Caesarova cesta ke zkáze římské republiky. 2. Via mala, cesta zla.

Prétor Lucius Domitius byl z těch, kteří usilovali o šetření o tom, jak bylo v předešlém roce jednáno a jako uchazeč o konzulát hrozil, že jako konzul provede to, co jako prétor nedokázal.

Zdá se že počátkem zkázy římské republiky byla silně narušená římská ústava a nebylo síly, která by zastavila Caesarovu cestu, která začínala být všem jasná. Proto to úsilí ho zastavit. Ano, Caesar poté, co Lucius Domitianus je jasně vyslovil, kromě jiného, že odejme Caesarovi vojska, pozval Crassa a Pompeia do Lucy. Města své provincie, a donutil je, aby se v zájmu odražení Domitia opět ucházeli o konzulát. Caesarovi mělo být vojenské velitelství prodlouženo na pět let a dosáhl obojího. K legiím, které dostal od státu přidal jiné další posily na svůj náklad. Jedna z nich mu byla poskytnuta od zaalpských Gallů a Caesar ji dal keltské jméno Alanda. Tuto legii osobně vycvičil, vyzbrojil a všem jejím vojákům dal římské občanství a situace začala být nebezpečná. Caesar se ničemu nevyhýbal, ani žádné příležitosti k válce. Ať byla nespravedlivá či nespravedlivá.  Caesar se svou armádou napadal sám od sebe různé kmeny ať to byli spojenecké či nepřátelské a divoké, takže se senát konečně rozhýbal a vyslal vyšetřovací komisi l prozkoumání stavu Galie, a někteří senátoři dokonce navrhovali, že má být Caesar vydán nepřátelům. Jenže Caesar měl vojenské úspěchy, takže by odměně děkovnou slavností, a to jak častěji, tak v trvání několika počtu dní, více než kdokoliv před ním.

Za devět let jako vrchní velitel vykonal tyto činy: Celou Galii, která je ohraničena pyrenejským hvozdem Alpami, cevennským pohořím a řekami Rýnem a Rhônem a má v obvodu přibližně asi tři milióny dvěstě tisíc kroků, s výjimkou obcí spojeneckých a dobře zasloužilých, uvedl do pozic provincie a uložil ji čtyřicet milónů sesterciů každoroční berně. Zbudoval most přes řeku Rýn a Germány, kteří bydlí za Rýnem, jako první z Římanů napadl a způsobil jim obrovské porážky. Napadl rovněž Brity, před tím neznámé, přemohl je a vymohl z nich peníze a rukojmí.

A tak začínalo časově dobíhat jeho pětileté vojenské období, tribunové lidu začali uvažovat o tom, že Caesar je vlastně Pompeiův kolega, jednal s nimi, aby raději učinil lidu takový návrh, že mu má být dána možnost se ucházet v nepřítomnosti o druhý konzulát, aby proto nemusel odejít z provincie příliš předčasně a mohlo dokončit začatou a nedokončenou válku. Jakmile toho Caesar znovu dosáhl, obíral se již vyššími cíli. Legiím zdvojnásobil žold už natrvalo. A Caesar si zavazoval Pompeia a všechny muže okolo bezúročnými půjčkami nebo jen nízce úročenými a zkrátka, podplácel kdekoho.

I když se zdá, že mu šel senát na ruku a ti, kteří byli štědře Caesarem obdarováni, přesto Caesar ztrácel své jistoty, protože se začali vynořovat odpůrci.  V jednání s protivníky si vymiňoval že mu po rozpuštění osmi legií a opuštění zaalpské Galie budou ponechány dvě legie a jako provincie Galie předalpská nebo také jen jedna legie s I lyrikem, dokud se nestane konzulem.  Tak na to senát nepřistoupil, jeho protivníci tento návrh odepřeli, že vůbec neuzavřou jakoukoliv úmluvu o uspořádání státu.

