Povídka: Ale ten vítr ...

Povídka je psána v ich-formě. Postavy, prostředí a děj jsou fiktivní. I když se může zdát, že její zápletka je chronicky známá mnohým lidem. 

I.

Nebyla jsem to já, kdo bouchl dveřmi, ale průvan, i když ten kdo seděl u počítače zabořený do křesla tak si mohl vykládat. Napětí mezi námi už několik týdnů stoupalo, i když jsme byli schopni předstírat cokoliv jiného, třeba přepracovanost. Pořád jsem si říkala – odejdu a najdu si jiné místo, ale to byla jen moje útěcha, nikoliv vůle. Měla jsem nabídky, o kterých jsem přemýšlela pod sprchou, u televize, před spaním. A přesto jsem ráno startovala v garáži a jela obvyklou cestou do firmy, které jsem podepsala smlouvu na dobu neurčitou. Paragrafy se mi kroutily před očima jako červi čekající na svůj háček, aby se staly potravou krásného sumce, který je pohltí a sám se na háček chytí a pak bude sám potravou na nějakém firemním rautu. Bože, na co zase myslím!

„Melánie,“ zašeptal mi hlas přes rameno. Vytrhl mne ze zamyšlení.

„Děje se něco?“ zeptala jsem se tiše z jiného světa.

„Pořád se něco děje. Mohu vás pozvat na kávu?“

„Můžete,“ usmála jsem se na kolegu, kterému se přezdívalo Vševěd. Spíš bych řekla drbna, ale měl na starosti vyváženost mezi lidmi ve firmě a proto se snažil získávat informace, kde mohl. Vešli jsme do firemního bufetu, kterému se nadneseně říkalo kavárna. Naštěstí vařili výbornou kávu a mohlo se tam i kouřit.

Sedli jsme si k oknu s výhledem na město. Zadívala jsem se na stromy, jejichž větve se hýbaly ve větru a obloha byla zachmuřená. Asi bude pršet, pomyslela jsem si.

„Dvě kávičky?“ oslovil nás příjemný hlas paní Františky, které se říkalo Iška.

Vševěd si dal do kávy dvojitý cukr a zamyšleně se na mne podíval. Doufám, pomyslela jsem si, že se mne nebude vyptávat na tu ránu dveřmi.

„Tak, jak jste s tím případem daleko?“ zeptal se mne zvědavě, i když musel vědět, jak se to stále zamotává.

„To víte, není to snadné. Ale doufám, že se to začíná hýbat.“

„Není to snadné. Já jsem mu říkal, že to nemáme brát, že na to nemáme lidi,“ řekl nešťastně, ale jen na oko.

„Seděla jsem nad tím skoro do rána a nějak to nedopadlo,“ řekla jsem, abych mu konečně vysvětlila, proč mi ta klika vylítla z ruky s pomocí průvanu.

„Škoda, že si nerozumíte,“ řekl s nebezpečným klidem v hlase, který nevěstil nic dobrého. Jeho vliv na to, kdo bude dělat ve firmě a kdo odejde, byl opravdu mocný. Napadlo mě, že ho on poslal za mnou, aby mi pořádně domluvil, a když to nepůjde, tak pohrozil. I přes ty moje hrdinské pocity, že mohu mít takových míst na každém prstu deset, ve mně zatrnulo.

„Jak to, že si nerozumíme? Jak jste na to přišel?“ zeptala jsem se a vytáhla cigaretu z pouzdra. Pohotově mi zapálil a já jsem hluboce vdechla kouř.

II.

Dívala jsem se za modravými obláčky z cigarety a přemýšlela jsem, co řeknu. Na nějaké furiantské výpady nebyl vhodný prostor. Všimla jsem si, že se na nás lidé dívají a sledují, jak se u toho hovoru tváříme. Někteří si dělali zálusk na mé místo už dlouho. Ale nikdy nebyla situace, kdy bych se o něho bála, nyní se bojím. Někdo by mohl zveličit tu ránu dveřmi ještě víc a udělat mi peklo u firmy, do které bych třeba nastoupila. Pořád ještě splácím hypotéku, kterou jsme si vzali, kdo mohl vědět, že Hugo náhle zemře. S úspor nevezmu ani korunu. Všechno nyní táhnu ze svého platu, musím myslet na zadní kolečka.

