Jiná místa ve světě.
Pokusy o únik ze světa do jiného. Je to marné. Všechno se vrací k tomu důležitému, že člověk je vztahová bytost a nemůže být prostě jen tak sám. To vyzkoušeli naši předkové s výsledky, ke kterým dospěl i tento článek. .
Jakou roli hraje poušť v našem reálném životě? Má nějakou funkci v našich představách, myslíme na ni, když si vybíráme destinace na letní dovolenou, nebo se s ní setkáváme v románech, v básních a možná i v hudbě a na obrazech. Tím docházíme k tomu, že je to prostě jiné místo ve světě. Má poušť podíl na monoteismu? Někdo připisuje etnologickými argumentacemi pouštní objev, že je jeden Bůh. Ale je to jasné, že to není poušť, která je poznamenána monoteismem, ale je to člověk, který vyšel z usedlých civilizací snadno poskvrněných synkretismem, rozvíjí postupně s pomocí pouště ideu jediného Boha. Bylo to vědecky prokázáno u starověkého východního pastevce asi před třemi tisíci lety, tak jako v novopastevecké civilizaci Ameriky po Kolumbově době.
Také židé prý definitivně přijali monoteismus právě na poušti díky dialogické výchově „slova“, která uspořádala kmeny v národ prostřednictvím mojžíšského zákona. Na druhé straně na poušti utváří Izrael svou spiritualitu jako vyvolený lid, ochránce a hlasatel zjevení, a odlučuje se a odlišuje od stylu ostatních národů.
Láska k poušti.
V biblickožidovské tradici se obnovuje individuální a společný anachoretismus esénů, léčitelů, kumránců. Láska k poušti se vyskytuje v Indii (lesní poustevníci bráhmanské civilizace), v Číně, ve Střední Asii, v Africe, v Americe. Známe anachorety a poustevníky mezi hinduisty v Tibetu, mezi buddhisty na Ceylonu. V nordické evropském obyvatelstvu se anachoretismus a nejpřísnější eremitismus zdál skoro přirozený u Keltů, zvláště u Skotů a Irů, kteří slibovali v ostrovech na jezerech, na řekách, na moři, nebo v samotě dobrovolného vyhnanství.
Také jiná místa zajišťují podstatný prvek pouště, samotu, která umožňuje uchýlit se stranou od světského ruchu, oddat se mlčení, naslouchání. Jako nábožensko-kultovní jev byla mezi Egypťany známa například v Memfisu, v Abidu a jinde samota kultu Serápidova, zvaných kotokoi, kteří se zřejmě cítili připoutáni k posvátnému chrámovému okrsku onoho boha, dokud je neprohlásil za svobodné.
Filosofové vyhledávají poušť.
Na poušť chodí filosofové, zejména přívrženci stoicismu a novoplatonismu, Pro ne běla poušť synonymem venkova, jakýmsi „rusticano“, kde mohli přemýšlet. Na poušť chodí charismatičtí vůdci národa, jako Abrahám, Mojžíš, David, Mattias, proroci starého Izraele, Jak křtitel, Ježíš-Mesiáš, Proroci jiných velkých náboženství, jako Buddha, Konfucius, Muhammad. Na poušť chodí všichni, kterým je po stránce psychologické, mravní a duchovní těžko v potřeštěném světě. Někdy má útěk tón znechuceného pohrdání a člověk volá s Horáciem: „Ošklivím si sprostou lůzu a nic s ní nechci mít. Mlčte!“
V křesťanské tradici.
Přitažlivost pouště pociťovali originálně křesťanští mystikové nejen proto, že se považovali za cizince a poutníky, kteří nemají na zemi trvalé obydlí (Srov. Petr 2.11. Žid 13,14), ale aby se lépe připravili na příbytek „budoucí“ velmi účinnou kající, kontemplativní a eschatologickou askezí na poušti. Biblicko – duchovní zkušenost pouště prodělávává historický vývoj. Jeho význačnými body jsou zlaté údobí „Otců pouště“ (4.- 5 st.), opětný rozkvět, k němuž dochází s benediktinskými reformami, vyrojení žebravých mnichů (11. -13. stol), „patristická renesance spojená s renesancí humanistickou a s katolickými reformním hnutími (15–17 st.) a s následnými návraty, které jsou živější v naší době. Z patristického věku stačí symbolický příklad Antonína Egyptského (251–356). který je představitele, starověkého mnišství na Východě a na Západě, dík obdivuhodné životopisné a asketické syntéze sepsané Atanášem Alexandrijským, který dlouho důvěrně znal světce a jeho způsob života. Antonín činí základem své askeze na poušti lidovou tradici s hlubokými styčnými body biblickými a evangelijními.
Nepřipravenost na samotu v ústraní.
