Marcus Tullius Cicero. 1 bouřlivé doby v Římě.

Dosud jsme se zabývali vojevůdci a dvěma diktátory, ale nezapomínejme, že Cicero byl jejich přímý současník a politická atmosféra se ho též týkala, a to velmi. I když významný řečník, byl římským občanem a republikánem.

3.106 pred Kr.Arpinium

7. 43 pred Kr.Formie

Marcus Tullius Cicero se stal kvestorem v době, kdy v Římě byl nedostatek obilí, a když jako provincii dostal losem Sicílii, přineslo jeho úřadování ze začátku obyvatelům mnoho problémů, protože byl samozřejmě nucen posílat obilí do Říma na něho zapomnělo Říma, protože Sicílie byla pro Řím též obilnicí a z toho důvodu se ztrhla ta šílená rvačka o ovládnutí Středomoří mezi Římem a Kartágem.

Průběh Ciceronovy správy na Sicílii.

Brzy však obyvatelé Sicílie poznali, že je to řádný úředník, člověk velkého srdce a vážili si ho ze všech úředníků, které poznali nejvíce. Myslím, že si zasloužil i v budoucnu úctu těch, kteří se snažili nejen studovat jeho dílo, ale také pro jeho filosofické názory. Jeho doznání k lásce k řecké filosofii, až dojemné, která se odráží v jeho knihách přivábila do svých tenat i takové osobnosti, které si vydobyly své nesmrtelné kulturní pozice už i v dobách římského křesťanství až do současných dob; kdo by tomu vábení odolal, pokud zatoužil se stát učeným člověkem? Na Sicílii si vedl dobře a byl sám ze sebou spokojen. Neboť to bylo pro něho velmi důležité, aby se posunul dál, ale po jeho návratu do Říma dostala jeho hrdost velkou ránu. Pro Řím jako by nebyl. A tak se začal věnovat svému politickému životu.

Jaké má vlastně postavení politi ve společnosti?

Položil si otázku, jaké postavení má vlastně v Římě politik? Došel k názoru, že mezi politikem a občanem je skleněná zeď a lidé si ani nepamatují jejich jména. Uchýlil se na malý statek, který vlastnil, a nepřijímal ani plat, ani dary za svou advokátskou činnost a už vůbec ne za to, když převzal žalobu proti Verrovi. Z té doby pochází jeho slavná řeč proti Verrovi, který zastával funkci praetora na Sicílii a dopustil se mnoho nešlechetností a Sicilané ho žalovali a Cicero ho neusvědčil svou řečí, ale šel na to jinou cestou. Věděl, že praetoři Verrovi nadržovali a neustálým odsouváním a odklady proces zdržovali a bylo jasné, že doba tohoto dne, kdy se konal soud nestačí na proslovení řeči a tu Cicero povstal a prohlásil, že není třeba řeči, ale přivedl svědky a po vyslechnutí jejich výpovědi vybídl soudce, aby vynesli rozsudek.

Plútarchos připomíná řadu vtipných nápadů z toho jeho procesu. Například: Římané slovem verres označují vykastrovaného vepře. Když jakýsi Caecilius, syn propuštěnce, podezíraný z toho, že je žid, chtěl připravit Sicilany o právo podat žalobu a obžalovat Verra sám, tu řekl Cicero: „Copak má asi žid společného s vepřem?“

Cicero měl ostrý jazyk a vtip a tak se na tom soudě vzájemně častovali narážkami, jakože bylo jedním účastníkem Ciceronovi sděleno, že je změkčilý jako žena.

Hortensius.

 Zastavím své vyprávění u jeho jména. Hortensius byl veliký vzor řečníků a bohužel se ztratila jeho kniha, kterou by využili budoucí řečníci v době Augustina Aurelia. Hortensius se ale neodvážil přímo Verra obhajovat ale dal se přemluvit, aby se účastnil odhadu škody, a dostal za to jako odměnu Sfingu ze slonoviny. Když mu Cicero řekl cosi v narážkách odpověděl mu Hortensius, že se nevyzná v hádankách, a Cicero ho usadil: Ale vždyť ty máš doma Sfingu.“

Když byl Verro konečně odsouzen a Cicero určil pokutu na 750 000 drachem, tak ho pomlouvali, že byl podplacen, aby stanovil částku příliš nízkou.  Ale Sicilané mu projevili svou vděčnost tím, že za jeho aedelity dovezli do Říma mnoho dobytka a jiných darů, z nichž Cicero nepoužil nic ke svému osobnímu užitku a využil štědrosti těch lidí k snížení cen potravin.     

Ciceronův soudcovský úřad.

