Antika: Spiknutí proti Caesarovi.

Caesar zemřel ve věku padesáti šesti roků, když přežil Pompeia jen o čtyři roky. Ale z vlády a moci a ze všeho čeho dosáhl za celý život, neměl nic jiného, než závist lidí.

Spiknutí proti Caesarovi a atentát se uskutečnil 15. března r. 44 př.n.l. se připravovala za vedení Gaia Cassia Longina (87 př. n.l. – 42 př. n.l.), který získal k tomu další osobnosti, původně pompeiovec. Přidal se k němu Marcus Brutus,[1] zvláštní oblíbenec Caesarův, Decimus Brutus Albinus, jeden z hlavních velitelů v galské válce a skupinky nespokojenců. Tři dny před jeho chystaným odchodem na východ se sešel senát na zasedání v Pompeiově divadle. Tam se na Caesara spiklenci vrhli a ubodali ho.

Plutarchos o tom píše: […] Potom spal jako obvykle vedle své manželky, když tu se začaly najednou otvírat všechny dveře a okna pokoje. Vyburcován boucháním i světlem luny, jež na něj shora svítila, zpozoroval, že Calpurnia zhluboka spí. Ale ze spánku vydává nesrozumitelná slova a nečlánkované steny. To se jí zdálo, že ho oplakává; drží ho zabitého ve svých loktech. Někteří popírají, že by byla měla Caesarova choť takový sen. Ale na Caesarově domě byla prý jakási lomenice, jež byla, jak praví Livius, zřízena z usnesení senátu jako ozdoba a odznak důstojnosti; tu se prý Calpurnia viděla, jak se řítí dolů, a zdálos se jí, že prý volá o pomoc a pláče.

Když tedy nastal den, prosila Caesara, je-li to možné, aby nevycházel a dal zasedání senátu odložit; ale, dbá-li pramálo jejích snů, aby se tedy jiným věštným uměním a obětmi snažil nahlédnout do budoucnosti. A jak se zdá, i Caesar cítil jakési podezření a strach, neboť dosud nemohl nikdy Calpurnii vytknout ženskou horlivost spojenou s pověrčivostí; ale tenkrát viděl, že je velmi rozčilena. A když i věštci po opětovaných obětech prohlásili, že jsou nepříznivé, rozhodl se poslat vzkaz k Antoniovi a senát propustit. Ale mezitím přišel Decimus Brutus, příjmením Albinus, jemuž Caesar tak věřil, že ho napsal mezi dědici na druhém místě, jenž se však přece zúčastnil spiknutí druhého Bruta s Cassiem a přívrženci, dostal strach, že se vše vyzradí, jestliže toho dne Caesar šťastně vyvázne, i tropil si posměch z věštců a vytýkal Caesarovi, že si sám způsobuje obviňování a osočování u senátu, když si myslí, že s ním Caesar jedná zpupně. Senát že se sešel na jeho vyzvání a že jsou všichni ochotni hlasovat pro to, aby byl prohlášen za krále mimoitalských provincií a všude jinde na moři a na zem,i aby směl nosit diadém. Řekne-li jim někdo teď, když už zasedají, aby šli domů a přišli zase, až bude mít Calpurnia lepší sny, jako prý z toho vzniknou řeči u jeho závistníků? Či na koho z jeho přátel co dají, bude-li jim vysvětlovat, že to není otroctví a tyranie? Ale je-li prý Caesar pevně rozhodnut vystříhat se kletby toho dne, bude prý lépe, aby šel sám do senátu, oslovil jej a zasedání odročil.

