Gladiátor Spartakus a velcí vojevůdci Říma.

Spartakovo povstání se odrazilo i v umění a vešlo ve známost v dějinách. Následující článek nás uvede do příčin a následků této, dalo by se říci katastrofy pro Řím.

Určitě se každý z nás ve vzdělávacím procesu setkal s příběhem gladiátora Spartaka a též s příběhy mužů, kteří v té historické době zaujali své role k potlačení povstání.  Začněme s tím, jaká byla situace v Římě, abychom se pak v příběhu zorientovali. Plútarchos, z jehož knihy Životopisy slavných Řeků a Římanů čerpám nás uvádí do situace; Řím byl rozdělen na tři mocenské sféry – Pompeiovu, Crassovu a Caesarovu. Tyto tři velmi výrazné historické osobnosti už prošli v minulých vyprávěních, takže víme, s kým máme tu čest. Zatímco rozvážná a usedlá část římského obyvatelstva se přidala k Pompeiovi, protože ho měla za rozumného, ta část prudších povah a dobrodružných snů se přidala k Caesarovi a šla cestou jeho vlastních nadějí a Crassus, jak jsme ho už poznali, stál uprostřed a využíval obou stran ke svému prospěchu, neboť své politické názory často měnil, nebyl ani spolehlivý přítel, ani nesmiřitelný nepřítel, nýbrž se snadno vzdal své náklonosti i svému hněvu, pokud mu to přineslo užitek, , takže se v krátkém časovém odstupu jevil jak obhájce i protivník týchž lidí nebo týchž zákonů. Byl silný jak přízní, kterou k němu lidé zachovávali, tak strachem, který vůči němu pociťovali, a strach nebyl slabší.  

Nejlépe ho vystihl jeden úředník, jmenoval se Sicinius, byl úředníkem i politikem a způsobil mnoha lidem celou řadu problémů, jehož se lidé ptali: „Proč se nesápe na Crassa“ a on jim odpověděl: On má seno na rohu. Musíme vysvětlit, co to znamenalo: Římané měli totiž ve zvyku omotat trkavému volovi roh senem, aby si lidé, kteří ho potkali, dali pozor.

Jak začala Spartakova válka?

Plútarchovo vyprávění začíná tím, že povstání gladiátorů a zpustošení Itálie, označované jako Spartakova válka, vzniklo tak, že v Capui vydržoval jakýsi Lentulus Batiatu gladiátory, mezi nimiž bylo mnoho Galů a Thráků. Ti byli proti své vůli zavřeni a cvičeni k zápasům v cirku, ne pro nějaké těžké provinění, ale protože ten, kdo je koupil, byl nespravedlivý člověk, píše Plútarchos. Dvěstě se jich rozhodlo utéci, ale jejich plán byl prozrazen, jen sedmdesát osm se jich ještě včas o prozrazení útěkového plánu dozvědělo, sebrali z jakési kuchyně velké nože a rožně a uprchli. Na cestě náhodou narazili a vozy, převážející gladiátorské zbraně do jiného města a ozbrojili se.

Poté obsadili jakési místo a zvolili si tři velitele, z nichž první byl Spartakus, Thrák z maidského rodu, který měl nejen velkou odvahu a sílu, ale i svým rozumem a ušlechtilostí byl lepší, než odpovídalo jeho postavení, a víc se projevoval jako Řek. Než by se čekalo od člověka jeho původu, pravil Plútarchos.  Spartakus a jeho lidé nejdříve odrazili vojáky, kteří přišli z Capuy, zmocnili se přitom mnoha vojenských zbraní a s radostí si je vzali místo gladiátorských – ty zahodili jako něco zneucťujícího a barbarského.

Praetor Claudius byl poslán z Říma proti gladiátorům se třemi tisíci muži a oblehl je na hoře, na níž byl přístup jen jednou cestou, ale neschůdnou a úzkou, a tu Cladius právě obsadil, protože jinak kolem dokola byly jen srázy a hladké skály, nahoře prorostlé bujným divokým vínem Povstalci nařezali výhonky révy, které se hodily, spletli z nich žebříky tak dlouhé, že od vrcholku skály, kdy byly upevněny, sahaly až k úpatí, a všechno do jednoho po nich bezpečně slezli, praví Plútarchos. Jen jeden zůstal, aby někdo hlídal zbraně a když všichni sestoupili, spustil dolů zbraně a když bylo všechno dole, zachránil se sám, ale o tom Římané nic nevěděli, a tak je gladiátoři obešli, znenadání je překvapili, zmocnili se tábora. Z něhož Římané uprchli.