O praeturu se ucházelo mnoho vlivných kandidátů, ale on byl zvolen první ze všech. Spory rozsuzoval podle obecného mínění neúplatně a spravedlivě. Asi dva nebo tři dny pře koncem jeho úředního období byla u Cicera podána žaloba na Manilia, že se dopustil zpronevěry, Lid ho měl rád a měl o něho starost, protože se lidu zdálo, že je pronásledován kvůli Pompeiovi, jehož byl přítelem, Když žádal na Ciceronovi lhůtu. Dal mu tedy lhůtu na ten jediný den, v němž může ještě rozhodovat jako praetor. Odevzdat spor jinému úředníkovi k rozhodnutí by bylo známkou všeho možného, jen ne snahy pomoci mu. Toto vysvětlení způsobilo podivuhodnou změnu smýšlení lidu. Provolávali mu slávu a prosili ho, aby se ujal Manilinovy obhajoby. On to ochotně slíbil kvůli Pompeiovi, který tehdy nebyl v Římě, Znovu vystoupil a měl opět řeč plnou prudkých výpadů na aristokraty a Pompeiovi nepřátele.

Jak to bylo s Catilinou?

Cicerona zvolili konzulem v zájmu státu a to stejně tak aristokracie jako lidová strana. Měli k tomu důvod, aby se společně dohodli. Sullovy změny ústavy byly zpočátku pociťovány jako neúnosné, čas a zvyk způsobily, že v této době už lidem připadalo, jako by došlo k určitému ustálení. Leč, někteří se snažili z touhy ze situace vytěžit nějaký zisk a otřást přítomným stavem a zvrátit ho, ovšem ne k lepšímu, dokud ještě Pompeius válčil s králi v Pontu a v Arménii a dokud v Římě nebyla žádná síla, která by byla schopná se postavit podvratným živlům na odpor. A vůdcem těchto lidí nebyl nikdo jiný, než Lucius Catilina, člověk odvážný, ke všemu odhodlaný a vychytralý, který byl viněn – nemluvě o jiných zločinech – z toho, že obcoval s vlastní dcerou a že zabil svého bratra. Protože se bál trestu za tento zločin, přemluvil Sullu, jak jsme se dočetli v minulém díle, zanést bratra do proskripčních seznamů. Catilina se ucházel o konzulát, aby si zajistil nějakou mocnou záštitu a spoléhal na to, že bude konzulem spolu s Gaiem Antoniem, který nebyl schopen stát v čele ani v dobrém, ani ve špatném jednání, kdyby však šel jiný den před ním, mohl by znamenat zvětšení moci. To si uvědomila většina urozených Římanů a i těch správně smýšlejících občanů, takže se stali oporou Ciceronovi. Catilinovi plány byly mlhavé a pro lid byly ještě skryté, ale na začátku Ciceronova konzulátu se ukázaly významné přípravy.

Na jedné straně se ti, kterým bylo podle Sullových zákonů zakázáno vykonávat veřejné funkce a nebylo jich málo a nebyli to lidé slabí, se stále snažili dostat k úřadům, předcházeli si proto lid a uváděli mnoho pravdivých a oprávněných námitek proti Sullově tyranidě, avšak na jejich pokusy o změny ústavy nebyl dost vhodný čas.

Spor o schválení zákona na neomezená práva decemvirů.

Na druhé straně navrhli tribuni ze stejného důvodu zákony zavádějící vládu decemvirů, kteří měli mít právo na základě neomezených pravomocí, v celé Itálii, Sýrii a v zemích nedávno dobytých Pompeiem prodávat státní půdu, soudit ty, kteří si to podle jejich zdání zasloužili, posílat lidi do vyhnanství, kolonizovat města, vybírat peníze ze státní pokladny a odvádět a život tolik vojáků, kolik potřebují. Proto se také o tomto návrhu přidal kromě jiných příslušníků šlechty i Ciceronův kolega Antonius, který doufal, že by se mohl stát jedním z decemvirů. Zdálo se, že ví o Catilinově spiknutí, že však pro množství dluhů není proti němu, a to nahánělo šlechtě největší obavy.

Cicero chtěl z dobré vůle odpomoci této starosti, proto připustil, aby byla Antoniovi přidělena provincie Makedonie a sám se vzdal Galie, která byla přiřčena jemu. Touto zásluhou si Antonia zavázal, že jako najatý herec hrál vedle něho druhou úlohu v nastávajícím boji za záchranu vlasti.

Když byl Antonius takto získán a stal se povolným, obrátil se Cicero již s větší sebejistotou proti spiklencům. V senátu proslovil řeč proti tomuto zákonu a tak zastrašil tribuny, kteří ho navrhli, že mu ani neodpověděli. Když se odvážili nového pokusu a po patřičných přípravách vyzvali konzuly, aby se dostavili do lidového shromáždění. Cicero se nezalekl, nýbrž požádal senát, aby šel s ním; v čele senátu předstoupil před lid a nejenže dosáhl toho, že zákon byl zamítnut, ale tribuni museli odvolati jiné návrhy, tak byli jeho řečí zkroceni.

Catilinovo spiknutí ve fázi přípravy.