A při těchto slovech chopil Brutus Caesara za ruku a táhl ho z domu, Sotva vykročil ze dveří, snažil se k němu dostat cizí otrok, a když byl zdoláván tlačenicí a množstvím lidí kolem něho, vedral se násilím do domu, vydal se za Calpurnií a vybídl ji, aby ho podržela v domě až do Caesarova návratu, že prý mu má oznámit důležité věci. A Artemidóros Knidský, učitel řeckého řečnictví, jenž proto přišel do důvěrných styků s některými Brutovými přívrženci, takže mohl poznat většinu toho, co se dálo, přišel a v jednom svitku mu přinášel, co mu hodlal vyzradit. Ale když viděl, že Caesar každý ze svitků, jež dostává, odevzdává svým sluhům, přistoupil docela těsně k němu a řekl: „Tento svitek, Caesare, přečti sám a hned; je v něm, napsáno o důležitých věcech, na nichž ti osobně záleží.“

Caesar tedy svitek přijal, ale množství lidí, kteří se na něho obraceli, mu zabránilo jej přečíst, ač se k tomu několikrát chystal; a s tímto svitkem v ruce, který jediný podržel, vstoupil do senátu.

Někteří říkají, že mu ten svitek dal někdo jiný, Artemidóros, že se k němu vůbec nepřiblížil. Nýbrž že byl po celou dobu vždycky od něho odstrčen. Ale takové věci už snad přináší náhoda sama sebou. Místo však, v němž se tehdy senát shromáždil a na němž se udála ta vražda a ten zápas, podávalo dozajista důkaz, že čin sám byl dílem nějaké vyšší moci, jež jej tam vedla a volala; stála tam totiž Pompeiova socha a místo samo bylo Pompeiovým votivním darem, jedna z dvou síní přičleněných pro ozdobu k divadlu. Ale jak se zdá, okamžik, v němž už měl ten odvážný podnik nastat, budil v něm místo dřívějších úvah vzrušení a pocit styku s bohem. […]. Když se usadil a prosby odmítal a oni dotírali ještě násilněji, projevoval proti jednotlivcům pohoršení, a tu Lucius Tillius Cimber (85 – 42 př. n.l.), v té době římský senátor, uchopil oběma rukama jeho tógu a strhával mu ji z krku. To bylo smluvené znamení k útoku.[…].

Publius Servillius Cassca Longinus (84 – 42 př. n.l.), v té době tribun lidu, udeřil první ránu, napadl Caesara zezadu a udeřil ho do krku ve chvíli, když Tillius Cimber z Caesara strhával tógu.[…].  Z těch, kteří byli připraveni na vraždu, každý ukázal malý meč. Caesar byl svírán malým kruhem, a kamkoliv obrátil zrak, setkával se s ranami a namířenou ocelí. A bodán do obličeje, i do očí, jako zvěř se zaplétal do rukou všech, neboť všichni se měli účastnit a okusit té krvavé oběti. Proto mu zasadil i Brutus jednu rádu do slabin. Utržil prý třiadvacet ran.

Když byla vražda dokonána, senát, ačkoliv Brutus předstoupil, že prý poví něco o tom, co se stalo, mu nepopřál sluchu, řítil se dveřmi ven, prchal a naplnili lid zděšením a bezradnou bázní. Takže jedni zavírali domy, druzí opouštěli své účtárny a směnárny a úprkem běželi, jedni na místo činu podívat se, co se stalo, druzí odtamtud zpět, když to viděli.

Antonius a Lepidus, nejlepší Caesarovi přátelé, se odtamtud tajně odklidili a utekli do cizích domů.  Brutus však se spiklenci, jak byli ještě rozpáleni vraždou, ukazovali nahé meče, shlukli se všichni a od radnice se ubírali na Capitolium, nepodobni prchajícím, nýbrž s obličejem zářícím a plni smělosti. Volali lid ke svobodě a přibírali k sobě urození lidi z těch, se kterými se setkávali. Někteří skutečně táhli s nimi na Capitolium. Vměšovali se mezi ně, jako kdyby se také díla zúčastnili a přisvojovali si jejich slávu. Mezi nimi byl také Gaius Octavius a Lentulus Spitner. Tio byli za svou chvástavost později potrestáni Antoniem a mladým Caesarem_ byli zabiti. A ani slávy, pro níž umírali, neužili. Poněvadž jim ostatní nevěřili. Neboť ti. kdo je trestali, je nepotrestali za čin, ale úmysl.

