyt slovesa „jísti“, které rozpoznal ve tvaru e­ez­za­at­te­ ­ni, a který spojil s latinským slovesemedo, německým essen nebo anglickým eat. Samotný tvar e­ez­za­at­te­ni pak analyzoval, opět na základě srovnávání řady různých tvarů, jako tvar 2. osoby množného čísla a přeložil „budete jíst“. Dále vyšel z předpokladu, že další dvě slova vyjadřují konstrukci paralelní, v níž je však tentokrát předmětem „voda“ (wa­a­tar, anglicky water, německy Wasser). Tvare­ku­ut­te­nispojil zase s latinským tvarem aqua „voda“ a obě slova přeložil „vodu budete pít“.Hrozného překlad celého souvětí zněl: „nyní chléb budete jíst, poté vodu budete pít.“

Je ovšem pochopitelné, že k definitivnímu rozluštění neznámého jazyka, poznání jeho gramatické stavby a určení jeho genetické příslušnosti bylo třeba provést ještě mnohé analytické a srovnávací výzkumy, stejně tak jako bylo zapotřebí určit pokud možno přesný význam jeho jednotlivých slov. V tom Hroznému částečně pomáhaly dvojjazyčné a trojjazyčné chetitsko- ­sumersko­ - babylónské vokabuláře, které se mezi tabulkami objevenými v Bog˘azköy rovněž vyskytovaly. Všechny tyto výzkumy pak vedly k jednoznačnému závěru, že jazyk bog˘azköyských tabulek, který byl nazván chetitštinou, je jazykem indo­ -  evropským.

Svoje smělé tvrzení Bedřich Hrozný poprvé předložil na schůziPředoasijské společnosti v Berlíně 24. listopadu 1915. I když se jeho překvapivé závěry setkaly s počáteční kritikou vědecké veřejnosti (předpokládalo se totiž, že chetitština by mohla být kavkazským jazykem, nebo jazykem příbuzným s gruzínštinou), jeho přednáška se opakovala ještě 16. prosince na vídeňské univerzitě ve společnosti Eranos Vindobonensis a ještě téhož roku vyšla tiskem ve „Zprávách Německé orien tální společnosti“ pod názvem „Rozřešení chetitské otázky, předběžná zpráva“ (Die Lösung des hethitischen Problems. Ein vorläufiger Bericht). Ačkoli některé hlasy ji označily za „mezník v dějinách indoevropské filologie a archeologie“, jiné nešetřily kritikou a skepsí a trvalo ještě několik let, než začaly být Hrozného závěry všeobecně přijímány.

Teprve poté, co respektovaný německý srovnávací jazykovědec a klasický filologFerdinand Sommer (1875–1962), který se sám chetitštinou začal intenzivně zabývat, podepřel v roce 1920 Hrozného tezi o indoevropském původu chetitštiny, byly rozptýleny všechny pochybnosti a námitky vůči jeho „řešení chetitské otázky“.

Protože Rakousko- ­Uhersko bylo tenkrát ve válečném stavu, musilBedřich Hrozný 1. prosince 1915 nastoupit vojenskou službu u domácího vídeňského pluku (i když byl odveden již v únoru 1915, ale pro silnou krátkozrakost okamžitě propuštěn), kde sloužil až do konce války jako písař. I při tomto svém zaměstnání nalézal čas, který věnoval svým chetitologickým studiím, jejichž výsledkem byl podrobný popis chetitštiny, který vyšel v roce 1917 v Lipsku pod názvem „Jazyk Chetitů, jeho stavba a příslušnost k indoevropskému jazykovému kmeni“ (Die Sprache der Hethiter, ihr Bau und ihre Zugehörigkeit zum indogermanischen Sprachstamm). Hned nato přikročil k systematickému překladu důležitých náboženských a historických chetitských textů, který měl potvrdit správnost jeho teoretických závěrů. Tato práce pak vyšla v Lipsku v roce 1919 pod názvem „Chetitské klínopisné texty z Boghazköi v přepisu s překladem a komentářem“ (Hethitische Keilschrifttexte aus Boghazköi. In Umschrift, mit Übersetzung und Kommentar) a s definitivní platností vyvrátila pochybnosti i těch nejzarytějších skeptiků zpochybňujících platnost jeho rozřešení chetitského problému.

V roce 1922 iještě publikoval „Che­titský zákoník z Malé Asie“ (Code hittite provenant de l’Asie Mineure (vers 1350 av. J.­C.)), jímž poskytl zejména právním historikům cenný pramen, který jim nabí­dl zcela jiný pohled na starověký právní systém, než se jim otvíral prostřednictvím zákoníků a jiných právních dokumentů sousední Mezopotámie. Čím více textů měli badatelé k dispozici, tím podrobnější obraz dějin Malé Asie se jim naskýtal. Ukáza­ lo se, že Chetité nebyli původním maloasijským obyvatelstvem, nýbrž že před nimi tu již sídlilo jiné neindoevropské etnikum, které se nazývalo Chattijci a které hovo­řilo chattijštinou, tedy jazykem používaným na území Chatti se správním centrem zvaným Chattuša. Chetité pak sami o sobě říkali, že hovoří nešitštinou, jazykem města Neša, které se ve staroasyrských texech nazývalo Kaneš (dnešní lokalita Kültepe, ležící asi 25 km severovýchodně od tureckého města Kayseri).

Zdroj . Bedřich Hrozný. Vstup Přední Asie do dějin: Sumer, Akkad a Hethité. In: Dějiny lidstva od pravěku k dnešku. Díl první. Světla Východu a Hellady. Praha, Nakladatelství Melantrich 1940, s. 267. Z mého archivu. 

     Zajímavé video pro zájemce