A pak byl k povstalcům poslán Publius Varinus, ale před se utkali s jeho podvelitelem, s Furiem, který velel dvěma tisícům vojáků, ale zahnali ho na útěk, potom si Spartakus počíhal na jeho rádce a kolegu Cossinnia, který byl se silným oddílem poslán jinam, a málem ho zajal u Salin při koupání, Cossinius jen tak tak utekl. Spartakus se hned zmocnil jeho trénu, šel mu v patách a po velkém krveprolití se stal pánem tábora. I Cossinus padl.  

Praetora porazil na hlavu v mnoha jiných bitvách, nakonec mu padli do rukou i liktoři a prétorův kůň.  To už byl velký a strašný. Jeho smýšlení však bylo stále stejné, a protože nevěřil že by zničili římskou moc. Vedl své vojsko k Alpám v přesvědčení, že je nutné, aby překročili Alpy a šli domů, jedni do Thrákie, druzí do Galie. Otroci byli už však silní počtem a zpychli, už ho neposlouchali, ale táhli křížem krážem Itálii a pustošili ji.

Teď už tu nebyla nedůstojnost a potupnost tohoto povstání, co senát znepokojovalo. Ale byl tu i strach a skutečné nebezpečí, a tak poslali oba konzuly, vždyť šlo o jednu z nejtěžších a největších válek. Jeden z nich, Gelius napadl znenadání oddíl složený z Germánů, kteří se ze zpupnosti a domýšlivosti odtrhli od Spartakovy armády a rozdrtil je. Lentulus obklopil Spartaka velkými tábory, ten však vyrazil proti němu, začal bitvu a v ní porazil jeho legáty a zmocnil se všech zásob. Pak rychle táhl k Alpám.

Na cestě proti němu se postavil s deseti tisíci vojáky Cassius, proprétor Předalpské Galie; ten by v bitvě poražen, ztratil, mnoho vojáků a jen tak tak se sám zachránil útěkem. Když se o to dozvěděl senát, rozhořčen nařídil konzulům složit velení a ustanovil Crassa vrchním velitelem ve válce.

Crassus se zalekl. Aby Spartaka nenapadlo pustit se na Řím, ulevilo se mu však, když velká skupina, která se nepohodla se Spartakem, se od něho oddělila a utábořila se samostatně u Lukánského jezera, které se čas od času mění, jednou má sladkou, jednou zase slanou vodu a ta se nedá pít. Crassus je přepadl, zahnal od jezera, nemohl je však zničit ani pronásledoval, protože se tam nečekaně objevil Spartakus zastavil jejich útěk.

Crassus se rozhodl, že zaútočí na ty, kteří se odtrhli a tábořili oddělně a jimž velel Gannicius a Crassus, a poslal napřed šest tisíc mužů, aby obsadili jakýsi pahorek a poručil jim, aby zůstali nepozorováni. Ti se pokusili zůstat v utajení, proto si zahalili přílby, avšak zpozorovaly je dvě ženy, které obětovaly před nepřátelským táborem, a byly by velmi ohroženy, kdyby se neobjevil Crassus a nezačal bitvu. Tato bitva byla ze všech nejprudší. Crassovo vojsko v ní pobilo dvanáct tisíc třista nepřátel a jen měli rány na zádech, všichni ostatní padli v boji s Římany na místech, kam byli postaveni.

Spartakus se po této porážce stáhl do hor u Petelie, v patách ho sledoval jeden z Crassových legátů Quintus a kvestor Scrofa a stále ho znepokojovali. Při útoku byl kvestor zraněn a vojáci ho jen s potížemi nepřátelům vyrvali a zachránili.

A tento úspěch Spartaka zničil, protože domýšlivost uprchlých otroků po něm velmi stoupla. V Římě nemálo lidí tvrdilo, že vítězství ve válce čeká na něho, že až přijdu, ihned si vynutí bitvu a válku ukončí.

Třebaže Crassus dovedl využít své štěstí, osvědčil se jako vynikající velitel a osobně se vystavil nebezpečí, přece z toho vítězství měl slávu Pompeius. Otroci, kteří utekli z bitvy, narazili na Pompeia a byli rozdrceni, a tak Pompeius napsal senátu, že v otevřené bitvě Crassus uprchlé otroky porazil, on však vyrval válku z kořene. Pompeius tedy slavil slavný triumf a Crassus se ani neodvážil o triumf požádat. Pompeius byl povolán ke konzulskému úřadu a Crassus se obrátil na něho a na veřejné schůzi řekl, že jeho vděčnost za kolegu nebude menší než vděčnost za úřad. Když však nastoupil na úřad, jejich přátelství ochladlo. Když se chystal Crassus k nebezpečnému činu, chtěl totiž učinit Egypt poplatný Římu, Cattulus, nejušlechtilejší člověk v Římě, se proti němu postavil, protože kvůli tomu mezi nimi vznikly sváry a složili prý dobrovolně úřad.

Zdroj: Plútarchos: Životopisy slavných Řeků a Římanů.