A tak Caesar přešel do Přední Galie, a když vykonal několik soudů, stanuv v Ravenně, odhodlán se pomstít válkou, pokud se senát usnese na závažnějších opatřeních proti tribunům lidu, kteří stále zakročovali v jeho prospěch. Takovou tedy měl Caesar záminku k rozpoutání občanské války. Gnaeus Pompeius si situaci vykládal tak, že Caesar nemohl dokončit stavební díla, která začal, ani ze svých soukromých finančních prostředků splnit očekávání, které v lidech probudil po svém příchodu a proto se rozhodl obrátit všechno naruby a uvést v úplný zmatek. Ale jiní zase byli toho názoru, že se obával, aby nemusel skládat účty, co za svého prvního konzulátu zařídil proto ptakopraveckým pozorováním, proto zákonům a tribunským zákrokům.

Marcus Cato opětovně a zapřísaháním ohlašoval, že proti němu vznese žalobu, jakmile rozpustí vojsko. Rovněž se veřejně vykládalo, že až se vrátí jako soukromá osoba, bude se muset odpovídat po Milonově příkladu před soudem chráněným kolem rozestavěnými ozbrojenci.

Caesar už neskrýval svou touhu po samovládě. Cicero odhadl jeho duševní stav a ve své třetí knize O povinnostech napsal, že měl Caesar stále na jazyku známé verše Euripidovi:

Vždyť máš-li zvrátit právo, vhodné zvrátit jest,

Když králem chceš se stát; jinak zbožný buď.

Jakmile Caesar dostal zprávu, že zákrok tribunů lidu nebyl připuštěn a oni sami se vzdálili z města, spěšně poslal napřed své kohorty, ale jen tajně, aby se nevzbudilo nějaké podezření; sám se l zakrytí svých úmyslů účastnil veřejného divadelního představení, prohlédl si plán, podle něhož chtěl stavět gladiátorskou školu, a jako obyčejně se věnoval hostině o velkém počtu hodujících. Zkrátka, snažil se být lidem co nejvíce na očích. Potom, po západu slunce dal do vozu zapřáhnout mezky z nejbližšího mlýna a se zcela malým průvodem se vydal co nejskrytěji na pochod. Když při zhašených světlech vůz sjel z cesty, dlouho bloudil, a teprve s úsvitem nalezl jakéhosi průvodce a uzoučkými stezkami pěšky vybředl. Dostihl své kohorty a nakrátko se zastavil u říčky Rubiconu, která byla hranicí jeho provincie. Rozvažoval o velikosti svého podniku, obrácený k nejbližším, řekl: „Ještě nyní můžeme obrátit, ale přejdeme§-li přes můstek, budeme si muset všechno vymáhat zbraněmi.“

Kdosi popadnul vojenskou trubku, vyskočil k řece, vypráví se, z plných plic zatroubil a zamířil na druhý břeh. Tehdy řekl Caesar: „Pojďme, kam nás volají úkazy bohů i nespravedlnost nepřátel.“ A dále pravil: „Kostky jsou vrženy.“

To ovšem nebylo všechno: Obsadil Picensko, Umbrii i Etrurii a Lucia Domitia, který byl ve zmatku jmenován jeh nástupcem ve velitelství a ozbrojenou mocí držel Corfinium, přinutil se vzdát, ale potom jej propustil. Poté zamířil podél Jaderského moře k Brundisiu, kam uprchli konzulové a Pompeius, která se chtěli co nejdříve přepravit přes moře a když nebyl schopen je zdržet, obrátil se k pochodu na Řím. Zaslal otcům řeč o uspořádání státu a pak napadl velmi mocné vojenské sbory Pompeiovi, které byly pod velením, tří legátů. Předtím prohlásil před svými lidmi:

„Jdu proti vojsku bez vojevůdce a potom se obrátím proti vojevůdci bez vojska.“

Kupodivu, ačkoliv ho zdrželo obléhání Massilie, která mu na jeho tažení uzavřela brány. Jakož i krajní nedostatek zásobování, přece všechno v krátkém čase zdolal.