 Ze začátku se Catilinovo spiknutí projevovalo ostýchavě a bojácně, ale časem se stávalo stále drzejší. Spiklenci se scházeli a navzájem se povzbuzovali, aby se do toho pustili s odvahou, než se vrátí Pompeius, který už byl s armádou na zpáteční cestě. Nejaktivnější ke Catilinově podniku byli dřívější Sullovi vojáci, roztroušeni po celé Itálii. Nejbojovnější byli ti, kteří byli roztroušeni v etruských městech a snili o plnění a loupení bohatství, kterého bylo všude plno. Vedeni Manliem, který byl kdysi skvělým vojákem pod Sullovým velením, přidali se Catilinovi a přišli do Říma pomoci mu při volbách, Ucházel se o konzulát a byl rozhodnutý využít rozruchu, k němuž při volbách vždy dochází a Cicerona odstranit, Udání, která přicházela od různých lidí, byla sice pravdivá ještě však nestačila k usvědčení člověka tak urozeného a vlivného, jako byl Catilina.

Cicero povolává Catilinu do senátu.

Cicero se ho zeptal a vyslýchal ho, co je na tom pravdy, co se povídá. Catilina byl přesvědčen, že je v senátu mnoho lidí usilujících o převrat a chtěl se také ukázat před spiklenci, a tak dal Ciceronovi vzpurnou odpověď: „Jestliže jsou tu dvě těla, jedno hubené a sešlé, ale s hlavou, druhé sice bez hlavy, ale silné a veliké, co je tom hrozného, když tomu druhému hlavu nasazuji?“ Tím, měl na mysli senát a lid. Cicero dostal ještě větší strach, a tak šel na Martovo pole oblečen v krunýř a v doprovodu všech mocných a mladých Římanů. Úmyslně nechal tuniku u krku trochu otevřenou, aby bylo vidět kus krunýřem a tím ukazoval těm, kteří ho viděli, v jakém je nebezpečí, Lidé byli pobouření a shlukli se kolem něho, aby ho chránili. Nakonec Catilina při volbě propadl a za konzuly byli zvoleni Silanus a Murena.

Crassus je vyděšený.

Brzy na to, když se už Catilinovi přívrženci shromáždili v Etrurii a byli vojensky organizováni a když se už blížil de určený k útoku, přišli kolem půlnoci k Ciceronovu domu nejpřesnější a nejvlivnější Římané, Marcus Crassus, Marcus Marcellus a Scipio Metellus. Zaklepali na dveře zavolali vrátného a poručili mu aby vzbudili Cicerona a řekl mu o jejich přítomnosti. Šlo o toto:

Crassovi odevzdal po večeři vrátný nějaké dopisy, které přinesl nějaký neznámý člověk a které byly adresovány různým lidem, jeden z nich byl nepodepsaný pro Crassa. Ten přečetl jen ten dopis a bylo v něm oznámení, že dojde Catilinovým k velkému krveprolití jeho vlastním přičiněním, a výzva, aby se tajně vzdálil od Říma, ostatní dopisy neotevřel, ale hned přišel k Ciceronovi vyděšen hrozícím nebezpečím a také proto, aby se očistil z podezření, do něho se mohl dostat přátelstvím s Catilinou.

Začalo se rozednívat nad Římem.

Když Cicero dostal plnou moc, svěřil jednání mimo Ŕím Quintovi Mettelovi, sám podle své vůle zabezpečoval bezpečnost hlavního města a každý den vycházel jen v ozbrojeném doprovodu tolika lidí, že jeho průvodci obsadili značnou část fóra, když je tam přivedl.  Catilina už neměl chuť snášet průtahy a rozhodl se odejít z Říma k Maniloví a jeho vojsku, Marciovi a Cethegovi nařídil, aby příštího rána přišli s dýkami před Ciceronův dům a zabili ho. Však Fulvia, žena urozeného původu, přišla v noci k Ciceronovi, prozradila mu to a varovala ho, aby si dal pozor na lidi blízké Cethegovi. Ti dva přišli, jakmile se rozednívalo, a když jim zabránili vstoupit, rozčilovali se a křičeli přede dveřmi, takže se stali ještě podezřelejší, Cicero pak vyšel z domu a svolal senát do chrámu Iova Statora., který stojí na začátku Svaté cesty, když se jde na horu Palatium. Přišel tam i Catilina s ostatními, aby se ospravedlnil; nikdo ze senátorů s ním nechtěl sedět všichni opustili lavici, na níž si sedl on. Sotva začal mluvit, přerušil ho hluk a nakonec vstoupil Cicero a vyzval ho, aby opustil město, protože je třeba, aby byly mezi nimi hradby, když jeho politika se opírá o slova a Catilinova politika o zbraně. Catilina odešel se třemi sty ozbrojenci z města a dal před sebou nosit svazky prutů se sekyrami jako nějaký úředník a pod prapory táhl k Manliovi.Ačkoliv se tam shromáždilo na dvacet tisíc vojáků, ještě obcházel města a přesvědčoval je a získával na svou stranu, takže už došlo k otevřenému válečného stavu a Antonius byl poslán, aby povstání potlačil.

Další: Catilinův pád

Zdroj: Plútarchos: Životopisy slavných Řeků a Římanů.