„“Víte,“ pokračoval, když mi asi vyčetl z tváře mé myšlenky, „mlátit dveřmi u kanceláře vedoucího manažera firmy je nevhodné, i když vás chápu. Něco jste si prožila a opakuji se, tu kauzu neměl ředitel brát.“

„A?“ zeptala jsem se docela otráveně.

„ Třeba byste se mu měla omluvit,“ řekl tiše a vytáhl mi z krabičky cigaretu pro sebe.

Zapálila jsem mu ji svým zapalovačem a oba jsme se rozesmáli.

„Myslíte, že na to čeká?“

„Těžko říci, no, lepší by bylo to nechat být,“ zamyšleně zašeptal. Všimla jsem si, že dva kolegové, kteří seděli naproti nám docela daleko od nás a nemohli slyšet, o čem mluvíme, mu viseli na rtech.

Najednou se rozletěly dveře a on vstoupil do místnosti. Rozhlédl se kolem sebe a pak kývl na Vševěda.

„No, já už půjdu,“ řekla jsem, ale nebyl to zbabělý únik, jen mne zmohla únava z našeho rozhovoru, když šel od desíti pěti, jak ta kauza, o níž je vždy řec v pozadí našich nálad, všedních řečí a pocitů. Došel k našemu stolku, a když jsem chtěla vstát, jemně mě zatlačil  zpět do židle. Zamrazilo mne.

„Chtěl jsem jet už domů, ale myslím, že do půl hodiny se strhne bouře. Koukněte se na oblohu.“

Paní Iška hned přiběhla s podnosem plným jídla, naše nádobí dala na vedlejším stole a prostřela náš stůl.

„Dovolil jsem si objednat malé pohoštění, jestli tedy přijmete,“ řekl jemně a usmál se, „určitě máte hlad, ještě jste neobědvali.“

„To nemuselo být,“ řekl Vševěd, který byl znám tím, že se rád nechával zvát.

Bylo mi nyní jasné, že ho poslal za mnou, instruoval ho, jak má se mnou mluvit, aby pak přišel jako osvoboditel. Ale co bude dál? Můj návrh na řešení zamítl, podrážděně jsme na sebe zavrčeli a pak ta rána dveřmi, která oddělila můj dosavadní svět od neznámého dalšího dění. Venku se strhla vichřice. Nabídl mí obložený talíř, košík s pečivem dal doprostřed a gestem mne pobídl k pohoštění. Kdo ví, jak by to jinde bylo, pomyslela jsem si. Ale pořád jsem čekala padáka. Raději jsem mlčela a upírala oči do oken.

III.

Ještě před týdnem jsme spolu dobře vycházeli. Stále mne obestíral smutek ze ztráty manžela a ta samota mne drtila. Ještě jsem ho pořád všude viděla. To není dobře, pomyslela jsem si a není to fér. Když někdo zmizí ze světa, neměl by se už ukazovat v jakékoliv podobě. A ty sny – můj bože, ty sny. Nikomu jsem se s tím nesvěřila. Všichni mne pozorovali, jaké to asi je náhle ovdovět. Kdyby se mne zeptali přímo, řekla bych – je to strašně nespravedlivé. Sedím tu mezi dvěma muži a cítím se stísněně, samota mi sluší. Jestli přijdu o místo, bude mi ještě hůř a oba mlčí a cpou se šunkou, sýrem a rajčaty a za tím mlčením něco je. Venku řádí bouře.

Mohla jsem tu ty dveře přidržet, ale já jsem to neudělala. V duchu si řekl – bude tě to mrzet. Takhle se mnou jednat nebudeš. Proč jsi na mne podrážděně vyjel, že jsem to celé udělala špatně? Neudělala, držela jsem se všech pravidel, ale otázka je – moment – jestli jsi se nespřáhl s protistranou, jen abys vyhrál. Nějaký ten kompromis, to se přece mezi advokáty dělá. Konečně to nějak dát dohromady, smířit obě strany a jít od toho. Dlouho se s tím nepárat.

Napadlo mne, že se to tak čestně vyhrát nedá. A nejsme tu proto, abychom jen vyhrávali. Vítr hnal proudy deště do oken. Bylo to velmi nepříjemné.

„Nedáte si ještě kávu?“ zeptal se mne Vševěd a já kývla.

