Marcus Tullius Cicero. 3. Prohlášen za otce vlasti.

Cicero měl v té době v Římě nejvyšší moc, ale mnozí ho neměli rádi, protože že se sám chválil a vynášel a připomínal Catilinovo spiknutí před každém zasedáním senátu.

V lidech vzbouzel odpor, protože prý naplnil svou sebechválou své knihy a spisy. Dovedl to tak daleko, že jeho řeč, jindy tak příjemná a půvabná se stala posluchačům odporná, a tato odpornost ho stále provázelo jako nějaký zlý osud. To prozrazovalo, že zachvátila bezmezná ctižádost, ale nikoliv egocentrismus. Neznal závist vůči druhým lidem. Jednou se ptal, kterou z řečí Démosthenových pokládá za nejkrásnější, řekl: "Tu nejdelší". Ovšem mezi některými z těch, kteří ze sebe dělali obdivovatele Démosthena, odsuzují Ciceronův výrok obsažený v dopise jednomu příteli, že Démosthénés ve svých řečech podřimuje. Zapomínají přitom na velká a nadšená slova chvály, jenž na mnoha místech o Démosthenovi užívá, a na to, že ty své řeči, s nimiž si dal nejvíce práce, totiž řeči proti Antoniovi, pojmenoval filipiky.

Cicero měl dobré srdce. Když byl konečně Caesar u moci, vymohl na něm peripatetikovi Krattipovi římské občanství, zařídil také, že se aeropag usnesl požádat tohoto filosofa, který je ozdobou města, aby zůstal v Athénách a přednášel mládeži. Existuji také Ciceronovy dopis Hérodovi a jeho synovi, vybízející ke studiu filosofie a to je nejen důkaz toho, že Ciceronova láska, tak nakažlivá až do budoucnosti, k řecké filosofii a jeho uznání Řekům je dobře prokazatelné. a že tyto dva národy se tím pasují na naše přímé kulturní předky. Řím nelze studovat bez Athén.

Ale Cicero napsal ještě tzv. řecké dopisy rétorovi Georgiovi, kterému klade za vinu, že vede syna k prostopášnosti a k pití, a synovi zakazuje se stýkat s otcem. Jeden rozzlobený dopis napsal Pelopovi byzantskému, kterému vyčítal malicherně a nevrle, že se dost nestaral o to, aby se byzantští usnesli na jakýchsi poctách pro něho. 

Poznámka: Považuji tuto hněvivou připomínku Pelopovi, jak mu ji udělil Cicero,. za dnes zcela běžnou, protože i dnes se autoři a učenci a filosofové a dějepisci, vysokoškolští učitelé neobejdou propagace jejich práce a jejich osobnosti ve světě i v EU. Co vlastně jiného dělám, ve svých skromných článcích o antice, než nyní PR  Marcu Tulliovi Ciceronovi, který byl a je jedním z mých učitelů.

Zatímco Plútarchos r. 46 - 127., který je jeho vynikajícím životopiscem ve své knize, z které čerpám, mu může vyčítat jeho vychloubačnost a sebechválu, ale my jsme nyní min. o dva tisíce let dál a chápeme, že Marcus Tullius Cicero znal svou cenu a cenu svých děl a věděl, že ji musí poznat i jiní, jinak je ztracen pro jeho současnost a i pro historii. A kdo jiný, než Plútarchos, řecký filosof, by v jeho době v Římě ho dokázal ocenit? 

Marcus Tullius měl ostrý jazyk a pro své jadrné poznámky nešel daleko ani v případě mocných lidí a tím si postupně dělal nepřátele. Mezi jeho otevřené nepřátele patřil Crassus a někteří proti Ciceronovi veřejně štvali, zvláště, když Cicero jim vmetl pravdu do tváře při nějaké slovní přestřelce. Proti Crassovi se nechtěl stavět Pompeius, aby si udržel svou pozici a od Caesara nemohl čekat podporu zvláště v době, když se chystal do Galie a jistě měl Caesar v živé paměti, že ho Cicero podezíral v Catilinově spiknutí. Caesarovi se podařilo dokonce Pompeia od Cicerona odvrátit. Clodius byl jeden z těch, kterého Cicero už jednou sarkasticky odrazil, a Caesar se ho tehdy zastal a Clodius  veřejně prohlásil před lidem, že se mu nezdá správné a zákonné, aby byli popraveni lidé bez soudu, jako se to stalo Lentulovi a Cethegovi a jejich druhům a to bylo obvinění, z kterého se musel Cicero zodpovídat.

Marcus Tullius Cicero ve smutečním šatě. Solidární jezdectvo.

Přestože se tímto obviněním dostal do vážného nebezpečí, oblékl si smuteční šat, nechal si růst vlasy a chodil tak po městě, aby vzbudil v lidu soucit. Ale všude se mu stavěl do cesty Clodius se svými násilnickými a drzými kumpány, kteří se mu nevázaně pošklebovali pro něho změněnou podobu i oblečení a často na něho házeli bláto a kamení a bránili mu tak v jeho prospěch.

