Dějiny, na jejichž počátku byla bratrovražda.

Žádná společnost nemůže přijmout bratrovraždu jako první zákon lidskosti. Jakou by kvalitu taková společnost měla z hlediska lidskosti? V této otázce je skryta výzva k hledání kvality lidskosti …(Čermák).

V médiích se připomíná blízký svátek sv. Václava v souvislosti s tím, že někteří vědci zkoumají a mluví o tom, že sv. Václav zřejmě nikdy nežil, nebo Boleslav a Václav je jedna a tatáž osoba. Snad každý z nás byl již v dětství seznámen s legendami našich dějin a důvěřoval, že žili a co je o nich napsáno, řečeno či zbásněno, byla pravda. Mysleme si to klidně dál, protože legendy mají reálné jádro a to jádro, jemuž můžeme důvěřovat náš opravňuje k tomu, abychom je ctili a uvažovali o jejich přínosu pro historické společnosti, ale i současné. V pohnutých dobách našeho národa, ale i při slavnostních příležitostech zpíváme nádhernou píseň Svatý Václave a cítíme se svátečně. A tak socha sv. Václava na Václavském náměstí v Praze byla mnohokrát přítomna dějinám našeho národa, a to jak těm pohnutým, nebo radostným a v těch okamžicích nepřemýšlíme na tím, zda skutečně žil - žije v nás díky národní tradici. 

Připomeňme si v této souvislosti ve vztahu k větě, která je v perexu a je citována z díla Vladimíra Čermáka Otázka demokracie, díl I. 

O třech bratrovraždách v dějinách  

Neptáme se, co mají společného a jaký přínos - pozitivní či negativní za sebou zanechaly z různých úhlů pohledu, zda jsou srovnatelné v těch časových odstupech a do jaké míry jsou odsouzeníhodné z pohledu našeho současného vnímání lidskosti.  Jak přijímáme tyto legendy a co o sobě vypovídají? Nechť si každý odpoví na tuto otázku sám.     

1) Kain a Abel

1. kniha Mojžíšova. 4:1 – 26.

8. Potom Kain řekl svému bratru Abelovi: [„Přejděme na pole.“]* A tak se stalo, že když byli na poli, Kain přistoupil k tomu, aby napadl svého bratra Abela a zabil ho.+ 9  Později řekl Jehova Kainovi: „Kde je tvůj bratr Abel?“+ a on řekl: „Nevím. Jsem [snad] strážcem svého bratra?“+ 10  Na to řekl: „Cos [to] udělal? Poslyš!* Krev* tvého bratra křičí ke mně ze zemské půdy.+ 11  A nyní jsi prokletý a vypovězený ze zemské půdy,+ která otevřela ústa, aby z tvé ruky+ přijala krev tvého bratra. 12  Až budeš obdělávat zemskou půdu, nedá ti zpět svou sílu.*+ Staneš se tulákem a uprchlíkem na zemi.“+ 13  Na to Kain řekl Jehovovi: „Můj trest za provinění je příliš velký, abych jej unesl. 14  Tak mě dnešního dne skutečně vyháníš z povrchu zemské půdy, a budu skryt před tvým obličejem;+ a musím se stát tulákem+ a uprchlíkem na zemi, a je jisté, že kdokoli mě najde, zabije mne.“+ 15  Na to mu Jehova řekl: „Proto* kdokoli zabije Kaina, bude trpět sedminásobnou pomstou.“+ A tak Jehova ustanovil pro Kaina znamení, aby ho neudeřil nikdo, kdo ho nalezne.+ 16  Kain tedy odešel od Jehovova obličeje+ a usadil se v zemi Uprchlictví,* na východ od Edenu. Převzato: zde.

2) Václav a Boleslav.

Václav se ujal vlády 924/5, dal převézt ostatky z Tetína do Prahy – odstup od matčiny politiky. I přes odpor Řezna je založen kult přemyslovské světice a vysvěcena bazilika sv. Jiří. 929 přitáhl ku Praze již velmi mocný saský Jindřich I., Václav přijal poplatnost a uznal hegemonii Saska – návaznost na karolinskou dobu. Jindřich daroval Václavovi rameno sv. Víta, proto rotunda na Hradě zasvěcena biskupem Michalem saskému (corvejskému) ochránci namísto řezenskému Jimramovi.