V různých případech však dochází k degradaci člověka vyhoštěného do samoty buď nucené a tíživé nebo nepřipravení přiměřenou duchovní výukou. Proto Pachomius (287–347) a Basil (329–379), ačkoliv znají ze zkušeností znamenitost ústraní a pouště, organizují askezi cenobitskou, mnišskou. Ta vylučuje poustevnictví, ale zajišťuje v režimu poslušnosti ústraní a odloučení od světa, usebranosti samotu v mlčení a kontemplaci zároveň s prací.
Koncem 4. století Soenudes upírá cenobitskému životu plnou dokonalost křesťanské askeze. Uznává, že poustevnický život je obtížný a riskantní a vyžaduje pravé povolání a přiměřenou přípravu.
Spiritualita pouště a dynamika prozatímnosti.
Spiritualita pouště se nezadržitelně šíří z Východu na Západ, zvláště když se zde čte od 4. stol. velmi rozšířený Atanášův Život sv. Antonína, přeložený do latiny. A též osobním přičiněním Kassiánovým (360–435). Jednou složkou této spirituality je kajícnost, někdy až vystupňovaná až do krajnosti fyzické odolnosti tvrdými a fantastickými přísnostmi. Byly různé druhy poustevníků: stylité (Sloupovníci), zaživa zazdění, poutníci. rekluzové, dendrité, bydlící v kmeni stromů. Blázni pro Krista, kteří brali doslova Pavlův výrok z 1. Kor 4,10).
První věc, která zřejmě vyplývá z Písma, je skutečnost, že poušť jako zeměpisné místo a jako odloučení od lidského komfortu nemůže být pokládána za trvalý stav. Poušť nemá nic společného s mystikou „útěku“ od lidí …. Když pohlédneme na historii věřících, musíme silně zdůraznit tuto prozatímnost pouště. Jestliže ve výkladu biblické pouště docházelo k omylům a výstřelkům, dochází k nim a jsou vážné pokaždé, když chce někdo dělat z pouště definitivní a trvalý stav věřícího. Pro vyvolený národ znamenal poušť mezičas mezi otroctvím a zaslíbenou zemí. Po nevěrnosti se má vrátit na poušť, ne jako by to byl životní ideál (jako Rechabité), ale má to být místo přechodu a očištění, aby mohli být ospravedlněni.
Na závěr:
Když odejdeš naden pouště, řekni si, že Bůh tě naplní svou přítomností podle toho, jak budeš věrně respektovat samotu a také jak odvážně setrváš v modlitbě.
Kdyby ti chyběly tyto základní dispozice naděje a připravenosti pro Ježíšovy dary, buď si jist, že se docela jiní zlí duchové budou potulovat kolem tebe v tvé samotě. Stačí číst Písmo sv., abychom se přesvědčili o tomto vážném nebezpečí.
Zdroj. Slovník spirituality. S. de Fiores. Poušť. Karmelitánské nakladatelství. Kostelní Vydří. S.1999.ISBN 80–7192-338-í.
Irena Aghová
Sírachovec
Chtěla bych připomenout tuto biblickou knihu a též, že následující napomenutí platí dodnes jajo zdroj moudrosti
Irena Aghová
Senátní návrh cen za věrnost zachrání tisíce manželství.
Určitě se tím nesníží rozvodovost, Ale spíše konflikty v rodinách posílí.zamyslela jsem se nad otázkou, jak chápeme věrnost a kdy nastává nevěra.
Irena Aghová
To bylo už tenkrát v Mezopotámii 1.Úvod.
Následující článek se bude dotýkat témat, která se týkají úvah o bytí a nesmrtelnosti i o právu, a v dějinách starověkých mezopotámských civilizacích a chtěla bych sdělit čtenářům, jen to, co starověké společnosti vyprodukovaly.
Irena Aghová
O svědomí
Na svědomí jednoho člověka je možné ostře útočit nebo ho probouzet v přátelském rozhovoru. Záleží na tom, zda ti dva chtějí spolu vycházet do budoucna, nebo si nakrátko vyřídit účty.
Irena Aghová
A zase máme další semestr za sebou.
Je mi líto , když studenti neuspějí u maturity a odcházejí ze školy s výhledem na nejistou budoucnost. Čeká je jen realita, do které spadnou nepřipravení a mládí je za nimi. Co na to ministr školství? Jde o budoucnost.
Irena Aghová
Kdo si šlape po štěstí?
dospěla jsem k názoru, že mnoho lidí chce být šťastnými a hledají štěstí, v různých událostech a možnostech, jakoby se mělo naskytnout mimo ně, nikoliv v interním pocitu blaženosti.
Irena Aghová
Od sebe jsem odešel, sebe jsem nenalézal. Sv. Augustin
Ani to předjaří není takové, jaké bývalo. Mrazivé dny a noci odrazují od procházek, styku s blízkými na příjemných místech.
Irena Aghová
Co se to děje se světem?
Je dobře věřit svým pocitům, názorům, myšlenkám a tomu, co se odehrává v našem nitru a vlastním hodnotám, které rozlišují díky rozumu, co je dobře a co dobře není a nespoléhat, co se předkládá zvenčí.