Když Brutus druhého dne se svými přáteli vstoupil do města a mluvil k lidu, lid poslouchal jejich řeči, přičemž neprojevoval asni nespokojenost, ani souhlas s tím, co se stalo. Velikým tichem dával najevo, že Caesara lituje a Bruta ctí.Ale senát usiloval o to, aby byla provedena jakási amnestie a smíření, a odhlasoval, aby byl Caesar ctně jako bůh a aby se nehývalo ani tím nejmenším, co za svého úřadu zařídil; Brutovi však a jeho druhům přidělil provincie a náležitě je vyznamenal, takže se všichni domnívali, že je pořádek v obci zase obnoven a vše co nejlépe uspořádáno.

Ale když byla otevřena Caesarova závěť a bylo shledáno, že byl každému Římanu určen významný dar, a oni pak viděli jeho mrtvolu, jak byla dopravována na forum, zohavenou ranami, jejich množství se neudrželo ani v pořádku, ani v řadách, ale nakupili mrtvému z lavic, mřížoví a stolů z fora hranici, zažehli ji a spálili ho na foru. A vzali ohnivé štěpiny a běželi k domům jeho vrahů, aby je zapálili, kdežto jiní chodili všude po městě a snažili se ty muže lapit a rozsápat.

Z těch jim nepřišel do cesty nikdo, neboť byli všichni dobře schováni v bezpečí. Ale Cinna, jeden z Caesarových druhů měl minulé noci zvláštní sen. Zdálo se mu totiž, že je zván k Caesarovi na večeři, a když s díky odmítal, táhl ho prý Caesar za ruku, ač nechtěl jít a vzpíral se. Když pak uslyšel, že se na foru pálí Caesarova mrtvola, vstal, ač měl z toho snu obavy a horečku, šel, aby mu prokázal poslední poctu.

A kdosi z lidu ho spatřil, pověděl druhému. který se na to tázal, na jeho jméno. Ten je řekl dalšímu, a najednou se mezi všemi rozhlásilo, že je to jeden z Caesarových vrahů. Byl totiž mezi spiklenci skutečně jeden téhož jména jako on. A oni, předpokládající, že je to on, vrhli se hned na něho a rozsápali ho. To nejvíce poděsilo Bruta, Cassia a jejich druhy: proto za několik dní odešli z města. Co vykonali a co se jim stalo a jak skončili je vypsáno v knize o Brutovi (Plutarchos. Životopisy slavných Řeků a Římanů, I. II).

Veliký duch Caesarův, který stál vedle něho za jeho života, mu byl nápomocen i po smrti jako mstitel jeho vraždy, který žene jeho vrahy po vší zemi a slídí po jejich stopách, až z nich nezbyl nikdo, ba dokonce postihl i ty, kdo se byť sebeméně. Buď rukou dotkli toho činu, nebo se účastnili plánu.

Co se stalo s Cassiem? Po porážce u Filipp se zahubil tím mečíkem, jehož použil proti Caesarovi. A z věci božských – velká kometa – bylo jí po zavraždění Caesara sedm dní vidět jasně na nebi, pak zmizela – a ochabnutí slunečního svitu, neboť po celý onen rok vycházel sluneční kotouč bledý a prostý třpytu, teplo přicházející na zem bylo chabé a nepatrné, takže ovzduší bylo pro slabost tepla, jež je tříbí, mlhavé a těžké. A plody pro chlad ovzduší po odkvětu a v době vzrůstu zůstaly nezralé a nevyvinutí.

Že však zabití Caesara nebylo bohům milé, to dokázalo nejvíce zjevení,  které měl Brutus, který nepadl v boji u Fillip, ale nalehl hrudí na malý meč, přičemž jeden přítel prý té ráně dodal síly , a tak zemřel.

Zdroj: Plutarchos: Životopisy slavných Řeků a Římanů. Díl II. Kapitola Caesar.

[1] Plutarchos. Životopisy slavných Řeků a Římanů II.  Kapitola Marcus Brutus. 1/nn.