Povídka: Šípkový keř.

Šli jsme okolo potoka. Kolem se rozprostíraly louky a pole a  už z dálky voněly lesy. Drželi jsme se za ruce a nepromluvili jsme spolu už od té chvíle, co jsme ve vsi zaparkovali na parkovišti auto, koupili si na cestu pití a tatranky. Měla to být cesta na usmířenou. Už ty první kroky do podzimní přírody, která se ještě stále neprobrala z léta, byly jak cesta do ráje. Nikdy jsme tu nebyli. Neměli jsme čas a ani motivaci se spolu někde procházet. A tento kraj, v které jsme nyní šli, nám nepřipomínal vůbec nic z naší minulosti a v tom byl ten celý vtip našeho nového projektu, který jsme ani nepojmenovali. My jsme totiž spolu nemluvili po té hádce, v které vybuchlo všechno dlouho skrývané, všechna podezření, schovávačky mobilů, pátračky na Internetu a v emailech v utajení. Oba jsme měli  jistotu, že jsme změnili, že za tím bude něco vážného, o čem se nedá mluvit jen tak v obýváku, v kuchyni, u stolu, při snídani či večeři bez bolestných pocitů, že se něco ztrácí. Snadno se řekne, že si mají lidé všechno vyříkat, vyjasnit, vysvětlit, svěřit se, zvláště když mají za sebou dlouhou cestu soužití. Ale to, co bylo mezi námi, to bylo složitější.

Nyní se držíme za ruce, jdeme vedle sebe a mlčíme. To příroda kolem nás usmiřuje alespoň tak, že mlčíme, nevymýšlíme si něco, co není zase tak pravda, alespoň se nesnažíme zasunout problém někam, kam nepatří. Dobře jsme si vybrali. Cesta se mírně vlnila a stoupala do kopce. Když už na sebe promluvíme, musí to vyjít z jiné situace, třeba ze společného zážitku, od něho se odrazit a zapamatovat si tu chvíli, když se naskytl. Nebyl čas na tu hlavní otázku: miluješ mne? Držíme se za ruce a energie našich těl se vzájemně prolíná, to cítím, ještě se nevytratila. Kousek, na kopci, zářil šípkový keř obsypaný rudými zralý šípky. Byl nádherný. Došli jsme k němu. Sundali jsme si svetry, rozložili na suché trávě a sedli si pod něj.

„Nechceš se napít?“ zeptal se, když vyndal z batohu lahev minerálky.

„Mám svoji, jen se napij,“ odpověděla jsem a vytáhla jsem svou láhev sladké poděbradky a snažila jsem se ji otevřít, Ale neměla jsem sílu, aby povolil dost komplikovaný uzávěr.

„Počkej, dej mi to, ať ten závěr nepřekroutíš, pak by neseděl na hrdle.“

Podala jsem mu ji a on jedním otočením uvolnil víko a podal mi otevřenou láhev.

„Děkuji,“ řekla jsem a napila se.

„Není zač,“ řekl a otevřel svou minerálku.

„Ten šípkový keř je nádherný,“ řekl, když vložil láhev do batohu a rozhlédnul se kolem, „je tu jediný. To je škoda, že už na stráních nejsou trnkové keře. Kam asi všechny zmizely?“

Neřekla jsem, že si pamatuji, kolik jich bylo a jak jsme s babičkou sbíraly trnky, protože cesta neměla vést do minulosti, ta byla tabu, ale do přítomnosti a budoucnosti.

„Dej mi tu svou láhev, já ti dobře zavřu, aby ti nevytekla.“

Podal mi zavřenou láhev a vytáhl nožík.

„Uřízneme si pár větviček se šípky a vyrobíme si pěknou ozdobu do pokoje. Bude nám připomínat tuto cestu. Co myslíš?“

„Ano,“ řekla jsem, „vyberu větvičky.“

Stáli jsme vedle sebe, já vybírala a on řezal. Dotýkali se rameny a hlavami, jak kdysi, když jsme budovali naši zahradu. Brzy jsme dílo dokončili a on větvičky svázal a opatrně je zasunul do svého batohu a šli jsme dál

Cesta vedla k rybníku. Hladinu obepínal břeh, na kterém se ještě zelenala tráva. Hladina byla klidná, sem tam se zavlnila a na ní se odrážela obloha, pozlacená sluncem. Sundali jsme si svetry a usedli na břeh. Otevřel batoh a vyndal svačinu.

„Nechceš si vzít půlku? Chleba jsem namazal máslem a paštikou. To ty ráda.“

„A víš, že bych si dala?“

Ukrojil půlku a podal mi ji i s ubrouskem. Oba jsme se naráz zakousli do voňavého chleba. Ne, nebudu říkat, že si pamatuji, že jsme tak jedli, když jsme chodili do jedné školy. „Nesmazávám toho moc?“ pomyslela jsem si. Když jsme dojedli, vstali jsme, oblékli se, očima jsme se rozloučili s rybníkem a šli dál k lesu.

„Když dojdeme k tomu lesu, pozvu tě na kávu a zákusek a pak se vrátíme. Ono se přeci jenom už brzy stmívá.“

Cesta se zase mírně vlnila, ale nestoupala. Ještě bylo možné ucítit vůni heřmánku, který se někde skrýval. Došli jsme k nízkému domu se zahradní kavárnou. Sedělo tam několik poutníků.

„Dvě kávy s cukrem a bez mléka a dvakrát tiramisu,“ objednal. Rozhlédla jsem se kolem. Nad námi stály vysoké sosny a pronikavě voněly. Tak tuhle vůni miluji. Káva, tiramisu a vůně sosen, to je ten začátek pro další události. Cítila jsem, jak mne to uchvacuje a jak se těším z toho všeho, co nejde jen tak získat.

„Vezmi si tuhle lžičku, je lepší, ty nejíš nikdy velké kousky.“

Vzala jsem plochou lžičku a ukrojila si kousek zákusku.

Podíval se na oblohu, která už pomaličku ztrácela jas.

„Budeme muset jít zpátky.“

Dojedli jsme, on zaplatil a vzali jsme se za ruce. Už jsme rychlejším krokem. Škoda, bylo to tak kouzelné!

Odemkl vrata a vešli jsme do domu. Nezapnul televizi, nešel se hned osprchovat, ale sedl si a já vedle něho. Objali jsme se a slzy nám vyhrkli z očí. Objímali jsme se těsněji a těsněji, jako bychom chtěli ten žal, úzkost, smutek, nevraživost, strach a pocit osamění jeden z druhého vymačkat. Už nikdy, pomysleli jsme si, už nikdy se to nesmí stát. Ráno jsme se nasnídali, pochválili jsme slunce, jak zalévá naši zahradu a rozjeli každý do své práce. Už mne netrápila ta hádka, ale vzpomínka na šípkový keř a sosny, které nad námi už měly držet stráž. Otevřela se nám další šance, vyšli jsme s temnot do světla. Nechť je nám dáno štěstí a dlouhý věk, ať ho prožijeme spolu.

Povídka je psána v ich-formě.