Napadlo mne, že to taky mohl sehrát tak, aby dostal do kanceláře více přizpůsobivou sílu. Známe se tolik let, asi bylo třeba něco změnit. Koupit novou skříň a tu starou prodat. Iška mi přinesla kávu s vodou.

„Tak si nějakou dobu myslím, že je vás na takovou práci škoda,“ řekl najednou, a mne zamrazilo. Už je to tady, dnes přijdu domů, tentokrát bez práce, zuju si boty, osprchuji se půjdu spát. Třeba dostanu nějakou odměnu, aby vydržela tak tři měsíce bez toho, abych sáhla na úspory, než si najdu místo. Ale do advokátní kanceláře nepůjdu. Mám soudcovské zkoušky. I za tu cenu, že se přestěhuji někam, kde chybí soudci.

„To si nemyslím, práce jako práce. V naší branži si přeci nevyberete,“ odpověděla jsem klidně, ale hlava pracovala dál. Má strach, že toho moc vím. Ano, když to dneska rozsekne, půjdu domů, dám si sprchu, kávu, půlku prášku na spaní a pustím si relaxační hudbu. To je ale pěkně špinavá záležitost, pomyslela jsem si.  

IV.

Zadívala jsem se ke dveřím, odkud se ozýval vzrušený rozhovor. Á, tak nejdříve přišel katův pomocník, pak se dostavil kat sám a nyní to bude soudce. Proč mi jednoduše nedají padáka, odstupné a nerozloučí se se mnou? Nebo mi chtějí píchnout nějaké svinstvo pod kůži, abych zapomněla všechno, co jsem u nich dělala? Pan doktor Jeřábek něco vysvětloval, zřejmě se  stalo něco nahoře, v našem poschodí.  Pak zamířil k našemu stolku a namířil na mě prstem:

„Vy od zítřka přebíráte vedení!“ Co se stalo, proběhlo mi hlavou. Buď mu vadilo, že se případ pořád odročoval, nebo něco vyplulo napovrch, nebo si klient stěžoval u vlivných lidí. „A vy“ pokračoval a ukázal prstem na mého šéfa, ředitele kanceláře, dostanete kumbálek vedle mé kanceláře a budete mi dělat sekretářku. Teď se mně neptejte proč. Objednejte mi kafe a koňak.“ Jo, pomyslela jsem si, život je nesmírně štědrý. V každém případě dnes přijdu domů, místo sprchování si vlezu do vany, budu poslouchat z pokoje nějaké mluvené slovo a dám si do vany pěnu na přilepšenou. Pak vytáhnu ten pěkný tmavomodrý kostýmek, který mi koupil manžel měsíc před smrtí a pěkně ho načančám. Můj Bože, jsem tak unavená, jsem unavená ředitelka. Ale stejně bych si měla najít místo pro jistotu, než se tady zase něco zvrtne. Nemohla jsem se smát tomu kumbálku, protože vím, jak vypadá. Postavit si kabelku na stůl je už věc navíc. Budu se smát až doma. Lepší, než kdybych plakala, a teď už radši vypadnu, než se to zase zvrtne v můj neprospěch.

„Musím už jet domů, mám strach, jestli se v tom větru neotevřelo okno a nenapršelo mi do pokoje.“

„Jen jeďte a zítra váš chci mít v osm u sebe,“ zavelel osvoboditel a přítel vdov a sirotků. V autě jsem vypnula mobil, aby mi nikdo nemohl sdělit, že je zase všechno jinak a za chvíli jsem vjížděla do garáže. Vypadla jsem z auta, popadla kabelku, zamkla auto a garáž a mazala do bytu. Až když jsem za sebou zamkla, popadl mne smích. To by ani v divadle nevymysleli. Prý kumbálek. Ale já jsem se neposmívala svému bývalému šéfovi, vždyť vím, že se z toho vyseká a bude mít na mne ještě větší vztek, že jsem se za něho nepostavila, ačkoliv on vždycky za mnou stál jako hladová zeď. Tentokrát jsem se svlékala pomalu při krásné hudbě a v zešeřelém pokoji, za zataženými závěsy, aby nikoho nenapadlo přijet a sdělit mi, že to byla všechno jen sranda a ať do práce zítra nejezdím, že mi výpověď pošlou doporučeně a nezmíní se o odměně či odstupném. Vždyť jsem řediteli práskla dveřmi, a to je prostě kázeňsky nepřístupné. Ano, je to neslušné, ale ten vítr …