Ze sympatie k Ciceronovi se celý jezdecký stav oblékl smutečně a neméně dvacet tisíc mladých mužů si přestalo stříhat vlasy a chodilo s ním a prosilo, potom se sešel senát, aby se usnesl, že se má celý národ jako při všeobecném smutku obléci smutečně. Když se však konzulové postavili proti tomu a Clodius obklíčil radnici ozbrojenci, vyběhla řada senátorů radnice a s křikem na sobě trhali oděv.

Pompeius a Cicero.

Cicero měl v této situaci dvojí volbu, Buď odejít do vyhnanství a to je opravdu velký trest, nebo se rozhodnout spor s Clodiem zbraněmi. Cicero prosil Pompeia o pomoc. Ten mu však úmyslně šel z cesty  a zdržoval se na svém statku v Albánských horách. Cicero za ním poslal zetě Pisona, ale tomu se vyhnul a tak šel za ním sám. Avšak Pompeius starou vděčnost, kterou byl Ciceronovi povinen obětoval Caesarovi a tak mu unikl jinými dveřmi a vyhnul se setkání. Cicero hledal útočiště u konzulů. Gabinius byl k němu vždy nepřátelský, Piso s ním mluvil vlídněji, radil mu, aby teď opustil město a ustoupil před Clodiovým vztekem, aby se vyrovnal se změnou poměrů a stal se zase jednou zachráncem vlasti, která se Clodiovou vinou dostala do rozbrojů a neštěstí.  Cicero se rozhodl pro návrh opustit město, dopravil na Capitolium sochu Minervy, která stála už dlouho v jeho domě a uložil ji tam dar s nápise, : "Minervě, strážkyni Říma a pak s průvodci, které mu dali přátelé, opustil kolem půlnoci nepozorovaně město a pěšky se ubíral k Lukánii, protože se chtěl dostat na Sicílii.

Když Clodius Cicerona vypudil, dal spálit všechny jeho vily na venkově a dal do dražby jeho majetek a den za dnem vyvolával, aby to nikdo nekupoval. A šlechta dostala strach, protože strhl na svou stranu lid už příliš nevázaná a odvážil se i na Pompeia a haněl některá jeho opatření z doby asijského tažení. Pompeius tím ztrácel na vážnosti a vyčítal sám sobě, že nechal Cicerona padnout A tak vynaložil všeliké úsilí na to, aby mu dopomohl k návratu. Clodius se stavěl proti tomu, ale senát se usnesl, že nepotvrdí ani nebude projednávat žádnou státní záležitost, dokud nebude Ciceronovi návrat povolen. 

Clodius popohnán před soud. Náhrady škody na státní náklady.

Za Lentulova konzulátu neklid v Římě se ještě zhoršil. Dokonce došlo ke zranění tribunů na fóru a Ciceronův bratr Qintus jen tak tak ušel smrti, protože se skryl mezi mrtvými. Lid začal obracet.  První z tribunů Annius Milo se odvážil pohnat Clodia před soud pro veřejné násilí a mnoho lidé z římských lidových vrstev z okolních měst se přidalo k Pompeiovi. S nimi přišel Pompeius na formu, zahnal Clodia a vyzval občany k hlasování o Ciceronově návratu. Lid byl vzácně jednomyslný a odhlasoval, že se má Cicero vrátit, Senát nechtěl zůstat pozadu a usnesl se poslat poděkování všem městům která Ciceronovi pomáhala během jeho vyhnanství a dal obnovit na veřejný náklad jeho dům i vily , které dal Clodius zničit.

Ciceronův návrat z vyhnanství.

Až po šestnácti měsících se Cicero vrátil z vyhnanství. Všichni ho horlivě vítali. Cicero s odstupem času o tom říkal, že ho totiž nesla celá Itálie na ramenou do Říma. Dokonce Crassus se s ním smířil. Cicero v den, kdy odjel Crassus z Říma, dal zničit tribunské desky se záznamy o tom, co bylo za Clodia zřízeno a popudil si proti sobě Catona. Na Clodiovu stížnost namítl. že se stal tribunem protizákonně, protože pochází z patricijské rodiny a že všechno, co z tribunské moci vykonal je neplatné. Cato se rozlítil a řekl, že Clodia sice nechválí a jeho politickou činnost odmítá, že však považuje za hrozí a násilné, aby senát zrušil tolik usnesení a jednání, mezi kterými jsou usnesení týkající se Kypru a Byzantia. Z toho vznikly mezi Ciceronem a Catonem třenice, které jen způsobily oslabení jejich přátelství.

Zdroj: Plútarchos. Životopis slavných Řeků a Římanů. II.