Pak se vrátil do Říma, a když se přeplavil do Makedonie, téměř čtyři měsíce obléhal Pompeia nejmohutnějšími opevněními. Posléze jej v bitvě farsálské potřel a prchajícího do Alexandrie pronásledoval, ale zde zastihl už jenom jeho mrtvolu.

Po skončení válek pětkrát slavil triumfu, a to po porážce Scipiona čtyřikrát v témže měsíci. Na Kapitol vystoupil za svitu pochodní, kdy čtyřicet slonů zleva i zprava neslo světlonoše. V pontském triumfu dále mezi okázale vystavenými předměty nést nápis o třech slovech: VENI-VIDI-VICI, naznačující nikoliv válečné činy jako v ostatních případech, nýbrž rychlost skončené války.

Spiklenců proti Caesarovi bylo víc, než šedesát. Jejich vůdci byli Gaius Cassius a Marcus i Decimus Brutus. Zprvu byli na rozpacích, jak ho napadnout z různých stran, až bude na Martově poli při volbách vyzývat lid k hlasování, srazit ho z můstku, polapit a zavraždit, či mají na něho zaútočit na Svaté třídě nebo u vchodu do divadla. Ale když na patnáctého března bylo svoláno zasedání senátu do radnice Pompeiovi, snadno dali přednost tomuto času i místu.

Hrozící zavraždění bylo však Caesarovi ohlášeno neklamnými znameními. V náhrobku, kde byl pohřben zakladatel Capue Capys byla objevena měděná deska, popsaná řeckým písmem s řeckými slovy: „Až budou odkryty kosti Capyovy, bude zabit jeho potomek pokrevných přátel a jeho smrt bude brzy pomstěna pohromami Itálie.“ Dalším znamením bylo, když při oběti napomenul haruspex Spurina: „Vystříhej se nebezpečí, které nepřesáhne den patnáctého března.“

Oné pak noci, po níž následoval úsvit dne vraždy, zdálo se jemu samotnému, když odpočíval, brzy že létá nad mraky, brzy že tiskne ruku Jovovi: současně i jeho choť Calpurnia měla sen, jak se zřítil štít domu a jak je manžel v není náruči ubodán – a náhle se dveře ložnice otevřely.

Váhal, zda má jít do senátu, ale Decimus Brutus ho přemluvil Vyšel z domu kolem jedenácté hodiny, Papír, který mu podal nějaký neznámý kolemjdoucí obsahoval udání chystaných nástrah, ale on jej vsunul mezi nějaké papíry, že si ho přečte později, Při předvstupní oběti, přestože bylo zabito několik dobytčat, neobjevila se blahověstná znamení. Pohrdl náboženskou překážkou, vkročil do radnice, vysmívaje se Spurinovi a usvědčil ho jako klamného proroka: „Bez jakékoli mé škody nadešel patnáctý březen.“ Ale on mu odpověděl: Nadešel, ale ještě nepřešel.“

Když usedal, obstoupili ho spiklenci po záminkou úsluhy a hned k němu přistoupil Tilius Cimber, který převzal vůdčí úlohu, jako by ho chtěl o něco požádat, Jamile mu Caesar omítl vyhovět a posuňkem ho odkazoval na jinou dobu, strhl mu z obou ramen togu. Na Caesarovo zvolání: „Ale tohle ne násilí“ ranní ho jeden zezadu něco níže pod hrdlem. Caesar ho chopil za paži, probodl ji pisátkem, pokusil se vyskočit, ale nová rána mu v tom zabránila. Byl proklán třiadvaceti ranami.

Z tolika ran, jak usoudil lékař Antistius, nebyla žádná smrtelná s výjimkou druhé, kterou dostal do prsou.

Spiklenci měli v úmyslu tělo zabitého odvléci do Tiberu, jmění zabavit a jeho opatření prohlásit neplatnými, upustili však od toho ze strachu před konzulem Markem Antoniem a velitelem jízdy Lepidem. Jeho smrtí zanikla římská republika a po ní nastoupilo římské císařství.

Zdroj:

Seutonius: Životopisy dvanácti císařů. Praha: Svoboda. 1974