Odklon od závislosti církve na bavorském Řezně.

28. 9. 935 Václav zavražděn družiníky svého bratra Boleslava. Ten ho pozval do Staré Boleslavi, ráno hádka, Václav Boleslava s mečem přemohl, ale Hněvsa, Česta a Tir ho zavraždili (chrám uzavřen, úmluva, Václav nemohl využít azylu). Boleslav nechal vyvraždit i rodiny Václavových přívrženců z obav před krevní mstou; Drahomíra emigruje (Václav potlačil kouřimské knížecí povstání) a) vnitrostátní spor b) zahraničně-politický spor (spolupráce s Jindřichem) c) hádka bratrů, improvizovaný státní převrat.

Už 936 střet Boleslava se saskými zájmy, vzpurný podkrál, válka 14 let. Až 950 vytáhl Jindřichův syn Ota I. (936-973) /otonská dynastie/, kníže se stejně jako roku 929 jeho bratr Václav poddal bez boje (saský kronikář Widukind); formální podřízení Čech jako před rokem 935, mír prospěšný pro oba (doma silní), potřebovali porazit Maďary.

pozn. Svatý Václav měl syna jménem Zbraslav, jméno manželky se nedochovalo.

Za Boleslava I. roste vnitřní i vnější knížecí moc. Hradská soustava se z přemyslovské domény rozrůstá na celé Čechy – kastelánský hrad s knížecím správcem ovládá region; starý hrad často zničen. Vznik služebné organizace ? Hrnčíře, Koloděje, Kováry, Štítary, Zlatníky atp. Přesidlování obyvatel, zajatci. Boleslav I. razí první stříbrné mince – denáry (kol. r. 960 – Žid Ibrahím ibn Jakúb), dříve „šátečky“. Boleslav měl ženu Biagotu. Mincovny v Praze, rozvoj za Boleslava II. Boleslav I. disponoval několikatisícovou elitní jízdní velkodružinou – vojskem. Kol. 950 už dotvořen český raně středověký stát. Roku 965/6 navštívil Prahu židovský obchodník Ibrahím ibn Jakúb: Boleslav vládl i v Krakově, tedy i Slezsku, Moravě; Sandoměřsku, Pováží. Morava ještě zcela nezačleněna, 1003 polská okupace (Boleslav Chrabrý). 955 – Maďaři poraženi Otou I. na řece Lechu, 1000 českých bojovníků, poté Boleslav porazil Maďary na moravské hranici pevnější zakotvení českých knížat na Moravě; centrem obchodní křižovatka Olomouc; obnova hradišť. Těsně před smrtí posílá Boleslav dceru Mladu do Říma k papeži s žádostí o založení biskupství (a hlavně obnovu moravského Metodějova biskupství), blokováno řezenským biskupem (zmenšila by se mu diecéze). Boleslav I. umírá asi 972.

Zdroj. Čapský: České dějiny středověku.

3) Romulus a Remus.

Historickou tradici dnes zpravidla nezavrhujeme; zkušenosti nás poučily, že občas obsahuje zrnko pravdy. Jenže v případě Romula a Rema jde o osoby, které byly příliš vznešeného původu, než aby mohly být lidmi z masa a krve. Jejich otcem byl bůh války Mars, syn nejvyššího boha Jova a jeho manželky Junony; matkou pak panna-vestálka Rhea Silvia. Po matce, jež byla dcerou albského krále Numitora, byli ovšem rovněž božského původu: jejich předkem v patnáctém pokolení byl hrdina Aeneas, syn bohyně lásky Venuše a vnuk samotného Jova. Římané byli na tento vznešený původ zakladatelů svého města hrdi a používali ho jako jednoho z argumentů ke zdůvodnění své světovlády. Ti z nich, kteří tomu nevěřili, zdvořile o tom mlčeli -asi jako donedávna Japonci, když pochybovali, že jejich císař je přímým potomkem Slunce. Co tomu říká moderní věda? Kupodivu – Řím prý nebyl pravděpodobně vůbec založen! A rozhodně ne Romulem a Remem … Přesto však existuje!