Irena Aghová
Brno ve větru a měsíc v úplňku.
Přírodě nic nevyčítám. Jestli je něco špatně ona nemá žádnou vinu. To člověk bývá hlavním podezřelým, když se něco zvrtne. Má přeci dar rozumu.
Irena Aghová
Nelze vstoupit dvakrát do jedné řeky.
Než ta situace nastala, měl každý z nás navyklý komfort a ten se pomalu rozpadával a bylo třeba najít jiné cesty, nebylo lehké se smířit s tím že v mnohých situacích není návratu k navyklému způsobu života..
Irena Aghová
Norimberský proces a Arendtová
I když jsem se narodila po válce, přesto její dozvuky v mém dětství rezonovaly. Jednak tím že se o válce mluvilo a též existovaly knihy, které jsem bohužel našla v knihovně v příliš dětském věku.
Irena Aghová
O milostných dopisech.
Psali jste někdy za někoho milostné dopisy? Jestli ne, tak to nikdy nedělejte. Můžete v sobě odhalit něco, co jste o sobě nikdy netušili. Povídka je psána v ich – formě, osoby jsou fiktivní.
Irena Aghová
Povídka. Seminárka a co všechno způsobila.
Příběh je fiktivní, je psán v ich formě. Postavy příběhu jsou též fiktivní. Snad se takové příběhy nedějí, možná, že v jiném světě a mezi jinými lidmi.
Irena Aghová
Obraz světa a jeho vliv na úroveň společnosti
Od Sumerů až po současnou dobu se všechny generace v historii snažily zanechat světu své vidění světa. Jaké je vidění světa současných obyvatel naší planety?
Irena Aghová
Vláda a lid jako konstitutivní prvky státu
Ano, k těmto prvkům ještě náleží ohraničené území. Ale já nyní uvažuji o sepjetí těch dvou jmenovaných. Jak se vlastně navzájem míjejí anebo se chápou jako lidé, kteří jsou svázáni zákony a odpovídají za dění v zemi jako občané?
Irena Aghová
Dějiny ukazují cestu následníkům co je dobře a není .
Nemyslím, že by měla Evropa opakovat chyby svých kulturních předků a dospět ke zkáze, ale měla by hledat východiska a dospívat k určitým cílům, i když vzdáleným.
Irena Aghová
O soucitu s nemocnými a o predikování smrti přeživších.
Před chvílí jsem si přečetla článek, který mi vyrazil dech a ráda si přečtu Vaše diskusní příspěvky. Studie: Těžký průběh nemoci covid-19 zvyšuje riziko úmrtí v následujícím roce (msn.com). To je výchozí článek.
Irena Aghová
Politika je věc veřejná na sociální půdě.
Na první pohled se zdá, že společnost rozdělují názory na situaci, která je složitá a v ní se projevuje zranitelnost hodnot a nutnost dosud ustálené hodnoty zvážit a neobávat se jejich přehodnocování.
Irena Aghová
Jak je důležité pěstovat ve státě etiku.
Po roce 1989, po sametové revoluci vzešla tendence pokračovat v ideálech První Masarykovy republiky. Jenže po Masarykovi svět prožil II. Sv válku a po ní další vývoj, který známe pod názvem totalita.
Irena Aghová
Ghosting jako způsob týrání člověka.
Poprvé jsem se setkala s pojmem, jehož obsahem je projev egoismu a sebestřednosti či vážného nedostatku empatie. Tím pojmem je ghosting.
předchozí | 1 2 3 4 5 6 7 ... | další |
Seznam rubrik
- Antika
- Román o orosených růžích
- Umění
- Vídeňské bonbónky
- In memoriam
- Články roku 2011
- 2011 Povídky z maloměsta
- Příroda a její dary
- Hudba pro specialisty na etno
- Zahrada
- 2013
- Územní členění a problematika
- Sociální problematika v ČR
- Martin a Liliana
- Biblické dějiny
- Stres. frustrace, deprese nebr
- 2014
- Mezi drakem a hadem
- Společnost
- Články roku 2010
- 2015
- Z historie
- Demokracie
- Politika
- Smlouvy nejsou kus papíru
- Rodina a život kolem ní
- Tajemství zdraví a krásy
- Umět vařit je -in -
- Povídky a novely na sobotu
- Moje domácí kuchyně
- Milostná lyrika
- Až budou padat hvězdy
- On ženatý, ona vdaná
- Můj rozmarný Bůh, harmonie
- Náboženství
- Občanský zákoník a předpisy so
- Pohádky
- Těžké chvíle s lehkým srdcem
- Filozofování s filozofy
- Ženou v každém věku
- Paragrafy
- 50 +
- Druhé housle
- Čtenářský deník
- Osobní
- Nezařazené
- Rok 2012
- 2017
- Rok 2016