Z vůle bohů byl založen Řím, aby vzkvétal a mocně světu vládl, když padla slavná Trója ... Jak se to stalo, v tom se mýty vcelku shodují; rozdíly se týkají jen některých nepodstatných podrobností a zveličili je teprve pozdější autoři. Nejznámější a nejrozšířenější zpracování těchto mýtů je v největším díle římské epické poezie, Vergiliově Aeneidě.

Zde se dostáváme k jednomu z nejznámějších příběhů římské mytologie, jenž má mnoho obdob v starší i novější době: u Sargona Akkadského v babylonských bájích, u Mojžíše v židovských, u Kýra v perských, u krále Ječmínka v našich. Jakmile se Amulius o narození eventuálních uchazečů o svůj trůn dozvěděl, přikázal vhodit je do řeky; stejný rozkaz vydal i ohledně Rhey Silvie. Sluhové dali oba chlapce do koše a odnesli k Tiberu, který byl právě rozvodněn. Položili koš na vodu a ohlásili Amuliovi splnění rozkazu. Krátce nato voda však opadla a koš s Romulem a Remem zůstal na suchu. Nezahynula ani Rhea Silvia: zachránil ji bůh řeky Tiberu, protože se mu líbila, a odvedl si ji ke svým pramenům a tam se s ní později oženil.

Po záchraně Romula a Rema před utonutím došlo i na jejich záchranu před hladem a zimou. Jejich pláč přilákal vlčici, která žila v lese na nedalekém Palatinském pahorku. Seběhla k řece a odnesla je do svého doupěte v hluboké jeskyni; tam je pak kojila svým mlékem a zahřívala svým tělem. Jednou ji tak spatřil pastýř Amuliových stád, Faustulus. Vyčkal, až od chlapců odběhla, a odnesl je domů, kde je potom s manželkou Accou Larentiou ve společnosti svých dvanácti synů vychoval.

Dodnes stojí na západním svahu Palatina Faustulova chýše, ve které Romulus a Remus vyrostli. Je kruhová, se slaměnou střechou a pro šestnáct lidí poněkud nepohodlná. Lze ji však považovat za podobně neškodnou turistickou atrakci jako například Athéninu olivu na Akropoli nebo Adamův strom u Basry. Prvním zaměstnáním Romula a Rema bylo hlídání stád a lov zvěře, což se v mytických dobách považovalo pro královské syny za docela přiměřené; Paris byl ostatně původním povoláním rovněž pastýř (na hoře Idě), Aeneas také (v Lyrnessu), dokonce i Herkules začal svou závratnou kariéru ve světě mýtů jako pastýř (na hoře Kithaironu).

Díky své vlčí kojné a zdravému životu v lesích stali se z Romula a Rema zdatní junáci. O svém původu z božských předků nevěděli, o věci veřejné se nestarali, žili si prostě a spokojeně. Jak tomu už u mladíků bývá, nevyhýbali se ovšem měření sil ani šarvátkám. Zvláště spadeno měli na konkurenční pastýře, kteří pásli Numitorova stáda na nedalekém pahorku Aventinu. Při jedné z výprav na Aventinus byli však přemoženi a přivedeni do Numitorova domu. Numitor v nich poznal své vnuky (jak, to se přesně neví a bez potíží je přemluvil k pomstě na Amuliovi. Sebrali své druhy z Palatina, vtrhli do Alby Longy, zabili Amulia a vrátili vládu Numitorovi.

Všechno bylo v nejlepším pořádku – až na to, že Romulus a Remus, vědomi si nyní svého královského původu, neměli kde vládnout. Protože nechtěli čekat, až jejich děd Numitor zemře a uvolní jim trůn v Albě, rozhodli se založit nové město. Své rozhodnutí uskutečnili. Tři sta let po založení Alby Longy vyrostly tedy na Palatinu a/ta moenia Romae, vysoké hradby Říma.

O umístění nového města na Palatinském pahorku se Romulus a Remus snadno dohodli. Bylo to neobyčejně příhodné místo: ve středu překrásné úrodné země, nad řekou spěchající k moři, ze tří stran chráněné strmými svahy a z jedné močály proti útokům zvěře i nepřátel. Šest jiných pahorků se mírně zdvíhalo po všech stranách kolem Palatina. Tvořily jeho obzor i hradbu.

Dávno před Romulem a Remem byla na tomto pahorku osada a pevnost. Našel tu svůj domov hrdina Euander, syn boha Merkura, když byl nepřáteli vyhnán z rodné Arkádie. Od Euandra pochází i jeho jméno: nazval jej podle praotce Arkád'anů Palianta. Zde žil i Euandrův syn Pallas, statečný spojenec Aeneův, který padl v souboji s rutulským králem Turnem ... V mnohem pozdějších dobách stály tu výstavné domy předních Římanů, mezi nimi Ciceronův, Crassův a Hortensiův; po nich tu měli své sídlo římští císařové. První z nich, Augustus, si zde dal postavit kolem roku jedna rezidenci, kterou nazval  podle této hory Palatium. Její jméno žije dodnes ve slově "palác".

V době, kdy se Romulus a Remus rozhodli založit město, byl již Palatinský pahorek podle mýtů i tradice osídlen. Byly tu chýše pastýřů a snad i zbytky Euandrova města. "I lidu albského a latinského byl nadbytek," říká Livius, "mimo to byli zde ještě pastýři, takže tu byla naděje, že ve srovnání se zakládaným městem bude Alba malá a malé bude i Lavinium." Oba bratři vyčkali tedy příznivých znamení bohů, pak vzali pluh, do něhož zapřáhli býka a krávu, a podle dávného zvyku vyorali kolem příštího města brázdy, které na třech místech zvednutím pluhu přerušili.

Brázdy byly symbolem obranného příkopu, vyoraná půda symbolem hradeb a přerušená místa označovala příští městské brány. Potom vykopali uprostřed pahorku čtvercovou jámu a vložili do ní obětní plodiny a pluh. Po příslušných bohoslužbách bylo pak město založeno. Teď šlo o poslední formalitu: jaké bude mít jméno. Každý z bratrů toužil, aby bylo pojmenováno po něm. Činili si na to stejné právo, tím víc, že byli dvojčata a nemohla rozhodnout úcta k staršímu.

Dohodli se tedy, že vyčkají znamení z letu ptáků, což se považovalo v oněch dobách za zvlášť spolehlivý způsob, jímž dávali bohové najevo svou vůli. Romulus zůstal na Palatinu, aby pozoroval oblohu, a Remus se za stejným účelem vypravil na Aventinus. Jakmile Remus zaujal své stanoviště, objevilo se na nebi šest supů; okamžitě to hlásil věštcům a žádal, aby mu přiřkli vítězství. Krátce nato, avšak ještě před výrokem věštců, ukázalo se Romulovi dvanáct supů.

Protože se bratři na podmínkách přesně nedohodli, vznikl spor: Remus se prohlašoval za vítěze z titulu časového prvenství, Romulus zas z titulu většího počtu ptáků. Mezi bratry a jejich přívrženci nastala hádka, která se změnila ve rvačku, v níž byl prý Remus zabit. Jak tomu přesné bylo, nevíme. Podle jiné verze, rozšířenější, zahynul Remus až později, když přeskočil Romulovy hradby, aby ho urazil. Rozhněvaný Romulus ho prý za to zabil se slovy: "Tak ať zhyne každý, kdo přeskočí moje hradby!" Tak či onak, město pak bylo nazváno po Romulovi Romou čili Římem a Romulus se stal jeho prvním králem.

Zatímco Remus zanechal po sobě jen matnou vzpomínku, což je údělem neúspěšných hrdinů v mýtech i dějinách, po Romulovi zůstalo jméno i dílo. Vybudoval z Říma opevněné město, vyzdobil ho stavbami, dal mu zákony a položil základ jeho příští moci a slávy.

Zdroj: Zamarovský. Dějiny psané Římem.

Livius. Dějiny I.